Vězení za porod?

porod doma

Nejznámější české porodní asistentce Ivaně Königsmarkové hrozí čtyři roky vězení za ublížení na zdraví. Za to, že vedla nezdařený domácí porod. Obžaloba tvrdí, že kdyby žena rodila v porodnici, nemuselo být její dítě postižené.

U APOLINÁŘE

„Jako dětská doktorka tam pracovala i moje maminka. A já jsem tam sama strávila dvacet let. Pražská porodnice U Apolináře je moje srdeční záležitost. I když tam mám teď zákaz vstupu,“ říká Königsmarková.

I ona chtěla jít na medicínu.

„Zkoušela jsem to marně, prý jsem neuspěla u zkoušek. Oklikou jsem se dozvěděla, že to bylo kvůli rodičům, vyloučeným členům strany, co se kamarádili s chartisty “ Stala se ženskou sestrou.
„Zpočátku jsme měly velkou autonomii, vedly jsme samostatně porody a lékař chodil, jen když bylo zapotřebí, ale pak se to zvrtlo.

O všem začali rozhodovat lékaři.

Byla tehdy až vojenská hierarchie, doktor vydával rozkazy, ženská sestra je plnila. Češi ctí tituly, a kdo má titul, ten má pravdu,“ vzpomíná na své působení u Apolináře Königsmarková, jež na tamních porodních sálech pomáhala rodičkám v době Husákova babyboomu.

O několik let později tu i sama porodila. „Rodila jsem v důvěrně známém prostředí, i tak mi ale spousta věcí vadila. Každou minutu tikly hodiny, které visely na zdi, mezi mnou a ženou, jež porodila asi pět minut přede mnou, nebyla žádná plenta. Teď tam jsou boxy, ale i tak je vše slyšet a je to jak na veřejných záchodcích,“ vypráví Königsmarková.

Pak její angažmá v proslulé pražské porodnici skončilo. „Dostala jsem nabídku pracovat v soukromé ordinaci. Navíc u Apolináře nebylo vše, jak má být. Třeba když rodička ležela několik týdnů na rizikovém s nohama nahoru, pouštěla jsem k ní návštěvy kdykoli, nejen ve vyhrazených hodinách, a tím například vznikaly neshody,“ říká.

Jenže Jaroslav Feyereisl, nynější ředitel porodnice v Podolí (kde v současné době visí „zákaz vstupu Ivaně Königsmarkové“), to vidí jinak.

„Paní Königsmarkovou znám od dob svého mládí, když jsem byl sekundář u Apolináře. Měla zákaz vstupu na sál. Za opakované prohřešky, nebyla totiž k rodičkám zrovna přívětivá,“ říká. A do střetů s ženskou sestrou se dostávali i lékaři.

„Začínal jsem před třiceti lety. A ona začínajícími doktory pohrdala. Jistě, na začátku toho uměli méně než Ivana Königsmarková, ale pak se jejich znalosti a dovednosti násobně zvyšovaly, protože oni musejí řešit patologické porody. Doktor anebo lékařka rychle přeskočí dovednosti sestry, která umí vést porod, jenž je bez komplikací. Lékaři na to mají vzdělání a podstupují trénink v ohni pod vedením starších a zkušenějších, kteří jim ty dovednosti musejí umět předat,“ říká šéf porodnice v Podolí a dodává: „Tak se nezlobte, že jsem vám neřekl, že je to jediný pronásledovaný porodník v Česku. Měl jsem ji před očima dlouhou dobu a jen jsem se divil, kam až to může dojít beztrestně.“

PRVNÍ ŽALOBA

Psal se rok 2000. Ivana Königsmarková provedla v Česku první porod plánovaný doma. „Ti rodiče mě fakt ukecali. Když ženě delší dobu neodcházela placenta, jely jsme do porodnice do Kladna. Ministerstvo zdravotnictví na mě tehdy podalo žalobu za nedovolené podnikání. To jsem se ale dozvěděla až později a nakonec skončila v šuplíku,“ vypráví o svých průkopnických začátcích.
„Šlo to pomalu, první rok jsem byla asi u čtyř porodů, jezdila jsem po mezinárodních kongresech.“ Co ji nutilo jít čelem proti zdi?

„Nejdu proti zdi, jdu svou vlastní cestou, na stáži v Dánsku jsem viděla, že to jde i jinak. Navíc ta vyjádření z ministerstva, to byla snůška blábolů, právně nepodložených, když děláte něco, co není úplně konvenční, tak musíte vědět, kam až můžete zajít,“ říká.

Jenže Königsmarkové se povedlo proti sobě poštvat nemocnici U Apolináře.
„K Apolináři nesmím od doby, co jsem tam přivedla paní, která začala rodit. Na Bulovce, kde měla porod domluvený, bylo z technických důvodů zavřeno. Zeptala jsem se dětského lékaře, zda může matce po porodu nechat dítě u sebe.

Odmítl. Když dítě po ošetření té ženě přece jen půjčili, matka řekla, že je její, že jim ho už nedá.
Personál se na mě obrátil, abych to zařídila, ale já jsem tam nebyla od toho, abych brala matce dítě. To bylo její a ona se mohla rozhodovat, co s ním bude, když bylo v pořádku a když nepotřebovalo žádnou akutní péči. Od té doby tam nesmím,“ vysvětluje.

Do Podolí také nesmí. Proč prý netuší. Vedení nemocnice však jako důvod uvádí právě případ, kvůli němuž Königsmarkovou čeká v lednu soud. Ten má rozhodnout, kdo může za to, že dítě porod nepřežilo bez následků. Je postižené.

A chvíle, kdy se Königsmarková objeví ve dveřích s další ženou v pokročilém stadiu porodu, se pro české porodníky, kteří už tak pracují ve stresu, při němž jde obvykle o dva životy, stala noční můrou.

RUCE IVANY KÖNIGSMARKOVÉ

„Ztrácíme základní dovednosti oboru, je velmi málo porodních asistentek a ještě méně lékařů, kteří by uměli ženu vyšetřit bez přístrojů tak, aby něco zjistili. Nerozumíme tomu procesu, je to jako s automechanikem, který neví, proč se zadřel motor. Já těmahle rukama kromě uložení placenty a pohlaví dítěte v podstatě poznám totéž co ultrazvuk. Nejdůležitější vlastností porodníka je trpělivost, to dneska nemá téměř nikdo. Ze ženy jsme udělali chodící inkubátor a snažíme se jí to dítě co nejrychleji vydrápnout,“ říká šéfka porodních asistentek.

Co se jí v českých porodnicích nelíbí? „Žena projde v těhotenství rukama 60 a více lidí. Personál v nemocnici se neustále střídá ve službě. Běžně kdokoli přijde, tak má pocit, že tu ženu může vyšetřit.
Mnohdy se ani nepředstaví! To je prosím velmi intimní místo, já běžně neukazuju každému svůj rozkrok, aby si mohl kamkoli sáhnout, a u toho porodu to berou jako samozřejmost. Střídají se tam, pak zavolají ještě dětského doktora, dětskou sestřičku, všichni si tam stoupnou dokola a koukají se tý ženský mezi nohy a ona je tam jako na pranýři,“ líčí Königsmarková a dodává, že nechce vracet porody domů, chce však docílit toho, aby žena měla jednu asistentku, která ji provází těhotenstvím i porodem. „Kdyby měly asistentky smlouvu s porodnicí a byly placené pojišťovnou, tomu říkám – značka: Ideál. Třeba vynikající spolupráci mám s nemocnicí v Neratovicích,“ říká.

Jenže primářka gynekologicko-porodnického oddělení v Neratovicích Katarína Csicsaiová to vidí jinak. „Prosím vás, hlavně tam nepište, že s ní jsme kamarádi, protože to by nám dobrou reklamu neudělalo. My jsme nemocnice vstřícná, snažíme se rodičkám plnit jejich přání, ale porody doma jednoznačně neschvalujeme,“ dává od „vynikající spolupráce“ ruce pryč primářka.

A sama Königsmarková přiznává, že pro ni je největší stres rozhodnout při domácím porodu, „že by to dál nemuselo být doma bezpečné, a jede se do porodnice. Když tam dojedeme, vyhodí mě za dveře a nebaví se se mnou.“ Co je špatně?

„Poškozené děti! Proč si myslíte, že ten soud má? A ono jich je víc, máme podezření na celou řadu takových případů. Ona vůbec nerespektuje režim porodnice. Má pocit, že je naprosto ojedinělá, naprosto výjimečná, jediná rodící dobře. A tento pocit neomylnosti, až zbožnění v jejích vlastních očích ji činí osobou, s níž nikdo z našich porodních asistentek nechce spolupracovat. Jakákoli spolupráce s ní má v sobě obrovské nebezpečí. Při porodech zemře 12 až 20 žen ročně, ale proč jich má umírat víc? Ano, občas se nepodaří k těm dětem dojet včas, tak proč to má být ještě ztěžováno tím, že budeme rodit doma, když při dnešní dopravě je rychlá pomoc naprosto nemožná?“ táže se šéf porodnice v Podolí Jaroslav Feyereisl.

A klidnou dikcí vysvětluje: „My se snažíme v Podolí mít hodně porodních asistentek, snažíme se, aby jeden zdravotník měl jednu ženu během celého těhotenství. Porodní asistentky mají být u porodu, porodník tam má být jedině tehdy, když se fyziologický porod mění v patologický, a pak musí být schopen rychle zasáhnout, aby zachránil malý i velký život. Chápu i to, že asistentky jsou ženám lidsky bližší než porodník muž, ale to není případ Ivany Königsmarkové.“

NÁSLEDOVNICE

Jak to, že ji tedy ženy následují a věří, že doma to dopadne lépe? Co je vyhání z porodnic, kde je pomoc na dosah ruky?
Odpověď lze hledat na Facebooku, na stránce na podporu Königsmarkové.

„Paní Ivana ani čas ve vězení nepromarní a využije jej pro svou životní dráhu, ale spravedlivé to bohužel asi nebude. Porod doma by se neměl stávat módním trendem, ale jedním z vrcholů osobních svobod ženy se všemi s tím spojenými riziky pro matku i dítě,“ píše zřejmě také domorodička Květa Morávková.

Lucie Kejvalová se přidává: „Ivaně maximálně fandím a též věřím, že vše špatné je pro něco dobré a dobro též zvítězí nad strachem.“ Znamená to tedy, že důvodem pro vědomý hazard se životem vlastního dítěte je jen vyhřezlý feminismus, omlouvaný „vítězstvím dobra“? A co je, pokud se tedy soud ztotožní s obžalobou, dobrého na tom, že nedostupnost péče zničila dítěti život?

Stopu zaťatého feminismu jsem zaslechla i v tónu Königsmarkové, když jsem se jí ptala, kde se v ženě bere po prvním porodu jistota, že už je expertem na rození dětí a lékaře nepotřebuje. Měla jsem na mysli konkrétní případy žen, které zcela úmyslně své druhé dítě porodily samy s manželem v koupelně.
Königsmarková kontrovala, že porodům na vlastní pěst nefandí, nemám však prý ženy podceňovat.

Zeptala jsem se, kolik ona porodila dětí a než jsem větu stačila dokončit, dala mi lingvistickou přednášku, za niž by se nemusela stydět ani feministická gender komise na ministerstvu školství: „Porodila jsem dvě děti, ale mnohým dětem jsem pomohla na svět už jen podle toho, jak se vyjadřujeme, je vidět, co si o tom myslíme. Někdo říká: Mě rodil pan profesor, ale pravda je ta, že mě nerodil pan profesor, že mě rodila maminka je rozdíl mezi ženou, jež přichází do porodnice s tím, že jde rodit své dítě, a mezi ženou, která říká: Poroďte mi mé dítě!“

Tím, co ženy vyhání z porodnic, je ale dost možná i manipulace (Praha: „Vy nechcete test? A to chcete vychovávat kripla?“), korupce (v pražských porodnicích i 30 tisíc Kč lékaři do kapsy za protekci) a neurvalé chování (Hradec Králové: „Tak mamčo, sundejte gaťky!“), (Šumperk: po osmi hodinách na „hekárně“ -„co tady řvete, nejste tu sama!“), (Olomouc: rodiče se tak dlouho hádali s lékařem, aby na sál pustil dulu, až žena porodila přímo na chodbě). Stres, šok, strach, bolest, hormony, každá výtka zní jak přes zesilovač. Lékař ani matka nesmějí udělat chybu.

„Trauma po porodu může vypadat stejně jako trauma po znásilnění, a ta žena se má zase jít nechat – v jejích očích – znásilnit?“ ptá se Königsmarková.
I velká frustrace může plodit velký fanatismus.

POROD DOMA, Z DONUCENÍ

„V nemocnici jsem byla asi třikrát a vždy mi šlo o život. To místo nemám spojené s narozením, ale s umíráním. A k mému rozhodnutí rodit doma přispěly i mé zážitky z gynekologie. Při prvním těhotenství jsem ve třetím měsíci potratila.

Za dva měsíce jsem byla znovu v očekávání. Lékař mě strašil a nutil brát léky slovy: ,Chcete, aby se to stalo znovu?“' píše mi Jana Knotková, mladá maminka dvou dětí. „Na gynekologii jsem podlehla tlaku a nechala si udělat krevní genetické testy. Vyšly s vysokou pravděpodobností na Downův syndrom, doporučili mi odběr plodové vody. To se mi příčilo. Tehdy jsem vyhledala služby Ivany Königsmarkové.
Dcerka je naprosto v pořádku. Rozhodnutí, kde budu rodit, jsem s pokorou nechávala až na samotný začátek porodu, měla jsem zajištěnou i porodnici. Intuice mi ale řekla, že není nutné nikam jezdit, že bude vše v pořádku.

A také bylo – nádherný zážitek téměř bezbolestného porodu. Pohoda a klid domova,“ popisuje Knotková.

Königsmarkovou si nemůže vynachválit. „Ivana je pragmatická, umí vše dobře vysvětlit a je velmi vtipná. A rozhodně velmi, velmi lidská.“ Při druhém těhotenství se do jiné, přáteli doporučené ordinace dostavila až v jedenáctém týdnu.

„Čekala mě přednáška o tom, jestli si myslím, že postižené děti jsou rády na světě. Při další návštěvě mě – těhotnou – tento doktor vyprovodil z ordinace se slovy: ,Už se tady neukazujte!' Proč dodnes nechápu.

Vůbec jsem nediskutovala, ničemu neodporovala. Po tomto zážitku jsem opět zůstala v péči porodní asistentky a bylo mi to nepříjemné.

Proč jsem byla vyčleněna? Protože jsem porodila první dítě doma?“ A tak má Ivana Königsmarková dál komu pomáhat. Tedy zatím.

„Klientky mi důvěřují. A živit se musím. Odvázaná z toho soudu nejsem, jsem ale přesvědčena, že jsem nepochybila. A mám dobré právníky. I když občas mě přepadnou pochyby: co v tom vězení asi budu čtyři roky dělat?“

Vězení za porod?
Ohodnoťte tento článek!