Separační úzkost je přirozenou součástí dětského vývoje. Jak se projevuje?

Separační úzkost


Separační úzkost představuje jednu z vývojových fází v dětském životě, kdy se malí pacienti potýkají se strachem z odloučení od matky či jiné blízké osoby. Obvykle se projevuje pláčem, hysterických křikem a silným rozrušením, a to hlavně ve chvíli, kdy se dítě musí obejít bez přítomnosti svých rodičů nebo se nachází v nějakém neznámém prostředí. Podívejte se, jak si s touto situací co nejlépe poradit.

Co je separační úzkost?

Když jste se na chvíli vzdálili nebo jste potřebovali odběhnout třeba na nákup, vaše dítě dosud nemělo žádný problém zůstat na pár minut samo s někým z příbuzných, a dokonce i v cizím prostředí se na všechny usmívalo. Najednou se však situace změnila a v momentě, kdy se pokusíte někam odejít nebo vaše dítě zkusí vzít do náruče někdo jiný než vy, začne se jako na povel místností ozývat srdceryvný hysterický pláč.

Proč se najednou váš drobeček chová tak divně? Projevila se u něj nejspíš separační úzkost, kdy dítě pociťuje strach z jakéhokoliv odloučení od matky či jiné pečující blízké osoby. Ačkoliv by se tento fenomén mohl zdát jako nepříjemná životní zkušenost, separační úzkost představuje přirozenou součást vývoje každého dítěte.

Poprvé se separační úzkost objevuje u kojenců, a to zhruba kolem osmého či devátého měsíce věku. Může odeznít během několika týdnů, ale u některých dětí trvá delší dobu nebo se vrací v určitých etapách jejich vývoje. Ne všechny děti prožívají období separační úzkosti stejně a intenzita projevů se může značně lišit. To je podmíněno zejména jejich věkem, charakterovými vlastnostmi a předchozími zkušenostmi s odloučením.

Příčiny vzniku separační úzkosti

Separační úzkost u dětí lékaři považují za zcela normální jev, který se objevuje ve chvíli, kdy dochází k formování jeho osobnosti. Lidé kolem něj se totiž stávají důležitějšími a ke svým nejbližším si vytváří silná pouta. Nejpevnější vztah dítě obvykle naváže s mateřskou pečující osobou, která mu dává pocit jistoty a bezpečí. Obvykle je to jeho matka, ale může to být také otec nebo třeba babička.

Vytvoření si takového silného vztahu je pro dítě velice důležité, jelikož si díky němu postupně začne uvědomovat své místo na světě. Malé děti v kojeneckém či batolecím období však žijí většinou pouze přítomností a nechápou, že i když jejich maminka nebo tatínek musí na chvíli odejít, zase se k nim brzy vrátí. Z toho důvodu se je snaží přivolat pláčem nebo jiným způsobem.

Kdy se separační úzkost může projevit?

  • Při odloučení od rodičů
  • Během delších aktivit bez rodičů – školka, škola, výlety…
  • Když dojde ke změně rodinných poměrů (rozvod, časté hádky)
  • Při nástupu do školky nebo školy
  • Při stěhování se na nové místo
  • Při změně školky nebo školy
  • Po narození sourozence

Fáze separační úzkosti

Anglický psychoanalytik John Bowlby vytvořil společně s Mary Ainsworthovou teorii citové vazby, která se zabývá citovým přilnutím malého dítěte k jeho matce a dalším blízkým osobám. Ačkoliv byla tato teorie formulována již roku 1969, dodnes patří mezi nejvlivnější ve vývojové psychologii. John Bowlby také popsal tři fáze separační úzkosti typické pro děti v raném stádiu vývoje:

  • Fáze protestu
  • Fáze zoufalství
  • Fáze odpoutání od matky

Co se týče fáze protestu, ta může trvat několik hodin i dnů. Dítě se projevuje pláčem a křikem ve chvíli, kdy se matka nebo blízká osoba vzdálí. Doufá, že pláč ji přivolá zpět. Ne všechny děti jsou však stejné a projevují se nahlas. Je proto nutné si uvědomit, že známky protestu může dítě prožívat i vnitřně.

Během fáze zoufalství dítě ztrácí naději na návrat blízké osoby a plakat či křičet přestává. Bývá apatické, tiché a stísněné, odmítá jíst či pít a uzavírá se do sebe. Důležitá je proto dostatečná trpělivost a péče, která pomůže dítěti s adaptací na nové situace.

Fáze odpoutání se od matky představuje jakési uzdravení, kdy dítě postupně potlačuje své city k matce a je schopné se připoutat také k jinému dospělému. Někdy však může po ukončení dlouhodobějšího odloučení od matky dojít také ke vzniku přechodných či trvalejších psychických poruch, které bývají spojené se zadrháváním, nočními můrami nebo třeba koktáním. Malé dítě byste proto takovým situacím neměli zbytečně vystavovat.

Projevy separační úzkosti

Separační úzkost představuje fyziologický jev, který bývá obvykle spojený s několika typickými projevy. Nejčastěji je to úzkost, zoufalý pláč, hysterický křik nebo dokonce agresivní chování. V takové situaci nedokáže dítě nic uklidnit ani rozptýlit, protože má pocit, že se mu jednoduše hroutí celý svět. Kromě strachu z oddělení od rodiče může být separační úzkost spojena také s dalšími projevy, jako je například:

  • Strach z cizích lidí
  • Strach ze tmy
  • Časté noční buzení, nespavost
  • Noční můry
  • Pomočování se
  • Odmítání spát o samotě
  • Kousání nehtů

Tyto strachy se obvykle objevují kolem prvního roku života a mohou u některých dětí přetrvávat až do školního věku. Většinou jsou mírné, do měsíce odezní a jsou běžnou součástí normálního vývoje. Jestliže však trvají déle, jsou příliš intenzivní a ovlivňují také život celé rodiny, neměli byste tyto projevy podceňovat. V takové chvíli je třeba navštívit odborníka.

Separační úzkost u kojenců

Separační úzkost u kojence se obvykle objeví zhruba kolem osmého či devátého měsíce věku, může to být však i o něco dříve. Mezi typické projevy patří okamžitý nástup hysterického pláče, pokud se jeho maminka či jiná blízká osoba vzdálí nebo pokud ho do náruče vezme někdo jiný než rodiče. Kojenci mají velkou potřebu kontaktu a pro jejich zdravý emocionální a sociální vývoj lékaři doporučují tuto potřebu dětem uspokojovat.

Separační úzkost u batolat

Mezi prvním a třetím rokem života se dítě označuje jako batole. V tuto chvíli již dokáže velmi dobře rozpoznat blízké osoby a učí se samostatnosti. Separační úzkost se může projevit strachem z neznámých lidí nebo míst. Zatímco dříve se váš potomek na všechny usmíval, teď může být plachý, zamlklý a stydlivý. Často se před cizími lidmi schovává za maminku, dožaduje se nošení a jakmile někde zůstane o samotě, může spustit zoufalý pláč, křik nebo dokonce záchvat hysterie.

Separační úzkost bývá u batolete nejhorší kolem druhého roku života a později by měla začít postupně mizet. Dítě totiž získává sebedůvěru, učí se lépe komunikovat s lidmi kolem i ostatními dětmi a je snazší překonat případný strach a nejistotu. Protože už dítě rozumí mluvenému slovu, dokáže leccos pochopit a je tedy dobré s ním o dané situaci mluvit.

Separační úzkost ve školce a u školáků

U některých dětí přetrvává separační úzkost ještě v předškolním věku nebo také po nástupu do školy. V novém zařízení si dítě obvykle brzo zvykne, utvoří si vztahy s ostatními dětmi, učitelkami či vychovatelkami a úzkost po několika dnech či týdnech vymizí. Aby se dítě lépe adaptovalo, je dobré postupně čas strávený ve školce prodlužovat.

Jak zmírnit separační úzkost u dětí?

Každé dítě si obdobím separační úzkosti ve svém životě musí projít. Lékaři obecně doporučují ho na odloučení od matky nebo jiné blízké osoby postupně připravovat. Pokud už však dítě prochází složitým obdobím separační úzkosti, je důležité věnovat mu dostatek času, pochopení, lásky a fyzického kontaktu.

Tipy, jak na separační úzkost vyzrát:

  • Odcházení od dítěte by rodiče měli trénovat, a to od kratších intervalů po ty delší.
  • Odchod by měl probíhat v době, kdy je dítě v dobré náladě a neměly by ho doprovázet velké emoce, stres ani dlouhé zbytečné vysvětlování.
  • Nikdy neodcházejte bez rozloučení, když si dítě hraje. Mohlo by pak mít pocit, že jste zmizeli a nemůže se na vás spolehnout.
  • Při odchodu by měl být rodič pozitivně naladěný a ujistit dítě, že se za ním vrátí. Na případný pláč můžete reagovat obejmutím a opětovným ujištěním, že jste za chvilku zpátky.
  • Když rodič potřebuje domácnost na chvíli opustit, neměl by se po rozloučení zbytečně vracet, protože každý odchod pak bude zdlouhavější a složitější.
  • Na osobu, se kterou bude dítě v nepřítomnosti rodičů zůstávat, by si mělo postupně zvyknout.
  • S babičkou nebo jinou opatrovatelkou by dítě mělo trávit čas v prostředí, které důvěrně zná a cítí se tam bezpečně.
  • Opatrovatelky by se neměly často střídat, protože to může být pro dítě stresující.
  • Rodiče by vždy měli důsledně dodržovat to, co dětem slíbí – vyzvednout ho, přijít včas a podobně.
  • Pokud od vás dítě samo odchází (do jiné místnosti nebo třeba na zahradu, kde o jeho pohybu víte a je to bezpečné), nechte ho chvíli o samotě, aby získalo pocit nezávislosti.
  • Pokud dítě necháváte samotné v cizím prostředí, mělo by si na něj s vámi alespoň na chvíli zvykat. Pomůže také, když si s sebou vezme třeba svou oblíbenou hračku.
  • Naslouchejte pocitům dítěte a chvalte ho, když udělá něco samostatně.
  • Dítě by mělo cítit, že v případě potřeby za vámi může kdykoli přijít, říct vám o všem, co ho těší či trápí, a dělat s vámi věci společně.

Separační úzkost v dospělosti

Pro matku, otce nebo jinou blízkou pečující osobu může odloučení od dítěte také představovat poměrně náročnou situaci. I zcela rozumní lidé se v takovou chvíli (například při hospitalizaci dítěte či odjezdu na delší táborový pobyt) mohou chovat iracionálně.

Separační úzkostná porucha

Nezdravá separační úzkost může někdy přerůst až do separační úzkostné poruchy (SAD). Při reálném či hrozícím odloučení od domova nebo lidí, ke kterým si vybudoval hlubší citovou vazbu, v takovém případě jedinec zažívá nadměrný strach a úzkost. Zároveň se mohou projevit také bolesti hlavy a břicha, zvracení nebo třeba nechuť chodit do školy a komunikovat s vrstevníky.

Tyto reakce jsou při SAD neadekvátní věku a vývojovému stupni dítěte a představují narušení běžného sociálního fungování celé rodiny. Z toho důvodu by měli rodiče vyhledat odbornou pomoc. V budoucnu by se totiž u dítěte mohla projevit také úzkostná porucha nebo agorafobie.


Separační úzkost je přirozenou součástí dětského vývoje. Jak se projevuje?

Napsat komentář

Your email address will not be published.

top