Afrika se bez rozvojové pomoci neobejde, říká Petr Jelínek

Navštívili jsme například nemocnici v městečku Inhaminga, asi 150 km od Beiry. Doktor, který prováděl testy na HIV pozitivitu, svým pacientům vůbec neříkal, že jsou pozitivní. Spousta lidí si tam totiž myslí, že když někomu řeknou…

Mosambik v sobě koncentruje všechny hlavní problémy současné Afriky – všeobecnou chudobu, dědictví občanské války a především smrticí epidemii AIDS. Tak jako většina afrických států i Mosambik nedokáže tyto problémy vyřešit sám, a proto podstatně závisí na mezinárodní pomoci. Jedním z těch, který zažil realizaci této pomoci v praxi, byl i Petr Jelínek (*1975), který se v letech 1999 – 2000 účastnil programu prevence AIDS v Mosambiku.

Filip Hrubý, Matěj Novák

Co obnášela vaše práce v Mosambiku?

Účastnil jsem se kampaně portugalské nevládní organizace ADPP Esperanca v druhém největším městě Mosambiku Beira. Tam jsme pokrývali oblast, kde žije asi 20 000 lidí. Naše práce spočívala hlavně v šíření informací a kondomů. Účel byl probudit v lidech vědomí o nebezpečích, jež jim hrozí. Prostřednictvím místních dobrovolníků, kteří chodili dům od domu, jsme se snažili obyvatelstvo plošně upozornit na problém AIDS.

Jak probíhá samotná léčba AIDS?

Přímo o léčbě mluvit nelze. Léčba AIDS pomocí moderních antiretrovirálních léků tam, na rozdíl třeba od JAR, vůbec není. Nejsou na ni peníze. Pro většinu lidí v Mosambiku jsou i levné generické léky příliš drahé. Denní dávka těchto léků stojí zhruba jeden dolar. Ovšem hrubý domácí produkt v Mosambik se pohybuje okolo 200 dolarů HDP a 15 % obyvatel je HIV pozitivních. Takže zhruba čtvrtina rozpočtu by měla přijít jenom na léčbu, což je nepředstavitelné.

Uvědomují si obyčejní lidé riziko onemocnění AIDS?

Neuvědomují. Velké problémy jsou už jenom s diagnózou. Navštívili jsme například nemocnici v městečku Inhaminga, asi 150 km od Beiry. Doktor, který prováděl testy na HIV pozitivitu, svým pacientům vůbec neříkal, že jsou pozitivní. Spousta lidí si tam totiž myslí, že když někomu řeknou, že tu nemoc mají, tak jim jí vlastně způsobí. Naprostá většina obyvatel, kteří mají AIDS, se o tom až do své smrti nedozví. Lidé vědí, že tato nemoc existuje, ale nespojí si to se svými zdravotními problémy. Takže většinou umírají na „kašel“ či na „bolení břicha.“ Hlavním problémem tak zůstává finanční náročnost léčby a nulová informovanost lidí. Setkal jsem se sice s chlapcem, který se snažil ušetřit na léčbu v JAR, to byla ale naprostá výjimka.

Do Mosambiku, stejně jako do ostatních afrických zemí, proudí mezinárodní pomoc. Jak je využívána? Existuje v Mosambiku neziskový sektor?

Rozvojová pomoc a rozvojové programy jsou v mnoha afrických státech jedinou možností, jak si vydělat, a proto samozřejmě svádí k zneužití. Mnohdy to vypadá, že organizace nevznikly z nějakých ideálů či touhy pomoci, ale prostě proto, že je to lukrativní byznys. Mnohé z těchto organizací kopírují klientské vztahy, které existují v rámci mocenské struktury, sedí tam vlastně titíž lidé, kteří kontrolují tok státních financí, proto je často nadnesené mluvit o neziskovém a nevládním sektoru.

Mnoho lidí je toho názoru, že za většinu současných afrických problémů (AIDS, chudoba, válečné konflikty) si mohou Afričané sami, protože si nedokážou efektivně vládnout.

S tím nesouhlasím. Vždyť většina afrických států svým způsobem funguje. Existují však rozdíly v politické kultuře, dobře to je vidět na příkladu korupce. Zatímco evropská tradice politikům velí zaklínat se „veřejnými zájmy“, „blahem národa“, „státu“ nebo „společnosti“, afričtí politici cítí závazek především vůči společenství, z něhož vyšli tzn. rodiny, kmene či etnika. Většina současných států v Africe vznikla na základě zcela umělých hranic, které vymezily jednotlivé koloniální mocnosti podle sféry svého vlivu, a politici proto necítí závazek vůči „státnímu národu“ jako v Evropě.

Okázalá spotřeba a s ní spojená otevřená podpora „svého“ společenství je u afrického politika znakem jeho schopností, zárukou prestiže a podmínkou udržení klientských sítí. Nepřijatelné by naopak bylo, kdyby se o peníze nepodělil se „svými“ a uložil je na soukromé konto ve Švýcarsku. Bezpochyby však tato praxe fatálně brzdí ekonomický rozvoj a akumulaci kapitálu.

Mohou se ale potom africké vlády vyrovnat s epidemií AIDS, která se odehrává v rámci státních hranic, zatímco vládci cítí odpovědnost jenom ke své klientské síti?

Řešením je podle mého názoru jedině striktní kontrola distribuce rozvojové pomoci i za cenu toho, že to do velké míry omezí státní suverenitu konkrétních afrických zemí. Dosud je to tak, že většina zahraniční pomoci jde přímo do státního rozpočtu a kontrola jejího využití je jednak komplikovaná a jednak nedůsledná. V Mosambiku je například zcela evidentní, že většina rozvojové pomoci končí na jihu země, odkud pochází současná vládnoucí vrstva. Rozvojová pomoc je však v každém případě nezbytná.

Lze mluvit o špatném svědomí Západu vůči Africe?

Mluvil bych spíše o odpovědnosti. Západ ukazuje Afričanům blahobyt, který je pro ně momentálně nedosažitelný, ale nenaplněné touhy plodí frustraci.

Filip Hrubý, Matěj Novák, Hospodářské noviny, 10.4.2002

Autoři pracují ve společnosti Člověk v tísni

Ohodnoťte tento článek!