Unavení lékaři na klinikách prý často rozhodují chybně

Není tentokrát řeč o českých doktorech; nespokojeni se svou situací jsou také jejich němečtí kolegové. Po léta si i oni stěžují na nízké mzdy při přílišném množství práce. V předminulém týdnu demonstrovali v Berlíně a vstoupili do celostátní varovné stávky…

Německý list Welt am Sonntag zveřejnil v rámci diskuse polemickou výměnu názorů dvou představitelů lékařského stavu. Günther Jonitz je prezidentem Berlínské lékařské komory a „jako chirurg na klinice ví, jak vypadá všední den mnoha lékařů“, představuje ho list.

Georg Baum je pak dezignovaným ředitelem Německé nemocniční společnosti, zastřešujícího svazu zřizovatelů nemocnic. Reakční dispozice lékaře po čtyřiadvaceti hodinách nasazení se nechá srovnat s reakční schopností člověka s jednou promile alkoholu v krvi. Nechali byste se od někoho takového operovat?

Baum: Od někoho s takovou hladinou alkoholu samozřejmě ne. Ale také nejde o obvyklou situaci; pohotovostní služba je pro tísňové potřeby posilována týmem v takzvané příslužbě na výzvu. Pacient se může na bezpečnostní opatření spolehnout. Přesto ovšem říkají nemocniční lékaři, že jejich práce s pacienty už částečně není zodpověditelná.

Jonitz: Čtyřiadvacetihodinové služby se nedají zodpovědět nikde. U řidiče autobusu, který po čtyřiadvaceti hodinách za volantem narazí do stromu, víme proč. U lékaře to není tak jednoduché. Naléhavý případ je vždycky dobře zabezpečen, neboť chirurg stojí natolik pod adrenalinem, že jen vzácně kdy rozhodne chybně.

Jinak je tomu ale při rutinní práci. Když v noci přivezou pacienta se zlomeninou nohy a druhý den přes ošetření je třeba mu ji amputovat, neví se přesně, zda je to důsledek osudového vývoje, nebo přetažení pohotovostní služby. Studie dokládají, že příliš unavení lékaři se mnohem častěji rozhodují chybně.

Baum: Jsou předpisy, které stanovují, že lékař nesmí pracovat víc než 49 procent času hotovosti. Po zbytek doby musí odpočívat. Kliniky, které to nedodržují, porušují pravidla. Pochopitelně ovšem mohou nastat jednotlivé výjimečné dny . . .

Jonitz: Realita vypadá jinak. Většina lékařů spí během této služby nanejvýš tři až čtyři hodiny. Kromě toho většina ústavů neprověřuje objem práce ve službách, nemluvě o tom, aby je dokumentovala. Nemocnicím chybí 5000 lékařů. Nemělo by být cílem klinik, aby se staly pro lékaře zase atraktivními?

Baum: Nemocnice už pro to hodně udělaly. V posledních pěti letech bylo dodatečně zaměstnáno 12 000 lékařů. Na lékaře je vydáváno o dvacet procent víc prostředků. Byly zavedeny směnové modely práce. Všeobecně ovšem ještě není všude dost personálu, aby byly potřeby kryty celoplošně. A také není dost peněz. Vláda sice podporuje vylepšení pracovních podmínek každoročně 100 miliony eur, což dá do roku 2009 celkově 700 milionů, ale to zdaleka nestačí. Abychom mohli přijmout potřebných 27 000 lékařů, požadujeme uvolnit tyto prostředky ihned.

Německo vydává po USA a Švýcarsku na zdravotnictví nejvíc peněz, 35 procent z toho na nemocnice. Nepracují tedy mnohé zkrátka také neefektivně?

Jonitz: Ano. Máme organizační problém. Struktury jsou zastaralé a příliš hierarchické. Také Francie nebo Skandinávie mají finanční problémy, přesto se tam ale lékařům daří lépe, protože práce je lépe organizovaná. Když musí drahý odborný lékař ráno půl hodiny polepovat zkumavky, je to důkaz chybného managementu . . .

Baum: Doba, kdy kliniky mohly být jen spravovány, je dávno pryč. Většina nemocnic má jasné manažerské vědomí a sází na vnitřní řízení kvality.

Jonitz: To samo nedělá středem zájmu pacienty, ale účtování. Zda nějaká nemocnice přežije, závisí méně na kvalitě než na černých číslech.

Ke zmiňované hierarchii. U mnoha primářů či vedoucích lékařů člověk nemá pocit, že by měli zájem o nižší „roviny“ . . .

Jonitz: To je skutečně problém, stejně jako vzájemné závislosti uvnitř systému. Je úkolem klinik starat se v tomto směru o lepší personální politiku.

Baum: Mnoho klinik poznalo, že pod primáři pracují důležití výkonní lidé, a odpovídajícím způsobem je podporují.

Jonitz: Kde je to praktikováno, nebývá žádný problém obsadit volná místa. Ale například berlínská Charité potvrzuje, že to není pravidlem. Lékaři největší evropské kliniky vyjdou na ulici, protože se cítí být svými zaměstnavateli vysmíváni. Jestliže mají rezignovat na mzdu, když pracují víc, je to přece znevážení jejich práce.

Baum: Požadovat zvýšení mezd o třicet procent nepomůže jít dál. Marburger Bund, odborářské zastoupení nemocničních lékařů, to požaduje celoplošně.

Jonitz: To je jistě pozoruhodné. Ve stávce ale o to nejde – ta má ukázat, že podhodnocen je jednotlivý lékař. Kdyby šel do Francie, vydělal by dvojnásobek. Potřebujeme pracovní strukturu odpovídající právu. Místo dokumentování přesčasů je kliniky zamlžují. Marburger Bund je připraven uzavřít mzdový tarif orientovaný na pacienty, tedy připouštějící až 48hodinové služby, flexibilní pracovní dobu a uvolnění od nemedicinských prací.

Baum: Pro lékaře komunálních nemocnic byl takový tarif uzavřen bez stávky. Marburger Bund byl zprvu účastníkem řízení. Výsledek ale nabídl nejspíš příliš málo potenciálu k „profilování se“. Funkcionáři svazu vystoupili a raději nakladli své utopické představy.

Jonitz: Polemicky mohu argumentovat také. Jsou dvě společenské oblasti, které jsou „upleteny“ podle stejného vzoru – organizovaný zločin a německé nemocnice. Obě mají striktní hierarchie, kde ten nahoře má všechnu moc, zákony nejsou dodržovány, nezúčastnění přicházejí ke škodám a platí zákon mlčení . . .

Baum: To jsou neudržitelné výpady. Zákon o pracovní době, přizpůsobený před dvěma roky linii EU, ještě nemohl být realizován z důvodu nedostatku lékařů a peněz. Podle tohoto zákona by měl lékař smět od 1. ledna 2006 pracovat maximálně 48 hodin, pokud jeho tarifní smlouva nestanoví jinak. Teprve prostřednictvím takové dohody by mohla být norma realizována, ale stávka v její přípravě brání. Vláda udělala dobře, když platnost zákona o rok odložila. Vy ale zásadně od takové normy mnoho neočekáváte . . .

Baum: Neodpovídá době. Sama Evropská komise navrhla vzít některé části zpět. Podle nich má platit jako čas práce jen ta doba, v níž je skutečně pracováno, ne interval odpočinku. Pak by nemocnice mohly zákon prakticky dodržet.

Jonitz: Chcete tedy právní stav otočit vzhůru nohama, abyste jej sladili se špatnými pracovními podmínkami . . . Zákon o pracovní době je z roku 1996. Nemocnice měly devět let čas se na něj připravit.

Baum: Svět se od devadesátých let změnil. Dnes už nikdo nemluví o pětatřicetihodinovém pracovním týdnu.

Musíme se přizpůsobit globalizaci. K čemu byste byli připraveni vy?

Baum: Už dávno jsme vypracovali inovativní modely pracovní doby, ale ty by musely být financovatelné.

Jonitz: Požadovat víc peněz nestačí. Kliniky se musejí zorientovat v závažných problémech. A my musíme akceptovat, že přes padesát let vyrostlou strukturu nelze během jediného roku nahradit. Potřebujeme vizi dobré, moderní nemocnice . . .

Deníky Bohemia

Unavení lékaři na klinikách prý často rozhodují chybně
Ohodnoťte tento článek!