Zahubí nás ebola?

Zaměřili jsme se na jaderné zbraně a osudově zanedbali bakteriální, přiznali v posledních dnech světoví politici. Přitom epidemiologové už léta varují, že teroristé mají metráky zárodků schopných vyhladit celé kontinenty. V roce 1979 propukla v sovětském Sverdlovsku prapodivná nákaza…

Lidé se svíjeli v křečích a chrlili krev. Pitvy později ukázaly, že jejich orgány jsou černé jako uhlí. Příbuzní ani nesměli mrtvé pohřbít, to za ně udělala strana a vláda. Diagnózy na úmrtních listech zněly: těžký zápal plic nebo otrava rybami. Byla to však sněť slezinná neboli antrax, které se podle zčernalých orgánů také říká uhlák. Po letech se prokázalo, že šlo o únik z továrny vyrábějící biologické zbraně. Na začátku 90. let to nepřímo přiznal i Boris Jelcin, v roce 1979 šéf komunistické strany ve Sverdlovsku. Svět, který se o události dozvěděl o několik let později, ji bohužel nevzal příliš vážně.

Levné, nenápadné, účinné

SSSR jako jeden z prvních objevil „půvab“ bakteriálních zbraní. Experimentoval s těmi nejužívanějšími: pravými neštovicemi, morem, antraxem, ebolou a prudkým jedem botulotoxinem. Věděl proč – oproti jiným zbraním mají mnoho výhod. Jsou levné (říká se jim atomová bomba chudáků), z jednoho zárodku se dají namnožit tuny škodlivých látek, není třeba důmyslné technické vybavení. Šíří se rychle a nekontrolovatelně, takže během několika dnů mohou zasáhnout obrovské plochy. Jeden kilogram antraxu zahubí desetitisíce lidí. Podle údajů OSN deset tun biozbraní může ohrozit 75 procent lidí na ploše 100 tisíc kilometrů čtverečních, zatímco megatunová atomová bomba by usmrtila 90 procent osob na „pouhých“ 300 čtverečních kilometrech. Biologické zbraně jsou bez chuti a zápachu. Neodhalí je letištní radary. Nikdo pouhým okem nevidí kapičky aerosolu, který teroristé rozstříknou v metru nebo z letadla.

Ochrana? Téměř nemožná

Proti neštovicím existuje vakcína, například mor či antrax by šly zlikvidovat antibiotiky. Takže je možné se bránit? Bohužel pouze teoreticky, praxe naráží na mnoho překážek. Jde nezřídka o již vymýcené choroby, takže většina lékařů by je už nedokázala poznat. Světová zdravotnická organizace v roce 1980 vyhlásila pravé neštovice, na něž ve 20. století zemřely miliony lidí, za vymýcené a od té doby se proti nim neočkuje. A zásoby veškerých vakcín by stačily pouze pro desítky osob. Navíc se biologické zbraně dále vyvíjejí. Bakterie a viry ostatních chorob jsou dnes už tak vyšlechtěné, že odolávají antibiotikům. Vznikají dokonce nové druhy, například ebolapox: kombinace eboly a neštovic, která je velmi nakažlivá a spolehlivě zabíjí. Rozvoji biologických zbraní napomáhají i pokroky v genetice, zejména rozšifrování lidského genomu: některé státy mohou mít během mála let látky, které zahubí jen určité etnikum. Technici vyvinuli i způsob, jak biozbraně šířit: speciální bombardéry rozstřikují zárodky, rakety nesou hlavice plné mikrobů. V mezikontinentálních střelách jsou mikroorganismy chráněny před UV zářením chladicí směsí.

Ostrov Znovuzrození

Biologické zbraně vyvíjel kdekdo (viz rámeček), ale největší arzenál vlastnilo Rusko. To potvrdili sovětští odborníci, kteří v 90. letech emigrovali na Západ: Vladimír Pasečnik, ředitel leningradského Institutu pro výrobu biopreparátů, a Kanatjan Alibekov, který pracoval ve Stěpnogorsku jako zástupce ředitele továrny na biozbraně a sám vyšlechtil čtyřikrát nebezpečnější formu antraxu. Vypovídali o velké síti továren, z nichž každá je schopná za rok vyrobit například tisíc tun zárodků antraxu. Do vývoje látek se zapojilo údajně na 70 tisíc lidí, z toho asi 10 tisíc špičkových odborníků. Převážná část továren se v 90. letech rozpadla. I zrušené však představují problém: nikdo neví, kam zmizely tuny vyrobených látek a která země platí propuštěné experty. Uzbecká vláda pozvala v roce 1995 americké odborníky, aby prozkoumali jednu z bývalých ruských továren, které údajně vyráběly léčiva. Na ostrůvku Vozrožděnije (v překladu Znovuzrození!) v Aralském jezeře objevili Američané například pancéřovou kobku se zařízením, které vstřikovalo zárodky různých nemocí. Bývalý zaměstnanec vypověděl, že tu byly k zemi přikovány opice, které umíraly ihned nebo v bolestech po několika dnech.

Mikroby a terorismus

Na Vozrožděniji objevili odborníci i jedenáct jam se stále živými zárodky antraxu. I když byly v ocelových barelech, některé se dostaly

na povrch. Američané tvrdí, že na ostrově je mohl kdokoli získat. Podezřelí jsou hlavně přívrženci Islámského hnutí pro Uzbekistán, jejichž vůdce Namangani udržuje kontakty s Usámou bin Ládinem. „Bakteriální zbraně mají jedinou nevýhodu: mohou se obrátit proti útočníkovi. Jestliže se v minulosti žádný ze států neodhodlal použít je ve velkém, bylo to jen z opatrnosti,“ usuzuje profesor D. A. Henderson, který pracoval jako vedoucí skupiny, jež vymýtila pravé neštovice. Nikdo si nemůže být jistý, kdy se z postiženého území roznese nákaza i do země útočníka. Při použití některých mikroorganismů navíc dochází k mnohaletému zamoření napadené plochy. Pracovník norského muzea v Trondheimu před třemi lety objevil v archivu ampuli se zárodky antraxu, kterými chtěl za první světové války německý vlastenec otrávit koně britských vojáků. Některé byly i po osmdesáti letech živé! Teroristické skupiny však na uvedené zápory neberou ohled: jejich členové se nebojí zemřít a nemají zájem obsazovat zamořená území. V současné době disponuje biologickými zbraněmi (nebo se je alespoň snaží získat) zřejmě 130 mezinárodních teroristických skupin. Mnohokrát k nim mají snadný přístup: členové japonské sekty Ómšinrikjó, kteří zamořili v roce 1995 tokijské metro sarinem, sháněli zhruba v té době ve Rwandě během velké epidemie virus eboly. Vůdce Šoko Asahara se tehdy netajil ani tím, že bude z japonských mrakodrapů shazovat jedovatý botulotoxin. Nejhledanější terorista bin Ládin má údajně k dispozici antrax, botulotoxin a pravé neštovice. Přesto se někteří odborníci domnívají, že by bylo lepší o hrozbě biologických zbraní mlčet. Každá zmínka prý může sloužit jako inspirace: vždyť Šoko Asahara se k útoku v tokijském metru nechal inspirovat televizním pořadem o chemických zbraních.

Mírové dohody: Jen kus papíru

Jak je možné, že SSSR vyvíjel koncem 70. let ničivé zbraně, když patří mezi 140 zemí, které několik let předtím podepsaly úmluvu o zákazu vývoje, výroby a hromadění biologických zbraní? Epidemiologové tvrdí, že tato dohoda patří k nejporušovanějším. Bakteriální zbraně dnes údajně vlastní kromě Ruska ještě zhruba dalších 16 zemí: Čína, Afghánistán, Libye, Írán, Irák, Sýrie… Například po válce v Perském zálivu se v Iráku „záhadně“ ztratilo 17 tun velmi nebezpečných mikroorganismů. Na počátku 90. let údajně užívala biologické zbraně proti povstalcům z národa Karenů i barmská vláda. V historii však bylo jen málo zemí, které by s bakteriálními zbraněmi alespoň nekoketovaly: USA je údajně vyvíjely ještě koncem 60. let (prý měly být použity ve Vietnamu i Koreji. Fidel Castro si v 80. letech stěžoval na to, že velkou epidemii horečky dengue na Kubě způsobili Američané. Biologické zbraně zkoušely všechny státy, zúčastněné ve 2. světové válce – Japonci na čínském a mongolském obyvatelstvu a válečných zajatcích. Po útoku na Pearl Harbor začali s vývojem i Američané: experimentovali s antraxem a cholerou, v roce 1944 měli k dispozici botulotoxinový gel. Hitler se mikroorganismů bál, ne tak Himmler. Vždyť zárodky ohrožovaly i árijskou rasu: granát, který zranil Heydricha, byl prý plný botulotoxinu. V německém plánu měly například nakažené krysy zamořit britské ponorky. I Rusové se snažili. U Stalingradu použili proti Němcům zárodky tularemie. Jenže vítr se obrátil a pomřeli Rusové.

Marcela Kašpárková, Týden, 8.10.2001

Ohodnoťte tento článek!