V očích těch nahoře nám to procházelo, protože jsme hráli „hudbu utiskovaného černocha“


 

Na lékařskou fakultu nastoupil v roce 1948, tedy v době, kdy se začala měnit situace na vysokých školách, a skončil ji v roce 1953, tedy v době, kdy se začaly rušit akademické tituly a kdy se doktoři místo MUDr. stali promovanými lékaři. Profesor MUDr. Jiří Tichý, DrSc. to naštěstí ještě stihl, kdo z absolventů se ale tehdy jen o pár týdnů opozdil, měl na třináct let smůlu.

Při výběru medicíny ho částečně ovlivnila o deset let starší sestra, která ji nemohla vystudovat, protože nacisté zavřeli vysoké školy, když byla v prvním ročníku.

„Původně jsem chtěl být inženýr, pak jsem si ale uvědomil, že nejsem dost nadaný na matematiku. Necítil jsem se prostě povolaný,“ vzpomíná profesor Tichý. „Medicína mě zaujala jako přírodní věda. Fantastická mně ostatně připadá příroda jako celek a čím jsem starší, tím víc žasnu nad dokonalostí jejích výtvorů. Je to zázrak.“

Již od druhého ročníku studia pracoval Jiří Tichý na patologické anatomii, nejprve jako volontér, demonstrátor, později pomocná vědecká síla. Jako medik také publikoval řadu vědeckých prací a s jednou z nich – stále citovanou studií Rakovina a ateroskleróza ve vztahu k metabo- lismu cholesterolu – vyhrál tehdejší soutěž tvořivosti mládeže: „Byla to obrovská statistika, kterou jsme dělali s mou ženou přes prázdniny. Měl jsem tehdy jet s Vysokoškolským uměleckým souborem na světový kongres mládeže, ale protože to byla politicky zneužívaná organizace, škrtali jsme místo toho v II. patologickoanatomickém ústavu profesora Jedličky statusy a podrobně statisticky zpracovávali šest a půl tisíce pitevních protokolů a vyhodnotili je za pomoci školeného statistika.“

Poslední dva roky studia se Jiří Tichý věnoval neurologii na klinice akademika Hennera, kde prošel odbornou profilizací, chodil na semináře, diskutoval, býval zde o službách, psal statusy, „a tím jsem si mimo jiné udělal trochu entrée, takže když jsem se po letech na klinice ucházel o místo, už mne všichni znali“.

Než se ale mohl Jiří Tichý naplno věnovat vědeckým problémům, které ho zajímaly již za studií, musel projít v té době obvyklou cestou po „vlastech českých“.

Na mimopražských „štacích“

Po promoci šel tedy doktor Tichý jako řada jiných před ním i po něm mimo Prahu, zatímco žena, dětská lékařka, zůstala s malým synem Michalem v hlavním městě. „Mohl jsem si sice vybrat neurologii, musel jsem ovšem jít do Ústí nad Labem. Brzy se ukázalo, že to bylo dobře, protože jsem se dostal na pracoviště vynikajícího primáře MUDr. Evžena Ponči, který byl žákem budovatele československé neurologie akademika Kamila Hennera.“ Doktor Tichý se ve zdejší nemocnici připravil na atestaci a publikoval několik dalších vědeckých prací.

Po dvou letech odešel jako neurologický ordinář do sanatoria Imperial v Karlových Varech, které se tehdy předávalo z ruských do českých rukou. Tady doktor Tichý uplatnil kromě lékařské odbornosti i poměrně slušnou znalost ruštiny, získanou v několika třídách Ruského spol- kového reálného gymnázia, kam chodil, než Němci školu zavřeli.

Na klinice

V roce 1957 získal doktor Tichý místo sekundáře, ale po šesti týdnech musel nastoupit dvouletou základní vojenskou službu. Strávil ji ve vojenském útvaru v Terezíně a na kliniku se vrátil v roce 1959. Věnoval se práci v likvorologické laboratoři na Hennerově neurologické klinice 1. lékařské fakulty a zde pak působil jako vědecký pracovník až do roku 1990. Jeho zájem se soustředil na studium cholesterolu a jiných lipidů v likvoru ve srovnání s lipidy séra, věnoval se cévním mozkovým příhodám, demyelinizaci apod. Dnes svou vědeckou činnost skromně odbývá nanejvýš třemi rozvitými větami, a proto nezbývá, než získat informace jinde.

Tak například prof. MUDr. Jan Jirout, DrSc. připomíná Tichého autorství originální metody extrakce likvorových lipidů, chromatografie polárních a neutrálních lipidů na tenkých vrstvách s kvantitativní denzitometrií, uvádí i řadu Tiché-ho prací o složení mastných kyselin v lipidech pomocí plynové chromatografie a zvláště mezinárodně uznaný způsob chromatografického dělení esterů cholesterolu podle stupně nenasycenosti mastných kyselin a srovnání s plynovou chromatografií. Sám profesor Tichý se zmiňuje o přibližně dvou stech svých vědeckých prací, z nichž část vyšla v renomovaných časo- pisech Neurology, Journal Chromatography a dalších, už ale nedoplní jiné: například své autorství či spoluautorství na několika monografiích a vedoucí autorství skript z neurologie, svou aktivní účast na řadě vědeckých kongresů v Evropě i Americe, stejně jako svůj pobyt u profesora Svennerholma na univerzitě v Göteborgu v roce 1966 až 1967, jehož výsledkem byla an-glická práce o lipidech v mozku, séru a mozkomíšním moku, nebo místo hostujícího profeso- ra na stejném pracovišti v roce 1979.

„Jako ,chronický‘ nestraník jsem nemohl přednášet,“ vrací se profesor Tichý do minulosti, „ale vedl jsem stáže, takže jsem s mediky stejně pracoval. Ve výzkumné laboratoři pro pato- fyziologii nervové soustavy jsem měl stejné povinnosti jako kterýkoli jiný lékař, pouze jsem nebyl asistent, nýbrž vědecký pracovník. Škol-ská kariéra se pro mne jako pro mnohé jiné otevřela až po roce 1989.“

Již v roce 1969 obhájil Jiří Tichý doktorát věd (ve 40 letech byl nejmladším doktorem věd v neurologii), titul ale dostal až v roce 1975. „To byla vůbec zvláštní doba. Bylo to podobné jako v padesátých letech, jenom se nestínaly hlavy, lidé ale byli šikanováni a všemožně otravováni. Na naší klinice byla naštěstí dobrá atmosféra, protože profesor Vymazal byl natolik osvícený, že respektoval svobodu jednotlivce, zastával se kolegů, prostě se choval slušně.“

Léta odkladů zažil MUDr. Tichý i v případě habilitace: „Docenturu jsem dostal až v roce 1988. Po listopadu 89 jsem ve svých kádrových materiálech našel opakovaně uvedeno: Před-nostou kliniky navržena habilitace, ale buď to kdosi vygumoval, nebo napsal: Později,“ říká dnes již pobaveně.

Profesorem byl Jiří Tichý jmenován hned v roce 1990. Ve stejném roce se stal přednostou neurologické kliniky, kde se mimo jiné postaral o moderní technické dovybavení laboratoří a vybudování jednotky intenzivní péče, která zde citelně chyběla. Od roku 1990 se také stal prvním demokraticky zvoleným děkanem 1. lékařské fakulty UK. Po skončení volebního období předal funkci nástupci a působil jako člen jeho kolegia. V průběhu let prošel i dalšími funkcemi – například byl (a dosud je) předsedou oborové rady pro postgraduální vědecké studium neurověd, členem vědeckých rad fakulty, univerzity, akademie věd, ministerstva zdravotnictví a dalších institucí. Je nositelem Zlaté medaile Univerzity Karlovy, řady pamětních medailí a čestných členství, je členem výboru Spolku českých lékařů. Byl také zvolen předsedou dobrovolné organizace Unicampus, která usiluje o to, aby oblast kolem pražské- ho Karlova náměstí zůstala zachována pro zdravotnictví.

„Posledním osobním úspěchem je mé zvolení výkonným místopředsedou Spolku absol-ventů a přátel Univerzity Karlovy Carolinum,“ prozrazuje Jiří Tichý. „Máme 1500 členů a staráme se o to, aby absolventi nezapomněli na svou alma mater a aby se občas setkali, třeba na přednáškách nebo na koncertech. Svízel je ale v tom, že dnes jsou všichni příliš ,zapřaženi‘, mladí si budují existence a vedle času jim mnohdy schází i motivace. Já jsem ale nenapravitelný optimista, a proto jsem přesvědčen, že vstupem do EU se situace inteligence u nás zřetelně zlepší. Jinak to totiž ani nejde. Ne- bude-li se investovat do vzdělání a odbornosti, nikam se nedostaneme. A k tomu jsou vysoké školy, speciálně všude ve světě uznávaná Uni-verzita Karlova.“

O kultivování lidského ducha, o sbírání vě-domostí a zkušeností, hovoří profesor Tichý s viditelným zápalem. „Myslím si, že lékař po promoci, který má znalosti, ale chybějí mu zkušenosti, by měl ze zákona dva roky pracovat v nemocnici. Třeba za minimální plat, ale měl by být tam. Když se totiž náhodou nedostane do praxe, což není vysoké procento – nezaměstnaných doktorů není mnoho – přece jenom některý odejde například k farmaceutické firmě, ale i do jiné profese. Pak ovšem zapomene, co se naučil, a ztratí motivaci. Kdyby se ale tři příslušná ministerstva na těch 1500 lékařských absolventů ročně složila, mohla by jim poskytnout dvouleté odborné postgraduální studium (rezidenturu) a teprve potom by bylo možno říci, že jdou jako hotoví lékaři na trh práce. Z těchto lidí by se také mohli vybírat vhodní kandidáti na místa budoucích vysokoškolských učitelů,“ uzavírá své snění profesor Tichý.

Neworleanský doplněk života

Ačkoli má stále práce nad hlavu, najde si profesor Tichý čas i na koníčky. Vždy hodně sportoval, pěšky i na běžkách zdolával dlouhé tratě, cvičil na nářadí, otužilecky se koupal ve Vltavě – ale hlavně muzicíroval.

V dětství hrál na klavír, jako septimán se seznámil se čtyřčlennou jazzovou kapelou, které chyběl trumpetista. Koupil si tedy trubku a s pomocí příbuzného, vojenského trumpetisty, se na ni naučil „foukat“.

„Pamatuji si, že k nám často volali sousedi a prosili rodiče, ať už proboha přestanu hrát,“ vzpomíná profesor Tichý na své jazzové začátky. „Později, na medicíně, jsem hrál druhou trubku ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Když jsem pak vojákoval v Hradci Králové a na posádce, přinášela někdy muzika i jiné výhody než pouhé potěšení. Například když ostatní nesměli ven, my jsme si klidně jeli pro nástroje. Vůbec jsem později v Terezíně mohl mít celkem slušnou vojnu, protože tam byl kapitán, který hrál výborně na klarinet, takže by se dalo čekat, že bude mít pochopení. Jenomže on byl hlavně – jak jsme říkali – zosobněná vojenská cementó-za, a tak s ním byla špatná jakákoli domluva či spolupráce.“

Nitka hudby se táhla i pozdějším životem lékaře. V Ústí nad Labem byl Jiří Tichý členem orchestru mladých muzikantů, kteří hráli někdy pro zábavu, jindy na svazáckých schůzích. Doba ale nebyla pro jazz příznivá a kapela v očích „těch nahoře“ procházela jen díky tomu, že hrála, řečeno slovy svých členů, „hudbu utiskovaného černocha“. Profesor Tichý vzpomíná na to, jak komické situace to někdy přinášelo: „Jednou jsme například hráli na 1. máje na letenské pláni. Měli jsme tam malý náklaďáček, na něm piano, a hráli jsme neworleanský jazz. Kolegové si nás fotografovali a měli z toho všichni velkou legraci.“

To už ale bylo po „vstupu vojsk“ a byla tu jiná kapela. Jiří Tichý ji založil v roce 1968 společně s klarinetistou a lékařem-biochemikem Stanisla-vem Pavlem, s pozounistou a patofyziologem Karlem Šulcem, s kytaristou a inženýrem Kar-lem Brožem, pianistou a inženýrem Lubošem Jeřábkem a se svým synem Janem, který tehdy chodil na střední školu a v kapele hrál na bi- cí koupené za peníze vydělané na brigádě v pivovaru.

„Museli jsme tehdy udělat zkoušky u Pražské-ho kulturního střediska, bez nichž bychom bývali nesměli hrát. Byla to docela legrace, protože jsme například dostali za úkol zapisovat melodie v notách, náš bubeník to ale neuměl, takže jsme mu podstrkovali taháky jako školáci. Zkoušky jsem nakonec udělali, naše kapela hraje už dvaatřicet let a doktoři nás myslím mají docela rádi. Mám ovšem trochu dojem, že lékaři říkají, že jsme dobří muzikanti, a muzikanti, že jsme výborní doktoři. Fakt je, že hrajeme rádi – a možná i trochu lépe než v začátcích, podle onoho pravidla, že jak víno, tak muzikanti zrají.“

Během let se v kapele leccos změnilo. Sta- nislav Pavel emigroval a jeho místo u klarinetu zaujímá strojní inženýr Jiří Eminger, z bubeníka Jana Tichého je dnes primář dětské neurochirurgie v Motole, do orchestru přišel a tragicky odešel basista MUDr. Václav Korál, přišel a jako kytarista a banjista zůstal jeho bratr, chemický inženýr Stanislav Korál, po zemřelém ing. Je-řábkovi přišel a na basu hraje služebně nejmladší člen skupiny, chemický inženýr Jiří Kobr, přišel a zůstal klavírista MUDr. Antonín Nedví-dek, v devadesátých letech šéf katedry sociálního lékařství 1. LF UK. Vystřídaly se i zpěvačky, které ovšem, jak říká prof. Tichý, „byly tak dobré, že s námi většinou začínaly a pak šly dál svou cestou. První byla Jitka Vrbová, z níž se stala folková jednička, druhá, Eva Emingerová-Dostálo-vá, dcera našeho klarinetisty, dnes zpívá v or- chestru Ferdinanda Havlíka, a zatím poslední je Darja Kuncová, která nás svým sametovým hlasem a jazzovým cítěním hodným Evy Olmerové doprovází v současnosti“.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů nebere profesor Tichý svého koníčka jako způsob, jak se odreagovat od medicíny. „Myslím, že člověk má mít víc zájmů. Pokud je zaměřen jen na jedno, nevede to k rozvoji harmonické osobnosti. Vzpomínám si na schéma akademika Laufber-gera, kterým ve své vzruchové teorii rozdělil lidskou činnost asi na osm aktivit a osm stupňů dokonalosti. Vyplývá z něj, že světovým šampiónem se člověk může stát jen v jediném obo- ru a ty další pak může dělat pouze jako začátečník, je-li ale v jedné věci dobrý odborník, může být dobrý i v něčem jiném. Například v muzice. Je ale na druhých, aby nás hodnotili. Pro mne osobně je hudba doplněk života.“

Kapela profesora Tichého hraje pro lékařské společnosti, na kongresech, plesech 1. lékařské fakulty, na vernisážích a jinde. Každou druhou středu také hraje v Akademickém klubu ve Faus-tově domě v Praze. Repertoár je tradiční – jazz z New Orleans, tedy evergreeny z dvacátých a třicátých let. Přijďte si poslechnout.

foto ZDN Vladimír Brada

Prof. MUDr. Jiří Tichý, DrSc.

Část Dixielandu 1. LF UK hrála 8. března v Akademickém klubu v pražském Faustově domě – J. Eminger (klarinet), D. Kuncová, host z Dixielandu pražských aviatiků Jan Sýkora (baskytara), J. Tichý (trubka), K. Šulc (pozoun) a S. Korál (banjo).

Ohodnoťte tento článek!