V eutanazii jde o odpovědnost

„Uspíšení smrti bylo v minulosti vždy zločinem. Bez ohledu na okolnosti. Postoje veřejnosti se však mění. Pomoci osobě, která výslovně dala najevo přání zemřít, se čím dál více považuje za ospravedlnitelný čin“, píše v kometáři Georg Bosshard z Institutu soudního lékařství při Curyšské univerzitě…

Georg Bosshard z Institutu soudního lékařství při Curyšské univerzitě:

Uspíšení smrti bylo v minulosti vždy zločinem. Bez ohledu na okolnosti. Postoje veřejnosti se však mění. Pomoci osobě, která výslovně dala najevo přání zemřít, se čím dál více považuje za ospravedlnitelný čin. Zvlášť u nevyléčitelných a smrtelných nemocí.

Parlamenty jsou však při zvažování změn zákona nanejvýš obezřetné. Legislativu explicitně povolující eutanazii dosud zavedli pouze v Nizozemsku, Belgii a americkém státě Oregon.

Vážné politické diskuse o obdobných právních změnách se však vedou v mnoha dalších zemích. Mimo jiné ve Velké Británii, Jižní Africe a Austrálii.

Stále častější otázky

S tím, jak vytrvale slábne opozice vůči zákonnému ošetření eutanazie, získávají na závažnosti otázky, jak ji provést. Komu má být umožněno asistovaně zemřít? Mělo by jít jen o smrtelně nemocné?

Měla by podmínky splňovat třeba raná stadia Alzheimerovy choroby? Nebo dokonce jakákoli vážná a nevyléčitelná nemoc či postižení? A co lidé, jež k touze po smrti vedou důvody, které se vůbec nevztahují k jejich zdravotnímu stavu?

Další zásadní otázka zní takto: kdo by měl za asistenci vlastně odpovídat? V diskusích veřejnosti se často vyskytuje předpoklad, že jde o úkol pro odbornou lékařskou obec.

Občas se objevují konkrétní odkazy na nizozemskou praxi, která lékařům povoluje ukončit život pacienta, který o to výslovně požádá, a pokud jsou splněny určité předpoklady pro řádné provedení.

Asistence v umírání ze strany nelékařů zůstává nelegální. V takto polékařštěném rámci je morálně a právně téměř nepodstatné, kdo nakonec smrtící látku aplikuje: jestliže se lékař činu tak úzce účastní, neexistuje důvod, proč by neměl smrtící látku podat sám.

Přestože Belgie nedávno následovala ve stopách nizozemského způsobu regulace dobrovolné aktivní eutanazie v přísně lékařském rámci, je to právě tento druh regulací, který se čím dál častěji zpochybňuje.

Lékaři poukazují na to, že ač jsou si vědomi, že narůstající většina populace chce mít tuto službu k dispozici, uspíšit záměrně smrt se z podstaty věci neslučuje se základními cíli medicíny.

V tomto ohledu je pozoruhodnou právní normou oregonský Zákon o důstojné smrti (Death with Dignity Act). Samozřejmě, každý předpis v této oblasti vyžaduje určitou angažovanost lékaře, ale oregonská norma bere v potaz fundamentální dilema, jemuž čelí lékaři, kteří se setkají s žádostí pacienta o smrt, a snaží se jejich úlohu omezit na minimum.

Oregonští lékaři smějí na žádost nevyléčitelně a smrtelně nemocného pacienta vydat předpis na smrtící látku za předpokladu, že mohou potvrdit jak neblahou prognózu, tak pacientovy rozhodovací schopnosti a že pacienta informovali o všech dosažitelných alternativách, jako je pobyt v hospicu nebo možnosti řízení bolesti.

Od lékařů se nežádá, aby byli při sebevraždě přítomni, a není jim povoleno smrtící látku aplikovat. Pacienti v Oregonu se o tom, kdy a kde a zda vůbec chtějí zemřít, rozhodují nezávisle na lékaři.

Většiny případů se konzultačně účastní sdružení prosazující právo na smrt, nelékařská nevládní organizace Compassion in Dying.

Překvapivé pohnutky

Průzkum pohnutek lidí, kteří legálně uspíšili svou smrt podle oregonského Zákona o důstojné smrti, odhaluje zajímavý fakt, že nejvážnější obavou ve většině případů nebyl strach z bolesti ani z jiných symptomů způsobujících utrpení.

Namísto toho se jako hlavní důvody ukázaly osobní nezávislost, udržení sebekontroly a snaha nestát se přítěží rodiny, přátel či ošetřovatelů.

Nedávné události v Nizozemsku také ukázaly, že o eutanazii se diskutuje spíše v kontextu autonomie, kontroly a racionální volby než nekontrolovatelných zdravotních symptomů.

V takových případech vzniká rozhodnutí především na základě osobních a sociálních ohledů, nikoli lékařských úvah.

Vzhledem k tomu, že tento rámec dalece přesahuje všechny zdravotnické kvalifikace, není překvapením, že žádné lékařské sdružení nikde na světě dosud nizozemskou normu nepřivítalo.

Přestože se Nizozemská lékařská asociace nepostavila proti úloze, kterou jejich profese hraje v průběhu eutanazie, současné důkazy naznačují přetrvávající neochotu nizozemských lékařů ohlašovat úřadům případy asistence v umírání a návrat k praktikám, které jsou bližší medicínskému kontextu, jako je podávání smrtelné dávky sedativ.

Nevyřešené napětí

Všude na světě tedy existuje obrovské napětí mezi tím, jak na možnou smlouvu v oblasti asistovaného umírání nahlíží veřejnost a jak lékaři.

Současné dění bychom mohli popsat jako boj o moc ohledně toho, kdo má být odpovědný za službu, jejíž dostupnost sice žádá více a více lidí, ale u níž žádné profesionální znalosti nemohou zcela zaručit správné rozhodnutí.

Zároveň platí, že každé špatné rozhodnutí má dalekosáhlé a nevratné následky. Bylo už řečeno, že asistované umírání je klíčové pro diskusi o tom, co znamená dobré zdraví; jde i o ústřední bod vztahu mezi lékařskou obcí a celou společností.

Hospodářské noviny

Ohodnoťte tento článek!