Studenty bývalého kantora, a dnes mluvčího MZ Černého, byli hokejisté i spartakiádní vrah

21. 1. 2002 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Pokud člověk, dívající se na televizi, spatří na obrazovce známou tvář Otakara Černého, má dojem, že se jedná o arogantního a nepřístupného člověka...


Při osobním setkání však musí svůj názor opravit, neboť Otakar Černý, mluvčí Ministerstva zdravotnictví ČR, je velice přístupný a ochotný hovořit nejen s novináři. Podobně tomu bylo i v našem případě. A tak se první otázka nemohla týkat ničeho jiného, než jeho současného zaměstnání.

Co všechno zahrnuje práce mluvčího Ministerstva zdravotnictví České republiky?

„Moje práce obnáší soubor veškerých informací, které musím získat z oblasti zdravotnictví vycházející u nás v médiích, jejich vyhodnocení a předání panu ministru Fišerovi k dalšímu rozhodování. Při tomto rozhodování obvykle působím jako konzultant pomocník a někdy i jako mediální poradce. Dále navazuji formální i neformální kontakty s novináři, kterým poskytuji informace z našeho ministerstva o závažných a uzavřených případech, které na ministerstvu jsou.“

Jak dlouho vám trvalo, než jste se po svém příchodu na ministerstvo dostal takříkajíc „do obrazu“?

„Já si myslím, že to nebylo tak složité, i když někdo může říkat, že v něm nejsem dodnes a na druhé straně slyším názory, že jsem byl v reálu okamžitě. To já si ale nemyslím. Já dělám práci, která je velmi specifická, hodně zajímavá, samozřejmě odvislá od úrovně mého nadřízeného, v tomto případě i podle mne mimořádná, neboť profesor Fišer je nejenom velký odborník, ale i velmi obratný diplomat a politik. Zároveň je to velice příjemný šéf a o to je moje situace jednodušší.“

Troufl byste si na stejnou funkci i v jiném resortu?

„V tuto chvíli vám na tuto otázku neumím odpovědět. Stále se učím spoustu věcem na ministerstvu zdravotnictví, ale řekl bych: proč ne. Bylo by to však odvislé od mnoha faktorů, které teď nechci specifikovat.“

Můžete říci, jak vypadá váš běžný pracovní den?

„Ráno v osm hodin máme krátkou poradu tiskového oddělení, která je spojena s příjemným zážitkem, neboť pijeme první kávu. Řekneme si stručně pracovní plán na celý den. Pak si přečtu denní tisk a zjistím, kde se o nás píše, zkontroluji rozhlas a televizi a provedu si svoje závěry. Pokud se jedná o odborné články, předám je k posouzení odborníkům, když jsou to politicko-organizační zprávy, pak to sleduji osobně. A jestliže se jedná o nějakou závažnou věc, tak následuje konzultace s panem ministrem, se kterým se setkávám každý den. Přes den vyřizuji korespondenci, setkávám se s novináři, odpoledne se připravuji na další věci, konzultuji pracovní záležitosti a v době mezi pátou a šestou hodinou zakončíme pracovní den s panem ministrem krátkým posezením.“

Když už hovoříte o panu ministru Fišerovi, jaký je jeho vztah ke sportu?

„Pan ministr skončil se špičkovým sportem ve svých osmnácti letech, kdy v Brně běhal dlouhé tratě. Nyní se věnuje opět dlouhým tratím, jezdí na kole a běhá deset až patnáct kilometrů.“

Pane Černý, původním povoláním jste učitel. Jeslipak byste se dnes vrátil ke kantořině?

„To je velice zajímavá otázka. Já jsem v kantořině prožil dvacet krásných let. Kantořinu považuji za super zaměstnání, při kterém člověk nezestárne. Když řeknu, že bych se k němu nevrátil, tak si budou lidé myslet, že je to kvůli penězům, ale to není pravda. Dveře ke kantořině si nezavírám, až mne přestane bavit být neustále ve střehu a na očích veřejnosti, tak půjdu učit. Ne proto, abych si odpočinul, ale abych změnil životní rytmus.“

Za své učitelské éry jste měl ve školních lavicích některé, v současné době populární hokejisty, jako například Martina Procházku či Pavla Pateru, ale také spartakiádního vraha Straku. Jaký to byl tehdy člověk?

„Já si na Straku vzpomínám velice málo, protože v té době jsem učil teprve krátkou dobu. Pamatuji si však, že to byl nenápadný a tichý chlapec. To, čeho se později dopustil, už bylo v době, kdy jsem ho neučil. Hokejisté, to byla moje srdeční záležitost. Učil jsem Pavla Pateru, Martina Procházku, Honzu Kruliše, Zdeňka Müllera, a spoustu dalších kladenských hokejistů. S většinou z nich jsem stále kamarád a moc si toho vážím.“

Vy jste ale chtěl být původně divadelním režisérem. Zkusil jste si tuto práci třeba u ochotníků?

„Samozřejmě. Kolikrát říkám v žertu mezi lidma, že to, čemu rozumím, je divadlo. Do divadla chodím celý život a je to můj velký koníček. Hrál jsem a i režíroval ochotnické divadlo v Karlových Varech a představení měla vždy velký ohlas.“

Vraťme se ještě ke sportu. Vy jste stál u prvních hokejových krůčků Jaromíra Jágra. Vzpomenete si na nějakou příhodu z jeho začátků?

„S Jardou Jágrem byly jenom samé zajímavé příhody. Vzpomíníám si, že jsme jednou byli i s mým synem, který je o rok starší než Jarda, na zamrzlém rybníku nedaleko Kladna a on tam ve svých pěti letech projížděl mezi dospělýma chlapama jako blesk. Už tehdy na něho všichni koukali s otevřenou pusou a říkali, jaký to jednou bude borec. Byl to velice nenápadný, ale výborný kluk. Pak jsme dali dohromady s trenérem Karlem Beranem tým, kde byl Jarda Jágr, Pavel Patera, Honza Vejvoda, Tomáš Mikolášek, David Čermák, můj syn, co jméno, to ligový hokejista. Někteří se později stali mistry světa a olympijskými vítězi. Těmhle klukům dělal Jágr kapitána, i když mu v té době byly čtyři roky a neuměl psát, takže zápis o utkání za něho podepisoval jeho otec.

Dále to byly, ještě za bývalého režimu, výměnné zájezdy do zahraničí, kde byl Jágr vždy středem pozornosti. Například v takovém holandském městě Heerenveen, tam na něj vzpomínají dodnes. Mají tam fotografie malého Jardy Jágra, jak si kupuje džíny, a tyto obchody si dnes těmito snímky dělají velkou reklamu. Takový byl malý Jágr.“

Za dobu vaší práce ve sportovní redakci tehdejší Československé televize jste poznal celou řadu známých a populárních osobností. Které setkání považujete za své „životní“?

„Moje životní setkání v Československé televizi byl režisér Pavel Pospíšil, který bohužel už nějaký čas není mezi námi. To byl mimořádný člověk a umělec, můj velký kamarád, který mě naučil snad úplně všechno. Hlavně mne naučil mít televizi rád, což bylo to hlavní, protože člověk musí mít ke své práci osobitý vztah. Stále na něho nemohu zapomenout. Všechna ostatní setkání byla více či méně profesionální, ale osudové setkání byl Pavel Pospíšil.“

Ve svém rodném Kladně rád chodíte do své oblíbené hospody. Proč? Posloucháte rád lidské osudy a dění kolem sebe?

„Ono to s tou hospodou není až tak žhavé, spíš je to taková legenda. Jednak se změnily poměry a také podražilo pivo i víno. Moji kamarádi jsou už penzisté, takže si časté návštěvy hospody nemohou dovolit, a tak se pravidelně scházíme ve čtvrtek a v neděli. Probereme všechno možné, od válek, přes hospodářství až po sport. Je to takové příjemné odpočinutí a relaxace. Jak stárneme, tak už toho také méně vypijeme. Člověk má mít svoje místo, kde je mu dobře a kde si s partou známých dobře pokecá.“

Již zanedlouho začnou zimní olympijské hry v Salt Lake City. Budete sledovat televizní přenosy z toho svátku sportovců celého světa?

„Já jsem zvláštní divák a musím říci, že nemám televizi moc rád. Dívám se na ni jen minimálně. Na sport se samozřejmě podívám, ale vybírám si. Určitě se budu koukat na hokejové zápasy, běh na lyžích, tím mám na mysli hlavně Kateřinu Neumannovou. Tu moc obdivuji, protože já osobně lyžovat neumím, v životě jsem na těch prkýnkách nestál, takže ji budu držet palce. A pokud bude z našich sportovců někdo ve hře o medaili, budu je rovněž sledovat.“

Dokážete si zatipovat, kolik medailí čeští sportovci z Ameriky přivezou?

„Určitě získáme zlato v ledním hokeji a jednu medaili ze stejného kovu vybojuje i Katka Neumannová. Možná že ale přidá i další. Pak už jsem na rozpacích, snad ještě Valenta v akrobatickém lyžování.“

Najdete si vy osobně čas na sportování?

„Já si občas zahraji tenis u mého kamaráda Myslíka v Nejdku u Karlových Varů, někdy také fotbal, hokej, volejbal a jednou za rok chodím dálkový pochod Kladno - Okoř. Sportuji velice rád.“

A teď naopak, umíte odpočívat?

„To nevím. Já neumím rozlišovat pojmy práce a odpočinek. Já si odpočinu i v zaměstnání, když třeba na půl hodiny vypnu a přemýšlím o svých problémech. Minulý týden jsem měl volnou neděli snad po několika letech a zjistil jsem, že se nudím. Já nemám žádného koníčka, někteří chlapi doma uklízejí, myjí nádobí, luxují, to já nedělám. Já neumím ani zatlouci hřebíček do zdi, takže raději čtu, občas se podívám na televizi nebo poslouhám radio, jdu se projít, ale když nemám práci, jsem z toho otrávený. Já prostě neumím odpočívat.“

Jaká předsevzetí jste si dal při vstupu do roku 2002?

„Přežít ho! Přál bych si, abych nikomu kolem sebe neubližoval a přispěl k dobré náladě u lidí, které potkám. Nejsem vyznavačem blbé nálady, dokonce si myslím, že taková ani neexistuje. Přál bych si, aby náš stát byl stále tak bohatý a spokojený jako je teď a abychom si to nekazili. My Češi se totiž neustále doslova mučíme přívalem špatných zpráv o sobě a navzájem se pomlouváme. Proč? Máme to zapotřebí? Já si prostě přeji, aby naše země byla veselejší a ještě o něco bohatší.“

FRANTIŠEK BOŘÁNEK, Listy Písecka, 19.1.2002

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?