Přejít na obsah

Žalovat pacienta o peníze považují lékaři za neetické

zpět
21.5.2007

Jak lze vymáhat povinnosti pacientů právní cestou? Jaké jsou případy probíhajících sporů mezi nemocnicí a pacientem? Čtěte rozhovor s právníkem Ondřejem Dostálem. "Pacient žaluje nemocnici za špatné pooperační zhojení kosti. Nemocnice se brání tím, že pacient nerespektoval svou povinnost uvést před výkonem některé důležité skutečnosti…“

Minulý týden jsme na stránkách Zdraví.Euro.cz zveřejnili materiál o obecných povinnostech pacientů - čtěte ZDE.

JUDr.Ondřej Dostál analyzoval tento problém z právního hlediska – uvedl výčet právních norem, které tento problém upravují. Přečtěte si, jak je tomu s povinnostmi pacientů v praxi.

Závazky pacientů vůči lékařům, zdravotnickým zařízení či pojišťovně upravuje řada zákonů a vyhlášek. Jak je lze tyto povinnosti pacientů vymáhat v praxi?

Vymahatelnost se u různých typů povinností pacienta liší. Jednoduché je to v případě porušení trestního či přestupkového zákona, tam je sankce vždy přesně definována a vynutitelná je prostřednictvím spolupráce s policií a dalšími orgány státní moci. Došlo-li k újmě na pověsti či poškození majetku protiprávním jednáním pacienta, je též možno podat občanskoprávní žalobu.

Lékaři často vnímají jako neetické žalovat svého pacienta o peníze či na něj dokonce poslat policii, a to i v případě jednoznačných porušení práva; vždy záleží na konkrétní situaci, lékař by si měl být této možnosti alespoň vědom. Mnohé z jiných zmíněných povinností, zejména povinnost dodržovat léčebný režim, spolupracovat s lékařem při poskytování péče (zejména informovat jej pravdivě o skutečnostech důležitých pro stanovení diagnózy) apod. jsou zdánlivě bez sankce, zákon zatím nestanoví žádný trest či pokutu, kterým by bylo jejich porušení postihováno.

Kromě toho, že se pacient porušováním těchto povinností do určité míry trestá sám, poskytuje určitou sankci ustanovení Občanského zákoníku o spoluzavinění poškozeného; §441 OZ stanoví, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně, byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Pokud se tedy pacient domáhá náhrady škody proti zdravotnickému zařízení, avšak tuto škodu si zavinil zcela nebo zčásti sám (například nedodržením stanoveného léčebného režimu nebo zamlčením důležité informace lékaři) a žalovaný tuto skutečnost prokáže, pacient o možnost náhrady škody zcela či zčásti přijde.

Znáte vy osobně ze své praxe nějaký právní spor, jehož podstatu by upravoval tento zákon? Nebo jde spíše o obecnou proklamaci, které se ale nikdo v praxi nedožaduje?

Řízení o zmíněných trestných činech a přestupcích jsou běžná, stejně tak občanskoprávní žaloby na ochranu cti, dobrého jména či majetku. Vymáhání povinností občanů v oblasti ochrany veřejného zdraví či placení odvodů na zdravotní pojištění je též obvyklé. Vzácněji se lze setkat se spory týkajícími se léčebného režimu či špatné spolupráce pacienta.

Například?

V jednom z probíhajících případů žalovaná nemocnice argumentuje tím, že škoda na zdraví pacienta spočívající ve špatném zhojení kosti po ortopedické operaci s nutností reoperace nebyla způsobena nesprávným provedením ortopedického zákroku, nýbrž nekázní obézního pacienta, který začal příliš brzy končetinu zatěžovat. Zde si však žalovaná procesně spíše škodí, neboť dostupná zdravotnická dokumentace neobsahuje žádný záznam o tom, že by její lékaři o správném pooperačním režimu pacienta poučili.

Opakovaně se též setkáváme s tím, že žalovaná strana argumentuje spoluzaviněním pacienta v tom smyslu, že lékaře neinformoval o dědičné zátěži, přesném mechanismu úrazu či jiné důležité skutečnosti, pročež by škodu vzniklou nesprávným určením diagnózy měl nést sám. Zde jsou nicméně podstatné dvě skutečnosti. Zaprvé, aby žalovaný uspěl, musí být schopen prokázat spoluzavinění žalobce, tedy zejména mít nepravdivé tvrzení žalobce náležitě zaznamenané ve zdravotnické dokumentaci. Zadruhé, pacient je obvykle laik, který nemusí být vždy schopen spontánně zmínit všechny relevantní skutečnosti; úkolem lékaře v procesu získávání anamnézy je proto klást správné otázky. Spoluzavinění pacienta zde bude typicky v situacích, kdy na přesný dotaz odpoví vědomě nepravdivě.

Povinnosti pacientů určují některé dílčí směrnice, jako například „práva a povinnosti pacientů“ v jednotlivých zdravotnických zařízeních. Z jakého právního rámce tyto směrnice vycházejí?

Zdravotnické zařízení je oprávněno stanovit si vnitřní řád, který je pacient-pojištěnec povinen dodržovat. Sankce je uvedena v zákoně 48/1997 Sb. § 27 odst. 3), citovaném výše. Pacient však zásadně nepozbývá pobytem ve zdravotnickém zařízení svá občanská práva daná zákonem.

NAPIŠTE NÁM:
Jakou máte zkušenost s vymáháním povinnostípacienta v praxi?
Stalo se vám, že jstezvažoval či dokonce podal žalobu na svého pacienta?

Jaká ustanovení si tedy může zdravotnické zařízení do svého vnitřního řádu dát a co už požadovat nesmí?

Vnitřní řád zdravotnického zařízení by neměl nad rámec zákona omezovat rozhodovací autonomii pacienta – tedy právo na soukromí, rodinný život či disponování s majetkem. Povinnosti popsané ve vnitřním řádu proto nemohou být stanoveny svévolně, nepochybně však mohou obsahovat ustanovení na ochranu zdraví ostatních pacientů (§415 OZ, např. určitá omezení držení potravin pacientem z hygienických důvodů), na ochranu klidu ostatních pacientů (§ 127 odst. 1) OZ, podle kterého se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv), směřující k dodržování léčebného režimu pacientem samotným (zákon č. 48/1997 Sb. § 12 písm. d), dle kterého je pojištěnec povinen poskytnout součinnost při zdravotním výkonu a kontrole průběhu léčebného procesu a dodržovat lékařem stanovený léčebný režim, či jiná podrobná provedení existujících zákonných povinností. Právo na zdravotní péči je ústavním právem garantovaným Listinou základních práv a svobod, podmínky a omezení výkonu tohoto práva musí být stanoveny v zákoně. Není proto přípustné, aby nemocnice podmiňovala výkon tohoto práva splněním ještě nějakých dalších povinností, pro které zákonný základ nelze nalézt.

Co tedy například nesmí zdravotnické zařízení od pacientovi vyžadovat?

Zcela nepřípustné je v současné době požadovat přímou platbu za zdravotní péči či péči související. Nepřípustné je podmiňovat přijetí pacienta do péče tím, že se podrobí navrženému typu zákroku (a vzdá se tedy práva na poskytnutí alternativního zákroku, hrazeného z pojištění), nebo třeba tím, že udělí souhlas s přítomností studentů při provádění zákroků. Není přípustné omezovat vlastnické právo, svobodu pohybu pacienta či právo na styk s blízkými osobami nad rámec prokazatelně nezbytný pro provoz konkrétního oddělení. Není též možné vynucovat souhlas pacienta s tím, že se vzdá nároku na náhradu škody, která by mohla při poskytování péče vzniknout, takový právní úkon by byl neplatný. Stejně tak nelze omezovat ve vnitřním řádu odpovědnost zdravotnického zařízení za věci vnesené nebo odložené.

Mohou se povinnosti pacientů v rámci podobných zdravotnických zařízení nějak výrazně lišit (například směrnice v rehabilitačních léčebnách, LDN apod.) nebo by měly být směrnice v typově stejných zařízeních rámcově podobné?

Protože se provozní situace v různých zdravotnických zařízeních liší, mohou se lišit i konkrétní vnitřní řády. Například tam, kde není možno zajistit jednoči dvoulůžkové pokoje, bude obvykle v zájmu klidu spolupacientů stanoven přísnější režim pro návštěvy. Jiné odlišnosti mohou být dány povahou poskytované péče, například opatření k prevenci nákaz budou striktnější tam, kde je pečováno o pacienty s nakažlivými chorobami. Jinak by ale v podobných zařízeních měly být rámcové směrnice o právech a povinnostech pacientů podobné, v ideálním případě by měly vycházet z mezinárodních akreditačních standardů. Obecně lze doporučit, aby zdravotnická zařízení konzultovala směrnice upravující práva a povinnosti pacientů s právníkem či odborníkem z oboru řízení kvality zdravotní péče.

(ivb),www.Zdravi.Euro.cz


Klíčová slova

K tomuto článku nejsou přiřazena žádná klíčová slova.

Autoři

www.Zdravi.Euro.cz

Komentovat článek: Žalovat pacienta o peníze považují lékaři za…

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

3 nejnovější komentáře k článku Žalovat pacienta o peníze považují lékaři za…

Komentáře

dalších 12 komentářů
sim dokončení  | 3. 09. 2007 14:35

Ani s tím jsem nesouhlasila a rozhodla se "porušit léčebný režim" a prášky nebrat. Lékařce jsem to neoznámila. Můj stav se do roka spontánně zcela upravil (chodila jsem stále na kontroly a kývala hlavou, že pilule beru) Po této době jsem lékařce sdělila svůj postup a s opravdovým pobavením si vyslechla její užaslou otázku "jak se to teda mohlo spravit?" "Asi samo," odpověděla jsem. Potřásly jsme si rukama a rozloučily se. Říká se, konec dobrý, všechno dobré. Jenže jak je to z právního hlediska. Porušila jsem léčebný režim? Měla mě lékařka (teoreticky) žalovat? Měla jsem snad žalovat ji za špatnou diagnózu, v jejímž důsledku bych celoživotně brala hormony, které výrazně zvyšují riziko osteoporézy? Co na to právník?

SIm tak pokouskách: kompenzace chybné diagnózy "nekázní" a případné následky...  | 3. 09. 2007 14:32

zajímavý článek, jeden problém ale stále zůstává nevyřešen: stále totiž operujeme s předpokladem, že léčebný režim navržený lékařem či nemocnicí byl správný. Já mám přitom několik osobních zkušeností s tím, že má diagnóza, kterou jsem si stanovila sama, byla přesnější a lepší, než diagnóza stanovená lékařem, stejně jako následný postup léčby. Konkrétní příklad: loni mě začala zlobit štítná žláza. Vymohla jsem si test u praktického lékaře, ovšem až po půl roce pravidelné docházky a stěžování si na problémy zcela typické pro štítnou žlázu. Dostala jsem pouze prášky na uklidnění - ansilan, po kterých jsem spala ještě víc. Testy jsem si doslova vyvzdorovala. Potvrdily mé podezření. Na vyšetření specialisty jsem čekala dva měsíce. Mezitím jsem pátrala po informacích, dala do souvislosti své problémy za poslední půlrok a stanovila diagnózu - infekční onemocnění, které napadá štítnou žlázu, což v důsledku vede k omezení její funkce. Řešení bylo zřejmé - protizáněžlivá dieta a wobenzym. Zabralo to. Při návštěvě specialisty jsem se už cítila výborně. To mi ovšem nepomohlo a byly mi stejně předepsány léky podle 2 měsíce starých testů. Odmítla jsem. Vymohla si testy nové. Potvrdily razantní zlepšení stavu. Přesto jsem dostala prášky, i když bylo zřejmé, že se spontánně uzdravuji. Bylo mi řečeno, že jde o poruchu vzniklou v důsledku těhotenství, nedá se s tím nic dělat a budu muset brát prášky celoživotně.

sim nejde mi vložit příspěvěk  | 3. 09. 2007 14:31

s

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné