Zdravotně postiženým se práce hledá obtížně

Lidé v produktivním věku s přiznaným statutem změněná pracovní schopnost (ZPS) tvoří asi 8 % populace. Jejich podíl z celkového počtu nezaměstnaných je vážným sociálním problémem…

Vyřeší ho jen vyšší motivace zaměstnavatelů i uchazečů o práci.

Z národohospodářského hlediska znamená jeden nezaměstnaný občan se zdravotním postižením trvalé výdaje a únik příjmu státního rozpočtu nejméně 150 tisíc korun ročně. Z hlediska morálního a lidského je asi nemožné vyčíslit psychické a sociální újmy, které prožívají lidé se zdravotním postižením, kteří mnohdy zoufale hledají aspoň nějaké pracovní uplatnění. Vyspělé země proto usilují, aby se lidé s handicapem zapojovali do světa práce. V prvé řadě legislativou stimulují zaměstnavatele, aby pro ně vytvářeli pracovní příležitosti.

Povinnosti a sankce

Zákon o zaměstnanosti ukládá našim zaměstnavatelům s více než 20 zaměstnanci zaměstnat povinnou kvótu 5 % lidí se ZPS. Loni v listopadu schválená novela zákona o zaměstnanosti snižuje tuto kvótu na 4 %. Pokud tak z nejrůznějších důvodů zaměstnavatel neučiní, nabízí zákon další variantu – plnění této povinnosti odebíráním výrobků od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců se ZPS nebo zadáváním výrobních programů či odebíráním výrobků chráněných dílen. Zaměstnavatel, který ani tuto povinnost nesplní, musí ročně odvádět státu za každou osobu se ZPS, kterou nezaměstná, finanční částku. Donedávna byla její výše 0,5násobek průměrné mzdy, schválenou novelou se zvyšuje na 1,5násobek průměrné mzdy.

„Ta částka byla směšně nízká, představovala asi 7 tisíc Kč, a jako sankce nebyla žádnou motivací. Nyní by měla dosáhnout k 21 tisícům ročně,“ říká k přijaté novele Karel Rychtář, ředitel odboru výrobních družstev invalidů Svazu českých a moravských výrobních družstev. Svaz sdružuje 360 výrobních družstev a z toho 50 tzv. družstev invalidů. Ta představují nejorganizovanější skupinu zaměstnavatelů zaměstnávajících převážně zdravotně postižené vedle ostatních podnikatelů sdružených v Asociaci zaměstnavatelů zdravotně postižených ČR.

Ruku v ruce s úřady práce

„V našich družstvech je zřízeno nejméně 80 chráněných dílen se zhruba 1000 místy, převážně pro osoby s těžšími handicapy,“ uvádí Rychtář. Mnohá družstva mají tradici sahající až do první republiky. To, že přežívají a rozvíjejí se i v éře globální ekonomiky, je malý zázrak. Přispívá k tomu státní systém slev a dotací, které získávají převážně z aktivní politiky zaměstnanosti pro zaměstnavatele zaměstnávající více než 50 % zdravotně postižených.

„Kdo jiný by měl pro zdravotně postižené něco dělat než my sami,“ řekl Kariéře jeden z jednatelů společnosti Benevita v Benešově, sám od 35 let zdravotně postižený, který v roce 1997 založil v Benešově soukromou společnost. Zaměstnává 22 zaměstnanců, z toho dvacet se změněnou pracovní schopností. Díky podpoře města a úřadu práce vznikly v přestavěných garážích bývalého hotelu chráněné dílny.

„Je to jediná firma v Benešově a okolí, která mi nabídla práci, jinak bych dál byla na podpoře,“ říká šestadvacetiletá žena, vyučená kuchařka, která kvůli zdravotním problémům nemůže původní povolání vykonávat. Podobnou zkušenost má i vyučená prodavačka, máma tří dětí. Výhodou pro ni je i to, že ve firmě lze využívat klouzavé pracovní doby. Většina lidí dojíždí a upravuje si pracovní dobu podle podmínek dopravní obslužnosti. A výdělky? Pracuje se tu úkolově, záleží tedy na každém, kolik si tu kdo vydělá.

Benevita, podobně jako jiná družstva, je závislá na zakázkách, které sežene. Jde především o tzv. kooperační výroby. Jednoduché šití, montáž dřevěných hraček, elektroinstalace pro partnerskou firmu. Práce je nárazová, když je termín na spadnutí, všeho se nechá a dělá se na tom, co hoří. Každý zde musí umět toho druhého zastoupit. Zakázka se zkrátka musí včas splnit. A kvalitně. Je to neustálý zápas o klienta. „Hlavní problém družstev zaměstnávajících invalidy je v tom, že nemohou konkurovat v produktivitě práce jiným podnikům, také nemocnost je vysoká, dosahuje 16 až 30 % fondu pracovní doby,“ říká Rychtář.

Nelehký boj o zakázky

Achillovou patou, která komplikuje zaměstnatelnost lidí se zdravotním postižením, je většinou i nízká průměrná kvalifikace – převažuje základní vzdělání, nejvýše vyučení. Ale doba se mění, roste poptávka po kvalifikovanějších činnostech. Je to vidět i na druzích zakázek, jimiž se družstva invalidů zabývají. Zatímco dříve dominovaly práce rukodělné – košíkářské, výroba kartáčů, lepení, balení, dnes se požaduje práce v oboru elektro, např. výroba kabelových svazků, pro zdravotnictví, práce s IT. Vzdělávání a zvyšování kvalifikace tak stále zůstává výzvou, která handicapované a celou společnost teprve čeká.

Na druhé straně by zakázek, které by zaměstnanci se ZPS zvládli, mohlo být i více. Podle předsedy jihočeského družstva Služba Eduarda Cipry by totiž stačilo, aby družstva měla šanci získat některé státní zakázky. Např. drobné zakázky pro armádu, výrobu a přípravu zdravotnického materiálu atd.

Českobudějovické výrobní družstvo Služba zaměstnává na tři sta lidí se zdravotním postižením, a patří tak k největším zaměstnavatelům handicapovaných u nás. Podle E. Cipry je nejdůležitější mít několik dlouhodobých zakázek a k nim neúnavně hledat další, aby v případě náhlého výpadku bylo možné lidi přesunout na jinou práci. „K tomu musíte lidi stále zaškolovat, aby byli schopni měnit činnosti a zastoupit momentálně nemocné,“ říká Cipra. Vedle zajišťování bezpečnostní služby nebo služeb na čištění peří, šití prošívaných dek, peřin, polštářů, je v této firmě úspěšná montáž, revize a servis elektronické zabezpečovací signalizace, provoz pultů centralizované ochrany.

Se zajímavou dlouhodobou zakázkou oslovilo toto družstvo několik rakouských nemocnic. Jedná se o kopírování zdravotní dokumentace na mikrofilmy pro archivaci. „Je to čistá práce, já jsem alergička, která by nemohla v běžném výrobním provozu pracovat,“ říká paní, která se zaškolila pro tuto práci na speciálních přístrojích a vede evidenci mikrofilmů. V družstvu se v letošním roce rozhodli pro zavedení certifikace ISO 9000.

Lék: Pestrý výrobní program

Tradičním velkým zaměstnavatelem handicapovaných je družstvo invalidů Dita Tábor. Spolupráce s Úřadem práce v Táboře funguje v poslední době velmi dobře, dotace na vytváření pracovních míst, a to u 4 chráněných pracovišť a 4 chráněných dílen, získávají podle předsedy družstva Jaroslava Šandy bez problémů. V Ditě Tábor pracuje asi 200 lidí se ZPS, včetně lidí s těžkým zdravotním postižením, tj. 66 % zaměstnanců. „Problémem je jejich nízká kvalifikace, musíme je proto na některé práce zaškolovat, ale pokud se zaškolí, je na většinu spolehnutí. Dost těžko snášejí rychlé změny programu, musí se adaptovat postupně,“ říká personální ředitelka Věra Koubová. J. Šanda také vysvětluje, že nejpodstatnější pro existenci družstva je mít řadu rozmanitých výrobních programů. „Vyrábíme na 180 druhů výrobků pro naše i zahraniční klienty,“ říká ředitel. Vedle jednoduchého balení léků nebo krmiva pro psy je hlavním programem textilní výroba (dětská konfekce a bytový textil), dále drobná kovovýroba, výroba dětského nářadí a výroba ušních známek pro skot. Dita také zahájila pro zahraničního zákazníka nové výrobní programy v oblasti zdravotnictví – výrobu katetrů a závěsných vaků, což vyžaduje určité speciální dovednosti a zaškolení.

Zajištění zdravotnického programu bylo dost náročné. Jde o čisté sterilní výrobní prostředí, v němž se musí dodržovat přísné normy. Přitom na tomto chráněném pracovišti pracuje asi 30 lidí se ZPS, kteří podávají velmi dobré výkony. „Ostatně pro řadu z nich je to ideální prostředí – čisté, bezprašné. Pracoviště byla zřízena za podpory státních dotací, které činily nejvýše 60 % investic, zbytek těchto investic hradilo družstvo ze své činnosti,“ dodává Šanda. V roce 1999 získalo družstvo mezinárodní certifikát ISO 9002, který každoročně úspěšně obhajuje.

Kromě problémů s velkou nemocností osob se ZPS je otázek v oblasti zaměstnávání handicapovaných lidí řada. Podle Cipry i Šandy je to např. nejistota v časovém rozložení investičních dotací. „Předem nikdy nevíme, kolik a kdy na zavádění nového výrobního programu dostaneme, a tak nemůžeme uvažovat dlouhodobě, strategicky jako v běžném podniku. To nás samozřejmě v konkurenci na trhu oslabuje. Nemůžeme plánovat rozvoj, který od nás klient pro realizaci své zakázky očekává,“ říká J. Šanda. A jde přitom o výrobní program, který by dal pracovní šanci dalším lidem se zdravotním postižením.

Alena Kazdová, Hospodářské noviny, 3.1.2002

Ohodnoťte tento článek!