Schwarz: některá média nepravdivě informují a matou veřejnost

Ředitel Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy Zdeněk Schwarz poskytnul Zdravotnictví a medicína své vyjádření k článkům, které se v poslední době objevily v českých denících a které podle něj nepravdivě informují a matou veřejnost…

Sdělení přinášíme v plném znění:

Poslední dobou (naposledy Blesk 9.8.2003) jsme v médiích zaznamenali několik informací týkajících se transportů pacientů, které však nepravdivě informují a matou veřejnost, zvláště tím, že nedělají rozdílu mezi pojmem „záchranná služba“ a „zdravotní transport“. Pacient pak nechápe, jak jak to přijde, že sanitka „přijede za 3-8 hodin.“

Tuto zprávu prosím přečtěte celou před tím, než se pustíte do jakéhokoliv článku o problematice zdravotních transportů. Je poměrně dlouhá a složitá, stejně jako problematika sama. Kdo však aspiruje na článek o „bojování o pacienty“, musí nejdříve vědět, jak věci fungují. Nikdo nemá právo strašit veřejnost, aniž by znal naprosto základní fakta.

– „Záchranka“ je organizována úplně jinak než policie nebo hasiči. Není to centrálně řízená organizace. V každé části ČR ji provozuje někdo jiný, výběr je věcí hejtmana. Je nestátním zdravotnickým zařízením. V Praze ji zřizuje Magistrát. Záchranné služby jsou různě kvalitní, stejně jako jsou různě kvalitní třeba okresní nemocnice nebo Městské policie jednotlivých měst.

– Činnost ZZS (Zdravotnické záchranné služby) stanoví vyhláška Ministerstva zdravotnictví a dá se rozdělit na dva základní celky: linku 155 a zdravotní transporty. Mezi těmito dvěma službami je zcela propastný rozdíl.

– Tísňové výzvy na lince 155 smí přejímat a řešit pouze organizace, která má odborné a morální předpoklady pro tuto činnost a splňuje přísná medicínská kritéria. Oproti tomu zdravotní transporty může dělat úplně kdokoliv, aniž by požadavky na jeho odborné znalosti byly nějak stanoveny.

– Řešení výzev linky 155 je péče o lidi v ohrožení života, služba celé společnosti, jejímž motivem není komerční zisk. Oproti tomu zdravotní transporty se týkají lidí, kteří sice mají poruchu zdraví (třeba zasádrovanou nohu), nehrozí jim však akutní nebezpečí a je pouze zapotřebí je převézt na jiné oddělení, do jiné nemocnice, nebo na vyšetření anebo domů. To je služba podléhající zákonům trhu stejně jako třeba taxislužba.

– „Zdravotnická“ záchranná služba versus „zdravotní“ transporty – jaký je rozdíl v tom jednom slovu? „Zdravotnický“ znamená „týkající se zdravotníků a zdravotnictví,“ tedy určité společenské instituce stojící na pevném odborném základě. „Zdravotní“ znamená „týkající se zdraví“ – tedy klidně i zdravotní vložky do bot nebo zdravotní pojištění na cesty. Tato slova jsou na pohled velmi podobná, je mezi nimi však asi stejný rozdíl jako mezi vodou a vodkou.

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy (ZZS HMP) je zodpovědná za poskytování přednemocniční neodkladné péče na základě telefonátů na tísňovou linku 155. Tuto péči v Praze zajišťuje pouze ZZS HMP a žádná jiná firma – o „válce o pacienty“ proto nemůže být ani řeči. Dojezdovou dobu se nám podařilo zkrátit na osm minut, což je ve světovém srovnání špičkový interval. Pokud se v novinách napíše, že lidé čekají na záchranku tři až osm hodin, je to hrubé matení veřejnosti.

Jinou otázkou jsou zdravotní transporty. Tato ryze komerční oblast je skutečně zatížena popisovanými problémy a nedostatky, přičemž kamenem úrazu je naprostá absence jakékoliv právní nebo organizační úpravy zdravotních transportů. Zde o pacienty skutečně bojuje (na území Prahy) zhruba 25 soukromých firem, které se zdravotními transporty živí, vč. dopravních oddělení jednotlivých nemocnic. Zdravotní převozy neplatí pacient hotově, ale prostřednictvím své zdravotní pojišťovny. V tomto systému je takový chaos, že nikdo neví, kolik sanitek jezdí po Praze se sirénou, ani kolik pacientů vůbec tyto firmy převezou a kolik si za to účtují. Proti dnešní taxislužbě, která má sama k slušnému fungování daleko, vězí problematika zdravotních transportů, jejichž současná pravidla fungování vznikala v letech 1990-1993, ještě v době divokého budování kapitalismu.

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy provozuje také oddělení zdravotních transportů. Ne však s vidinou zisku – každoročně tyto nerentabilní transporty spolknou asi 42 milionů korun z městského rozpočtu. Není totiž transport jako transport a soukromé firmy si vybírají ty transporty, na kterých se dá snadno a rychle vydělat. Příklad: naše sanitka na zdravotní transporty a sanitka fiktivní firmy Xmed přijedou do nemocnice, kam byly zavolány k odvozu tří různých pacientů. Personál nemocnice se zeptá, která sanitka je která. Pak řekne: „Xmed má tady paní, která jede vyléčená domů do Domažlic. A vlastně může vzít i tady toho pána který přijel na kontrolu z Klatov.“ Xmed odveze dva lidi najednou, potřebuje na to jednoho řidiče, pojišťovně naúčtuje jednu cestu do Klatov a jednu do Domažlic. Naše sanitka dostane k odvozu opilce, který je směřován na záchytnou stanici, čemuž se zuby nehty brání. Je zapotřebí dvou zaměstnanců, stráví tím stejně času jako konkurence na cestu do Jižních Čech, pojišťovně pak vykáží převoz na vzdálenost 3,6 km a zbylou ztrátu zaplatí všichni Pražané z vlastní kapsy. Jindy je naopak zapotřebí transportovat pacienta za podpory drahých lékařských přístrojů, přičemž pojišťovna hradí jen ujeté kilometry, nic navíc.

Distribuce pacientů probíhá na základě neoficiálních vazeb soukromých dopravců a jednotlivých oddělení a klinik nemocnic, kdy nekomplikované a lukrativní transporty jsou předávány soukromníkům a náročné a ztrátové ponechány výhradně ZZS HMP. Není pravdou, že pacienti čekají 5-8hodin (údaj firmy Medix v sobotním Blesku). V době mezi 17-06 hodinou, o svátcích a ve dnech pracovního volna však soukromí dopravci téměř nefungují a veškeré požadavky na zdravotní transport plní pouze naše oddělení – tehdy k takovým situacím, kdy pacient čeká na odvoz domů několik hodin, může skutečně docházet. Komplikované případy se kumulují, kdežto bezproblémového pacienta odveze každý soukromník rád.

Stejně tak většinu imobilních a obézních pacientů musí transportovat naše dvoučlenné posádky, protože u soukromých dopravců převažují (až 2/3 posádek!) pouze sanitní vozy jen s jedním řidičem.

Dalším negativním dopadem popsaného nedostatku je kritika směřovaná výhradně na pražskou záchrannou službu, protože v podvědomí mnoha lidí sanitka = záchranka, což je umocněno i chaosem v předpisech, kdo všechno může používat maják a jakým pravidlům podléhá využívání názvů „záchranná služba“, „rychlá záchranná služba“ a dalších.

Za zdravotní transporty jako celek v současné době neneseme žádnou zodpovědnost a nemáme ani nad ní žádnou koordinační ani kontrolní pravomoc, přestože si lidé obecně stěžují na „záchranku“, i když mají na mysli pouze zdravotní transporty. Nemůžeme vinit laickou veřejnost, ale naopak systém, který umožnil a stále umožňuje, aby sanitní vozidlo vč. majáku a sirény (stejně jako název zdravotnická záchranná služba ve všech jeho podobách) mohl používat i zneužívat kdokoliv.

Aby tato nekontrolovatelná situace, která stojí daňové poplatníky miliony utopené v neprůhledném systému, skončila, zveřejnili jsme a Magistrátu hl. m. Prahy předali všechny dostupné údaje o zdravotních transportech prováděných námi. Podobný krok očekáváme i od soukromých přepravců, aby magistrát mohl rozhodnout, jak tuto situaci vyřešit. Navrhli jsme vytvoření jednoho dispečinku (call-centra – ať by ho provozoval kdokoliv), který by mohly kontrolovat všechny zúčastněné strany a který by pacienty rozděloval spravedlivě – tak, aby každá z firem pokrývala část ztráty nerentabilních transportů ze svých zisku z transportů, které vydělávají. Za předpokladu jasného stanovení společné zodpovědností soukromníků za nerentabilní transporty jsme ochotni se zdravotních transportů dokonce úplně vzdát a zabývat se výhradně přednemocniční neodkladnou péčí, tj. „zdravotnickou záchrannou službou“ jako takovou.

Proč je dosavadní systém neudržitelný?

– Na odbornou způsobilost soukromých firem nejsou kladeny žádné nároky a jejich kvalita je pro pacienta velkou neznámou. Pro pacienty je charakteristická důvěra v „záchranku“ a mnozí jsou velmi překvapeni, že je veze někdo, kdo nemá se záchrankou nic společného. Požadovali jsme možnost kontroly ze strany Magistrátu jak jsou soukromé sanitky vybavené, zda odpovídají předpisům, zda mají řidiči čistý trestní rejstřík a odpovídající vzdělání a kurzy, zda službu garantuje po odborné stránce lékař s licencí České lékařské komory pro obor urgentní medicíny. Na tyto požadavky však odmítají soukromí přepravci přistoupit.

– Soukromí přepravci nejsou ochotni sdělit ani to, kolik pacientů ročně převezou. Natož další detaily o svém podnikání, aby byla možnost srovnání s našimi čísly. Odtud jejich alibistické „Záchranka něco tvrdí, tak ať to dokáže.“ Systém je pro ně velmi výhodný, nechtějí se ho vzdát. Tichou podporu mají i u zdravotních pojišťoven, které tímto šetří na svých pacientech na úkor ostatních. Vzniklou disproporci hradí magistrát z daní všech Pražanů.

– Po Praze se pohybují soukromé sanitky, které používají majáky a sirény, přestože jim to zákon vůbec neumožňuje. Nikdo neví a nemůže zkontrolovat, koho vezou, ani kolik jich vůbec v Praze jezdí.

– Zdravotní pojišťovny nejsou schopné uveřejnit ani to, zda všem firmám platí za ujetý kilometr stejně. Finance z veřejného zdravotního pojištění a potažmo i městského rozpočtu mizí do kapes soukromých přepravců, aniž by existovala možnost tyto toky alespoň sledovat, když ne ovlivnit.

Novou koncepci zdravotních transportů řeší v této době Magistrát hl. m. Prahy. Sami soukromí provozovatelé předložili velmi mlhavé koncepce, odmítli zveřejnit jakékoliv podrobnosti o své práci, argumentují pouze tím, že oni, na rozdíl od záchranky, to umí dělat zadarmo. Jedním dechem ale pokračují, že chtějí stejnou dotaci jako záchranka. Je nám jedno, kdo tuto službu bude provozovat, pokud budou jasně rozdělené povinnosti z toho vyplývající a bude dostatečně garantována její odborná úroveň. Aby za žádných okolností nebyl ani jeden pacient, který by byl natolik „nerentabilní“, že by ho žádná soukromá firma převézt nechtěla. Naše karty jsou odkryté a náš návrh je férový. Boj o pacienty je to poslední, co si přejeme.

MUDr. Zdeněk Schwarz

ředitel Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy – Územního střediska záchranné služby

www.Zdravi.Euro.cz, 14.8.2003

Ohodnoťte tento článek!