Dilema britských pacientů, co tíží Indii a Francouzi se hněvají

V odbavovací hale bruselského letiště se objevily inzeráty komerční společnosti European Medical Care uvedené otázkou „Proč se nechat operovat v Belgii?“. A jak už to u inzerátů bývá, nabízejí samozřejmě rovnou i odpověď: „Protože je to nejlepší…

Žádné čekací doby! Nejmodernější vybavení! Žádná nebezpečí sekundárních infekcí!“.

Jako všude jinde v soukromém sektoru, se i zde za kvalitu a rychlost platí. Náhrada srdeční chlopně přijde na 1158 liber, stojí-li pacient o odběr a uskladnění svých kmenových buněk po dobu 10 let, musí si připravit ještě o poznání více – 1985 liber.

K tomu je však ještě třeba připočíst nadstandardní ubytování hotelového typu v zahradním areálu poblíž kliniky, jež s pacientem mohou v případě zájmu sdílet i jeho příbuzní.

Britské zdravotnictví v krizi

Prestižní britský lékařský časopis The Lancet v souvislosti s touto reklamní kampaní připomíná neradostnou situaci, v níž se ocitlo ostrovní zdravotnictví.

Na některé operace (kyčel, koleno) se dnes totiž ve Spojeném království čeká celé roky, protože Británie se potýká s akutním nedostatkem nemocničních lůžek a zdravotnického i lékařského personálu.

Už dnes proto řada movitějších pacientů řeší nekonečné čekací lhůty tím, že se nechává operovat v soukromých nemocnicích nebo na kontinentě (předloni tak jen v Německu a Francii podstoupilo zákrok 190 Britů).

Bude ještě hůř?

Prognózy do budoucna přitom moc naděje na zlepšení nedávají. Očekávají totiž, že ruku v ruce s rozvojem komerčních medicínských služeb – podobných jako European Medical Care – se situace v Británii bude ještě zhoršovat, protože část lékařů a sester odejde do privátní sféry za vyššími platy a lepšími podmínkami.

The Lancet proto připomíná: „Pacient, který po desetiletí platí pojistné a pak si kvůli rychlé a kvalitní pomoci musí operaci zaplatit sám, se nemůže nezeptat, k čemu je to placení vlastně dobré.“

V Indii jsou děti nuceny pracovat

V jedné z kulturně i civilizačně nejvyspělejších „rozvojových“ zemí světa, v Indii, je dnes podle zjištění publikovaného v časopise The Lancet nuceno pracovat 40-115 milionů dětí ve věku 5-14 let, i když to zákony nedovolují.

Nejčastější příčinou je chudoba nebo onemocnění rodičů virem HIV. Velkou roli však hraje i další motiv – nutnost splácet rodinné dluhy. Ta podle propočtu expertů donutila v Indii k práci na 15 milionů dětí.

Není přitom těžké domyslet, že vzhledem k nezákonnosti dětské práce si musejí chlapci a děvčata vydělávat v různých utajených provozech, kde není nijak chráněno jejich zdraví.

Do budoucna si tak celý subkontinent zadělává na obrovské medicínské potíže. Aktivisté z organizací na ochranu lidských práv například odhalili, že za mzdu 18 rupií (několik málo korun) pracují statisíce indických dětí 12 hodin denně na bavlníkových polích, kde se drtivá většina z nich kvůli nedostatečné ochraně přiotráví karcinogenními pesticidy.

Doufat, že v dalších vysoce rizikových provozech, kde si děti běžně vydělávají, to bude jiné, by bylo víc než naivní.

Dvě nejdůležitější organizace francouzské vědy přišly o peníze

Na sklonku minulého měsíce vstoupilo 70 000 francouzských vědců (včetně 5000 ředitelů výzkumných zařízení) do demonstrační stávky: nepřestali sice pracovat, ale nechali ležet ladem veškerou administrativu.

Už před tím 40 000 francouzských spisovatelů, filozofů, učitelů a umělců podepsalo deklaraci kritizující Raffarinovu vládu za to, že je „antiintelektuální“. Proč to všechno? Dvě nejdůležitější zastřešující organizace francouzské vědy a výzkumu přišly o peníze.

Národní centrum výzkumu (CNRS) zatím dostalo pouze polovinu dotace slíbené na rok 2002 a rozpočet Národního ústavu pro zdraví a lékařský výzkum (INSERM) byl pro tento rok snížen o 10 %.

Na tomto místě stojí za připomínku, že země EU si v roce 2002 v Barceloně slíbily do roku 2010 zvýšit výdaje na vědu a výzkum tak, aby v každé z nich dosahovaly 3 % HDP.

Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by se snažily závazek dodržet. Ve Francii představovaly tyto výdaje v roce 2001 2,23 % HDP, o rok později už to ale bylo o tři setiny procenta méně. Obdobná situace panuje ve Velké Británii.

Tamní vláda v roce 2001 uvolnila na vědu a výzkum 1,9 % HDP, o rok později už to ale bylo jen 1,84 %. Barcelonský závazek přitom není nijak samoúčelný – krom jiného je v sázce i evropská konkurenceschopnost. Spojené státy totiž již dnes dávají na vědu 2,8 % HDP a Japonci ještě o dvě desetiny více.

Vratislav Schreiber

Autor je endokrinolog.

Ohodnoťte tento článek!