Neurologie se zabývá diagnostikou a léčbou nemocí nervové soustavy. Jaké metody využívá?

Zdroj: Shutterstock

Neurologie je lékařský obor, který se zabývá diagnostikou a léčbou problémů postihujících centrální, periferní a autonomní nervovou soustavu. Souvisí však také s celou řadou dalších lékařských odvětví, jako je psychiatrie, onkologie či fyzioterapie. Ve spolupráci s nimi pak léči například demenci, neuropatii či Alzheimerovu chorobu. Jak probíhá neurologické vyšetření a které metody využívá?

Slovo neurologie vzniklo spojením řeckých výrazů neuros, což znamená nervy, a logie označující vědu. Jedná se tedy o lékařský obor, jehož hlavním předmětem zájmu je nervová soustava, a to konkrétně ta centrální, periferní i autonomní. Neurologie se rovněž specializuje na diagnostiku a léčbu celé řady neurologických onemocnění, jakými jsou například:

Kdo je neurolog?

Specialista v oboru neurologie se nazývá neurolog a jeho úkolem je studovat, diagnostikovat a léčit veškeré problémy týkající se nervové soustavy. To často vyžaduje spolupráci s dalšími odvětvími, jako je například psychiatrie, interní lékařství či pediatrie. Neurolog pomáhá například při:

  • migrénách,
  • bolestech zad,
  • potížích se spaním,
  • svalových křečích a ticích,
  • některých poruchách zraku,
  • třesu rukou či nohou.

K tomu, aby se lékař stal neurologem, mu pouze medicínské vzdělání nestačí. Podmínkou pro získání způsobilosti v tomto oboru je rovněž získání atestace, které předchází 24 měsíců dlouhý neurologický kmen a vlastní specializovaný výcvik o délce 36 měsíců. Aby dotyčný získal atestaci, je rovněž zapotřebí, aby splnil předepsaný počet odborných výkonů.

Po složení atestační zkoušky se pak dotyčný stává plnohodnotným neurologem, čímž jeho vzdělávání nekončí. Rozvíjet se může v nadstavbových oborech, jakými je dětská neurologie, intenzivní medicína či paliativní medicína a léčba bolesti.

V čem spočívá neurologické vyšetření?

Obvodní lékař vás poslal na neurologické vyšetření a vy netušíte, co vás vlastně čeká? Nemusíte mít strach, v mnohém se totiž podobá klasickému internímu vyšetření, s tím že větší důraz je kladen na prozkoumání nervového systému, který neurolog vyšetřuje jak prostřednictvím vlastních smyslů, tak za použití neurologických pomůcek. Tou pravděpodobně nejznámější je neurologické kladívko, jež slouží ke kontrole reflexů. Dále se používají například jemné vatové štětičky, špátle, ladičky a k vyšetření čichu například i běžné předměty, jako jsou zrna kávy či mýdlo.

Podobně jako u jiných typů vyšetření, i u toho neurologického hraje významnou roli anamnéza pacienta, která shrnuje všechny potřebné údaje o pacientovi. Po té obvykle následuje samotné fyzické vyšetření, na základě kterého si neurolog udělá obrázek o nervovém stavu pacienta a případně indikuje další vyšetřovací metody. Součástí vyšetření je:

  • vyšetření držení těla, chůze, napětí svalů a schopnosti regulovat svalové napětí,
  • vyšetření senzitivních nervů zkouškami kožní citlivosti,
  • vyšetření senzorických nervů prostřednictvím zkoušky smyslů,
  • vyšetření jednoduchých reflexů,
  • neuropsychologické vyšetření, jež alespoň částečně hodnotí psychiku pacienta.

Vyšetření pomocí zobrazovacích metod

 V některých případech přistupuje neurolog také k vyšetření zobrazovacími metodami, které slouží především k posouzení struktury mozku a páteře. Využívá k tomu metody, jako je rentgen, který poskytne cenné informace o lebce a páteři, a počítačová tomografie, jež dokáže zobrazit také vlastní tkáň mozku, mozkové komory, krvácení či expanzivní procesy.

Někdy se lékař uchyluje také k vyšetření pomocí magnetické rezonance. Děje se tak například v momentě, kdy je třeba zjistit rozsah postižení nervové soustavy roztroušenou sklerózou. Dále může indikovat například ultrasonografii či angiografii, při které se po vstříknutí kontrastní látky neurologovi zobrazují cévy. Pozitronová emisní tomografie pak odhalí aktivitu jednotlivých regionů mozkové kůry.

Vyšetření mozkomíšního moku

Mezi metody, jež jsou specifické přímo pro neurologii, patří vyšetření mozkomíšního moku. V některých případech k této metodě však přistupují i v oboru infekčního lékařství. Odběr likvoru, jak se mozkomíšnímu moku také říká, se obvykle dělá formou lumbální punkce, výjimečně pak cestou subokcipitální punkce. Při zkoumání tekutiny rozhoduje:

  • tlak mozkomíšního moku,
  • jeho barva,
  • složení.

Analýzou mozkomíšní tekutiny lze následně zjistit řadu důležitých informací, mezi které patří třeba přítomnost a charakter infekce či zánětlivých procesů mozku a mozkových obalů.

Histopatologie

Nedílnou součást diagnostiky některých poruch představuje vyšetření zvané histopatologie, které spočívá ve zkoumání bioptického vzorku tkáně, především její mikroskopické stavby. Tato forma diagnostiky slouží především k upřesnění či potvrzení diagnózy u svalových poruch, mezi které patří například Duchennova muskulární dystrofie. Nápomocná je tato metoda také v případě podezření či potvrzení nádorů nervové soustavy.

Genetické vyšetření

Jak už název napovídá, genetické vyšetření se používá při diagnostice dědičných nemocí, kdy finální stanovisko může přinést až vyšetření genů pacienta. Tato informace má ale v mnoha případech pouze preventivní význam, a to v prenatální diagnostice budoucích sourozenců či dětí pacienta. Svou roli může vyšetření hrát například při podezření na tyto choroby:

  • Duchennova muskulární dystrofie,
  • spinální svalová atrofie,
  • Gaucherova choroba,
  • Fabryho choroba,
  • Niemannova Pickova choroba.

Elektrofyziologická vyšetření

Typická jsou pro neurologii také elektrofyziologická vyšetření, mezi která patří například elektroencefalografie, kterou možná znáte spíše pod zkratkou EEG, elektromyografie, tedy EMG, a polysomnografie a evokované potenciály.

Elektroencefalografie

Tato metoda slouží ke sledování mozkových funkcí. Pomocí přístroje zvaného elektroencefalograf a elektrod na povrchu hlavy snímá elektrické potenciály vznikající činností mozku. Tyto informace jsou následně převáděny do křivek (elektroencefalogramu), které se objevují na obrazovce přístroje EEG. Toto vyšetření je vhodné indikovat například u pacientů:

  • s poruchami vědomí,
  • po operaci mozku,
  • po úrazu hlavy,
  • při zánětlivém onemocnění a po něm,
  • u bolestí hlavy,
  • při degenerativním onemocnění.

Elektromyografie

Elektromyografie, zkráceně EMG, je vyšetření, které spočívá v zachycení elektrické aktivity svalů a nervů, které dané svaly řídí. Lékaři na základě této metody odhalují přítomné poškození svalové tkáně, poruchy nervového vzruchu či funkční stav pohybového systému. Obecně se EEG používá k diagnostice jakýchkoli poruch nervového aparátu, například muskulární dystrofie, postižení nervů a problémů při nervosvalovém přenosu.

K měření vzruchu se používá přístroj známý jako elektromyograf, který je podobně jako elektroencefalograf opatřen elektrodami, stimulátorem, zesilovačem, procesorem a obrazovkou. Vyšetření lze udělat dvěma způsoby. Prvním je jehlová elektromyografie, kdy jsou do svalů přes kůži aplikovány jehlové elektrody, druhý způsob pak představuje stimulační elektromyografie, při které se používají povrchové elektrody umístěné na kůži.

K vyšetření EMG lékaři nejčastěji přistupují v případě:

Evokované potenciály

Evokované potenciály jsou metoda, jež slouží k vyšetření rychlosti vedení informace mozkem. Během tohoto vyšetření dochází k záměrnému podráždění pacientova smyslu. Dotyčný je v tomto okamžiku napojen na EEG, které zaznamená křivku odpovídající šíření podnětu příslušnou drahou. K tomu, aby se z vyšetření daly vyčíst potřebné informace, je nutné dráždění smyslu několikrát zopakovat.

Během této metody neurolog nejvíce využívá takzvané vizuální evokované potenciály (VEP) a akustické evokované potenciály (AEP). Ty zpravidla slouží jako metoda objektivně zjišťující funkci příslušného smyslu a jako metoda posuzující funkční závažnost postižení při roztroušené skleróze.

Polysomnografie

A jelikož s neurologií souvisí i spánek, patří mezi vyšetřovací metody také polysomnografie, která se využívá především k diferenciální diagnostice nespavosti. Během této metody je u spícího pacienta zaznamenáno hned několik parametrů, a to:

  • EEG,
  • EMG,
  • oční pohyby,
  • dýchání,
  • saturace krve kyslíkem,
  • činnost srdce,
  • pohyb končetin.

Jaké obory s neurologií souvisí?

S neurologií samozřejmě souvisí i celá řada dalších klinických i vědeckých oborů. Velmi se dotýká například psychiatrie, která se podobně jako neurologie zabývá poruchami funkce mozku s tím rozdílem, že předmětem zájmu jsou v tomto případě spíše poruchy vyšších mozkových funkcí, u nichž není zřejmý jasný organický substrát. Psychiatrie má navíc mnohem blíž k humanitárním vědám než k těm přírodním. Přesto mají oba obory hned několik společných zájmů. Jedním z nich je například léčba demence.

Vzhledem k tomu, že mnohá neurologická onemocnění mohou způsobovat trvalé následky ve formě poruch hybnosti, citlivosti nebo ovlivnitelnosti řízení některých orgánů, například svěrače, močového měchýře či konečníku, spolupracuje neurolog často také s rehabilitačním, tělovýchovným a lázeňským lékařstvím. Mezi další obory, které s neurologií souvisí, patří:

  • onkologie,
  • ortopedie,
  • gynekologie, urologie,
  • neurochirurgie,
  • neuroradiologie,
  • neurovědy (biologie, chemie, fyzika…),
  • rehabilitační lékařství.

Zdroje: mesicnikzdravi.cz, ordinace.cz, wikipedie.cz, medicinaplus.cz

Napsat komentář

Vaše emeilová adresa nebude zveřejněna

top