Kdo dělá medicínu dlouho, musí si najít ventil

Její curriculum vitae je stručné a strohé: Prof. MUDr. Terezie Fučíková, DrSc., přednostka Ústavu klinické imunologie 1. LF UK a VFN Praha. Narodila se v roce 1936, v roce 1954 maturovala na gymnáziu, o šest let později promovala na 1. LF UK. Roku 1965 udělala atestaci z vnitřního lékařství I. stupně, roku 1968 atestaci z téhož II. stupně, roku 1988 atestaci z klinické imunologie. V roce 1995 obhájila doktorskou práci z imunologie, roku 1996 byla jmenována profesorkou klinické imunologie a alergologie.Soupis životopisných údajů pokračuje kolonkou „vědecko-výzkumné zaměření“, v níž se zájemce dozví, že se profesorka Fučíková zabývala například imunologickými aspekty jaterních chorob a diabetu, imunomodulátory v klinické praxi, imunomodulačním efektem aktivních metabolitů vitaminu D a lidského rekombinantního erytropoetinu u dialyzovaných pacientů, autoimunní endokrinopatií s chronickou únavou a imunodeficiencí nebo imunologickými aspekty chronického únavového syndromu.
Klinickou praxi získala jako sekundární lékařka v Ústavu patologicko anatomickém UK a na interním oddělení nemocnice Oblouková v Praze 10, jako starší sekundární lékařka na I. interní klinice 1. LF UK, jako odborná asistentka na oddělení klinické imunologie při 1. interní katedře 1. LF UK a VFN a po založení ústavu Ústavu klinické imunologie 1. LF UK roku 1993 jako jeho přednostka. Vydala 141 publikací (14 v an-gličtině), pronesla 282 přednášek (25 na mezinárodním fóru) je autorkou devíti abstrakt na mezinárodních sjezdech.
Je školitelkou kandidátských disertačních prací, napsala dvě monografie, vede pregraduální i postgraduální výuku interní medicíny a imunologie. Je místopředsedkyní České společnosti alergologie a klinické imunologie, vědeckou sekretářkou předsednictva ČLS JEP a v roce 1996 obdržela Cenu MUDr. J. Lišky za nejlepší publikaci roku 1995.

Co v životopisu uvedeno není
… o studiích a začátcích
Za suchým výčtem údajů se skrývají léta naplněná velkým zájmem o medicínu, o každého pacienta, o jeho nemoc, ale i jeho osobní či rodinné problémy. K životu každého člověka ovšem patří i spousta dalších příběhů, tužeb, prožitků a vzpomínek, které se v žádném curriculu neuvádějí. Má je i pro- fesorka Fučíková a dovede o nich zajímavě vyprávět.
„Narodila jsem se v Chebu, kde tatínek pracoval na berním úřadě. Moje maminka byla sudetská Němka, ale při sňatku s otcem přijala českou národnost. Moc přátel si tím v Sudetech nezískala a po Mnichovu do-konce musela před nacisty ujet do Prahy. Rodiče se pak celou válku báli, aby nás někdo neudal, protože maminka mluvila s přízvukem a každý na ní musel poznat, že je Němka, a já přesto chodím do české školy. Tehdy se totiž děti ze smíšených manželství musely hlásit k německé národnosti a chodit do německých škol. Nikdo nás naštěstí neprozradil.“
Maminka byla v domácnosti, takže budoucí lékařka měla jako dítě ideální podmínky pro všestranný rozvoj. Výborně se učila, začala chodit do církevního gymná-zia, kde podle vlastních slov získala dobrý základ ze všech hlavních předmětů. Když režim gymnázium zrušil, pokračovala v základní škole a posléze na jedenáctiletce. Na medicínu se dostala až na odvolání, protože nesplňovala všechna tehdy rozhodující kritéria, pomohl jí však výborný prospěch. „Když jsem se rozhodla pro medicínu, ro- diče moc nadšeni nebyli, protože jsme tehdy nebyli nijak zvlášť finančně zajištěni. Nebránili mi ale, jen mě upozornili, že medicína je poslání, které vyžaduje stoprocentní nasazení, a že bych se proto neměla vdávat a mít děti. S jejich názorem jsem tenkrát souhlasila, poměrně brzy jsem ale prohlásila, že vdát se nemusím, avšak dítěte že se nevzdám. Z představy svobodné matky v rodině šly zejména na otce mdloby, život to ale nakonec zařídil jinak.“ V prvním ročníku studia se seznámila s medikem z posledního ročníku a vdala se. „Otec ovšem sňatek neuznal, takže se žádná obvyklá sláva nekonala, brali jsme se jen na radnici. Teprve za tři měsíce povolil, měli jsme svatbu i v kostele – a za rok a den poté se nám narodil syn.“
Po příchodu z porodnice ji čekaly zkoušky z anatomie a fyziologie. „Strašně mi záleželo na tom, abych měla dobré známky, vždyť jsem se pro medicínu rozhodla proto, abych ji dělala kvalitně. Navíc jsem potřebovala prospěchové stipendium – manžel jako lékař moc peněz neměl a rodiče se zlobili, že jsem si při studiu pořídila dítě, a odmítli mě podporovat. Takže jsem si tehdy vůbec nešla lehnout – asi šest týdnů jsem seděla v křesle a střídavě se učila, kojila dítě a klimbala. Ale uspěla jsem.“
Medicína, především interna, ji „chytla“ od samého počátku. Během studia začala pracovat jako demonstrátorka a pomocná vědecká síla v patologicko anatomickém ústavu profesora Jedličky. Hodně se toho naučila a později asistovala při výuce mediků z nižších ročníků. „Rozhodla jsem se, že u patologické anatomie zůstanu i po promoci, protože jsem ji považovala za výborný základ pro interní lékařství. Odešla jsem až po dvou letech, kdy už bych byla musela dělat atestaci. Tím by mi ten obor zůstal na- trvalo, já jsem ho ale chtěla využít pro živou medicínu.“
V té době porodila doktorka Fučíková dceru a začala pracovat na interním oddělení nemocnice v Obloukové. Vzpomíná, jak rychle se v oboru „vyučila“: „Moc jsem toho tehdy neuměla, ale škola to byla tvrdá, brzy mě nechali samostatně dělat i noční služby. Na čtyřech patrech tam byly dvě interny s celkem dvěma stovkami pacientů a sanitky navíc vozily akutní případy nebo nemocné k hospitalizaci. Někdy se stalo, že byly příjmy na všech patrech a já velmi brzy zjistila, že musím přednostně běžet na ten příjem, z něhož neslyším žádný křik. To byly případy – například infarkt, mrtvice, diabetické kóma či astmatický záchvat – které si o pomoc nebyly schopny říct. Naštěstí byly tehdy velice erudované sestry, které poznaly život ohrožující stav, a než jsem doběhla, už měly připravenou infúzi s léky nebo natočené EKG a podobně.“
Získanou schopnost rozeznat závažnost choroby a odlišit ji od mírnějšího stavu vy-užívá profesorka Fučíková dodnes. „Tipuji si pacienta, už když přijde, a poznám, bude-li to těžký případ. Pacienti si leckdy stěžují, že jim zejména obvodní lékaři věnují méně pozornosti, než si představovali. Ale zkušený lékař, který má hodně pacientů – a na to nemusí mít šedivé vlasy – už po roce získá cit pro rozeznání těžkého pacienta, anebo člověka, kterému stačí základní vyšetření, pár slov a pozvání ke kontrole. Lidé by měli lékařům víc důvěřovat.“
Po příchodu na I. interní kliniku se doktorka Fučíková na přání profesora Hoeni- ga začala věnovat hepatologii a imunologii a brzy se šíře jejího zájmu rozšířila i na nefrologii, pneumologii či dermatologii. „Všu-de byli pacienti s poruchami imunity, ať už s imunitou ,přestřelenou‘, anebo s imunodeficiencí, hlavně protilátkovou. Já jsem se věnovala spíše první skupině, zejména otázkám autoimunity. Těchto nemocí je dnes hodně a jejich etiologie vlastně dosud není jednoznačně vyřešena. Je to stále pole ote-vřené ke zkoumání, mne to ovšem zajímá spíše z klinického hlediska, protože na podrobný výzkum už nemám čas. Sleduji si pacienty podle příznaků – proto jsem například už před lety začala upozorňovat na to, že chronický únavový syndrom může být předstadiem nějakých, třeba i závažných onemocnění nebo projevem protilátkové či jiné imunodeficience. Vím, že všechna vyšetření, která děláme, jsou vlastně jen vrcholky ledovce a že ten terén musíme umět diagnostikovat podstatně dříve, než dojde ke kli- nickým projevům. Musíme umět včas zachytit, kdy vzniká ,podhoubí‘, abychom mu nedovolili vyrůst v ,houbu‘,“ říká profesorka Fučíková.
Svému oboru se dnes věnuje v Ústavu klinické imunologie. V původním oddělení klinické imunologie byla jedenáct let šéfkou pouze prozatímní. Při vzpomínce na začátky v suterénních prostorách tohoto pracoviště si nasazuje nádražáckou čepici a se smíchem vypráví: „Každý týden byla provozní schůze. Aby kolegové poznali, že už začíná, nasadila jsem si smluvené znamení, tedy ,šéfovskou‘ čepici, a už jsem je nemusela svolávat. Začínala jsem s červenou, ale pak mi někdo řekl, že přednosta stanice má modrou. Na památku jsem si ovšem schovala obě.“

… o zálibách
Odmalička měla velmi dobrou paměť, a tak jí učení nedalo příliš práce a zbyla jí spousta času na koníčky. Když bylo hezky, vyrazila s tretrami na kilometrovou trať anebo s diskem, oštěpem či koulí na hřiště. Pokud počasí nepřálo, malovala.
„Když mi bylo asi jedenáct, chtěla jsem tatínkovi namalovat k narozeninám obraz. Vzala jsem fotku jeho rodného domu a maminčinu utěrku, připevnila jsem ji napínáčky a hřebíky ke starému rámu, rozředila tempery a z té fotografie vytvořila obraz. Tatínek z něj měl radost, maminka už o něco menší, protože utěrky tehdy byly bezmála vzácností a já navíc použila téměř novou, aby se při práci neroztrhla.“
Jindy trávila celá odpoledne u piana. Chodila do hudební školy, řádně cvičila, ale potají si kupovala noty a hrála to, co se jí zdálo hezčí a zajímavější. V době rozhodování o dalším studiu nicméně vyloučila konzervatoř a ani na odborný rozvoj výtvarné- ho talentu nepomýšlela. Chvíli koketovala s myšlenkou jít studovat tělovýchovu, ale brzy zvítězila medicína. „Když už jsem se rozhodla pro studium, chtěla jsem dělat něco, co je hodně obtížné, co dá hodně práce. Chtěla jsem dokázat, že to zvládnu a budu to dělat dobře. A to byla právě medicína. Koníčků jsem se ovšem musela téměř úplně vzdát.“
Téměř úplně neznamená úplně, a tak ta-ké T. Fučíková u některých zálib zůstala. Atletiky nechala, ale volejbal hrála dál, za Slavii VŠ dokonce v první lize. „Rodičům jsem samozřejmě nemohla říct, aby mi hlídali dítě, protože jdu hrát volejbal. Turnaje byly většinou v Praze, a tak jsem kluka vždycky dala na kočár, zabalila plenky a jídlo a šla jsem s ním ,na procházku‘. Když jsem přicházela k místu utkání, všichni už vědě- li, že bude hrát fakulta všeobecného lékařství – poznalo se to podle světle zeleného sportovního kočárku,“ směje se profesorka Fučíková.
Vstupem na medicínu neopustila ani malování. „Ohromnou příležitost mi například poskytla anatomie. Měli jsme sice anatomické atlasy, já jsem si ji ale přesto celou postupně přemalovala. Později jsem si ma- lovala histologické preparáty, v patologické anatomii to už ale nešlo, tam byly preparáty se svou barevností a odlišností tkání jen potěšením pro oko. Tam jsem si také říkala, že nikdy nebudu dělat abstraktní obrazy, protože bych nikdy nedokázala to, co umí příroda.“
Později dělala doktorka Fučíková obrázky pro radost svým dětem a k „vážnému“ malování se znovu vrátila až po roce 1968 až 1969. „Nikdy jsem se politicky neangažovala, říkala jsem si, že když dělám nějakou odbornou práci, nemůžu ztrácet čas po schůzích. Situace ale byla taková, že když jste nebyli v KSČ, neměli jste ani v medicí- ně nějakou perspektivu, nárok na habilitaci a podobně. Tak jsem si řekla, že budu dělat pořádně svou práci a ještě mi zbyde čas na malování.“
Začala dost intenzivně, chodila se dokonce učit k profesoru Havlíkovi na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. „Jenomže ten mi hned nedovolil malovat na plátně a barvami, musela jsem podrobně kreslit, což nemám ráda, pak dělat akvarely, tónovat zá- hyby ubrusů na zátiší,“ říká skoro štítivě. „A tak jsem to dělala podobně jako kdysi s pianem – sice jsem odevzdávala požadované výkresy, ale tu a tam jsem si barevně namalovala i nějaké plátno.“
Později zanechala odborného školení a šla si dál svým způsobem – pracovala častěji se špachtlí než štětcem, malovala jakoby nahrubo a spíše zachycovala atmosféru. Času moc neměla, a tak dělala hlavně zátiší s květinami, „ale ne tak, jak jsou, ale tak, jak se při pohledu na ně cítím.“ Podobné je to i s jejími krajinami, které, ačkoliv tak zdánlivě vypadají, přesto nejsou kopiemi svých předloh. Profesorka Fučíková si hraje zejména s barvami, které vyjadřují pocity a nálady autorky i okamžiku.

… o osudech lidí a obrazů
„Když děláte medicínu dlouho a i když jste dost silní, stejně na vás působí, jak má-lo pořád známe a jak naše léčba pořád není taková, aby byl člověk spokojen. A pokud se věnujete pacientům tak, jak máte, začnou se vám svěřovat, vy poznáte nejen jejich nemoc, ale i jejich povahu a rodinu a zjistíte, kolik lidí má vedle nemocí i osobní tragédie. To všechno musíte znát, abyste lépe odhadli způsob i dávkování léčby, a tak si prostě musíte v životě najít i něco hezčího. Já jsem si tenhle ventil našla v přírodě, hlavně v květinách. Nedávno mi jeden člověk, který malování rozumí, při pohledu na mé obrazy řekl, že jsem musela mít pořádnou depresi, protože jsem do všech míchala černou. Fakt je, že jsem ji vždycky neměla, jenom jsem do těch barev dávala pocity z lidí, kteří buď byli vážně nemocní, anebo u nich jen choroba závažně probíhala, protože měli ještě různé rodinné trable či tragédie.“
Před lety se profesorka Fučíková přidala k Výtvarné skupině lékařů, kterou v roce 1974 založil MUDr. Oldřich Lacina. Párkrát s nimi vystavovala, brzy se ale vrátila na cestu „osamělého jezdce“: „Chodit na schůzky, vybírat a balit obrazy, vézt je někam mimo Prahu a pak si je zase vyzvednout, na to jsem neměla čas. Navíc jsem nemalovala proto, abych někde vystavovala. Vždyť je to vlastně mé soukromí.“
Ze stejného důvodu nikdy neprodala jediný obraz, třebaže jí nabízeli tolik, že by se byla mohla vzdát některého nadúvazku. „Já jsem ale nebyla schopná se těch obrazů vzdát. Každý z nich pro mě neznamená jen obraz, ale vždycky je to i připomínka nějaké situace nebo určité anamnézy u pacienta, kterého jsem poznala i s celou rodinou a jejich problémy. Takže prodat obrazy nemůžu. Pár jsem jich rozdala, ale jen tomu, o kom jsem věděla, že obraz bere jako kus mého srdce.“
Až na počátku letošního roku se po- dařilo ji přemluvit, aby uspořádala v Aka- demickém klubu 1. LF UK společnou výstavu s profesorem ortopedie MUDr. Anto- nínem Sosnou: „Byla jsem ochotná se zúčastnit, protože to bylo spíše pro fakultu,“ vysvětluje změnu svého postoje prof. Fu- číková, „navíc jsme byli dva, takže to snad nevypadalo, že chci mermomocí vystavovat. Ale abych udělala samostatnou výstavu – Fu-číková maluje obrazy, přijďte se podívat a oceňte, jaký jsem umělec – to chraňbůh!“


Její curriculum vitae je stručné a strohé: Prof. MUDr. Terezie Fučíková, DrSc., přednostka Ústavu klinické imunologie 1. LF UK a VFN Praha. Narodila se v roce 1936, v roce 1954 maturovala na gymnáziu, o šest let později promovala na 1. LF UK. Roku 1965 udělala atestaci z vnitřního lékařství I. stupně, roku 1968 atestaci z téhož II. stupně, roku 1988 atestaci z klinické imunologie. V roce 1995 obhájila doktorskou práci z imunologie, roku 1996 byla jmenována profesorkou klinické imunologie a alergologie.

Soupis životopisných údajů pokračuje kolonkou „vědecko-výzkumné zaměření“, v níž se zájemce dozví, že se profesorka Fučíková zabývala například imunologickými aspekty jaterních chorob a diabetu, imunomodulátory v klinické praxi, imunomodulačním efektem aktivních metabolitů vitaminu D a lidského rekombinantního erytropoetinu u dialyzovaných pacientů, autoimunní endokrinopatií s chronickou únavou a imunodeficiencí nebo imunologickými aspekty chronického únavového syndromu.

Klinickou praxi získala jako sekundární lékařka v Ústavu patologicko anatomickém UK a na interním oddělení nemocnice Oblouková v Praze 10, jako starší sekundární lékařka na I. interní klinice 1. LF UK, jako odborná asistentka na oddělení klinické imunologie při 1. interní katedře 1. LF UK a VFN a po založení ústavu Ústavu klinické imunologie 1. LF UK roku 1993 jako jeho přednostka. Vydala 141 publikací (14 v an-gličtině), pronesla 282 přednášek (25 na mezinárodním fóru) je autorkou devíti abstrakt na mezinárodních sjezdech.

Je školitelkou kandidátských disertačních prací, napsala dvě monografie, vede pregraduální i postgraduální výuku interní medicíny a imunologie. Je místopředsedkyní České společnosti alergologie a klinické imunologie, vědeckou sekretářkou předsednictva ČLS JEP a v roce 1996 obdržela Cenu MUDr. J. Lišky za nejlepší publikaci roku 1995.

Co v životopisu uvedeno není

… o studiích a začátcích

Za suchým výčtem údajů se skrývají léta naplněná velkým zájmem o medicínu, o každého pacienta, o jeho nemoc, ale i jeho osobní či rodinné problémy. K životu každého člověka ovšem patří i spousta dalších příběhů, tužeb, prožitků a vzpomínek, které se v žádném curriculu neuvádějí. Má je i pro- fesorka Fučíková a dovede o nich zajímavě vyprávět.

„Narodila jsem se v Chebu, kde tatínek pracoval na berním úřadě. Moje maminka byla sudetská Němka, ale při sňatku s otcem přijala českou národnost. Moc přátel si tím v Sudetech nezískala a po Mnichovu do-konce musela před nacisty ujet do Prahy. Rodiče se pak celou válku báli, aby nás někdo neudal, protože maminka mluvila s přízvukem a každý na ní musel poznat, že je Němka, a já přesto chodím do české školy. Tehdy se totiž děti ze smíšených manželství musely hlásit k německé národnosti a chodit do německých škol. Nikdo nás naštěstí neprozradil.“

Maminka byla v domácnosti, takže budoucí lékařka měla jako dítě ideální podmínky pro všestranný rozvoj. Výborně se učila, začala chodit do církevního gymná-zia, kde podle vlastních slov získala dobrý základ ze všech hlavních předmětů. Když režim gymnázium zrušil, pokračovala v základní škole a posléze na jedenáctiletce. Na medicínu se dostala až na odvolání, protože nesplňovala všechna tehdy rozhodující kritéria, pomohl jí však výborný prospěch. „Když jsem se rozhodla pro medicínu, ro- diče moc nadšeni nebyli, protože jsme tehdy nebyli nijak zvlášť finančně zajištěni. Nebránili mi ale, jen mě upozornili, že medicína je poslání, které vyžaduje stoprocentní nasazení, a že bych se proto neměla vdávat a mít děti. S jejich názorem jsem tenkrát souhlasila, poměrně brzy jsem ale prohlásila, že vdát se nemusím, avšak dítěte že se nevzdám. Z představy svobodné matky v rodině šly zejména na otce mdloby, život to ale nakonec zařídil jinak.“ V prvním ročníku studia se seznámila s medikem z posledního ročníku a vdala se. „Otec ovšem sňatek neuznal, takže se žádná obvyklá sláva nekonala, brali jsme se jen na radnici. Teprve za tři měsíce povolil, měli jsme svatbu i v kostele – a za rok a den poté se nám narodil syn.“

Po příchodu z porodnice ji čekaly zkoušky z anatomie a fyziologie. „Strašně mi záleželo na tom, abych měla dobré známky, vždyť jsem se pro medicínu rozhodla proto, abych ji dělala kvalitně. Navíc jsem potřebovala prospěchové stipendium – manžel jako lékař moc peněz neměl a rodiče se zlobili, že jsem si při studiu pořídila dítě, a odmítli mě podporovat. Takže jsem si tehdy vůbec nešla lehnout – asi šest týdnů jsem seděla v křesle a střídavě se učila, kojila dítě a klimbala. Ale uspěla jsem.“

Medicína, především interna, ji „chytla“ od samého počátku. Během studia začala pracovat jako demonstrátorka a pomocná vědecká síla v patologicko anatomickém ústavu profesora Jedličky. Hodně se toho naučila a později asistovala při výuce mediků z nižších ročníků. „Rozhodla jsem se, že u patologické anatomie zůstanu i po promoci, protože jsem ji považovala za výborný základ pro interní lékařství. Odešla jsem až po dvou letech, kdy už bych byla musela dělat atestaci. Tím by mi ten obor zůstal na- trvalo, já jsem ho ale chtěla využít pro živou medicínu.“

V té době porodila doktorka Fučíková dceru a začala pracovat na interním oddělení nemocnice v Obloukové. Vzpomíná, jak rychle se v oboru „vyučila“: „Moc jsem toho tehdy neuměla, ale škola to byla tvrdá, brzy mě nechali samostatně dělat i noční služby. Na čtyřech patrech tam byly dvě interny s celkem dvěma stovkami pacientů a sanitky navíc vozily akutní případy nebo nemocné k hospitalizaci. Někdy se stalo, že byly příjmy na všech patrech a já velmi brzy zjistila, že musím přednostně běžet na ten příjem, z něhož neslyším žádný křik. To byly případy – například infarkt, mrtvice, diabetické kóma či astmatický záchvat – které si o pomoc nebyly schopny říct. Naštěstí byly tehdy velice erudované sestry, které poznaly život ohrožující stav, a než jsem doběhla, už měly připravenou infúzi s léky nebo natočené EKG a podobně.“

Získanou schopnost rozeznat závažnost choroby a odlišit ji od mírnějšího stavu vy-užívá profesorka Fučíková dodnes. „Tipuji si pacienta, už když přijde, a poznám, bude-li to těžký případ. Pacienti si leckdy stěžují, že jim zejména obvodní lékaři věnují méně pozornosti, než si představovali. Ale zkušený lékař, který má hodně pacientů – a na to nemusí mít šedivé vlasy – už po roce získá cit pro rozeznání těžkého pacienta, anebo člověka, kterému stačí základní vyšetření, pár slov a pozvání ke kontrole. Lidé by měli lékařům víc důvěřovat.“

Po příchodu na I. interní kliniku se doktorka Fučíková na přání profesora Hoeni- ga začala věnovat hepatologii a imunologii a brzy se šíře jejího zájmu rozšířila i na nefrologii, pneumologii či dermatologii. „Všu-de byli pacienti s poruchami imunity, ať už s imunitou ,přestřelenou‘, anebo s imunodeficiencí, hlavně protilátkovou. Já jsem se věnovala spíše první skupině, zejména otázkám autoimunity. Těchto nemocí je dnes hodně a jejich etiologie vlastně dosud není jednoznačně vyřešena. Je to stále pole ote-vřené ke zkoumání, mne to ovšem zajímá spíše z klinického hlediska, protože na podrobný výzkum už nemám čas. Sleduji si pacienty podle příznaků – proto jsem například už před lety začala upozorňovat na to, že chronický únavový syndrom může být předstadiem nějakých, třeba i závažných onemocnění nebo projevem protilátkové či jiné imunodeficience. Vím, že všechna vyšetření, která děláme, jsou vlastně jen vrcholky ledovce a že ten terén musíme umět diagnostikovat podstatně dříve, než dojde ke kli- nickým projevům. Musíme umět včas zachytit, kdy vzniká ,podhoubí‘, abychom mu nedovolili vyrůst v ,houbu‘,“ říká profesorka Fučíková.

Svému oboru se dnes věnuje v Ústavu klinické imunologie. V původním oddělení klinické imunologie byla jedenáct let šéfkou pouze prozatímní. Při vzpomínce na začátky v suterénních prostorách tohoto pracoviště si nasazuje nádražáckou čepici a se smíchem vypráví: „Každý týden byla provozní schůze. Aby kolegové poznali, že už začíná, nasadila jsem si smluvené znamení, tedy ,šéfovskou‘ čepici, a už jsem je nemusela svolávat. Začínala jsem s červenou, ale pak mi někdo řekl, že přednosta stanice má modrou. Na památku jsem si ovšem schovala obě.“

… o zálibách

Odmalička měla velmi dobrou paměť, a tak jí učení nedalo příliš práce a zbyla jí spousta času na koníčky. Když bylo hezky, vyrazila s tretrami na kilometrovou trať anebo s diskem, oštěpem či koulí na hřiště. Pokud počasí nepřálo, malovala.

„Když mi bylo asi jedenáct, chtěla jsem tatínkovi namalovat k narozeninám obraz. Vzala jsem fotku jeho rodného domu a maminčinu utěrku, připevnila jsem ji napínáčky a hřebíky ke starému rámu, rozředila tempery a z té fotografie vytvořila obraz. Tatínek z něj měl radost, maminka už o něco menší, protože utěrky tehdy byly bezmála vzácností a já navíc použila téměř novou, aby se při práci neroztrhla.“

Jindy trávila celá odpoledne u piana. Chodila do hudební školy, řádně cvičila, ale potají si kupovala noty a hrála to, co se jí zdálo hezčí a zajímavější. V době rozhodování o dalším studiu nicméně vyloučila konzervatoř a ani na odborný rozvoj výtvarné- ho talentu nepomýšlela. Chvíli koketovala s myšlenkou jít studovat tělovýchovu, ale brzy zvítězila medicína. „Když už jsem se rozhodla pro studium, chtěla jsem dělat něco, co je hodně obtížné, co dá hodně práce. Chtěla jsem dokázat, že to zvládnu a budu to dělat dobře. A to byla právě medicína. Koníčků jsem se ovšem musela téměř úplně vzdát.“

Téměř úplně neznamená úplně, a tak ta-ké T. Fučíková u některých zálib zůstala. Atletiky nechala, ale volejbal hrála dál, za Slavii VŠ dokonce v první lize. „Rodičům jsem samozřejmě nemohla říct, aby mi hlídali dítě, protože jdu hrát volejbal. Turnaje byly většinou v Praze, a tak jsem kluka vždycky dala na kočár, zabalila plenky a jídlo a šla jsem s ním ,na procházku‘. Když jsem přicházela k místu utkání, všichni už vědě- li, že bude hrát fakulta všeobecného lékařství – poznalo se to podle světle zeleného sportovního kočárku,“ směje se profesorka Fučíková.

Vstupem na medicínu neopustila ani malování. „Ohromnou příležitost mi například poskytla anatomie. Měli jsme sice anatomické atlasy, já jsem si ji ale přesto celou postupně přemalovala. Později jsem si ma- lovala histologické preparáty, v patologické anatomii to už ale nešlo, tam byly preparáty se svou barevností a odlišností tkání jen potěšením pro oko. Tam jsem si také říkala, že nikdy nebudu dělat abstraktní obrazy, protože bych nikdy nedokázala to, co umí příroda.“

Později dělala doktorka Fučíková obrázky pro radost svým dětem a k „vážnému“ malování se znovu vrátila až po roce 1968 až 1969. „Nikdy jsem se politicky neangažovala, říkala jsem si, že když dělám nějakou odbornou práci, nemůžu ztrácet čas po schůzích. Situace ale byla taková, že když jste nebyli v KSČ, neměli jste ani v medicí- ně nějakou perspektivu, nárok na habilitaci a podobně. Tak jsem si řekla, že budu dělat pořádně svou práci a ještě mi zbyde čas na malování.“

Začala dost intenzivně, chodila se dokonce učit k profesoru Havlíkovi na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. „Jenomže ten mi hned nedovolil malovat na plátně a barvami, musela jsem podrobně kreslit, což nemám ráda, pak dělat akvarely, tónovat zá- hyby ubrusů na zátiší,“ říká skoro štítivě. „A tak jsem to dělala podobně jako kdysi s pianem – sice jsem odevzdávala požadované výkresy, ale tu a tam jsem si barevně namalovala i nějaké plátno.“

Později zanechala odborného školení a šla si dál svým způsobem – pracovala častěji se špachtlí než štětcem, malovala jakoby nahrubo a spíše zachycovala atmosféru. Času moc neměla, a tak dělala hlavně zátiší s květinami, „ale ne tak, jak jsou, ale tak, jak se při pohledu na ně cítím.“ Podobné je to i s jejími krajinami, které, ačkoliv tak zdánlivě vypadají, přesto nejsou kopiemi svých předloh. Profesorka Fučíková si hraje zejména s barvami, které vyjadřují pocity a nálady autorky i okamžiku.

… o osudech lidí a obrazů

„Když děláte medicínu dlouho a i když jste dost silní, stejně na vás působí, jak má-lo pořád známe a jak naše léčba pořád není taková, aby byl člověk spokojen. A pokud se věnujete pacientům tak, jak máte, začnou se vám svěřovat, vy poznáte nejen jejich nemoc, ale i jejich povahu a rodinu a zjistíte, kolik lidí má vedle nemocí i osobní tragédie. To všechno musíte znát, abyste lépe odhadli způsob i dávkování léčby, a tak si prostě musíte v životě najít i něco hezčího. Já jsem si tenhle ventil našla v přírodě, hlavně v květinách. Nedávno mi jeden člověk, který malování rozumí, při pohledu na mé obrazy řekl, že jsem musela mít pořádnou depresi, protože jsem do všech míchala černou. Fakt je, že jsem ji vždycky neměla, jenom jsem do těch barev dávala pocity z lidí, kteří buď byli vážně nemocní, anebo u nich jen choroba závažně probíhala, protože měli ještě různé rodinné trable či tragédie.“

Před lety se profesorka Fučíková přidala k Výtvarné skupině lékařů, kterou v roce 1974 založil MUDr. Oldřich Lacina. Párkrát s nimi vystavovala, brzy se ale vrátila na cestu „osamělého jezdce“: „Chodit na schůzky, vybírat a balit obrazy, vézt je někam mimo Prahu a pak si je zase vyzvednout, na to jsem neměla čas. Navíc jsem nemalovala proto, abych někde vystavovala. Vždyť je to vlastně mé soukromí.“

Ze stejného důvodu nikdy neprodala jediný obraz, třebaže jí nabízeli tolik, že by se byla mohla vzdát některého nadúvazku. „Já jsem ale nebyla schopná se těch obrazů vzdát. Každý z nich pro mě neznamená jen obraz, ale vždycky je to i připomínka nějaké situace nebo určité anamnézy u pacienta, kterého jsem poznala i s celou rodinou a jejich problémy. Takže prodat obrazy nemůžu. Pár jsem jich rozdala, ale jen tomu, o kom jsem věděla, že obraz bere jako kus mého srdce.“

Až na počátku letošního roku se po- dařilo ji přemluvit, aby uspořádala v Aka- demickém klubu 1. LF UK společnou výstavu s profesorem ortopedie MUDr. Anto- nínem Sosnou: „Byla jsem ochotná se zúčastnit, protože to bylo spíše pro fakultu,“ vysvětluje změnu svého postoje prof. Fu- číková, „navíc jsme byli dva, takže to snad nevypadalo, že chci mermomocí vystavovat. Ale abych udělala samostatnou výstavu – Fu-číková maluje obrazy, přijďte se podívat a oceňte, jaký jsem umělec – to chraňbůh!“

foto ZDN Vladimír Brada

Provozní schůze svolávala profesorka Fučíková „šéfovskou“ čepicí

Ohodnoťte tento článek!