Skupinové pojištění osob – přehlížený produkt pro firmy

Pojem „Employee Benefits“ se v českém pojišťovnictví neoprávněně přisuzuje zpravidla pouze produktům v oblasti spoření na penzi, tedy životnímu pojištění a penzijnímu připojištění, které jsou nyní výrazně podporovány státem formou daňových úlev…

Ve skutečnosti leží pravé výhody zaměstnaneckých pojistných programů v oblasti rizikového pojištění.

V několika posledních letech zaměřily pojišťovny v České republice svůj marketing v pojištění osob pro firmy téměř výhradně na spořicí pojistné programy s daňovými úlevami, tedy standardní produkty univerzálního životního pojištění, popřípadě důchodového pojištění.

O svůj díl koláče bojují samozřejmě i penzijní fondy s penzijním připojištěním se státním příspěvkem, které je na straně zaměstnavatelů daňově podporováno ještě výrazněji.

Výhody založené na přízni politiků

Výhodnost nabídky pojišťoven pro podniky je tedy založena hlavně na zmíněných daňových zvýhodněních, jejichž budoucí podobu je nutno pečlivě zvažovat.

Daňové reformy, ohlášené v nedávné době z ODS (rovná daň a zrušení odečitatelných položek), ale i ze strany vládní koalice, mohou současné podmínky značně změnit či omezit.

Vzhledem k tomu, že každý klient musí mít svou vlastní pojistnou smlouvu a individuálně vedený účet, je administrativní správa pojištění prakticky stejně nákladná jako u individuálního pojištění.

Provozní úspora pojišťovny při inkasu pojistného jednou platbou od zaměstnavatele bývá v současné době více než vyrovnávána náklady na „příspěvky zaměstnavateli“.

Protože hlavní složkou platby je spoření, nemůže být pojištění uzavřené či placené prostřednictvím zaměstnavatele levnější než individuální pojistná smlouva.

Z tohoto důvodu nemůže být takové pojištění (odhlédneme-li od současné státní podpory) skutečnou hodnotou (benefitem), kterou firma dává svému zaměstnanci.

Pojištění je hlavně na rizika

Na vyspělých pojistných trzích je přitom situace v oblasti pojištění osob ve firmách zcela odlišná.

Klíčovou výhodou pojišťoven při nabídce pojištění firmám je schopnost pojistit větší skupinu osob s řádově nižšími provozními i technickými náklady než u individuálního pojištění.

Cena pojištění, které si jednotlivec kupuje prostřednictvím svého zaměstnavatele, tak může být až o desítky procent nižší než při individuálním sjednání pojistné smlouvy.

Navíc zpravidla získá pečlivě vybraný produkt, protože na sjednání pojištění se jako odborný poradce podniku často podílí kvalifikovaný pojišťovací makléř.

Tak se z běžného produktu stane skutečná výhoda a záleží jen na zaměstnavateli, zda to dokáže správně sdělit svým zaměstnancům a vysvětlit jim, kolik peněz jim dokázal uspořit. Může jít i o mnohem podstatnější částku, než je výše uvedená úspora na daních.

Kde je klíč k úsporám

Jak je možné, že pojišťovny mohou skupinové pojištění osob sjednávat tak levně? Důvodů je několik.

Patří mezi ně zejména velikost a homogenita pojišťované skupiny, které snižují pravděpodobnost vzniku škody. Je zřejmé, že pojišťujeme-li zaměstnance podniku z určitého odvětví, je možné získat statistiky úrazovosti či nemocnosti pro daný obor a v případě příznivých výsledků dále snížit cenu.

Další velké úspory se dosahují snížením administrativních nákladů pojišťovny. Při tomto způsobu pojištění nejsou totiž uzavírány smlouvy s jednotlivými zaměstnanci.

Pojišťovně stačí pouhý seznam pojištěných osob. V případě velkých firem či u pojištění všech zaměstnanců není někdy nutný ani seznam, pojištění je možné uzavřít jen na základě počtu osob a příslušnost k pojištěné skupině se ověřuje až v případě škody.

Jaké skupinové produkty zvolit

Pojistných produktů vhodných pro skupinové rizikové pojištění osob existuje celá řada. Za téměř klasické je možné považovat úrazové pojištění, které je u nás populární hlavně ve formě tzv. pojištění sedadel neboli pojištění osob v motorových vozidlech.

Podíváme-li se na hrozivé statistiky nehod na našich silnicích, je celkem pochopitelné, že firmy, jejichž zaměstnanci tráví v autech značnou část pracovní doby, dávají přednost právě tomuto pojištění. Méně obvyklé je standardní úrazové pojištění, které se uplatňuje hlavně v oborech s vyšším rizikem úrazu (např. práce ve výškách apod.). Sjednat ho lze s platností jen pro pracovní dobu nebo na 24 hodin denně.

Úrazové pojištění je možné sjednat v celé řadě variant a uspořádání. Mezi základní prvky, z nichž lze úrazové pojištění sestavit prakticky na míru finančním možnostem a záměrům podniku, patří:

smrt úrazem,

trvalé následky úrazu,

denní odškodné po dobu léčení,

denní odškodné po dobu hospitalizace,

trvalá či částečná invalidita,

zlomeniny či popáleniny,

chirurgický zákrok atd.

Mezi základní prvky úrazového pojištění patří smrt úrazem a trvalé následky úrazu, které je možné vhodně doplnit připojením pojištění denního odškodného poskytovaného po dobu hospitalizace nebo následného domácího léčení, trvalé či částečné invalidity, zlomenin či popálenin a chirurgického zákroku.

Formou skupinového pojištění se sjednávají i pojištění pro případ nemoci. U manažerů s vyššími příjmy je oblíbené pojištění pro případ delší pracovní neschopnosti, které dorovnává rozdíl mezi relativně nízkou státní nemocenskou (nyní max. cca 13 tisíc korun) a skutečným příjmem.

V případě několikaměsíčního léčení nemoci či úrazu může být výpadek příjmu velmi nepříjemný a ohrozit třeba splácení hypotéky, školného či dalších závazků.

V souvislosti s diskutovaným návrhem změny zákona o nemocenském pojištění, podle něhož by měl prvních 14 dnů nemoci hradit nemocenské dávky zaměstnavatel, se může výrazně zvýšit zájem o toto pojištění v komerční oblasti.

Je zcela zřejmé, že v případech, jako byla únorová chřipková epidemie, kdy onemocní velká část zaměstnanců najednou, to může pro firmu znamenat značné finanční problémy.

Poměrně radikální, ale velmi rozumný je názor požadující úplné zrušení státního nemocenského pojištění a převod na soukromý a volitelný režim.

Komerční systém má sice vyšší náklady, ale soukromé pojišťovny by zajistily daleko nižší míru zneužívání systému, než jaká je nyní.

Tento požadavek vychází navíc i z faktu, že je značná nerovnováha mezi zaměstnanci a podniky, pro které je toto pojištění povinné, a osobami samostatně výdělečně činnými, jež se mohou rozhodnout, zda se pojistí či ne, a mohou i volit mezi státním a komerčním pojištěním.

Zajímavý produkt představuje pojištění pro případ velmi vážných onemocnění, kdy je pojistné plnění vázáno na diagnostikování některé z vážných chorob (infarkt, rakovina atd.).

Finanční rezerva v těchto případech slouží zpravidla ke zvýšení kvality léčení a může přispět i k záchraně života.

Dalším produktem, který je ve skupinové formě velmi levný a přitom má značnou sociální funkci, je rizikové životní pojištění. Obvyklým standardem je pojištění na násobek ročního příjmu (1-3x).

Pojištění tak poskytuje rodinám zaměstnanců jistotu, že v případě ztráty živitele nedojde najednou k výraznému propadu životní úrovně. To má samozřejmě příznivý dopad na státní rozpočet, protože taková rodina pak není závislá na sociální síti.

Žádná podpora skupinovým pojištěním osob

Z výše uvedeného vyplývá jednoznačně pozitivní dopad všech druhů pojištění osob na státní rozpočet a sociální systém, nehledě již na výchovu občanů k odpovědnosti za vlastní finanční situaci.

Kdo má k dispozici slušné plnění od pojišťovny, nebude žádat o sociální dávky. Stát bohužel nejenže nepodporuje skupinové pojištění daňovými úlevami, ale většině druhů skupinového pojištění neposkytuje ani rovné podmínky s ostatními úlevami pro zaměstnance, jako je vstupenka do fitcentra, dar nebo dovolená (§ 6 odst. 9) zákona č. 568/1992 Sb.).

Existují v zásadě dvě formy úlevy (nikoli přímé podpory!) plnění pro zaměstnance. První z nich je to, že z takového plnění se neodvádí zdravotní a sociální pojištění.

Zde je téměř diskriminační textace § 3 odst. 2 c) zákona č. 592/1992 Sb., kdy do vyměřovacího základu se nezahrnuje dle bodu 6 – „pojistné zaplacené zaměstnavatelem za zaměstnance na jeho úrazové pojištění, zdravotní pojištění, penzijní připojištění se státním příspěvkem a na jeho pojištění pro případ dožití nebo pro případ smrti nebo dožití nebo důchodové pojištění“.

Samostatné pojištění pouze pro případ smrti zde není uvedeno, tudíž je nutné ho zahrnout do vyměřovacího základu.

Dále bohužel vůbec není jasné, co je myšleno pod pojmem „zdravotní pojištění“. Potíže v této souvislosti činí zejména fakt, že v roce 1992, kdy zákon vznikl, řada moderních pojistných produktů na českém trhu ještě neexistovala.

Druhou formou úlevy je to, že z poskytnutého plnění neodvádí zaměstnanec daň z příjmu fyzických osob (tzv. nepeněžní plnění).

To je prakticky využitelné zejména u pojištění sedadel, kdy není ohraničená skupina pojištěných osob, a nelze tedy jmenovitě určit, v čí prospěch se pojistné platí.

Je skutečně paradoxní, že za nepeněžní plnění se nepovažuje dovolená pro rodinu v hodnotě 20 tisíc za rok, ale z pojistného na rizikové životní pojištění za několik stokorun je nutné odvést daň. Která položka má asi větší sociální význam pro stát?

Lze očekávat brzké změny?

Nejsem si jist. Zdá se, že pojišťovny se nyní uspokojily prosazením daňových úlev pro ziskově nejzajímavější produkty spořicího pojištění a neprojevují velkou snahu rozvíjet další segmenty pojištění osob.

Není zatím patrná žádná snaha o nápravu uvedených příkladů znevýhodnění skupinového pojištění osob. Bezesporu existují mediálně zajímavější témata, jako je například důchodová reforma, ale to by nemělo být důvodem k rezignaci.

V zájmu narovnání podmínek pro skupinové pojištění osob by však stačilo jen pár drobných změn v legislativě. Pozitivní sociální dopad, který by tyto změny měly na zaměstnance a postupně i na státní rozpočet, za to stojí. Ujme se tohoto tématu někdo z poslanců?

Ivan Špirakus, Hospodářské noviny

Autor je výkonný ředitel spol. Insia s.r.o.

Ohodnoťte tento článek!