Slovenské reformě se nevyhneme, říká Julius Špičák

„Reforma bude tím bolestnější, čím více se bude odkládat. S tím souvisí i platy zdravotníků. V některých městech, jako například v Praze a Karlových Varech, pracuje zejména specialistů příliš mnoho – jejich potřeba se vytváří uměle“, říká doc. Julius Špičák, přednosta Kliniky hepatogastroenterologie v IKEM…

Doc. Julius Špičák působí od roku 1995 jako přednosta Kliniky hepatogastroenterologie Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze.

Před několika týdny předsedal největšímu medicínskému kongresu, který se konal na našem území.

Je v našem zdravotním systému dost peněz?

Kdybych řekl, že je v němu dostatek prostředků, byl bych označen za zrádce lékařského stavu, v moderní společnosti nic nezískáte, pokud si nestěžujete. Problémem nikoli pouze naším – problémy začínáme mít i na úrovni Evropské unie – jsou regulace finančních toků. Vše je pod obrovským tlakem výrobců techniky a léků. Jejich zájmem je přirozeně zisk a pro něj musí být schopni, dá se říci, téměř čehokoli – je to stejný byznys jako všechno ostatní.

Je tedy možné, že i současné varování před pandemií chřipky je zčásti vyvoláno tlakem výrobců léků?

To si nemyslím. Jisté ale je, že firmy často zdůrazňují nutnost dlouhodobého užívání léků tam, kde by důraz měl být kladen spíše na jednoduchá životosprávná opatření – příkladem mohou být třeba lidé, kteří trpí zvýšeným množstvím tuků v krvi. Ideálem farmaceutických firem je prostě situace, kdy jejich produkty bude užívat každý, proto je z jejich pohledu skutečná prevence naprosto nezajímavá, pokud ovšem nezahrnuje jejich výrobky. Pro výrobce techniky jsou zase snem drahé přístroje na jedno použití. Je přitom pozoruhodné, že nové produkty zlepší péči řekněme v procentech, dražší jsou ovšem o řád. Oba druhy výrobců ovlivňují zdravotníky přímo i nepřímo a ve světě se proti tomu zvedá velký odpor. Výrobce ovšem nelze stisknout příliš tvrdě, jsou součástí národního hospodářství včetně placení daní a zaměstnanosti jako jakékoli jiné průmyslové odvětví. Nelze si také bez jejich podpory představit výzkum, výuku ani publikace. Nejúčinnější regulací je skutečně maximální aktivizace a zapojení celé veřejnosti – musí být motivována a hlavní motivací, ať se nám to líbí či nikoli, jsou peníze.

Takže se nevyhneme nějaké formě slovenské reformy?

Nevyhneme, bude ale tím bolestnější, čím více se bude odkládat. S tím souvisí i platy zdravotníků. V některých městech, jako například v Praze a Karlových Varech, pracuje zejména specialistů příliš mnoho – jejich potřeba se vytváří za současného systému uměle, a dále neadekvátní množství prostředků se přelévá do jiných oblastí: investic, léků a spotřebního materiálu. Jásáme nad každou investicí, přitom vždy znamená snížení v segmentu příjmů. Byl jsem v ordinaci nejbohatšího endoskopisty světa, šetří každým centimetrem, každým dolarem.

Jste zaměstnancem výzkumného ústavu. Jaká je úroveň výzkumu ve vašem oboru v Čechách?

Ve výzkumu je to podstatně horší než v klinické medicíně. Kritérium je zde v podstatě velmi jednoduché – publikační činnost (tzv. impact factor). Často se kritizuje, je ovšem naprosto transparentní a umožňuje zcela univerzální srovnání. Český výzkum byl na úrovni v šedesátých letech, emigrace a normalizace jej prakticky po-hřbily. Některé jevy byly až groteskní svou náhražkovostí, když se objevil ve světě účinný lék na vředy, zkoumalo se u nás, zda by jej bylo možné podávat v polovičním dávkování! Takže k výše uvedenému kritériu – publikacím v renomovaných časopisech a na zahraničních kongresech. Po roce 1989 se naši odborníci začali objevovat na zahraničních kongresech po desítkách, prezentace však byly naprosto ojedinělé.

Situace se zlepšila v posledních pěti letech, kdy se několik talentovaných vědců vrátilo ze zahraničních stáží. Přinesli know-how, systém i ambice. Obecným problémem zůstává určitá zkostnatělost a zejména zaráží malá provázanost s výzkumně vyspělými zeměmi. Je zajímavé, jak je tato rigidita úporná. Celý vědecký svět migruje, zahraniční laboratoře jsou neuvěřitelně polyetnické, u nás jsem ještě zahraničního lektora nebo mladého vědce téměř nezažil! Nedivím se, byl by leckde vnímán jako velmi nepohodlné zrcadlo.

Jaká byla specifická pozitiva a negativa medicíny před rokem 1989?

Pozitivní byly entuziasmus, sociální cítění a systém vzdělávání, někdy logičtější než dnešní v Evropské unii.

Negativem bylo a setrvačností do značné míry zůstává propojení s mezinárodní komunitou. Za komunismu byly výjezdy na zahraniční akce, pominu-li skupinku vyvolených, výjimečné až nemožné, tvrdě potlačované byly také čistě odborné kontakty s úspěšnými emigranty. Naopak, při vědecké práci se hodnotily citace sovětských odborníků! Společnost se tím velmi uzavřela, byli jsme papežštější než papež. Polsko a Maďarsko se chovaly daleko méně servilně a své zahraniční kontakty si i v době totality hýčkaly. Česká kotlina je poněkud více xenofobní, sebestředná, zapšklá a k zahraničí rezervovaná. Když pořádáte v rámci mezinárodního setkání večeři, cizinci se rozptýlí, ale Češi (zejména starší) raději sedí pohromadě. Láme se to až kolem třiceti let věku, absolventi přibližně od roku 2000 se chovají normálně.

Jak vidíte situaci na vysokých školách?

Jisté je, že získávání docentur i profesur je často stále velmi pohodlné. Nově ustanovení docenti i profesoři bez jakýchkoli relevantních publikací jsou běžným zjevem, kritéria některých vysokých škol jsou poměrně měkká, individuální vlivy a preference značné. Jsou čerství docenti a profesoři, kteří neumějí téměř vůbec anglicky a neznají dostatečně ani základy technologie výzkumné práce a publikací. Některé příběhy jsou až anekdotické. Po dosažení titulu si ovšem nárokují vedoucí postavení, a lze si snadno představit, jak oni pak budou motivovat své mladší podřízené! Například v Německu je situace zcela odlišná: bez kvalitních publikací jsou vědecké a pedagogické tituly a akademická kariéra vyloučené a hodnotící procesy jsou transparentní a nezmanipulovatelné.

Miroslav Fořt, Respekt

Ohodnoťte tento článek!