Za potíže nemocnic nese vinu stát

Stát řadu let trpěl skutečnost, že úhrada nemocniční péče v systému veřejného zdravotního pojištění je stanovena tak, že míra zisku z této činnosti je prakticky nulová…

V posledních dnech se rozpoutala polemika o tom, kdo a co ničí české nemocnice. Důvodem je skutečnost, že odborům se podařilo uzavřít s vládou dohodu, že se od března tohoto roku zvýší tarifní platy zaměstnancům veřejné správy služeb o 11 procent. Zdravotníkům bylo po platových jednáních na úrovni resortu slíbeno dalších sedm procent tarifu jako ocenění za mimořádnou namáhavost a zodpovědnost jejich práce.

Občanům se nabídla jednoduchá odpověď – jsou to právě vyšší platy zaměstnanců, které ničí nemocnice a ohrožují zdravotní péči o občany. Osobně na to mám jiný názor. Ne proto, že jsem byl součástí odborového vyjednávacího týmu a jedním z těch, kteří podepsali dohodu s vládou. Ale za prvé: Stát řadu let trpěl skutečnost, že úhrada nemocniční péče v systému veřejného zdravotního pojištění je stanovena tak, že míra zisku z této činnosti je prakticky nulová. Obdobně jsou na tom zdravotnická doprava a lázeňská péče, na rozdíl od péče poskytované v jiných segmentech, například u praktických lékařů, stomatologů a ambulantních specialistů či v laboratořích, kde je míra dosahovaného zisku mnohem větší.

V důsledku to znamená, že v řadě případů se nemocnici více vyplatí pronajmout nebytové prostory nebo některý z nemocničních provozů, než je provozovat vlastním jménem. Nájemci pak profitují na skutečnosti, že ambulantní péče pronajatého provozu je hrazena lépe, je-li poskytována jménem jiné fyzické či právnické osoby nežli jménem samotné nemocnice.

Za druhé: Stát zahrnul nemocniční sektor všeobjímající iracionální veřejnou zakázkou, která plodí neefektivitu nemocniční sítě. Přes značný pokles porodnosti v uplynulých letech je například stále více porodnic než okresů. V řadě se neuskuteční více než jeden porod za den. Česká politická scéna nebyla schopna přijmou jakýkoliv koncept racionalizace sítě veřejných zdravotnických zařízení včetně nemocnic.

Za třetí: Stát nevytvořil předpoklady pro efektivní sociální dialog ve veřejném sektoru a pro uzavírání vyšších kolektivních smluv mezi reprezentativními organizacemi zaměstnavatelů a odborů. V důsledku toho se ve státních nemocnicích, kde platí stejný systém financování (úhrada ze zdravotního pojištění) a stejný systém odměňování (podle zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost), liší průměrné platy lékařů až o polovinu.

V řadě případů není v nemocnicích odměňování lékařů v souladu se zákonem ani s platnou kolektivní smlouvou. Samotná ochota lékařů pracovat, respektive podílet se na ústavních pohotovostních službách, je v těchto případech oceněna vyšší odměnou než vlastní vykonaná práce.

Za čtvrté: Stát nevytvořil účinný systém kontroly hospodaření, ale ani dodržování předpisů pracovně právních či o odměňování v nemocnicích. Kontrolu účinně neprovádějí státní úředníci od Ministerstva zdravotnictví a okresních úřadů až po úřady práce. Stát k ní nepustil ani zaměstnance, ani veřejnost.

Důsledkem je, že se nedodržuje zákoník práce, nedodržují se předpisy o odměňování a obcházejí se uzavřené kolektivní smlouvy. Věrným společníkem těch, kteří nejsou schopni ve vedoucích funkcích profesionálně zvládnout správu svěřené nemocnice, se stále častěji stávají odborové organizace Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů.

Výsledkem jsou negativní hospodářské výsledky v částkách dosahujících výše desítek miliónů korun. Státní správa nejen že není schopna účinné kontroly, ale navíc není ani garantem dodržování právních předpisů a oporou pro ta vedení nemocnic, která se při správě státního majetku a řízení nemocnice dostanou do konfliktu s lékaři, kteří nerespektují pravidla pro hospodaření příspěvkových organizací. Budeme mít jako občané šanci přestat doplácet na chyby státu a na nezodpovědnost? Nebo budeme nadále jen rukojmími nezodpovědných úředníků a terčem nátlaku minoritní části zaměstnanců…

Jiří Schlanger, Hospodářské noviny, 7.3.2002

Autor je předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče

Ohodnoťte tento článek!