Na emigraci jsem už starý a na rezignaci ještě mladý


 

Prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc. (plukovník ve výslužbě),

neurochirurg, bývalý přednosta neurochirurgické kliniky 1. LF UK,

bývalý vedoucí subkatedry neurochirurgie IPVZ Praha,

člen předsednictva České lékařské společnosti J. E. Purkyně

Narodil se 27. února 1937 v Praze. Absolvoval vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. Po promoci v roce 1961 začal externě a od roku 1965 interně pracovat na neurochirurgické klinice vedené akademikem Kuncem. Od roku 1965 byl vedoucím klinické neurofyziologické laboratoře, kterou založil s docentem Škorpilem. Postupně se více věnoval neurochirurgii, od roku 1981 se stal zástupcem přednosty a od roku 1994 byl přednostou neurochirurgické kliniky 1. LF UK. Ve stejné době působil jako vedoucí subkatedry neurochirurgie a předseda atestační komise IPVZ Praha. V roce 1997 byl jako plukovník v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) penzionován. Nyní rozvíjí chirurgii lební baze na klinice ORL a chirurgie hlavy a krku ve FN Motol v Praze.

Prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc.

Nebýt jako odborník a navíc důstojník v ÚVN za totality ve straně bylo jistě výjimkou. Skutečně jste nikdy nebyl v KSČ?

Část generace mých rodičů od komunismu očekávala pokrok. V dospívání jsem se přesvědčil, že všechny i sebelépe myšlené diktatury nakonec vedou k tragédiím. Moje generace to již věděla. Jako normální člověk a lékař jsem proto celý život musel odmítat vstup do KSČ. I z odborného hlediska diktatury znemožňují vývoj. Za více než 36 let mé praxe v neurochirurgii došlo k obrovskému pokroku. Pokud vím, pouze jediná metoda vzešla z bývalého socialistického bloku (Serbiněnkova balónková metoda).

Mohl jste jako nestraník rozvíjet své odborné znalosti a uplatňovat je v praxi?

Bylo to obtížné, ale pokud člověk se za-ujetím pouze pracoval, rezignoval na odpovídající společenské ocenění a byl mezi velkorysými lidmi, jako byl akademik Kunc, šlo to. Nedostal jsem červený diplom, řadu let jsem nesměl získat kandidaturu a nesměl jsem se habilitovat. V době normalizace jsem nesměl 19 let do ciziny. Řadu no- vých metod jsme zaváděli bez zveřejňování jako spisovatelé do šuplíku. Hlavní ale bylo, že z nich měli prospěch operovaní.

Přesto se vám podařilo pracovat nějaký čas v Holandsku.

Štěstí bylo, že jsem začínal v šedesátých letech relativního uvolňování totality a u geniálního akademika Kunce. Náčelníkem ÚVN byl navíc jeden z jejích nejlepších ředitelů – generál Engl. Rok 1968 vnesl do našeho života naději. I jako důstojník jsem mohl absolvovat půlroční stáž jako starší asistent neurochirurgické kliniky v Utrechtu u prof. Verbiesta. V té době jsem navštívil celou řadu laboratoří a neurochirurgií v Evropě.

Kdy a za jakou vědeckou práci jste získal doktorát?

V roce 1979 jsem se spoluautorem napsal knížku Poranění periferních nervů. Jednalo se o první monografické zpracování zcela nového směru. Metoda spočívala v překlenování defektu poraněného nervu mikrochirurgickou technikou za použití auto- transplantátů z kožních nervů. Principem byl steh nervů bez napětí. Naši poranění tak patřili mezi jedny z prvních na světě, léčené touto metodou. Metoda je používána dodnes. Moc mě ale dnes tíží, když zjišťuji, že pseudodemokracie umožňuje ošetřovat poraněné bez znalosti těchto metod a dokonce i bez mikroskopu. Za práci o diagnostice a léčbě poranění pažní pleteně jsem pak v roce 1981 až 1982 získal přímo titul DrSc. Stalo se tak za vydatné podpory akadade-mika Kunce, akademika Petra a profesora Vymazala.

Čemu jste jako přednosta kliniky věnoval nejvíc času?

Některé instituce a někteří ředitelé nemocnic dnes chtějí na klinikách oddělovat funkci přednosty pouze jako učitele od funkce primáře jako zaměstnance ve zdravotnictví. Dobrá klinika by však měla mít přednostu, který je jak dobrý lékař, neurochirurg, tak i učitel a vědecký pracovník. Na klinice musejí prosperovat všechny tři oblasti, tedy léčení, výzkum i výuka. Dobře učit může jen ten, kdo sám dobře léčí a sám má téma osobně zažité. Dnes k tomu přibývá i starost o ekonomiku. Pokud se týče výzkumu, zabýval jsem se základním výzkumem nervových funkcí u člověka a zaváděním nových operačních metod. Byly to například práce o rychlosti vedení mozkových, periferních a vegetativních nervů a spinálních drah, o počítačovém hodnocení EMG a o vlnovitém průběhu vláken nervů.

Prý jste již v šedesátých letech zaváděl elektrofyziologické sledování nervových funkcí během operací?

Ano, tehdy se však počítačové metody teprve rodily. V současnosti je to za pomoci počítačů nezbytná součást operací. Díky per-operačnímu monitorování funkcí dnes mů-žeme relativně bezpečně operovat i v důleži- tých oblastech mozku. Můžeme uchovat funkci například lícního a dokonce i sluchového nervu při operaci nádoru tohoto nervu.

Neurochirurgové i studenti medicíny vás považují za průkopníka mikro- chirurgie u nás. Oč se jedná?

V roce 1995 jsem habilitoval na téma Mikrochirurgie v neurochirurgii. V sedmdesátých letech přineslo používání mikroskopu do neurochirurgie revoluční převrat. Vedl ke zmenšení mortality i operační morbidity. Dnes je neodmyslitelnou technikou. Museli jsme se ji učit jako samoukové. Zaváděl jsem ji u nás do léčby poranění nervů, plexů, nádorů n.VIII., III. komory, v roce 1983 jako takzvanou mikrovaskulární dekompresi do léčby lícního hemispasmu a neuralgie trigeminu. Umožnila léčbu kavernomů ve funkčně důležitých oblastech a v mozkovém kmeni. Posledně uvedená oblast byla předmětem mého profesor- ského řízení v roce 1998 až 1999. Mikro- chirurgie přispěla k rozvoji nového směru, který označujeme jako „chirurgii lební baze“. Žádná z těchto metod by se nerozvíjela bez řady spolupracovníků a bez interdisciplinární spolupráce. Nikdy nemohu být dost vděčný všem spolupracovníkům.

Přednesl jste přes 300 přednášek, publikoval přes 120 prací, se spoluautory sedm monografií a devět závěrečných zpráv výzkumu. Zejména po listopadu 1989 jste se stal členem řady domácích i zahraničních odborných společností, jste členem předsednictva ČLS JEP. Obdržel jste za svou práci nějaká ocenění, například od armády?

Od vojáků ne, spíše naopak. Jinak ano. V roce 1968 to byla cena ministerstva zdravotnictví, dále prezidiální ceny a ceny odborných společností JEP, literární ceny Avicena a další. K šedesátinám jsem dostal čestné členství ČLS JEP a ocenění děkana 1. lékařské fakulty UK. Moc si všech těchto poct vážím, ale nikdy nebyly smyslem mé práce. Největší satisfakcí je pro mne to, že po roce 1989 mohu udržovat kontakt s odbornými kolegy v zahraničí. Byl jsem několikrát pozván i jako učitel na přední uni- verzity a kongresy do USA, Mexika, Izraele a zemí Evropy. Jsem šťastný, že se obdobné kontakty otevřely i mladším kolegům, snažil jsem se k tomu na klinice přispívat a jsem rád, že nejsou již závislí na relativně omezených, malých českých poměrech. Chybí zde otevřená soutěž. Závist, nezdravá konkurence a lobbismus u nás stále brání pozitivnímu vývoji.

Ve svých 60 letech jste byl zbaven vedení neurochirurgické kliniky 1. lékařské faluty UK v Ústřední vojenské nemocnici, i když podle vysokoškolského zákona a řádného konkurzu jste měl kli- niku vést dále. Klinika pod vaším vedením měla vynikající pověst. Proč se tak stalo?

Vysvětlení je stejně jednoduché jako nelogické. Neurochirurgická klinika 1. lékařské fakulty a Ústřední vojenská nemocnice byly založeny v roce 1959 jako společné totalitní zařízení armády a 1. lékařské fakulty UK za asistence Klementa Gottwalda. Roz-hodující personální a ekonomické posta- vení zde má i dnes, po vstupu do NATO, armáda. Armádní nařízení jsou zde nadřazena vysokoškolskému zákonu i medicíně. Žádný náčelník oddělení, tedy primář, a ani habilitovaný přednosta v Ústřední vojenské nemocnici nesmí být starší 55 až 57 let a musí být vojákem. Od roku 1997 jsem byl tehdejším ministrem obrany panem Výbor-ným spolu s další desítkou odborníků penzionován a tak de facto i „vyhozen“ z místa přednosty kliniky. Neurochirurgii v Ústřed-ní vojenské nemocnici pak vedl nehabili- tovaný primář, i když jsem byl děkanem 1. lékařské fakulty UK ve funkci ponechán až do října roku 1997. Přestože jsem se 15. října 1999 stal na fakultě dokonce profesorem, aby nebylo paradoxů dost, byl jsem k 1. lednu 2000 děkanem propuštěn s odůvodněním, že pro mne není systematizované místo.

Znamená to, že jako jeden z mála našich profesorů neurochirurgie již ne-operujete a dokonce nemůžete učit mediky a lékaře?

Ano i ne. Již na klinice v Ústřední vo- jenské nemocnici jsme rozvíjeli moderní chirurgii lební baze. V roce 1992 jsem byl v Hannoveru spoluzakládajícím členem Mezinárodní asociace chirurgie lební baze. Tento progresivní obor se v zahraničí rozvíjí jak na neurochirurgiích, tak na ORL klinikách jako interdisciplinární. Díky profeso-ru Betkovi a vedení FN Motol jsem dostal příležitost pracovat na jeho vynikající klinice ORL a chirurgie hlavy a krku. Jak víte, existuje svobodná volba lékaře, a tak se na kliniku obracejí pacienti i specialisté s nejsložitějšími případy z celé ČR. Interdiscipli-nární spolupráce ORL chirurga, neuro- chirurga a dalších specialistů nám tyto případy ve FN Motol umožňuje řešit. Na kliniku jsme dostali, dokonce jako jedna z prv- ních postsocialistických zemí, mezinárodní akreditaci a 11. ledna 1999 jsme zde uskutečnili – jako první v České republice – implantaci sluchové elektrody do mozkového kmene u hluchého pacienta bez obou sluchových nervů.

Navíc vypomáhám na traumatologii ve FN Motol, kam denně vozí lidi s poraněním hlavy, páteře a nervů a kde pro dospělé pacienty neurochirurgie zcela chybí.

Jak je to s vašimi možnostmi výuky?

Mediky na 1. lékařské fakultě UK již neurochirurgii učit nemohu. Učím však některé kapitoly v rámci ORL kliniky. Ve FN Motol jsem dostal 0,05% úvazek na 2. lékařské fakultě UK. Ze subkatedry neurochirurgie IPVZ jsem byl rovněž propuštěn. Přesto se postgraduální lékaři na ORL klinice zúčastňují teoretických i praktických kurzů a výuky chirurgie lební baze za mé asistence. Velice rád bych též poděkoval profesoru Dunglovi, který mi umožňuje pracovat na subkatedře spondylochirurgie IPVZ ve FN Bulovka.

Ztratil jste místo přednosty kliniky a byl jste propuštěn z 1. lékařské fakulty UK, kterou jste 36 let spoluvytvářel. Jste pesimista?

Ne. Stále mohu pracovat a dokonce zavádět zcela nové operační postupy (implantace sluchové elektrody do kmene). Vývoj je uchvacující. I když se k němu jako země přidáváme velice složitě, přeci jen se přidáváme. A pak, na emigraci jsem už starý a na rezignaci ještě mladý.

(bim), foto z archivu prof. Zvěřiny

Ohodnoťte tento článek!