Lékařka v kroji aneb Tři životy Zdislavy Kasalové

Svět rychle mění svoji tvář, ale poezie a moudrost lidového umění přetrvává. Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.Slova Antoina de Saint-Exupéryho, vepsaná do podtitulku, jsou mottem vysokoškolského folklorního souboru Gaudeamus, který v loňském roce slavil 50. narozeniny. Své o deset let mladší členství v něm oslavila „služebně“ nejstarší tanečnice – MUDr. Zdislava Kasalová.
Tanec zaujímá v jejím životě významné místo. Již jako žačka základní školy v Kostelci nad Orlicí se zamilovala do slovenského tan- ce Horehroní, který viděla na představení Státního souboru písní a tanců. Doma si zkoušela kroky a přála si ho také jednou tancovat. Později se na soustředění školních souborů setkala s profesorem lidového tance na AMU Františkem Bonušem, který ji pozval ke konkursu do folklorního souboru při pražské Vysoké škole ekonomické. Přecházela teh- dy do Prahy do maturitního ročníku, a proto to zkusila.

Život první
Konkurs do Vysokoškolského souboru, tehdy ještě Zdeňka Nejedlého, dělala v roce 1959 a dnes je v něm nejdéle tančící členkou. Během doby se změnil nejen název (v úplnosti zní Gaudeamus, folklorní soubor VŠE Praha): „I v lidovém tanci za těch čtyřicet let došlo k určitému vývoji. Dříve se dělaly tance, kterými se vyjadřoval jen rytmus, trochu jsme kopírovali Státní soubor písní a tanců. V posledních letech se ale snažíme o víc. Používáme sice lidové prvky, lidové melodie, ale chceme jimi vyjádřit i nějakou myšlenku. Velkým přínosem proto pro soubor byla choreografka Alena Skálová, která studovala lidové tance, staré kancionály s choreografiemi, staré pohádky, a podle nich vytvářela tance, ve kterých se snažila vyjádřit nadčasové životní situace. Například v čísle Čertovská suita, v němž je použito pohádkové postavy čerta znázorňujícího celou paletu lidských vlastností – jsou tu čerti dobráčtí, škodolibí, netrpěliví, hloupí a jiní.“
Na začátku šedesátých let přišel ze Státní- ho souboru písní a tanců choreograf Ján Novenko a nacvičil v souboru vysokoškolském tanec Horehroní, který si kdysi Zdislava tolik přála tancovat. „Sen se vyplnil. S tímto tancem jsme projeli část Evropy a v roce 1970 na festivalu v Middlesbourgh v severní Anglii jsme s ním dokonce vyhráli,“ vzpomíná dr. Kasalová.
Zájezdy byly vždy další příjemnou stránkou jejího tancování. Procestovala se souborem Itálii, Německo, Francii, Anglii, Holandsko, Španělsko a další země. Nejraději vzpomíná na mezinárodní folklorní festivaly, například na ten v litevském Vilniusu v roce 1985, kde účastníci z pobaltských států, tehdy ještě sovětských republik, poprvé vystupovali pod svými národními vlajkami a kde dr. Kasalová pronesla za soubor úvodní slova v litevštině a sklidila tím největší aplaus, jaký kdy zažila.
„Na mezinárodních festivalech vůbec vždy bývala krásná atmosféra,“ říká Z. Kasalová. „Bydlelo se společně na kolejích či ubytovnách, jednou jsme byly na jednom pokoji s děvčaty až z ostrova Mauritius. Přes den se soubory setkávaly na společných vystoupeních a defilírkách městem a večer hrály ve všech místních hospůdkách mezinárodní kapely a všichni společně tancovali. V posledních letech se ale kvůli možné hrozbě teroristických útoků zábava mění. Na slavném festivalu v Dijonu, kterého jsme se zúčastnili v roce 1995, bydlel každý soubor úplně sám a možnost společné zábavy již neexistovala. Izraelci například nesměli sami ani chodit po městě a měli tam své vlastní bodyguardy, kteří při jejich vystoupení hlídali jeviště, což bylo celé náměstí. Policie pak opravdu někde poblíž zadržela několik podezřelých osob. A loni v Middlesbourgh byla jedinou příležitostí popovídat si se zahraničními přáteli chvíle ve společné šatně před vystoupením.“
Doktorka Kasalová ale se souborem tančila i u nás, ať už na festivalech v Pardubicích, Jičíně, Tuchlovicích, Strážnici, Východné či Zvolenu, anebo třeba na dožínkách, v domovech důchodců („To bývá krásné, protože je tam vděčné publikum“), na reprezentačních programech pro cizince a jinde. O souboru s nadšením vypráví jako o skvělé skupině lidí – studentů a absolventů různých vysokých škol – které spojuje láska k lidovému umění a zvykům, k písničkám, tancům či krojům. Kroje samy o sobě jsou dalším koníčkem Z. Kasalové. Fascinují ji natolik, že je začala sbírat. „Uchvacuje mne jejich nádhera, ty ruční výšivky a krajky; napadá mne, na co asi ty ženy při práci myslely. Nejsem ovšem žádná vášnivá sběratelka, jen zkrátka občas neodolám. Někdy od někoho dostanu kroj určený k vyhození, jindy ho koupím. Kdysi jsem si ale stanovila zásadu, že za žádný nedám víc než tisíc korun. Až na jednu výjimku jsem to zatím dodržela.“ Většinu krojů musí Z. Kasalová „renovovat“, takže si shání a studuje příslušnou literaturu a v létě s dcerou pere a opravuje. Jen s umístěním zatím nevelké sbírky má určitý problém. Doma má sice „krojovou“ skříň, ale jen na oděvy, v nichž tancuje. „Historické kroje mám složené v kufrech. Potřebovala bych jednu zvláštní místnost, kde bych je mohla dát do vitrín.“

Život druhý
„Tanec je pro mne kořením života, energetický náboj, kterým získávám sílu. Je to jeden můj život, tím dalším je medicína.“ říká Zdislava Kasalová. Vztah k ní si postupně pěstovala již od dětství díky dědečkově výchově k lásce k přírodě. Studovala herbáře a sušila bylinky, jimiž léčila celou rodinu, a tak bylo jen přirozené, že se po maturitě přihlásila ke studiu lékařství. Začala ale studovat až za tři roky a mezitím pracovala jako sanitárka v psychiatrické léčebně v Bohnicích. „To, že jsem před medicínou pracovala jako pomocná síla, byla pro mne velice dobrá škola,“ ohlíží se doktorka Kasalová zpět. „Bylo mi sedmnáct a myla jsem schody a koupala 130 chronicky duševně nemocných pacientek, z nichž každá žila ve svém vlastním světě. Já jsem s nimi ale i cvičila a učila je to, co jsme právě zkoušeli v souboru. Dokonce jsem s nimi připravila kulturní program do soutěže jednotlivých pavilónů. Ty ženy tehdy nakrátko vyšly ze svého světa do toho našeho, zpívaly písničky, tancovaly tanec Vdávalo se motovidlo – a vyhrály. Bylo na nich vidět, jak jsou šťastné.“
Potom ale již Zdislavu přijali na medicínu, musela ovšem nejprve studovat večerně (ve dne pracovala ve Výzkumném ústavu hygieny záření); po dvou letech pak byla tato forma studia zrušena. Absolvovala v roce 1969 na tehdejší hygienické, dnešní 3. lékařské fakultě. „Už od třetího ročníku jsem ve volných chvilkách stážovala na I. interní klinice u profesora Kozáka, který se specializoval na cévní choroby. Okouzlil mne jeho krásný přístup k nemocným, zaujala mne jeho práce – mimo jiné také boj proti zbytečným amputacím dolních končetin – a proto jsem se začala o internu, zvláště o choroby cév, více zajímat.“
Po promoci nastoupila do fakultní nemocnice v Praze na Vinohradech, nejprve na chirurgii, později do ústavu tropických chorob a nakonec na vytouženou I. interní kliniku, kde udělala z oboru obě atestace. V roce 1972 jí profesor Kozák předal svou cévní ordinaci a laboratoř neinvazivních metod v angiologii, kterou Zdislava Kasalová vede dodnes. Po letech přešla na II. interní kliniku, kde se v diabetologickém centru stará o pacienty s ischemickou chorobou dolních končetin.
„Medicína je krásný obor a můj druhý velký koníček,“ říká doktorka Kasalová.

Život třetí
Neméně důležitá jako její práce a tanec je pro doktorku Kasalovou rodina. Její manžel je pediatr a imunolog, po letech praxe ho ale okouzlily počítače, takže dnes pracuje jako přednosta Ústavu informatiky na 2. lékařské fakultě v Motole. Před pětadvaceti lety se jim narodila dcera, a protože příslovečné jablko opravdu nepadá daleko od stromu, také ona vystudovala medicínu a pracuje na interní klinice. A aby podobnost byla téměř úplná, jmenuje se Zdislava a je členkou souboru Gaudeamus.
„Dcera s námi ale netančí, nýbrž hraje na flétnu a na dudy, které zvládla sama, jen s vypůjčenou učebnicí,“ chlubí se pyšná matka. „Na loňském festivalu v Middlesbourgh se v soutěži ve hře na zajímavé hudební nástroje umístila s dudami na jednom z předních míst. Máme taky jedno společné číslo, jmenuje se Dobré jídlo, dobré pití, základ všeho živobytí, kde moje dcera hraje na flétnu a já tancuji přesně tak, jak ona píská,“ říká se smíchem doktorka Kasalová.
K jejímu životu paní domu a strážkyně krbu ovšem patří i péče o další členy rodiny, neboť v domácnosti doktorů Kasalových žije také černá jezevčice Alžběta a občas i někdo další: „Manžel nosí domů různá zvířata, někdy jsou to rosničky, v současné době i dva kaloni egyptští. Ti ovšem po bytě nebrouzdají – v jedné místnosti jsme jim udělali voliéru,“ dodává MUDr. Zdislava Kasalová.


 

foto ZDN Vladimír Brada a archiv

Zdislava Kasalová (první zprava) o přestávce jednoho z vystoupení

Aktuální snímek: MUDr. Kasalová (vlevo) tančila 5. března v pražském Divadle U hasičů

Lékařka v kroji aneb Tři životy Zdislavy Kasalové
Ohodnoťte tento článek!
3 (60%) 1 hlas/ů