Otorinolaryngolog a foniatr léčící, zpívající, malující…

Už padesát let pracuje doktor Oldřich Lacina v oboru foniatrie. Je k němu povolán jako málokdo, protože studiu lidského hlasu se věnoval již dávno předtím – jako medik na nepovinných přednáškách profesora Miloslava Seemana, zakladatele československé foniatrie a první foniatrické kliniky na světě, a také jako tehdy začínající pěvec, jehož basbaryton měl v budoucnu znít na mnoha jevištích a koncertních pódiích.


 

Rozhodnutí studovat medicínu kdysi ovlivnil fakt, že kmotr budoucího foniatra a oto- rinolaryngologa byl praktický lékař. „Už jako dítě předškolního věku jsem říkal, že budu doktorem; rodiče se smáli, že na mne asi kmotr při křtu více dýchl,“ vzpomíná MUDr. Lacina. „Musím ovšem říct, že jsem toho nikdy nelitoval a že bych se patrně i dnes rozhodl stejně.“

Po promoci v roce 1950 měl štěstí. Na rozdíl od mnoha jeho kolegů ho neposlali do pohraničí, nýbrž přímo k prof. Seemanovi na foniatrické oddělení, ORL kliniku pražské Všeobecné fakultní nemocnice, kde pracoval šest let. Po dalším, tříletém působení ve funkci okresního odborníka ORL na poliklinice v Klimentské ulici dostal nabídku z Národní-ho divadla, které shánělo foniatra a laryngologa. „V roce 1960 jsem otvíral ordinaci od- borného lékaře v doplňovací budově divadla, která tehdy stála vedle budovy historické a byla s ní spojena podzemní chodbou. Tudy jsem chodíval ošetřovat zpěváky i během představení, v pauze. Později jsme se přestěhovali do zadního traktu tehdejšího parlamentu vedle Smetanova divadla. Tam jsem působil do roku 1992 a kdyby nebylo celé divadelní středisko zrušeno, byl bych tam asi dodnes.“

Divadlo etc.

Za dvaatřicet let zažil v Národním divadle hezké i horší doby („podle toho, jak do toho zasahovaly nebo nezasahovaly stranické orgány“), vzpomíná na ně ale rád. Zejména na umělce: „Dnes je to celá generace zemřelých herců, které vidíme už jen ve filmech pro pamětníky – paní Scheinpflugová, Matulová, Šej-balová, pánové Pešek, Höger, Smolík, Pivec a další,“ říká nostalgicky jejich někdejší oše-třující lékař.

Těžiště práce doktora Laciny ale bylo v opeře. Sólisté i sboristé za ním přicházeli hlavně s počínající lehkou hrtanovou indispozicí, často i večer před představením. „Vždycky jsem je upozorňoval, že lehký zánět je nebezpečnější než těžký – ten si hlasový klid vynutí sám, zatímco lehký se zpěvák snaží prozpívat. Pár minut to jde, ale pak se může projevit následek ve formě nedomykavosti hlasivek. Radil jsem jim tedy velkou opatrnost, ale zároveň šlo i o to, nevypěstovat hypochondry. Zpěv totiž není jen hlasový orgán, ale velkou měrou i otázka nervů. A ty mají umělci, zvláště mladší a méně zkušení, někdy dost labilní. Takže jsem vedle čisté foniatrie – já říkám speciální laryngologie – musel dělat i trochu psychoterapie.“

Působit jako odborný lékař v Národním divadle znamenalo i cestování. S operním souborem projel doktor Lacina celou Evro-pu, ale například i Japonsko. Udělal si atestaci z praktické medicíny, a tak na zájezdech ošetřoval nejen hlasivky, ale i úrazy či průjmy. „Divadlo nakupovalo léky, dohromady to dělalo asi šedesát kilo, které jsem vozil ve zvláštních kufrech. Byla to celá lékárna, někdy ,vybojovaná‘ na celnících – na co si kdo vzpomněl a co kdo potřeboval, to se našlo v mém kufru. Nejednou jsem tím doslova zachraňoval představení.“

Z praxe mezi operními pěvci vytěžil doktor Lacina také náměty pro své vědecké práce, jako byl například Vznik uzlíků na hla- sivkách zpěváků, Addukční asymetrie hrtanu a další drobnější studie. Největší práce, Vliv menstruace na hlas zpěvaček – premen- struační laryngopatie, byla výsledkem opakovaného sledování nálezů v hrtanu na souboru zhruba stovky sólistek i sboristek opery. Své práce publikoval dr. Lacina především ve Folia Foniatrica, časopise mezinárodní společnosti foniatrů, který vycházel německy, anglicky a francouzsky v Basileji a New Yorku. Menší práce uveřejnil i u nás – například s dr. Sedláčkovou zprávu O původu hluchoněmosti, nebo Dysfonii napsanou společně s dr. Šupáčkem. „U nás nevycházel žádný odborný časopis, který by podobné práce běžně publikoval,“ vysvětluje Oldřich Lacina. „Proto jsem je – nejen já, ale i někteří mí kolegové – posílal do Folia Foniatrica. Aby bylo jasno: nebylo to nijak honorováno. Zatímco pro ,západního‘ lékaře to znamenalo, že mohl snáze dosáhnout na lépe placenou práci či soukromou praxi, u nás z toho nebylo z tohoto hlediska nic. Bylo to ale fórum pro celý západní foniatrický svět.“

Pro kolegy v Československu přes dvacet let redigoval Referátový výběr z otorinolaryngologie, který vycházel v Lékařském domě. Byly zde uveřejňovány práce ze světového odborného tisku, které doktor Lacina s týmem spolupracovníků překládal do češtiny. Vedle toho v letech 1960 až 1990 přednášel na Hudební fakultě AMU Fyziologii a hygienu hlasu a týž předmět učí už dvacet let i na pražské konzervatoři.

Život s hudbou

Ke zpívání se podle svých slov vlastně ani nemohl nedostat. Jeho otec byl zástupcem archiváře na konzervatoři, kde rodina také bydlela, a Oldřich Lacina tak v hudbě vyrůstal. K tomu, aby se potkával třeba s Josefem Sukem, Vítězslavem Novákem či J. B. Foersterem, stačilo vyjít z bytu. Se Su-kem dokonce mívali Lacinovi společnou cestu na letní byt a malý Oldřich se sestrou ji v autobuse často strávili u okna na skladatelových kolenou.

Hudbu začal „nasávat“ už jako chlapec na koncertech a hudební večírcích, které se na konzervatoři pořádaly. Po maturitě se pokusil o přijetí ke studiu sborového zpěvu a dirigování – byla válka a vysoké školy, tedy i vysněná medicína, byly zavřené – jako příslušníku ročníku 1924 mu ale studium nebylo povoleno. Chodil tedy na hodiny jen jako host a tehdy také začal se zpěvem.

„Mezitím jsem byl totálně nasazen, ale podařilo se mi vyhnout se transportům do Německa. Napovídal jsem kmotrovi, že mne kousl neznámý pes (skutečným pachatelem nevinného hryznutí byl ovšem králík z naší králíkárny na dvoře konzervatoře), a tak jsem musel postupně absolvovat deset injekcí proti vzteklině. Než došlo k poslední, bylo skoro po válce. Pracovní úřad mě ale stejně vyhmátl a na celý rok poslal do filiálky Junkerswerke v Praze-Modřanech. Tahle fabrika vyráběla střely V-1 a V-2, já ovšem u soustruhu dělal aušusy (milimetr sem, milimetr tam, to nebylo nic pro mne), takže mne od toho zase vyhodili, na pár hodin odvedli k výslechu na gestapo, pak dali jen brousit soustružnické nože – a potom už bylo po všem.“

Na podzim 1945 začal Oldřich Lacina studovat medicínu, navštěvovat přednášky z nepovinné foniatrie a současně chodit na hodiny zpěvu, na nichž se seznámil se svou budoucí ženou. Na počátku padesátých let byl členem Studia Divadla 5. května (poz-dějšího Smetanova divadla a dnešní Státní opery), více než tři roky byl sólistou Pražské zpěvohry, v níž zpíval řadu basbarytonových rolí. Potom už ale „pouze“ koncertoval – vystupoval s áriemi, ale zejména s písňovými cykly Schumanna, Schuberta a dalších svých oblíbených skladatelů. Několikrát zpíval také Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby, jak o tom svědčí dnes již archivní fotografie, na nichž je zachycen vedle takových pěveckých es, jakými byli Beno Blachut, Helena Tatter-muschová nebo Ivana Mixová, zpíval i s Ma-rií Podvalovou, Miladou Šubrtovou, Štěpán- kou Štěpánovou, Eduardem Hakenem a dalšími. „Se zpíváním jsem skončil předloni, protože jsme se museli přestěhovat do paneláku, kde s ohledem na sousedy přece jen cvičit nemůžu.“

S plátnem a paletou

Zpěv ovšem není jediným koníčkem doktora Laciny. Ostatně ani u jednoho nejde o žádného koníčka, ohrazuje se žertem pan doktor, ale o pořádného koně. Tím druhým je malování, především krajinářství.

Už pro své první malířské pokusy ve dvanácti, třinácti letech našel naštěstí pochopení u svého otce, který mu ochotně nakupoval barvy. „Olejové,“ směje se dr. Lacina, „protože jsem si myslel, že malovat se začíná právě těmi. Opak je samozřejmě pravdou, olejovými barvami malujete, až když něco umíte.“

Doktor Lacina je ovšem v podstatě samouk. Jeho jedinou školou byl dvouletý kurs Lidové akademie umění a rovněž cenné rady přátel a známých – malířky Julie Mezerové- -Winterové, která už za první republiky vystavovala na pařížském Salónu, Vladimíra Su-chého anebo Josefa Vackeho či Václava Tre- fila, umělců z okruhu Otakara Nejedlého. Na plátno a barvy nezanevřel Oldřich Lacina ani při studiu medicíny a po promoci, soustavněji se ale tomuto „koni“ věnuje až od sedmdesátých let. Dnes má za sebou pětapadesát samostatných a pětačtyřicet kolektivních výstav v Praze, regionech a také v Drážďanech, jeho obrazy si koupili zájemci z Německa, Anglie, Itálie či Jemenu. A protože je, jak známo, mezi lidmi v bílých pláštích umění-milovných nemálo, soustředil MUDr. Lacina některé z nich kolem sebe a v roce 1974 založil Výtvarnou skupinu lékařů. Bývaly doby, kdy pořádali i tři expozice ročně, v posledních letech se ale kvůli výši nájemného za výstavní prostory jejich frekvence poněkud zpomalila. I tak má ale skupina malujících lékařů za předsednictví doktora Laciny na svém kontě přes čtyři desítky výstav.

V současné době má Oldřich Lacina otorinolaryngologickou a foniatrickou ordinaci na poliklinice v Palackého ulici v Praze. Je autorem knihy Problémy zpěvního hlasu a učebnice Fyziologie a hygiena hlasu pro konzer- vatoře, ve volných chvílích maluje, spolu s manželkou překládá z němčiny pěvecké pedagogické texty a na letním bytě v jižních Čechách si i „mimo sezónu“ s chutí zazpívá.

foto ZDN Vladimír Brada

a Drahomíra Srbová (čb)

Oldřich Lacina (vpravo) při společném koncertě s Marií Němcovou a Beno Blachutem

MUDr. Oldřich Lacina

Ohodnoťte tento článek!