Z regionů: Doping v 80. letech? Ne výjimka, ale pravidlo

21. 2. 2014 8:01
přidejte názor
Autor: Redakce
Východní Německo mělo v 70. a 80. letech jen o pár milionů obyvatel více než tehdejší Československo. Přesto si z olympijských her vozilo desítky medailí – a v Sarajevu získalo dokonce více zlatého kovu než SSSR nebo USA. Že za většinou vítězství stál státem řízený doping, je dnes už známá věc. Jenže východoněmeckým modelem se inspirovalo i Československo. A odmítnout tehdy u nás ve vrcholovém sportu dopovat mohlo znamenat i rychlý konec kariéry.


„V bufetu na hranicích mi trenér předložil papír. Už si přesně nepamatuji, co tam bylo napsané. Já jsem řekla, že to nepodepíšu. On odpověděl: zůstáváš. A tak jsem zůstala i s lyžařským vakem v Kaplicích. Naštěstí tam byla ubytovna. Ráno v pět jsem jela do Českých Budějovic, odtud do Prahy a pak do Vysokých Tater. Naše lyžařky trénovaly v Rakousku, já v Tiché dolině,“ vypráví zážitek běžkařka Alžběta Havrančíková.

Vrcholoví sportovci museli v 80. letech podepisovat smlouvu o specializované péči, u níž byla požadována mlčenlivost. Součástí „péče“ bylo ovšem vedle vitaminů i podávání anabolik.

„Nikdo mi tenkrát neodpověděl, co to vlastně ta specializovaná péče je. Z toho vyplývalo, o čem to všechno bylo, nemohli mi nic dát a já jsem nepotřebovala nic kontrolovat. Nedostala jsem odpověď, tak nedostali můj podpis,“ vzpomíná Havrančíková.

Lidé jako ona dělali systému potíže. „Vybraní sportovci odmítají podepsat bez vyřešení určitých sociálně­právních otázek. Podle pokynů ministra zdravotnictví není možné bez písemného souhlasu s poskytováním specializované péče začít. Vzhledem k halovému mistrovství Evropy v atletice a k nutnosti poskytnutí specializované péče vybraným atletům (pokud tato péče nebude zajištěna, atletický svaz odvolá účast) přislíbil náměstek ministra zdravotnictví Josef Harant udělení výjimky,“ napsala v prosinci 1985 komise pro výzkum a specializovanou péči. Přání samotných sportovců přitom nehrálo roli. „Měla jsem strach, že to beru, a ani o tom nevím,“ vzpomíná překážkářka Milena Tebichová. Každou pilulku, kterou dostala, pečlivě kontrolovala. Pokud nevěděla, o co jde, raději tabletu tajně vyhodila.

„Museli jsme nastavit hubu a zadek, aby do nás dali všechno, co chtěli. Ze svazu tělovýchovy přišel pokyn, že kdo odmítne speciální péči, musí z reprezentace pryč,“ popsal před časem pro Mf Dnes juniorský mistr světa ve vzpírání z roku 1984 Jiří Zubrický.

Právě vzpírání bylo největší baštou dopingu. Jeden z mála sportovců, který se k dopingu otevřeně přiznal, je olympijský vítěz z roku 1980 Ota Zaremba. „Byl jsem první sportovec, který řekl, že anabolika bral. Byli jsme pod takovou kontrolou, že jsme stoprocentně věřili, že se nám nemůže nic stát,“ řekl v dokumentu ČT 13. komnata Zaremba.

Mezinárodní prestiž

Kde vlastně leží počátky státem řízeného dopingu v Československu? Po vzoru NDR vznikla v roce 1976 pracovní skupina, která měla prozkoumat potenciál dopování. „Podložený a sledovaný výzkum a racionální aplikace anabolik pro úzce sledovaný okruh sportovců významně přispívá svými výsledky k politické propagaci sportu a tělovýchovy v socialistickém státě a k upevnění mezinárodní prestiže naší republiky,“ píše skupina tehdejšímu šéfovi tělovýchovného svazu Antonínu Himlovi.

V roce 1982 se státem řízený doping začal rozjíždět. „Vrcholový sport u nás potřebuje nové přístupy, stejně jako je tomu ve světě, zejména v oblasti endokrinologie (dávkování anabolik), biochemie (dávkování jiných podpůrných prostředků). Je asi šest lékařů, kteří jdou progresivní cestou. Žádáme proto o legalizaci práce těchto lékařů a o určité záruky, neboť jsou neustále napadáni ze strany státní zdravotní správy,“ napsal Himl vedoucímu společenských organizací ÚV KSČ Lubomíru Procházkovi.

Aby se doping na mistrovstvích a olympiádách neprovalil, brali ho sportovci na soustředěních. Před výjezdem si dali pauzu, aby se nedovolené látky z těla vyplavily, a na závěr si je otestovala laboratoř pro vrcholový sport. Ti, kdo měli nález pozitivní, na hry nesměli. Výjimku tvořil Evropský pohár atletiky v roce 1985 v Moskvě, který diskvalifikoval dva naše sportovce – jejich vzorky pravděpodobně testovali v technicky vyspělejší laboratoři, než byla ta československá. A i když vrcholoví sportovní funkcionáři doping vyžadovali, chyby odnesli atleti: Rudé právo je tehdy označilo za reprezentanty, „kteří porušili sportovní etiku“.

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?