Na kůru a v muzeu aneb Kde všude lze potkat lékaře

„Každý varhaník musí začít u klavíru. Rozdíl v technice hry není velký, klaviatura obou nástrojů je stejná. Když zmáčknu klávesu, zazní z klavíru tón, u varhan po stejné akci hraje píšťala, která je s klávesou propojena. Jen vedle linky pro levou a pravou ruku se u varhan připojuje třetí linka pro nohy – pedály. A to je samozřejmě nutno se naučit,“ říká Zdeněk Petráň. Zní to téměř jednoduše, pokud je člověk varhaník. Nebo mimo jiné varhaník. Třeba takový, který svůj čas dělí mezi medicínu, hru na varhany a numismatiku.


 

Pochází z částečně muzikantské rodiny – – otec lékárník hrál na dechové nástroje, babička a bratr byli velmi dobří klavíristé, na piano hrála i maminka – takže bylo jaksi samo sebou, že hudbě se bude věnovat i Zdeněk Petráň. Od šesti let začal hrát na klavír. Jako svědomitý žák musel cvičit i o prázdninách a na vesnici, kam jezdil k babičce, byly k dispozici jenom varhany na kůru místního kostela. „Zapůsobily na mě svou velikostí, zvukovou barevností i tím, jak obrovské interpretační možnosti poskytují,“ vzpomíná doktor Petráň. Varhany mu učarovaly natolik, že v době dospívání dokonce váhal, zda by se hudbě neměl v budoucnu věnovat jako profesionál. „Rodiče ale rozhodli, že bych se měl živit něčím serióznějším. Myslím, že to byla správná rada, protože život i těch nejlepších hudebníků je dnes velice tvrdý.“

V rodném Jičíně hrával při bohoslužbách, postupně začal studovat varhanní literaturu a chodit na soukromé konzultace k profesionálním varhaníkům. Po maturitě vyměnil jičínský kůr za varhany v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové, na nichž jako student lékařské fakulty ve chvílích volna doprovázel bohoslužby a občas tak odpočíval od zkoušek a medicíny vůbec. Za nástrojem v Jičíně zůstal ještě rok po promoci, dokud se nepřestěhoval do Prahy.

Varhaník na Strahově

V klášteře premonstrátů v Praze na Stra- hově varhaničí pan doktor už víc než deset let, přišel sem dokonce ještě před návratem řádu v roce 1989. Působí tady jako druhý varhaník; tím prvním je místní regenschori Vladimír Roubal, jeden z našich nejlepších hráčů, od něhož se Zdeněk Petráň podle vlastních slov naučil řadu varhanických „fíglů“. Přítomnost druhého varhaníka je pří- nosem pro obě strany. Je k dispozici při bohoslužbách, svatbách a jiných příležitostech, když je kolega, koncertní mistr, na zájezdu nebo má jiná vystoupení. Doktor Petráň tu má za to možnost bezplatně cvičit, kdy potřebuje. A nejen to: „Je to pro mne i odlehčení od starostí. Když už mi někdy jde všechno na nervy, jedu na Strahov a zavřu se tam s francouzskými mistry.“

Ještě před několika lety pořádal veřejné koncerty i doktor Petráň, v posledních le- tech ale tuto stránku svého velkého koníčka uzavřel. „Konkurence je veliká, a abych něco předvedl ve špičkové kvalitě, musel bych mít možnost cvičit jako profesionál. Na to ovšem nemám čas. Takže si spíš hraju pro sebe anebo s rodinou – doprovázím syna a dceru na housle a flétnu, manželka, povoláním ekonomka, hraje na klavír. Čas od času si najdu nějakou novou skladbu, seženu si notový materiál, nastuduji to a předvedu třeba pro kroužek zájemců. Někdy jezdím s různými sou- bory a orchestry jako doprovodný varha- ník – třeba se Sborem benešovských učitelek, vysokoškolským souborem L’Assentio, nymburským Hlaholem a jinými. Někdy mám v programu několik sólových čísel, aby se trochu odlehčil od zpěvu, ale samostatné koncerty už neberu. Navíc mi to ani nepřipadá fér, protože bych profesionálním muzikantům bral chleba,“ dodává doktor Petráň.

Občas se stane, že zatímco sedí nahoře na kůru, dole u oltáře stojí významné osobnosti katolické církve. „Nejzajímavější událost tohoto druhu se udála asi před pěti lety, kdy se v Praze konalo světové církevní setkání mládeže. Doprovázel jsem velkou bohoslužbu v bazilice sv. Václava na Smíchově – a u oltáře stálo asi deset arcibiskupů a kolem padesáti biskupů z celého světa – bílí, černí, žlutí, všech barev pleti.“

Za minulého režimu doktor Petráň občas pořádal koncerty pro své spolupracovníky z polikliniky v Praze 4. „Zamluvil jsem kostel, ale jak už to chodilo – museli jsme z toho udělat akci ROH. Poslední se konala 17. listopadu 1989 a večer jsme se už přes centrum nedostali domů, protože po Národní třídě nejez- dily tramvaje.“

Jako muzikant-amatér si pochvaluje, že nemusí muzicírovat neustále a za každou cenu. „Když nemám náladu nebo čas, tak prostě nehraju. To si profesionál dovolit nemůže – jakmile několik dní necvičí, hrozně dlouho to pak dohání. Ale i ten si musí odpočinout, protože neexistuje muzikant, který by ná-stroj miloval tak, že by s ním musel být každý den. Může ale relaxovat jen tak dlouho, aby nevyšel z techniky. Já jsem naopak už vynechal i řadu týdnů a nikomu to nechybělo.“

Numismatik v Praze a Kutné Hoře

Zdeněk Petráň soudí, že i muzicírování si žádá „odlehčovacího koníčka“. V případě medicíny jsou jím pro něj varhany, od nichž si chodí odpočinout k numismatice, svému dalšímu dlouholetému hobby.

„Chytla“ ho hned při první příležitosti. Ještě za studií medicíny měl možnost vidět sbírku antických mincí: „Do té doby jsme si myslel, že mince staré dva či tři tisíce let se laikovi nemohou dostat do rukou. To byl ovšem omyl. Starověkého oběživa bylo vyraženo tolik, že i dnes stojí někdy na sběratelských burzách jen pár desítek korun. Na- příklad inflací postižený pozdní antický Řím dal do oběhu mince v tak obrovském množství, že si pár z nich mohl koupit i nesolventní studentík medicíny. Byly sice z pouhé mě- di, ale pořád to byly pravé a výtvarně krásně řešené mince,“ říká s viditelným nadšením doktor Petráň.

Hned na první burze v Hradci Králové si koupil zárodek své budoucí sbírky. „Já jsem se na studiích vlastně pohyboval mezi kolejemi a chrámem sv. Ducha, kde jsem varhaničil, takže jsem neutrácel po hospodách jako část mých kolegů. Jakmile jsem ušetřil nějaké peníze, vyrazil jsem do numismatických ob- chodů a na burzy do Prahy.“ S postupným budováním sbírky bylo samozřejmě spojeno studium numismatické i historické literatury a po přestěhování do hlavního města počátkem osmdesátých let i numismatické přednášky Národního muzea, pravidelné návštěvy sběratelských akcí České numismatické společnosti. „Stal jsem se jejím členem a rázem se mi otevřel svět skutečného sbírání, poznal jsem lidi, od nichž jsem se hodně naučil a kteří mi pomáhali shánět mince, které jsem potřeboval. Současně jsem se ještě hlouběji ponořil do studia historie, protože když začnete něco sbírat, snažíte se o těch předmětech a všech souvislostech dozvědět co nejvíc. To vám pak umožní sbírat systematicky,“ vysvětluje doktor Petráň.

Dnes je již pár let předsedou pražské pobočky numismatické společnosti, která pod jeho vedením organizuje burzy, za vydělané peníze vydává odbornou literaturu, sponzoruje publikace numismatických oddělení muzeí apod. „V blízké budoucnosti,“ těší se Zdeněk Petráň, „budeme možná vydávat Numismatický sborník. Už deset let nevychází a my se ho snažíme obnovit. Snad se to podaří.“

Zdeněk Petráň je také soudním znalcem v oboru numismatiky. Obracejí se na něj soudy, pojišťovny i jednotlivci, aby ocenil sbírku, kterou někdo zdědil, nebo kdosi někomu ukradl. „Chodí za mnou i lidé, kteří chtějí prodat mince, ale nevědí kde a za kolik. Snažím se jim poradit, aby se nedali ošálit podvodníky a zlatokopy, kterých se mezi našimi spoluobčany objevilo strašně moc. Většinou jim radím, aby své sbírky prodali přes numismatickou společnost, protože tam je nikdo ne-okrade. Snažíme se pečovat o to, aby se ze sběratelství nestal jenom kšeft. Je to samozřejmě obchod, musí v něm ale vládnout duch serióznosti. Jde nám ovšem i o to, aby se mince zbytečně nevyvážely a nezmizely našemu sběratelskému světu z očí. Chceme, aby tu mezi sběrateli zůstaly jako kulturní dědictví země. Proto také některé získáváme pro muzejní sbírky.“

Aby toho nebylo málo, je Zdeněk Petráň také numismatikem Okresního muzea v Kutné Hoře, kam už deset let jezdí zpracovávat tamější sbírky mincí. „Musejí se správně popsat a podle zákona o sbírkách řádně katalogizovat. Sháním také nové exempláře – když se někde objeví mince ražená v Kutné Hoře, snažím se ji pro muzeum získat.“ Doktor Petráň tady také spravuje a doplňuje numismatic-kou knihovnu, organizuje přednášky a výstavy. „Jednou za dva až tři roky pořádáme velkou monotematickou výstavu, například antických nebo středověkých stříbrných mincí – vždyť Kutná Hora byla vždy známa těžbou stříbra a mincovnictvím. Letos nás čeká velká expozice k 700. výročí zahájení ražby slavných pražských grošů a vyhlášení Horního zákona Václava II., což je dokonce výročí zařazené k jubileím UNESCO. V Kutné Hoře budou velké oslavy a k nim přibude tato prestižní vý- stava v okresním muzeu, na níž připravuji numismatickou část.“

Autor odborných publikací

K tématu, jež ho před lety k numismatice přivedlo, se doktor Petráň vrátil v roce 1993 svou první knihou Mince římského císař- ství. O tři roky později napsal ve spolupráci s dr. Pavlem Radoměrským Encyklopedii české numismatiky, která má koncem roku vyjít ve druhém, rozšířeném vydání.

Jeho specializací jsou ovšem nejstarší české mince, o nichž samozřejmě také napsal knihu (První české mince, 1998). „Profesio-nálové-historici někdy špatně snášejí, když o jejich oboru napíše knihu amatér. Ověřitel-ných faktů a spolehlivých pramenů o době, které se věnuji, je však tak strašně málo, že máme úplně všichni stejnou možnost uplatnit své vědomosti. Všichni o tom víme stejně, protože toho prostě víc není a záleží jen na interpretaci. Ta je ale věcí názoru. Mám radost, že se na stranu mých názorů přiklonila řada současných historiků.“

Lékař ve čtvrtém obvodě

Od dětství měl zálibu v antice a studoval si dějiny a mýty Řecka, Říma a Byzance, jednu chvíli dokonce koketoval s myšlenkou jít studovat historii. O medicíně až do posledních středoškolských ročníků neuvažoval – dokud si před vyplňováním dotazníku o budoucím povolání nepromluvil se svým strýcem: „Byl to lékárník a já jsem s ním trávil část prázdnin. Měl jsem ho rád a moc jsem ho obdivoval, protože věděl a uměl snad všechno. Byl výtečný klavírista, uměl malovat, neustále četl a uměl cokoli opravit. Byl prostě vysoko nad průměrem. Jednou jsem se ho zeptal, jaký obor by si zvolil, kdyby mohl jít znovu studovat, a on řekl – medicínu. A já jsem nezaváhal a do dotazníku napsal lékařskou fakultu. Bylo mi jasné, že když člověk, který všechno zná, považuje za nejzajímavější povolání medicínu, musí to být pravda.“

Celá studia chtěl být Zdeněk Petráň chirurgem. Po promoci nastoupil do jičínské nemocnice, aby tu absolvoval povinné kolečko z interny – a u oboru už zůstal. „Zjistil jsem, že mi víc než manuální šikovnost vyhovuje přemýšlení, logická úvaha, která u diagnostiky interních onemocnění musí být,“ říká. Po roce v Jičíně se dostal na 2. interní kliniku praž- ské Thomayerovy nemocnice k profesoru Jaromíru Chlumskému. „Byl velký zážitek pracovat pod vedením takové osobnosti. Naučil jsem se od něj všechno, co bylo třeba vědět o hepatologii i gastroenterologii, a díky němu se tomuto oboru dodnes věnuji.“

Ono „dodnes“ znamená šest let na klini- ce a posledních patnáct let v gastroente- rologické ordinaci zdravotnického zaříze- ní Centromed, a. s., Polikliniky Budějovická. „Samostatná práce mi vyhovuje víc,“ vysvětluje MUDr. Petráň svůj přechod k ambulantní péči, „protože si ji rád organizuji sám a tím mne nutí k větší odpovědnosti. Občas samozřejmě nějaký problém konzultuji, dokonce jsem přesvědčen, že čím jsem starší, tím víc se radím se zkušenějšími kole- gy. Ostatně – je známá věc, že ,nejchytřejší je’ doktor den po promoci,“ směje se MUDr. Petráň a už vážně dodává: „Samostatná práce znamená, že její výsledky jsou jen na vás. Ať ty úspěšné, nebo ty druhé.“

foto ZDN Vladimír Brada

a Marta Jedličková

MUDr. Zdeněk Petráň

Knihy z autorské dílny Z. Petráně

Ohodnoťte tento článek!