Všeobecné praktické lékařství v roce 2015 (3. část) – rozdíly v chování praxí dle počtu pacientů a lokace

V roce 2015 provedla VZP ČR rozsáhlou analýzu práce všeobecných praktických lékařů. Jejím cílem bylo získání podkladů pro kultivaci systému úhrad, v němž v současné době převažuje kapitační složka nad složkou výkonovou.

TISKOVÁ ZPRÁVA VZP

Pro takto náročný úkol bylo nutné kvantifikovat trendy, kterým obor prošel za posledních 25 let – privatizací praxí, stárnutí lékařů, rozvoj přístrojového vybavení i vývoj celého zdravotnického systému. Pokud dosud existoval předpoklad, že se jednotlivé praxe chovají podobně (setrvačnost z dob socialistického zdravotnictví, kdy jednotlivé „obvody“ plošně poskytovaly stejné služby za stejných podmínek), analýza ho jednoznačně vyvrátila. Ve všech sledovaných parametrech byla zjištěna variabilita, současné praxe všeobecných praktických lékařů se navzájem významně liší. Hlavním cílem pro nejbližší období tedy bude definování „standardní“ praxe, od něhož se mohou odvíjet změny ve financování segmentu.

POROVNÁVÁNÍ VÝKONNOSTI PRAXÍ NA ZÁKLADĚ VYBRANÝCH PARAMETRŮ

Významný prostor byl v analýze věnován vztahu charakteristiky praxe (počet registrovaných pojištěnců, lokace) a její výkonnosti. Modelově byly vytvořeny 3 skupiny praxí, které byly následně porovnávány podle jednotlivých nákladových položek u registrovaných pojištěnců (kapitace, výkony, doprava, domácí péče, péče jiných VPL a LSPP, péče ambulantních specialistů, komplement a léky – poslední 3 položky byly ještě členěny na vyžádanou a cizí). Analýza se prováděla v absolutních číslech, k vyhodnocení se lépe hodil přepočet podílu na jednicového pojištěnce, kde se lépe ozřejmila nákladová struktura.

ROZDÍLY V CHOVÁNÍ PRAXÍ DLE POČTU REGISTROVANÝCH PACIENTŮ

Pro účely zjištění rozdílů v chování podle velikosti praxe byli poskytovatelé rozděleni do třech základních skupin, a to podle počtu přepočtených (jednicových) registrovaných pojištěnců. Na základě rozložení počtu jednicových pojištěnců v jednotlivých ordinacích vznikly tyto skupiny:

A – počet jednicových pojištěnců je menší než nebo roven 1 011;
B – počet jednicových pojištěnců je větší než 1 011, ale zároveň je menší než 1 889;
C – počet jednicových pojištěnců je větší než nebo roven 1 889.

Výsledky této analýzy ukázaly, že chování VPL se neliší podle velikosti praxe vyjádřené počtem jednicových pojištěnců, jak dokládá tabulka. Významnější rozdíly lze nalézt pouze u položek s nejmenšími hodnotami, kde se jedná o chybu malých čísel (např. u dopravy je díky zaokrouhlení hodnota stejná, procentuální rozdíl přitom v absolutním čísle největší).

ROZDÍLY V CHOVÁNÍ PRAXÍ DLE LOKACE

Pro účely zjištění rozdílů v chování VPL byly vytvořeny tři typy obcí, přičemž byl zohledněn jejich demografický charakter (počet obyvatel a spádovost obcí ze zázemí). Typ 1 tvořila populačně velká města a jejich zázemí, typ 2 populačně menší města a jejich zázemí a typ 3 ostatní obce. Zároveň byly definovány 3 varianty stanovení obce typu 1: Varianta 1 – 50 tisíc obyvatel (typ 1: 21 obcí, typ 2: 184 obcí), Varianta 2 – 30 tisíc obyvatel (typ 1: 36 obcí, typ 2: 169 obcí), varianta 3 – 30 tisíc obyvatel + všechna zbylá okresní města (typ 1: 72 obcí, typ 2: 133 obcí). Analýza prokázala srovnatelné trendy ve všech 3 variantách, pro podrobnou interpretaci byla zvolena varianta 3, která dle názorů řešitelů nejlépe odpovídá zkoumanému parametru (chování praktických lékařů sídlících v místě minimálně okresní nemocnice).

Výsledkem je překvapivé zjištění, že na chování praxe má její lokace zásadní vliv. To odporuje zažitým předpokladům, že všechny praxe v ČR poskytují srovnatelné služby za srovnatelných podmínek.
Zejména venkovské praxe (typ 3), ale i praxe ze subokresních měst (typ 2) vykazují významně lepší výsledky ve všech sledovaných parametrech. Při stejné úrovni kapitace provádějí více výkonů, předepisují více léků, naopak mají významně nižší náklady na komplement, ambulantní specialisty, a tím i cizí preskripci.
Vyplývá z toho, že se o své registrované pacienty se více starají sami (zajišťují péči i za méně dostupné ambulantní specialisty), zatímco praxe ve velkých městech (typ 1) častěji péči delegují, péče o pacienty je rozprostřena mezi praktické lékaře a ambulantní specialisty. Rozdíly v jednotlivých parametrech se u typu 3 pohybují v rozmezí 8-39% (u typu 2 jde o 7-29%). Vyšší nálady venkovských lékařů na dopravu jsou v absolutních číslech zanedbatelné, významné rozdíly mezi jednotlivými typy nejsou v čerpání péče u jiných VPL a LSPP.

ZÁVĚR

Porovnávání výkonností praxí dle vybraných charakteristik přineslo překvapivé výsledky. Nebyl prokázán vliv počtu registrovaných pojištěnců (poskytovatelé registrují právě tolik pojištěnců, kolik zvládnou). Naopak, na výkonnost praxe má zásadní vliv její lokace. Venkovské praxe (podobně i praxe ze subokresních měst) při stejné úrovni kapitace provádějí více výkonů, předepisují více léků, naopak mají významně nižší náklady na komplement, ambulantní specialisty, a tím i cizí preskripci. O své registrované pacienty se tedy více starají sami. Rozdíl venkov/velké město číselně představuje 8-39%, malé město/velké město 7-29%.

Kompletní text včetně přehledných grafů a tabulek naleznete zde.

Všeobecné praktické lékařství v roce 2015 (3. část) – rozdíly v chování praxí dle počtu pacientů a lokace
Ohodnoťte tento článek!