Zůstat v kontaktu s medicínou i na mateřské dovolené

Titulní obrázek

Její šéf o ní říká, že je skvělým příkladem skloubení kariéry lékařky, výzkumné pracovnice a matky. MUDr. Štěpánka Průhová, Ph.D., (34) se před deseti lety začala jako první v ČR věnovat tzv. diabetu MODY. Do dnešního dne nalezla tuto formu cukrovky u zhruba 200 osob. V současnosti vychovává dvouletou dceru a zároveň pracuje na půl úvazku na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol. Čtěte další díl seriálu „úspěšní mladí lékaři v Zdraví.Euro.cz“…

Úspěšní mladí lékaři vZdraví.Euro.cz

Seriál o úspěšných mladých lékařích má u odborné veřejnosti velkou odezvu. Zdravotnictví a medicína vyzvaly čtenáře, aby jim zasílali tipy na mladé lékaře, kteří vzhledem ke svému věku dosáhli významných úspěchů. Odpověděla řada šéfů klinik z celé republiky. MUDr. Štěpánku Průhovou doporučil na výzvuZdraví.Euro.cz přednosta Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol, prof. MUDr. Jan Lebl, CSc. V příštím dílu tohoto seriálu využijeme tipu, který nám zaslal přednosta I. chirurgické kliniky LF MU a FN u svaté Anny v Brně prof. MUDr. Ivan Čapov, CSc., a představíme MUDr. Jana Doležela, specializovaného hrudního chirurga, který se jako jediný v ČR systematicky věnuje využití robotiky v plicní chirurgii. Tipy na další osobnosti prosím zasílejte e-mailem na adresu: bezdekova@mf.cz

Její šéf o ní říká, že je skvělým příkladem skloubení kariéry lékařky, výzkumné pracovnice a matky. MUDr. Štěpánka Průhová, Ph.D., (34) se před deseti lety začala jako první v ČR věnovat tzv. diabetu MODY. Do dnešního dne nalezla tuto formu cukrovky u zhruba 200 osob. V současnosti vychovává dvouletou dceru a zároveň pracuje na půl úvazku na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol.

Dnes chodíte do práce na tři dny v týdnu. Jeden den ordinujete v ambulanci dětské endokrinologie a dětského diabetu a dva dny pracujete v laboratoři. Po jak dlouhé době od narození dítěte jste začala pracovat?

Když bylo dceři jedenáct měsíců, šla jsem do práce na jeden den v týdnu. Dítě ten den hlídala babička. V 1,5 roce dcery jsem nastoupila na půl úvazku. Nyní jeden den stále hlídá babička, která jezdí každý týden z Havlíčkova Brodu tam a zpět. Na zbývající dva dny máme chůvu.

Jak reagovalo okolí na vaše rozhodnutí vrátit se při mateřské částečně do práce? Mám stejně staré dítě jako vy a také při mateřské pracuji. Tak by mě zajímalo, zda lidé kolem vás doceňují, že se staráte se o rodinu, nešidíte dítě a zároveň stíháte chodit do práce?

Všichni věděli, že se budu chtít brzy vrátit, takže to pro ně asi žádné překvapení nebylo. Možnost pracovat na zkrácený úvazek je ideální – pro mne i pro zaměstnavatele. Zůstávám v kontaktu s prací, můžu 
se profesně rozvíjet a přitom mám relativně dost času na rodinu. Není to tak, že moje malé dítě vychovává někdo jiný. Vše zůstává stále v mojí režii. Díky tomuto časovému rozvrhu si vše s dcerou hodně užíváme.

Myslím, že ve zdravotnictví jsou částečné úvazky celkem obvyklé. Některé mé kamarádky lékařky také pracují při mateřské nebo to plánují. Takže mi nepřipadá, že bych byla nějaká rarita.

Medicína je jednou z oblastí, kde žena na mateřské vidí, jak rychle „ztrácí“. Nejen to nové, co v medicíně přichází, ale také to, co už uměla. Jeden rok je podle mého názoru maximální doba, po kterou si může lékařka dovolit být pouze doma. Potom by v nějakém kontaktu s dosavadní prací být měla. Alespoň tím, že se vzdělává, chodí na kurzy, přednášky a podobně. Myslím si, že každý další rok doma je znát. A návrat po třech čtyřech letech plné mateřské do jakéhokoli oboru medicíny je nesmírně těžký.

Pro mnohé lékařky matky je ale těžké zajistit hlídání dítěte a přitom jít pracovat do oboru, ve kterém nejsou zrovna královské platy…

Je pravda, že české matky obecně mají s možnostmi hlídání problém. Já jsem pracovně trávila nějaký čas v Dánsku. Tam chodí dítě do školky od jednoho roku a matky nastupují normálně do práce. Jejich zaměstnavatel má ohromný zájem na tom, aby se brzy vrátily, proto maximálně podporuje kvalitní péči o jejich děti v kolektivním zařízení. Tento stav je rovněž společností přijímán jako něco běžného a i to přispívá k ochotě žen vracet se do práce tak brzy.

U nás je ale atmosféra úplně jiná. Dávat dítě do kolektivního zařízení před třetím rokem života je bráno téměř jako zločin. V současnosti je navíc dokonce problém získat místo ve školce i pro tříleté dítě! Jedinou možností pak zůstává individuální hlídání prarodiči nebo chůvou. Žádná z nás by neodcházela od dítěte, pokud by si nebyla stoprocentně jistá, že je v perfektní a láskyplné péči. Naše chůva, kterou máme přes agenturu, je úžasná paní. Dcerka se na ni těší, je vidět že ji neustále rozvíjí. Ale samozřejmě takové hlídání stojí nějaké peníze. Nedovedu si představit, že bych si bez podpory manžela mohla dovolit platit chůvu. To rozhodně ne.

Do práce tedy zřejmě nechodíte kvůli finančnímu polepšení.

To rozhodně ne. Já vlastně svoji výplatu odevzdám chůvě.

Takže s trochou nadsázky se dá říct, že práci děláte jako drahý koníček, který sponzoruje manžel…

(smích) Manžel to věděl od začátku, byl s tím srozuměn, souhlasil s tím a je rád, protože vidí, že mě to baví. Těch peněz za hlídání tedy nelitujeme. Myslím, že nejsem typem ženy v domácnosti, nedokážu být celý týden doma.

PŘEDCHOZÍ DÍLY SERIÁLU:
Uspět v zahraničí a vrátit se domů
Styl zkoušení v medicíně potřebuje změnu

Mnohé ženy v řídicích funkcích říkají, že zaměstnankyně, které se vracejí po mateřské, jsou pro zaměstnavatele velkou výhodu. Jsou flexibilní, umějí si velmi dobře organizovat svůj čas, jsou výkonnější…

Je to asi pravda. Mateřská naučí ženy lépe si zorganizovat práci a umět svůj čas plně využít. Říkáte si, že když se teď budete práci plně věnovat, nebudete se k tomu muset vracet zítra a můžete jít místo toho s dítětem třeba na procházku. Žena na mateřské se v práci víc soustředí. Dovede si lépe představit a rozvrhnout, co vše má za ten den udělat, aby stihla co nejvíc práce.

Druhá fantastická věc, která umožňuje ženám při mateřské brzký návrat do práce, je internet. Díky němu může člověk pracovat i doma. U nás v laboratoři nyní existuje úžasná možnost – výsledky ze sekvenátoru, kde si ozřejmuji strukturu genu u pacienta, mi přístroj dokáže poslat přes internet automaticky na můj e-mail. Večer, když dítě spinká, si můžu v klidu číst data ze sekvenátoru a nestresovat se v práci tím, že to nestíhám. V nemocnici pak dělám jen to, co doma dělat nemůžu.

Do seriálu „Úspěšní mladí lékaři“ vás doporučil přednosta vaší kliniky profesor Jan Lebl díky vašemu prvenství v oboru diabetologie. Před 10 lety jste se začala jako první u nás věnovat méně známým formám cukrovky, diabetu MODY. Proč jste se zaměřila právě na toto onemocnění?

V roce 1998, kdy jsem ukončila studium medicíny, vypisoval profesor Lebl témata postgraduálního studia a diabetes MODY bylo jedním z nich. Chtěla jsem ještě pokračovat ve studiu, tehdy to byla jedna z možností jak se dostat k práci lékaře na klinice. Také jsem chtěla zůstat v Praze kvůli partnerovi. Věnovat se pediatrii byla jedna z cest, která mě lákala. Nikdy jsem toho nelitovala, bylo to osudové rozhodnutí.

A pak jste postupně s profesorem Leblem odhalili oněch 200 pacientů s tímto onemocněním. Jak vypadala vaše práce, na čem jste mohli stavět?

Do té doby nebyla v České republice o diabetu MODY žádná zmínka. V české literatuře byla jedna věta, že nějací takoví pacienti snad existují. Ve Spojených státech se jako první nalezla mutace v genu pro hepatocytární nukleární faktor-4α u rozvětvené rodiny o více než 50 členech, kteří si ji předávali z generace na generaci. Tento gen byl následně označen jako MODY1. Na základě toho začali lékaři ve světě vyhledávat rodiny s podobně častým výskytem diabetu v rodině a pátrat po dalších genech, jejichž mutace by také mohly způsobovat dia-betes.

My o tomto onemocnění nic nevěděli, ani jsme netušili, jestli opravdu nějaké rodiny s tímto typem dia-betu v Česku najdeme. Oslovovali jsme spřátelené kolegy z dětských endokrinologických a diabetologických pracovišť. Postupem času začaly kupodivu přicházet rodiny, které vypadaly v tomto směru velmi podezřele; bylo zřejmé, že se tam diabetes opravdu dědí z generace na generaci. U těchto pacientů jsme nabírali krev, analyzovali DNA a v Dánsku pak dělali genetické vyšetření. A skutečně jsme nacházeli mutace v do té doby známých -MODY genech. Tento zvláštní typ diabetu je vzácný, ale není zase tak vzácný, aby se s ním člověk v praxi nesetkal. Jsem přesvědčená (a mnozí odborníci mi dávají za pravdu), že v každé diabetologické ambulanci je rodina, která tento typ diabetu má.

Většina pacientů s diabetem MODY je u svých lékařů vedena pod jinou diagnózou, a někdy proto také není adekvátně léčena. Které okolnosti mají diabetologovi signalizovat, že jeho pacient může mít právě tento typ diabetu?

Nejsilnějším podpůrným kritériem je přítomnost nápadné rodinné anamnézy diabetu. Rodina má diabetes opravdu v každé generaci (prarodič, rodič, dítě, sourozenci) a u všech členů je průběh podobný – ať už mírný, nebo naopak těžký s komplikacemi. Taková rodinná anamnéza je nejnápadnější, obzvlášť pokud se ještě alespoň u části členů této rodiny objeví diabetes do 25–30 let věku. To je ideální „kandidát“ na vyšetření, zda nejde o diabetes typu MODY.

Pokud víme, že pacient má právě diabetes typu MODY, dokážeme mu mimo jiné říci, jak se jeho diabetes nejspíše bude chovat dál a jaké riziko mají jeho děti. Tato informace je pro něj velmi cenná.

Jsou pacienti s diabetem typu MODY rovněž léčeni jinak než -pacienti, kteří mají „běžnou“ cukrovku?

Ano. I v tom spočívá další výhoda toho, že pacient ví, o jaký typ diabetu se u něj jedná. Často se stává, že pacienti, kteří byli dosud léčeni inzulinem, reagují mnohem lépe na podání některých perorálních antidiabetik. Je rozdíl čtyřikrát denně si píchat inzulin nebo dvakrát denně spolknout tabletku.

Měli jsme případ, kdy miminku ve 20 dnech života zjistili cukrovku – jednalo se o tzv. novorozenecký diabetes, který sice není přímo MODY, ale spadá také do kategorie tzv. monogenních typů diabetu, kterými se zabýváme. Tomu chlapci od té doby maminka píchala každý den inzulin. Když bylo dítěti tři a půl roku, ukázalo se, že nejde o nejčastější dětský diabetes 1. typu, ale že je dědičně podmíněný a je možné jej úspěšně léčit pomocí tabletek (per-orálních antidiabetik). Asi si dovedete představit, jak byla rodina šťastná, když jsme chlapci skutečně mohli vysadit inzulin. Je to samozřejmě rarita, ale pro tohoto konkrétního člověka a jeho rodinu přinesla genetika významné zlepšení kvality života.

Jak už bylo řečeno, dosud jste identifikovali diabetes MODY u zhruba 200 pacientů. Tato forma cukrovky však postihuje 3–5 procent všech diabetických pacientů, což v přepočtu znamená až 30 tisíc českých pacientů. Jaké další kroky musíte podniknout, aby bylo odhaleno co nejvíce dalších takto nemocných?

My se o to vcelku snažíme. Přednášíme o tomto typu onemocnění na různých kongresech, například na Diabetologických dnech v Luhačovicích, vyučuji mladé lékaře v předatestačním kurzu před atestací z diabetologie, snažíme se psát kapitoly do učebnic a články do odborných lékařských časopisů a -podobně. Dnes má lékařská diabetologická veřejnost o tomto typu diabetu mnohem větší povědomí než před několika lety.

Vzpomínáte si ještě na první případ, kdy jste u pacienta odhalili diabetes typu MODY?

Na začátku, kdy případů bylo málo, jsem všechny dotčené pacienty a jejich rodiny znala osobně. To, že jsem měla povědomí i o rodinných souvislostech pacientů, bylo pro naše dánské spolupracovníky udivující. V laboratoři, kde jsem tehdy pracovala, byli převážně chemici, biologové a genetici. Lékaři jim pouze posílali vzorky.

U nás, kde jsme s analýzou onemocnění teprve začínali, jsem za těmi vzorky viděla skutečného člověka a jeho příběh. Když jsem v dané rodině našla mutaci, hned jsem si vybavila, jak pacient vypadá, kolik má dětí a čím se živí. Pro moje dánské kolegy v laboratoři to bylo hotové pozdvižení. Bylo to samozřejmě dané tím, že jsme byli teprve na začátku. Dnes už je případů tolik, že rozhodně všechny pacienty osobně neznám. Ale i nyní jsem vždycky ráda, když můžu za jednotlivými geny vidět konkrétního člověka. A to mi právě kombinace práce -lékařky a výzkumné pracovnice umožňuje.

Máte nějakou vizi, čeho byste chtěla na svém pracovišti v nejbližší době dosáhnout? Třeba na jaký počet nově objevených vzorků byste se chtěli dostat?

Jsme rádi, že v současné době již o tomto typu onemocnění ví čím dál více lékařů. Dnes přicházejí zhruba tři čtyři nové vzorky měsíčně. Kdybychom se dostali na nějakých deset vzorků měsíčně, bylo by to ideální. Samozřejmě by to znamenalo, že budeme mít výrazně více práce a nebudeme stíhat. Ale to už přináší život.

Jsou některá místa v České republice, kde by spolupráce s lékaři mohla být lepší?

Těžko říct. Chtěla bych spíš poděkovat těm kolegům, kteří s námi spolupracují. Severní Morava je v tomto ohledu úžasná. Ale třeba i jižní Čechy nebo Ústí nad Labem, Hradec Králové, Plzeň a další. Je přitom zvláštní, že z regionů chodí více vzorků než ze samotné Prahy, kde je spolupráce slabší.

Největší slabinou genetického vyšetření je jeho celková zdlouhavost. Pacienti i lékaři si častokrát myslí, že stejně jako u krevního obrazu budou mít do druhého dne, maximálně do týdne výsledek. Jenže my analyzujeme dva geny, u kompletní analýzy dokonce šest rozsáhlých genů. U každého pacienta musím rozsekat geny na takzvané exony, všechny je namnožit, osekvenovat, prohlédnout. To je nesmírně pracné a časově náročné. Navíc se vždycky snažím analyzovat nikoli jeden samotný vzorek jednoho člověka, ale shromáždit skupinku lidí, kteří mají podobný průběh diabetu. U nich pak cíleně vyšetřujeme konkrétní gen se snahou najít mutaci při prvním vyšetření, aby vyšlo co nejvíc pozitivních výsledků.

Je jasné, že někdy vzorek čeká v pořadí 3–4 měsíce, než na něj přijde řada. Proto prosíme o trpělivost jak lékaře, kteří čekají na výsledky, tak i pacienty a jejich rodiny.

Kdo má podle vás snazší akademický postup – lékař, který se věnuje klinické medicíně, nebo ten, který dělá primární výzkum?

Podmínky máme všichni stejné. Jinou otázkou je publikovatelnost daného tématu. Myslím, že v mnoha ohledech je těžší „protlačit“ do publikací primární výzkum. Jakmile mluvíte o pacientovi, většinou se vždycky najde časopis, který přivítá například kazuistiku. V oboru dia-betologie existuje velké množství časopisů, takže máme trochu jednodušší situaci než kolegové, kteří dělají například základní výzkum v oblasti fyziologie nebo anatomie.

V oblasti aplikovaného výzkumu se obecně daří publikovat větší množství článků v časopisech s nižším impakt faktorem. Je pravda, že aplikovaný výzkum těžko dosáhne na vysoce impaktované časopisy typu Nature Genetics. Ale ani to není teoreticky vyloučené. U analýzy genů nikdy nevíte, co objevíte. Mezi rodinami se může skrývat ta, u které najdete nějaký nový gen.

Vláda chystá poměrně radikální změnu financování vědeckého výzkumu. Pracoviště mají dostávat peníze jen za prokazatelné výsledky. Úspěšné vědecké týmy mají být financovány mnohem lépe než dosud, naopak pracoviště bez hmatatelných výsledků peníze nedostanou. Co říkáte na chystanou reformu vědy vy sama?

V medicínském výzkumu je těžké měřit úspěch. Pokud vezmeme výstupy z výzkumu v chemii, v technologiích a podobně, je vrcholem úspěchu patent. Ale získat nový patent v medicíně je nesmírně těžké. My jsme měli v jednu chvíli možnost patentového zajištění určité unikátní sekvence DNA. Společně s dánskými vědci jsme zjistili, že tato sekvence má ve vztahu k diabetu svůj význam. Tento objev jsme patentovali, jenže pak nastala otázka co dál. Placení patentu je velmi drahé a v současné době je využitelnost takové části DNA ve hvězdách.

Ve světě existují firmy, které mají zapatentované celé kusy DNA. Pokud by někdo chtěl vyvíjet například biotechnologie, které by danou sekvenci DNA využívaly, musí firmě za tento patent platit. Jenže nikdo dopředu neví, jestli právě ta určitá sekvence DNA bude v budoucnu využita, nebo ne. Těžko tedy půjdete za grantovou agenturou s tím, že chcete 20 let platit patent za určitý kus DNA, u kterého si nejste jisti, jestli ho někdo časem nějak prakticky využije. V našem případě se nakonec od patentové ochrany upustilo.

Druhá otázka zní – je objektivně měřitelným kritériem úspěchu ve vědě impaktovaná publikace? Já myslím, že ano, měří se to tak všude na světě. Ale zároveň se ptám – je také měřítkem to, že díky výzkumu přinesete zlepšení kvality života konkrétním pacientům? Osobně si rovněž myslím, že ano, ale bude se to mnohem hůře dokazovat úředníkům, kterým budete muset dokládat úspěchy vědy.

MUDr. Štěpánka Průhová, Ph.D.

* 13. 4. 1974 v Ostrově

Po promoci na 2. lékařské fakultě UK v roce 1998 zahájila postgraduální studium na Klinice dětí a dorostu 3. LF UK a FN Královské Vinohrady pod vedením profesora Jana Lebla. V roce 1999 získala stipendium Evropské společnosti pro dětskou endokrinologii a v letech 2000 a 2001 pracovala v laboratořích Steno Diabetes Center a Hagedorn Research Institute v Gentofte v Dánsku pod vedením profesora Olufa Pedersena. Po celou dobu se věnuje problematice monogenních forem diabetu, zvláště typu MODY.

V roce 2003 obhájila na 3. lékařské fakultě UK v Praze v oboru fyziologie a patofyziologie člověka dizertační práci na téma „Diabetes MODY v České republice – molekulárně genetická studie a vztah genotyp – fenotyp“. V roce 2001 složila atestaci 1. stupně a v roce 2005 atestaci 2. stupně z pediatrie.

Od roku 1998 až do nástupu na mateřskou dovolenou v lednu 2006 pracovala jako lékařka a následně jako odborná asistentka na Klinice dětí a dorostu 3. LF UK a FNKV. Od listopadu 2006 pracuje na částečný úvazek na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol v Laboratoři molekulární genetiky, kde provádí molekulárně genetickou diagnostiku MODY diabetu a některých forem novorozeneckého diabetu. Podílí se na několika výzkumných grantech. V ambulanci dětské endokrinologie a diabetologie se jako lékařka věnuje dětem s endokrinními problémy, zvláště s poruchou růstu, a dětským pacientům s cukrovkou. Vyučuje v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) a v edukačním centru Sdružení rodičů a přátel diabetických dětí.

Je vdaná a má jednu dceru.

Iva Bezděková, Zdravotnictví a medicína

Zůstat v kontaktu s medicínou i na mateřské dovolené
Ohodnoťte tento článek!