Životy navíc pro doktora Holcáta

Je zvyklý pracovat běžně dvanáct hodin denně, i když jako lékař dobře ví, že to zdraví příliš neprospívá. Při řízení jedné z největších nemocnic v Česku a ve střední Evropě – Všeobecné fakultní nemocnice v Praze – to prý podle jejího ředitele Martina Holcáta jinak nejde. Pět tisíc zaměstnanců, dva tisíce lůžek, obrat 2,5 miliardy korun ročně vyžadují nějakou tu hodinu navíc. Když má dovolenou nebo pár chvil volna, rád se ponoří do úplně jiného světa. Pod hladinu…

Sportovní potápění už ho drží dvacet let a zdá se, že ho hned tak nepustí. Tam dole, v hloubce deset, třicet, padesát metrů je jiný svět, jiné zákony. „Ve zdravotnictví i v potápění člověk tak trochu tahá draka za ocas. Neví, co se může stát v různých situacích. Když přijdou krize, musí je řešit s čistou hlavou, rozvahou a klidem. Jinak jde ke dnu,“ dává si ruce za hlavu robustní sedmačtyřicátník ředitel Holcát, o jehož nemocnici, se před časem šuškalo, že bude vystěhována a na jejích lukrativních pozemcích ve středu města vyroste obchodní centrum. „Řečičky, řečičky, nevím ani, kdo takovou fámu rozšířil. Dalo hodně práce ji vyvrátit. Stála mě víc sil a nervů než se dostat z rozbouřeného moře při potápění. V takových chvílích si pak člověk řekne – proč to dělám? Proč vůbec lezu do něčeho, kde vím, že adrenalin poletí nahoru? A i když sám sobě nadávám, když pak všechno dopadne dobře, mám hezký pocit. Přesně podle hesla: co mě nezabije, to mě posílí,“ říká doktor Holcát. K potápění se dostal ve Svazarmu a zajímalo ho i v souvislosti s lékařskou profesí, vystudovaným oborem otorinolaryngologie, tedy ušní, nosní, krční. Byl předsedou lékařské komise Čech pro potápění. Dodnes mu známí posílají pacienty, kteří si při potápění poraní vnitřní i střední ucho, nedoslýchají, mají potíže s dutinami. A doktor Holcát je léčí. Nemá žádnou soukromou praxi, ale jeden den v týdnu, prý aby si udržel profesi, slouží jako řadový lékař ve své nemocnici na ORL oddělení. „Dneska se do zdravotnictví na různá vedoucí místa ženou dobrodruzi a často nemají ponětí, co je čeká. A stejně tak je tomu v potápění. My jsme tenkrát museli mít složitý, tvrdý, dlouhý a poměrně komplikovaný výcvik. K získání oprávnění jsme opakovaně nacvičovali nejrůznější krizové situace. Dnes je potápění móda. Zájemce má kurs někdy za pár hodin hotový a podle toho to dopadá. Bohužel častá úmrtí potápěčů, kteří přecení své síly, jsou toho důkazem,“ říká Holcát.

Třikrát vyvázl se štěstím

Sám se ale nejméně třikrát dostal do situace, kdy mu šlo o život. Poprvé v Jugoslávii, kdy se potápěli s kolegou v noci. Netušili ale, že se dostali poměrně daleko od břehu. Navíc začal foukat vítr a moře se docela rozbouřilo. Došel jim vzduch a oba se vynořili na hladinu. Pak teprve poznali svůj omyl. „Plavu mizerně a nebýt kamaráda, který mě dotáhl na břeh, kdoví, jak by to dopadlo,“ dnes už v klidu, ale pořád s jakýmsi mrazením v zádech říká Holcát. Podruhé mu šlo o život v Norsku. S partou jeli na ostrov sto krát sto metrů, kde byl jen maják a kříž. „Ten kříž tu byl na památku českého potápěče, který se v pobřežní vodě utopil. Nemohl jsem pochopit proč, když kolem nebyla velká hloubka. Za pár dní už jsem měl jasno,“ vypráví. Stalo se to tak: Holcát se potápěl asi v pětimetrové hloubce kousek od břehu. Náhle se dostal do chaluh, ty se mu omotaly kolem těla a k dovršení všeho začal odliv, který je zde velmi rychlý. Stahoval ho do moře. „Z chaluh jsem se po velkém boji dostal. Ale znovu už bych to zažít nechtěl. Ten nešťastník, který zde utonul, měl asi míň sil než já.“ Potřetí mu šlo o život, když se opět s kamarádem vydali do poměrně velké hloubky s harpunou na lov ryb. Kamarád jedenapůlmetrového vlkouše špatně zasáhl. „Hnal se na mě. Dodnes vidím ty rozzuřené rybí oči. Tak naštvaně nevypadal zatím žádný stěžovatel ani věřitel naší nemocnice. Při tomto stressu a napětí jsme vyčerpali zásoby vzduchu velmi rychle. Naštěstí zápas s rybou pro oba z nás dopadl dobře, dál už jsme nic nelovili a raději jsme jedli donekonečna tresky. Zpestření jídelníčku se nekonalo. Ještě dnes se vlkoušovi v duchu omluvám,“ tvrdí Holcát. Tři životy navíc ho poučily: „Co je v kom a kdo je kdo se ukáže až v krizové situaci, a taky, že se nevyplácí dráždit přírodu, když to není životně nutné.“

Trochu napětí zahání nudu

Doktor Holcát se potápěl ve všech mořích kolem Evropy, v Atlantiku iv Pacifiku, ve všemožných jezerech a loužích v Evropě, loni i v Egyptě, kde na lodi dostal pořádnou mořskou nemoc, a letos by rád do Mexika. Doma má sbírku mušlí a fotek, protože „k smrti rád fotografuje, někdy ipod vodou“, ale pořád ho lákaly jen obyčejné „hrnce“ v říčce Mumlavě v Krkonoších u Harrachova. „Jsou to asi tří čtyřmetrové tůně v kamenech. Už v dětství jsem slyšel, co lidí v nich nenávratně zmizelo. Byly opředeny bájí a tajemstvím. A já vždycky chtěl vědět, co tam tak strašnýho je. – A víte, co tam je? Nic. Vůbec nic. Jen opravdu čtyři metry hluboká minijezírka. Ale kouzelná. Ito je to zážitek na celý život.“ Doktor Holcát si na nepřízeň osudu zrovna stěžovat nemůže. Když mu z ředitelování a doktorování zbude čas, věnuje ho rodině a dvěma malým dcerkám, pak potápění, divadlu, filmu, cestování a hororovým knížkám. Kouření mu nic neříká, červené víno a ženy má rád, občas nepohrdne pivkem. A jak to všechno zapadá do sebe, když působí usměvavě, klidně a vyrovnaně, zkrátka, že má rád život? „Trochu napětí v zádech tříbí pozornost. Je to pojistka proti nudě a stereotypu.“

Václav Pergl, Právo, 9.8.2001

Životy navíc pro doktora Holcáta
Ohodnoťte tento článek!