Lidé se lepry bojí víc než rakoviny. Zbytečně

Rumunské Tichilesti, založené před více než sto roky, je podle informace BBC poslední nemocnicí pro malomocné na evropském kontinentu. Mnozí zdejší obyvatelé tu vyrostli, oženili se…

Mírně zvlněná krajina kolem Tichilesti v dunajské deltě vypadá přívětivě. Ve stínu košatých lip vyvěrá několik minerálních pramenů, panuje tu klid. Za zdmi skupiny stavení však žijí lidé zvláštní život. Všichni mají lepru.

Rumunské Tichilesti, založené před více než sto roky, je podle informace BBC poslední nemocnicí pro malomocné na evropském kontinentu. Mnozí zdejší obyvatelé tu vyrostli, oženili se, zplodili děti. Nikdo je tu nedrží násilím, protože od roku 1991 mají možnost volného pohybu. Mají však zajištěnu základní lékařskou péči, stravu, oblečení, místo ke spánku. Okolní svět je neláká.

Nemoc chudých

Leprou neboli malomocenstvím trpěli lidé už v dávnověku. Jedná se o infekční, obtížně léčitelnou chronickou chorobu, při které dochází k různým degenerativním kožním projevům. Lidi se znetvořenými končetinami, rozpadlým obličejem či prázdnými očními důlky po staletí ostatní společnost vyháněla na svůj okraj. Protože však nemoc nenapadá klíčové tělesné orgány, mohou se malomocní dožít vysokého věku. Pokrok medicíny vytlačil lepru z vyspělých zemí a dnes sužuje především obyvatele tropů. „Je to nemoc chudých,“ říká ředitel nemocnice v Tichilesti MUDr. Rasvan Vasiliu, „způsobená nedostatečnou hygienou a špatnou výživou. Obvykle se člověk nakazí už v dětském věku. V rodině s více potomky napadne bacil malomocenství dítě s nejslabším imunitním systémem. Choroba někdy propuká až po dlouhé inkubační době.“ Od osmdesátých let, kdy se začala používat účinná látka dapsone, lze nemocné vyléčit za dva roky. Lidé z Tichilesti už nikoho nenakazí. Doživotní poznamenání jim ale zůstalo. Místo dlaní s prsty mají pokroucené pahýly rukou, místo očí prázdné důlky, chybí jim vlasy, obočí i řasy. Svůj osud však přijali a přizpůsobili se. Někteří žijí jednotlivě v dlouhé řadě pokojů připomínajících mnišské cely. Jiní mají vlastní dům a na zahrádce pěstují zeleninu a květiny. Společně pracují na kukuřičném poli, společně se zúčastňují bohoslužeb. Když je navštíví příbuzní či přátelé, nestěžují si jim. Naopak, tvrdí reportáž BBC, překvapí své hosty dobrou náladou, vstřícností a smyslem pro humor. Když se loni v Rumunsku konaly volby, rozhodli se zvolit svého starostu také místní malomocní.

Chybí jen kapesné

Nejdůležitější je vzájemná opora, kterou si všichni malomocní prokazují. Silnější se starají o potravu slabším, ti, kteří ještě vidí, sledují večerní televizní zprávy a informují ostatní. Společně se vyrovnávají s některými negativními reakcemi zvenčí. Ne každý příchozí, a to i z řad personálu, totiž zvládne bez potíží komunikovat s člověkem se znaky malomocenství. „Lidé se lepry bojí víc než rakoviny nebo jiné zhoubné nemoci,“ říká sedmdesátiletý Vasile Tarita. Nemoc mu zabránila vystudovat zemědělské inženýrství. Dokud však mohl číst, vzdělával se sám. Dnes je z něj uznávaný „starší“ celé komunity. Třiasedmdesátiletá Eufimia Dumitru přišla do Tichilesti po válce, v roce 1946. „Nikdy nezapomenu na lékaře, který se na mne zběžně podíval, napsal něco na papír a pak mi podal zalepenou obálku s adresou. Byla zdejší. To jsem vůbec netušila, že už se nikdy nepodívám domů,“ vzpomíná stařenka. „Prášky, kterými mne tehdy léčili, byly příšerné. Ale poctivě jsem je užívala, protože jsem se chtěla uzdravit, protože jsem se měla starat o svých osm bratrů. Pak jsem se dozvěděla, že tu mám zůstat nadosmrti. Bylo to strašné. Ale časem jsem si zvykla.“ Mezi nejmladší pacienty patří dva třicátníci. V Tichilesti se narodili malomocným rodičům. Ani oni nemají zájem odejít. „Máme tu vše, co potřebujeme. Jediné, co bychom uvítali, by bylo kapesné. Stačil by dolar měsíčně.“

Svatava Hodíková, Právo, 15.1.2002

Ohodnoťte tento článek!