Vymíráme, spasit nás mají cizinci

Ročně v Česku ubude na 20 tisíc obyvatel. Za 300 let by česká kotlina mohla být prázdná. Až tak katastrofického scénáře se ale bát nemusíme. Přijdou cizinci. A nebude jich málo. Podle plánu Zemanova kabinetu…

Ročně v Česku ubude na 20 tisíc obyvatel. Za 300 let by česká kotlina mohla být prázdná. Až tak katastrofického scénáře se ale bát nemusíme. Přijdou cizinci. A nebude jich málo.

Podle plánu Zemanova kabinetu mají do Česka zamířit desetitisíce vzdělaných cizinců; přijdou i jiní, bez ohledu na přání vlády. Nevymřeme a v republice přibudou lidé na práci. Ekonomové i někteří politici se obávají, že by jinak neměl kdo vydělávat například na důchody. V Česku se nyní rodí zoufale málo dětí a lidí v produktivním věku by bylo už za několik desítek let skutečně poskrovnu, míní demografové. Podle odhadů bude v roce 2030 chybět 240 tisíc pracovníků. Čechy budou muset plodit i přistěhovalci.

Sociální inženýrství

Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla již loni v září předložil vládě materiál se složitým názvem Principy a postup realizace pilotního projektu Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků. V podstatě jde o to, jak do tuzemska přilákat zahraniční zájemce o práci. „Důvodů pro aktivní postoj České republiky v imigrační politice je několik: demografická situace, předpokládaný ekonomický růst a s ním spojený tlak na trh práce či některých jeho segmentů a konkurence ostatních států při získávání vysoce kvalifikovaných pracovních sil,“ píše se v tomto materiálu. Ministerští úředníci tedy předpokládají, že do Česka zamíří desetitisíce převážně vzdělaných lidí. Preferovány jsou osoby „demograficky blízké“, hlavně Ukrajinci, jak upřesnil Špidla. „Je logické, že k českému prostředí má blíže inženýr z Ukrajiny než inženýr z Papuy-Nové Guineje. I když samozřejmě záleží na individualitě,“ shrnuje postoj resortu Michal Meduna, který se na přípravě tohoto materiálu, jenž začal vznikat v roce 1999, významně podílel. Například předseda ODS a Poslanecké sněmovny Václav Klaus označil v televizní debatě návrhy ministerstva za nehorázné sociální inženýrství. Určitou výhradu má i vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. „Velmi záslužné je, že resort tuto otázku vůbec nastolil. Ale demografická blízkost? Podívejte se třeba na soužití Irů a Angličanů. Ač jsou si kulturně a demograficky blízcí, třecích ploch je více než mezi Angličany a Indy žijícími v Londýně,“ poznamenává. Studie vypracovaná Českým statistickým úřadem navíc tvrdí, že pouze „demograficky blízcí“ nás zachránit nemohou a počítá s tím, že bude nutné, aby se zde usazovali i lidé z Afriky a Asie. Pilotní projekt počítá jenom s příchodem a podporou vzdělaných pracovních sil a nikoliv s méně kvalifikovanými (viz tabulka), protože předpokládá, že ti, kdo pracují v dělnických profesích, se do své vlasti po určité době vrátí. Jenže může to být i jinak.

Turci neodjeli

Počátkem 60. let prožívala Spolková republika Německo obrovský hospodářský rozkvět. Zemi se nedostávalo pracovních sil, a tak sem začali proudit cizinci, pro něž se vžil název gastarbeiter. Nejvíce se jich rekrutovalo z Itálie, Jugoslávie a Turecka. Němečtí politici tehdy počítali s tím, že turečtí gastarbeitři se po čase vrátí zpět do vlasti. Stal se však pravý opak. Za muži-živiteli po čase přišly jejich rodiny a v Německu se usadily. Dnes je situace taková, že u našich západních sousedů existují turecké čtvrti, v nichž vycházejí turecké noviny, koupíte tu turecké potraviny a do škol, například v berlínské čtvrti Kreuzberg, chodí 75 procent tureckých dětí. Ve třetí generaci přistěhovalců se šíří islámský fundamentalismus, komunita se uzavírá sama do sebe. Může se něco podobného stát také u nás? Vyloučené to není. V Německu sehrál negativní roli tamní zákon o získání státního občanství, jenž byl až donedávna postaven na „příslušnosti k německé krvi“ (v současnosti se v Německu přistěhovalecká legislativa přetváří). Jednoduše řečeno: Německým občanem se mohl stát pouze ten, kdo prokázal, že jeho předci byli Němci. Turci tedy neměli nárok, a proto se uzavřeli sami do sebe. V Česku zákon není až tak striktní. Přesto získat občanství není lehké. Žadatel musí mít například pětiletý trvalý pobyt na našem území, znát český jazyk a nesmí mít v trestním rejstříku záznam mladší pěti let. I když ale dotyčný základní podmínky splní, nemá vyhráno. Úředníci ministerstva vnitra stále lpějí na restriktivní přistěhovalecké politice a drtivou většinu žádostí o udělení občanství nakonec odmítnou. „Napsali, že nemám nárok,“ říká zklamaně například čtyřiačtyřicetiletý Násir z Pákistánu, jenž řadu let pracuje v Praze jako účetní, vystudoval tu vysokou školu a oženil se s Češkou. Po čase se jim narodilo dítě. Dvakrát již žádal o české občanství. Neuspěl. „Možná se jim nelíbí, že pocházím z muslimské země.“ Nyní se rozhodl, že se s rodinou vystěhuje do Kanady, kde se prý nebude cítit jako občan druhé kategorie. „Je to paradoxní. Veškeré zákazy stejně vždy nejsnáze překonají ti, proti nimž jsou zaměřeny. Tedy zločinci,“ komentuje restriktivní postupy úředníků vedoucí katedry demografie Vysoké školy ekonomické Felix Koschin. „Vládní projekt má za úkol prozkoumat i takzvaná úzká hrdla v našich zákonech. Což se týká i zákona o nabývání občanství či dlouhodobého pobytu,“ tvrdí Meduna. Mohou státní úředníci zajistit, aby přistěhovalci netvořili uzavřené komunity, tak jak se tomu stalo v Německu nebo třeba ve Francii? Ministr Špidla je přesvědčen, že pečlivý výběr zájemců a jejich vzdělání to prakticky vylučují. Demografové a etnologové jsou k této Špidlově hypotéze velmi skeptičtí. „Jak budou hlídat, aby se ti lidé nedávali dohromady?“ ptá se etnoložka Mirjam Moravcová. „To je přece nesmysl. Ve svobodném státě nikdo nemůže nikomu poroučet, s kým a kde se má stýkat,“ přizvuku je Koschin. A hlavně nepřijdou jen vysokoškoláci. Příklady chování přistěhovalců u nás už existují. Zkušenosti jsou například s masovým exodem tisíců krajanů z oblasti ukrajinské Volyně a Rumunska v letech 1945 a 1946. Měli nahradit sudetské Němce. Státní orgány, ve velké míře ovládané komunisty, se je tehdy pokusily rozptýlit po celých Sudetech. Důvod byl jediný. Nově příchozí často okusili „slastí“, které poskytoval sovětský režim. Proto byli často tvrdě antikomunističtí. Reemigranti si ovšem k sobě vždycky našli cestu a postupně se sestěhovávali do určitých oblastí, kde tvořili více či méně uzavřené komunity. Druhá generace se pak radikálně odstřihla od tradic svých předků a snažila se ničím nevyčnívat. Třetí pak v romantickém rámci hledá návrat ke kořenům.

Čechy Čechům!

Oblíbený slogan českých neonacistů začíná notně vyčpívat. Obhájci ryzího češství to mají v době exploze genetiky dost těžké. Jejich argumenty o tom, že přistěhovalci „zprzní rasu“, jsou neudržitelné. Smutnou zprávou pro ně je zjištění, že něco jako český genotyp čili společná genetická informace neexistuje. Územím, na kterém žijeme, se během dějin převalili Keltové, Germáni, Hunové, Slované, Avaři, němečtí osadníci, Švédové, napoleonští vojáci, usídlili se tu Židé, Slováci, Romové, Poláci. Právě proto zde existuje tolik rozličných typů lidí. Na rozdíl třeba od severských zemí, kde kvůli klimatu byla migrace mnohem menší. Změní se s příchodem imigrantů vůbec něco v genech našich potomků? Jak se proměníme? „Není vyloučené, že ti praví Češi, které dnes vidíme hulákat na ulicích, skončí v nějakých rezervacích,“ směje se Koschin. Ve skutečnosti se zřejmě jen opět rozšíří spektrum lidských typů. Podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí přijde nejvíce imigrantů ze zemí někdejšího Sovětského svazu: z Ukrajiny a Běloruska. Již nyní je u nás silná vietnamská komunita (kolem dvaceti tisíc), jsou tu Rusové (viz TÝDEN č. 11/02), Poláci. Přistěhovalci z Asie vytvářejí uzavřená společenství a jen velmi málo z nich se zatím mísí s českým obyvatelstvem. Poněkud jiná je situace u příchozích z Afriky. Jde totiž převážně o muže, a ti si zde po čase nacházejí partnerky. Stejně jako muži z bývalé Jugoslávie nebo Američané. Mnohé české muže naopak přitahují dívky z Ukrajiny. Pokud by se k nám nikdo nestěhoval a nynější populace by se množila pouze mezi sebou, časem by nastaly degenerativní změny a vážné genetické poruchy. Desetiletí v tom však nehrají žádnou roli, je to nepředstavitelně vzdálená budoucnost. Také tuto eventualitu lze částečně doložit na příkladech horských vesnic na Slovensku či uzavřených severočeských romských komunit, kde se kvůli příbuzenským sňatkům vyskytuje více nemocí způsobených genetickými poruchami. Otázka, co může příliv imigrantů udělat s našimi geny, je pro mnoho vědců tabu. Není divu, s podobnými, byť primitivnějšími teoriemi argumentovali v minulosti nacisté. „Ve vzácných případech se může stát, že pokud jsou si lidé geneticky příliš vzdálení, mohou být jejich genetické výbavy méně kompatibilní. V přírodě je dokázáno, že zvířata si vybírají partnery i podle toho, že jsou si ,středně` geneticky vzdálení,“ říká sociobiolog Jan Havlíček. Ten ostatně začíná pracovat na zajímavém výzkumu. Hodlá ověřit, zda tvrzení, že si jednotlivá etnika navzájem páchnou, má racionální jádro. „Třeba někteří Japonci tvrdí, že jim páchnou Evropané,“ doplňuje.

Třecí plochy

Česká většinová společnost si zatím příliš na příchody cizinců a minority nezvykla. V době první republiky tu sice existovala například nepříliš početná, zato intelektuálně zdatná enkláva Rusů, azyl tu nacházeli Židé pronásledovaní nacistickým režimem, jenže padesát let izolace vykonalo své. Stačí si vzpomenout, jaký poprask před několika lety vyvolal návrh postavit v Teplicích muslimskou mešitu. „Už dvakrát mě napadli skinhea-di. Také jsem měl problém sehnat práci,“ gestikuluje Násir v poloprázdné restauraci. Hned vedle u stolu posedává tříčlenná skupinka, které vévodí předseda extremistické Pravé alternativy Jan Kopal v tričku s Usámou bin Ládinem. „Xenofobie není nic výjimečného. Dá se to dokázat už na starých kulturách. Názvy jednotlivých kmenů byly odvozeny od slova člověk. Zabít člověka bylo vždycky špatné. Ne však příslušníka jiného kmene, který nebyl jako člověk vnímán. Vezměte si výraz Slovan. Ten, kdo rozumí slovům. A Němec. Ten, komu není rozumět. Už to obsahuje něco dehonestujícího,“ vysvětluje sociobiolog Havlíček. Tento atavismus v nás všech dodnes přežívá. Nejen řeč, ale i náboženství a to, čemu se souhrnně říká kultura, mohou způsobovat konflikty mezi majoritní společností a přistěhovalci. V drtivé většině jde o pouhé nedorozumění. Jeden o voze, druhý o koze, říká lidové pořekadlo. To, jak se jednotlivé kultury mohou v komunikaci míjet, skvěle popsal americký spisovatel Thomas Berger v knize Malý velký muž: „Naši chlapi(…) rozdávali whiskey ostatním indiánům. Chlapi s sebou přinesli málo hrnků, a tak jim podávali džbány, zubili se na ně a potřásali jim rukama. Troy si myslel, jak že to všechno bezvadně vymyslel, a tak ho nenapadlo nic lepšího, než indiány poplácávat po ramenou, jako by to byli veselí kumpáni v saloonu. Už tehdy v deseti letech mi bylo jasný, že gesto Čejeni nejspíš nepochopili správně. Někdo jim jednou rukou dával dárek a druhou je mlátil. Navíc šlo o příslušníka nějaký úplně jiný rasy. To všechno se zkrátka bytostně příčilo všem indiánskejm zásadám slušnosti. To máte, jako kdybyste koně krmili a zároveň ho bičovali,“ líčí začátek konfliktu mezi skupinou bělošských pionýrů a indiánů, kteří navštívili jejich tábor. Pro příklady ovšem nemusíme chodit až do zámoří. „Ve třídě na základní škole vedle sebe seděly romská a česká holčička. Ta romská si od své sousedky několikrát bez dovolení půjčila gumu. Česká dívka to považovala za neslušné, romská zase nemohla pochopit, proč si nemůže nic půjčit, když to leží na lavici. Konflikt byl na světě,“ vypráví etnoložka Mirjam Moravcová. Zároveň popisuje problémy, s nimiž se potýkali Češi, kteří sem po 2. světové válce přišli z Rumunska. Pro tehdejší českou společnost byli nepochopitelně jiní. Chodili v krojích, mluvili jazykem z 19. století a hospodařili způsobem sto let starým. Jejich integrace vůbec nebyla jednoduchá. Pákistánec Násir zase vzpomíná na to, co ho po příchodu do tehdejšího Československa nejvíce překvapilo. „Ženy tu oproti Pákistánu chodily téměř nahé. A muži na záchodě při čurání neseděli,“ roztahuje tvář do úsměvu. Brazilské manželce vládního zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba Denise de Souza Costaové zase dlouho trvalo, než si zvykla na časné vstávání, které se u nás datuje od dob rakouského mocnářství. Příznačná je i anabáze s pojmenováním syna Jařabových. V Brazílii je totiž zvykem, že dítě má jméno po otci i po matce. „Lépe si tak uvědomuje svoje kořeny,“ vysvětluje Denise de Souza Costaová. Manželé se proto rozhodli, že syn se bude jmenovat Daniel Costa Jařab. Matrikářka ale odmítla zanést jméno do spisu, a chlapec tak žil čtrnáct dní ve vzduchoprázdnu. Pro úřad jako by neexistoval, neměl rodný list, a tudíž ani zdravotní pojištění. Jařabovým se nakonec podařilo jméno prosadit. „V e čtrnácti dnech Daniel absolvoval svůj první boj za lidská práva,“ dodává s nadsázkou otec.

Národ a populace

„Víme, že populace při svém stárnutí procházejí stadii progresivní, stacionární a regresivní populace. Také víme, že všechny populace procházejí stejnými výraznými změnami režimu reprodukce: tyto změny byly nazvány demografickým přechodem. A můžeme se vcelku oprávněně domnívat, že všechny populace budou procházet i změnami, jež dostaly jméno druhý demografický přechod,“ tvrdí ve stati Jsme v pubertě, nebo přechodu? demograf Koschin. Zmiňovaný druhý demografický přechod, kterým prošly západoevropské země, Česká republika právě prodělává. Co to v praxi znamená? V souvislosti s ekonomickými a společenskými podmínkami roste počet starých lidí: lepší lékařská péče prodlužuje život. Rodiny mají jen velmi málo dětí: na jednu ženu připadá 1,14 dítěte, což nestačí ani k pouhé reprodukci národa. Koschin předpokládá, že se situace zlepší, nikoliv však dramaticky. Stejně tak, jak se tomu stalo v západní Evropě. Pro tento jev ale zatím neexistuje žádné jednoznačné vysvětlení. Romové, o nichž v Česku často panuje představa, že především oni budou „plodit nové Čechy“, podle demografů procházejí procesem „národního obrození“ a jejich porodnost se začíná rapidně snižovat. Během deseti až dvaceti let klesne na stejnou úroveň, jaká je u majoritní společnosti. Romské děti tedy nezaplní republiku a příchod imigrantů je skutečně nutný. Například demografové Českého statistického úřadu v nejpříznivější variantě prognózy vývoje počtu obyvatel do roku 2030 předpokládají, že u nás bude plynule přibývat přistěhovalců (z 9,5 až k 16 tisícům ročně ke konci prognózy). Nic na potřebě jejich přílivu nezmění ani propopulační opatření (mj. plošně vyplácené rodinné přídavky) prosazovaná sociálnědemokratickou vládou. Ta to tiž mohou mít pouze krátkodobý efekt, stejně jako tomu bylo u takzvaných Husákových dětí z první poloviny 70. let (výhodné novomanželské půjčky, levné dětské oblečení atd.). Snahy státu zvýšit porodnost by podle Koschina „připomínaly snahu starší dámy nahradit rtěnkou, pudrem a kolínskou mládí“.

Ukrajinci, Haider

Příliv tisíců imigrantů může vyvolat v české společnosti xenofobní nálady, jichž snadno využívají politici typu korutanského hejtmana Jörga Haidera. V Česku zůstávají nejhalasnějšími bojovníky proti imigrantům Miroslav Sládek a party pravicových extremistů. „To nebezpečí tady reálně existuje,“ varu je před růstem xenofobie etnoložka Moravcová. „Češi obecně nejsou příliš nesnášenliví. Pouze jejich malá část. Otázkou zůstává, kam by se přiklonila váhající většina,“ doplňuje. Například z loňského průzkumu společnosti Opinion Window vyplynulo, že osm z deseti Čechů je pro omezení imigrace. Už dnes mnozí Češi hledí úkosem na ty, na něž vládní imigrační projekt spoléhá nejvíce, na Ukrajince. Z výsledků zmiňovaného průzkumu lze vyčíst, že podezření a obavy vyvolávají zejména obyvatelé bývalého Sovětského svazu, zažitá je představa, že každý Rus či Ukrajinec je od narození předurčen k práci pro mafii. Zavedení víz pro ukrajinské občany bylo proto přivítáno s úlevou. Přitom Ukrajinci se skutečně dovedou poměrně rychle zdejší společnosti přizpůsobit. Chlapík v šusťákových teplácích, třímající v ruce igelitovou tašku, je přežité klišé. „Oni mají pouze jiné náboženské zvyky. Jinak se příliš neliší,“ říká Hedvika Novotná, jež se touto problematikou zabývala. Bez zajímavosti není ani to, že drtivou většinu Ukrajinců u nás tvoří Rusíni z bývalé československé Podkarpatské Rusi. Podle Novotné se u nás zatím natrvalo usazuje pouze malá část Ukrajinců. Většinou jde o lidi s vyšším vzděláním, kteří dosáhli určitého společenského uznání. Podobně jako my někdy nahlížíme na Ukrajince, nahlížejí někteří z nich na nás. „Doma o nás šíří, že jsme špindírové a póvl. Většinou to dělají nekvalifikovaní dělníci,“ podotýká Novotná.

* * *

Jaké cizince chce vláda přilákat

Plán, jak do Česka ročně přilákat několik tisícovek potřebných cizinců, vláda už schválila, podrobnosti dopracovávají jednotlivé resorty. Výběr má být přísný, uchazeči o zařazení do projektu budou bodováni. Podobné programy už existuji nebo se připravují v některých dalších vyspělých zemích.

Za co lze získat body

kritérium maximální počet bodů hodnocení

pracovní poměr v ČR 12 bodů hodnocení souvisí s dobou trvání pracovního poměru (1 bod za každý dokončený měsíc, 12 bodů za 12 měsíců a více)

pracovní zkušenost 5 bodů 1 bod za každých 6 dokončených měsíců předchozího pracovního poměru, jde o všeobecnou pracovní zkušenost, nikoliv jen v daném oboru a v ČR (nutno získat minimálně 1 bod)

dosažené vzdělání 15 bodů 1 bod za každý dokončený rok studia po 14 letech věku věk 8 bodů 8 bodů od 23 do 30 let, pak za každý rok o 1 bod méně

znalost ČR 8 bodů 8 bodů za dokončené vzdělání na české nebo slovenské škole uznané státem pro účely tohoto výběru nebo 1 bod za každý doložený měsíc strávený v zemi

jazykové znalosti 10 bodů 10 bodů za dokončené vzdělání na české nebo slovenské škole uznané státem pro účely tohoto výběru nebo 5 bodů za oficiální diplom pro anglickou jazykovou zkoušku, například Cambridge, a až 5 bodů za ohodnocení konzulárním úředníkem, například motivační dopis, krátký rozhovor

geografická blízkost 10 bodů blízkost mezi bydlištěm žadatele a místem výkonu práce v ČR, 10 bodů do 100 km a za každých dalších 100 km se odečítá jeden bod

žádaná profese 5 bodů je-li v seznamu potřebných profesí 5 bodů, jinak 0 bodů

hodnocení osob, 20 bodů 20 bodů pro toho, kdo prokáže, že do ČR které by se mohly přijde s manželem/manželkou a dětmi; s tím, sloučit s rodinou že za každé dítě je 5 bodů (nejvíce však bodů 10); manžel/ka se ohodnocují podle předchozích kritérií

Zdroj: MPSV, zestručněno redakcí

Karel Vrána, Týden, 25.3.2002

Ohodnoťte tento článek!