Doktor z Písku byl lékařem kmene Dinka

Pět měsíců prožil v jižním Súdánu Ota Buzický, lékař záchranné služby z Písku a Milevska. Se slovenskými kolegy pomáhal v Africe zřizovat nemocnici, jedinou na území velkém skoro jako Česká republika. V jižním Súdánu, kde připadá jeden doktor na sta tisíc pacientů, však lékaři z Evropy nevydrží příliš dlouho…

ČLOVĚK

„V Súdánu jsem byl loni od července do konce listopadu,“ vypráví devětatřicetiletý doktor, jeden ze čtyř členů týmu trnavské univerzity. „Byly tam velmi tvrdé podmínky. Předtím jsem působil dva roky v sousední Keni, ale tyhle země se nedají srovnat.“

Nejčernější na světě

„Súdán je asi třicetkrát větší než naše republika,“ říká Buzický. „Dvě třetiny severní části jsou muslimské, jih je křesťanský a pohanský. V takřka dvacet let trvající občanské válce proti sobě nebojují lidé různých národů, ale lidé z různých kmenů a rodin.“ Buzický dodává, že pokud by jižní Súdán nebyl křesťanský, humanitární akce by zde asi nikdo nevykonával. V Súdánu lidé z muslimského severu unášejí otroky z křesťanského jihu. „Sám jsem se s tím nesetkal, protože k tomu dochází na hranicích mezi oběma částmi země, zatímco já působil úplně na jihu,“ vysvětluje lékař, který pracoval mezi příslušníky kmene Dinka. „Jsou nejčernější a nejvyšší na světě, takže mezi školáky jsem byl výškou prostřední,“ usmívá se. Oblast, kde působil, má 112 tisíc kilometrů čtverečních. „V naší vesnici žili uprchlíci, vyhnaní z domovů. Utekli ze severních oblastí země, často jen s částí rodiny. Válka oddělila děti od rodičů a manžele navzájem.“

Jeremiáš a ti druzí

„Dinkové mají vždy u sebe zbraň – samopal, kopí nebo kyj,“ charakterizuje místní obyvatele doktor. „Mají potrhané tričko, slipy nebo plavky, a tím to končí. Zdobí se zářezy v obličeji, takže vypadají jako my, když máme vrásky. Chovají dobytek, který je jejich bohatstvím.“ Buzický vzpomíná na setkání s mužem, jenž se prohlašoval za velitele vězeňství jižního Súdánu. „Měl sedm žen, šestatřicet dětí a sedm dobytčat. Byla to postava biblických ambicí, jmenoval se Jeremiáš. Dostal jsem od něj mléko, které vonělo po moči. Dal jsem se do pití srdnatě, a chuťově bylo dobré,“ vzpomíná lékař, který však měl potom tři dni průjem. „Dinkové jsou potření popelem, aby jim nebylo takové horko. Všude kolem doutnají ohniště, jejichž kouř odhání mouchy. My jsme popelem natření nebyli, takže mi po obličeji lezlo neustále dvacet much,“ vzpomíná lékař. „Lidé tam se chovají bezprostředně. Pohled na muže byl úchvatný. Krásně rostlí, svalnatí, s pomalou chůzí. Čas tam nic neznamená,“ říká doktor a přidává lékařské postřehy. „Berte tabletky třikrát denně – to je pro ně nepochopitelná věta. Na otázku Kdy jste měl stolici? reagují pět minut. Přišel za mnou asi čtyřletý kluk s rozmačkaným prstem. Pofňukával, ale ptal se, jestli bych mu nedal košili. Odcházel s ošetřeným prstem a odnášel si i moje tričko.“

Život plyne jinak

Místní přijali bílé doktory v dobrém. „Ve vesnici působili misionáři, byla tam misijní škola pro 1800 žáků. Lidé si uvědomovali, že vzdělání je důležité, aby člověk neskončil u dobytka. Na naši snahu vystavět nemocnici koukali s klidem. Prý: Když si to tam chceme dělat, ať si to děláme.“ Před příjezdem evropských doktorů bylo ve vesnici zdravotní středisko se třemi zdravotníky. „Pacienti s vážnějším poraněním nebo nemocí přicházeli k nám,“ pokračuje Buzický. „Léčili jsme malárii, infekční nemoci, průjmy, zlomeniny, vykloubeniny, průstřely, vozili nám ženy před porodem. Pokud byl někdo vážně nemocný, bylo třeba přesvědčit velitele, aby poslal pro nemocného auto. Jenže velitel mohl namítnout: A co když budeme naftu potřebovat na horší případ? Život tam plyne jinak. Věci jsou dané a dopadnou, jak dopadnou.“ Doktor se brání tvrzení, že černoši smrt zase tak neprožívají. „Smrt berou všude špatně. Dinkové jsou se svým umírajícím do poslední chvíle. Krmí ho, leží v nemocnici pod jeho postelí. Když někdo umře, hned to víte, protože je slyšet hodně daleko, jak pláčou. Pokud mají peníze, nechají si udělat jeho fotku, kterou pak doma pověsí. Když vyprávějí Dinkové o své rodině, řeknou: Bylo nás deset, pět nás umřelo. Nebo: Měl jsem deset dětí, pět umřelo, je mi to moc líto.“

Bubny, hadi, moskyti

Doktor Buzický vzpomíná na těžké podmínky v jižním Súdánu. „Je tam velké horko a vlhkost. Pořád máte úžeh a nic vás nebaví. Všechno děláte pomalu a bojíte se, aby se vám něco nestalo. Kolem duní bubny, bučí krávy a hýkají osli, ozývá se střelba ze samopalu, bzučí moskyti a hučí generátor. Na složité operace jsme se neodvážili. Nedokázali jsme vybudovat lůžkové vybavení ani jsme nezprovoznili anesteziologický přístroj,“ přiznává. K nebezpečím patří hadi i škorpioni. „Hadi jsou hodně jedovatí, a když někoho uštkli, měl ten člověk vůbec štěstí, pokud ho lidé našli. Obvykle se umírá do půl hodiny. Měli jsme s sebou dvě ampulky se sérem. To jsme ale postiženým nedávali, šetřili jsme si ho pro sebe,“ prozrazuje Buzický. „V Súdánu jsem se naučil zabít a uvařit kohouta, péct chleba, obsluhovat generátor a aranžovat sluneční baterie,“ vypočítává klady své mise písecký doktor. „Připadal jsem si, že cestuji časem. Súdánci jsou na stejné úrovni jako my před tisíci lety, kdy u nás žily rody, které se navzájem vraždily. Tvrdil jsem, že tam už víckrát nepojedu, ale po pěti měsících začínám uvažovat o návratu,“ přiznává Ota Buzický.

Radek Gális, ZN Zemské noviny, 15.6.2001

Doktor z Písku byl lékařem kmene Dinka
Ohodnoťte tento článek!