Standardy doporučující či zavazující?


 

Zastánci tvorby českých standardů diagnostické, terapeutické a preskripční činnosti vycházejí z těchto premis:

1. Velká část českých lékařů se může chovat ve své diagnostické, terapeutické a preskripční činnosti prakticky zcela autonomně.

2. Uplatňované regulační mechanismy nevycházejí ze současné úrovně medicínských znalostí a je možné je obcházet.

3. Standardy je třeba zavést, aby se zlepšil zdravotní stav našeho obyva- telstva.

Tyto myšlenky lze nalézt na příslušné stránce internetu. Obecně lze říci, že chce-li někdo standardizovat léčebně diagnostický proces, buď tak činí proto, že pochybuje o jeho moderní úrovni (jak se zdá z výše uvedeného), nebo stávající proces nepovažuje za špatný, ale nemá prostředky k jeho financování a sli- buje si, že standardizací omezí náklady tak, že se „vejdou“ do financí, které má k dispozici.

Podíváme-li se na celý problém, pak ve variantě první, to jest při pochybnostech o úrovni diagnostické, terapeutické i preskripční činnosti, musíme zvážit to, jak lékaře učíme v pregraduálním, postgraduálním a kontinuálním studiu.

Pochybuji-li o úrovni vzdělanosti lé-kařů, pochybuji tedy o systému výuky v naší zemi. Musím se snažit ji modernizovat a tento problém podle mého názoru nemohu řešit tím, že výuku ponechám „nemoderní“ a vydám „moderní standardy“. Mimochodem tvorba standardů bude a v současné době již je svěřena uznávaným odborníkům, tedy ve větši-ně případů těm, kteří na univerzitách i v postgraduálním vzdělávání ovlivňují edukaci českých lékařů. Je nepravděpodobné a nelogické, že by tito lidé vyučovali a u zkoušek požadovali něco jiného, než napíšou do standardů.

Všichni, kteří se výukou a zkoušením mediků a lékařů zabývají, vědí, že do určité úrovně (státnice, první atestace) se kandidáti zkoušejí ze znalosti přečteného, tedy učebnic a různých monografií, protože se u nich nepředpokládá větší životní zkušenost. Jiná je situace u druhé atestace, kdy kandidát musí prokázat jistou osobní zkušenost, kterou nemůže nahradit pouze tím, že ví, co je v učebnici či jiném textu (standardy) napsáno. Herec, který by se jistě po určité době naučil učebnici zpaměti, by těžko mohl u takové zkoušky obstát.

Po více než třicetileté zkušenosti vím, že mohu napsat jakési doporučení, návod, standard, jak u toho kterého onemocnění postupovat. Současně si ale uvědomuji, že tento text nemůže být „vyčerpávající“, i když ho budu tvořit tak, jak se podobné texty tvoří. To jest že si na stůl položím deset různých učebnic a z nich vytvořím jedenáctou. Vždycky totiž budu muset nechat prostor pro individuální posouzení situace.

Z biologického hlediska by situaci částečně zjednodušilo pouze klonování člověka, i když stále bude ve hře so- ciální situace pacienta, kterou ve svých rozhodnutích, jsem-li lékař, musím re-spektovat.

Osobně se domnívám, že úroveň české medicíny je dobrá, lékaři (chtějí-li) mají díky našemu vzdělávacímu systému neustále dostatek moderních informací. Nemyslím, že další vytištěné informace v podobě standardů situaci změní. Ten, kdo informován být chce, ten informován být může, a kdo o informace nestojí, toho přístup k nim nezmění ani vydání nové pomůcky (standardů), budou-li jakýmsi doporučením, jak postupovat. Jiná by byla situace, kdyby standardy byly závazným nařízením.

Druhým aspektem tvorby standardů je aspekt ekonomický. Je pochopitelné, že nebude-li zadavatel předem ekonomicky limitovat vznik toho kterého standardu, bude dbát ten, kdo ho bude tvořit, aby náplní standardů bylo to, co je dnes „mo-derní“. Aby tedy slovy zastánců standardů vycházely „ze současné úrovně medicínských znalostí“. Tady vidím nereálnost uplatnění standardů jako závazné-ho nařízení. Proč? Každý z odborníků vypracuje moderní standardní postupy tak, jak se praktikují ve vyspělých ze-mích, kde se s těmito postupy seznamoval a seznamuje. Ekonomika těchto zemí je však bohužel na úplně jiné úrovni než ekonomika našeho státu. Víme přece již dnes, že na „evropskou péči“ potřebujeme „evropské prostředky“. Dávají-li všechny státy na zdravotní péči šest až osm procent ze svého rozpočtu, je zřejmé, že našich šest procent není šest procent německých, rakouských či anglických. Ale za standardní považujeme postupy, které jsme se z literatury i v praxi v těchto zemích učili a učíme. Tedy standardy z této ekonomické rozvahy jako závazné budou podle mého soudu nerealizovatelné. Pokud budou v rovině doporučení, pak jsem pře- svědčen, ža každý český lékař má po ruce dostatek moderních pramenů, které mu diagnosticko-léčebný proces doporučují.

Nemyslím si, že čeští lékaři se mohou ve své činnosti chovat „prakticky zcela autonomně“. Jsou totiž vázáni tím, co se učí a z čeho skládají zkoušky. Vybočil-li by jejich postup z toho, co je považo-váno za postup lege artis, byl by konfrontován se stavovskou organizací.

Jestli „regulační mechanismy“ nevycházejí ze současné úrovně medicínských znalostí, je třeba se zamyslet nad jejich inovací a nevytvářet další. Ne-myslím si, že vydáním dalšího „dopo-ručení“ se zlepší zdravotní stav obyvatelstva.

Argumentaci, že standardy existují v jiných zemích, je možné přijmout pouze za předpokladu, že při tvorbě našich „českých“ se nebudeme dívat „do světa“, ale spíše na ekonomické mož-nosti naší země. A tyto možnosti musí zadavatel předem jasně určit. Umím si představit, že zadavatel si od odborníka vyžádá optimální postup za uvedenou částku. To by ale byly jakési „minimální standardy“. Jinak se velmi pravděpodobně bude opakovat po nemalé práci se standardy a nemalých prostředcích na ně vynaložených situace s tvorbou bodovníku, na který plátci neměli prostředky již před několika lety.

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,

přednosta III. chirurgické kliniky FN Motol

Ohodnoťte tento článek!