Vysoká nepropustná zeď

…Dnes však již zdravotní pojišťovny například internistům prakticky žádnou novou ambulanci otevřít nepovolí. To, že přetížení ambulantní internisté musí kvůli tomu častokrát ošetřit čtyřicet pacientů denně, což kvalitu jejich práce degraduje na úroveň lékařů praktických, pojišťovny nezajímá. V ČR byl zkrátka přerušen přirozený profesní postup lékařů…

Jednou ze zvláštností českého zdravotnictví je existence prakticky neprostupné zdi mezi nemocnicemi a soukromým ambulantním sektorem. Ve vyspělých zemích je tomu právě naopak. Nemocnice zůstávají otevřené soukromým ambulantním lékařům, kteří se tak mohou podílet na péči o své pacienty i v čase jejich hospitalizace.

Tato zvyklost je pochopitelně pro nemocné velmi příjemnou. V čase, kdy je člověk stresován strachem z nemoci, je jistě vděčný za přítomnost známého lékaře, k němuž má důvěru. Z účasti na vizitách a práci v nemocnici mají samozřejmě nemalý prospěch i ambulantní lékaři, kteří díky tomu neztrácí kontakt s moderními trendy léčení, které se vždy uplatňují především v nemocnicích.

V naprostém protikladu k našim zvyklostem si v řadě států soukromí lékaři dokonce pronajímají část lůžek v nemocnicích přímo do vlastní režie. Jinde zase nemocnice využívají ambulantní specialisty jako konzultanty. Nemohou si totiž dovolit zaměstnávat odborníky ze všech oborů, protože by je nedokázaly zaplatit.

V ČR stojí mezi nemocnicí a soukromými lékaři v terénu vysoká zeď. Smluvní politika zdravotních pojišťoven, kterým je kvalita zdravotní péče naprosto lhostejná, neumožňuje souběhy práce v nemocnici s provozováním soukromé ambulantní praxe tak, jak je tomu v civilizovaných zemích běžné. Raritou našich klinik i okresních nemocnic jsou čtyřicetinebo padesátiletí plně kvalifikovaní lékaři, kteří zůstávají v pozici sekundárních lékařů s mizivou šancí stát se někdy primáři. To však v žádném případě neznamená, že jde o neschopné lékaře. Problém je v tom, že počet primářských míst je omezený. Tito lékaři mohou a častokrát také jsou mnohem lepšími odborníky než jejich šťastnější kolegové, kteří měli možnost se zprivatizovat.

Dnes však již zdravotní pojišťovny například internistům prakticky žádnou novou ambulanci otevřít nepovolí. To, že přetížení ambulantní internisté musí kvůli tomu častokrát ošetřit čtyřicet pacientů denně, což kvalitu jejich práce degraduje na úroveň lékařů praktických, pojišťovny nezajímá. V ČR byl zkrátka přerušen přirozený profesní postup lékařů, kteří samozřejmě musí po ukončení fakulty nastoupit do nemocnice, aby zde pod vedením zkušených primářů získali zkušenosti a praktické znalosti potřebné ke složení atestačních zkoušek.

Po získání plné kvalifikace však měli uvolnit místo mladším absolventům, kteří dnes zoufale hledají možnost uplatnění. Každý kvalifikovaný lékař by měl mít možnost otevřít si soukromou praxi bez rizika, že ztratí kontakt s prací v nemocnici.

Právě nevyřešený vstup čerstvých lékařů do oboru spolu s neujasněným mechanismem odchodu do penze a ukončení soukromé praxe s možností jejího prodeje, představuje velkou výzvu pro lidi zodpovídající za řízení našeho zdravotnictví. Je škoda, že řada ambulantních lékařů raději oželí možnost klinické praxe v nemocnici, jen aby se vyvarovala konkurenci. Snad mají strach o své nijak záviděníhodné, ale přesto ve srovnání se zaměstnanci nemocnic poněkud lepší živobytí.

Tento přístup je dle mého soudu krátkozraký, neboť riziko profesního zakrnění je u lékaře opevněného v izolaci své vlastní ordinace vysoké. Zbourání pomyslné zdi mezi nemocnicemi a ambulantním sektorem je jedním z cílů Lékařského odborového klubu. Pokud se nám toto podaří, budou z toho mít prospěch nejen lékaři z nemocnic, ale vyšší konkurence mezi ambulantními lékaři přinese lepší kvalitu, z níž budou profitovat především naši pacienti.

Milan Kubek, Právo, 19.04.2001 (Autor je lékař a předseda LOK-SČL)

Ohodnoťte tento článek!