Horolezectví je spíše způsob života aneb Jak dojít z Divoké Šárky až na Mount Everest


 

Na své první kroky po „šikmé ploše“ si dodnes velice dobře pamatuje. Bylo to v září 1981, kdy novopečený student fakulty všeobecného lékařství přijal pozvání spolubydlícího z koleje na víkendové lezení po skalách v pražské Divoké Šárce. Horolezec-ký křest pro něj sice nedopadl nijak valně – vysoko nad zemí sáhl do vosího hnízda – po opadnutí otoků ale přece jen zůstal pocit radosti a příjemného vzrušení. Rozhodl se lézt s kolegy dál, společně se přihlásili do horolezeckého oddílu a už tehdy vytvořili jádro lidí, kteří si rozuměli, stejně smýšleli, dovedli se pohádat, dokonce i poprat, ale kteří se měli a dodnes mají velice rádi. „Tenhle aspekt je pro mě strašně důležitý,“ říká Tomáš Kozák. „Ten sportovní byl vždy tak trochu na druhém místě, i když byl také významný.“

S kolegy začal jezdit na dobrodužné výpravy na Kavkaz, posléze na Pamír a Ťan- -šan. Každou zimu trávili ve Vysokých Tat-rách, kde sice není velehorský ledovec, ale pro přípravu na něj trénink alespoň na ledu stačí. „To se mi moc líbilo. Lezete se spe- ciálními kovovými cepíny, mačkami na botách – a strašně to bolí, protože si otlučete prsty, omrznou vám, pálí to a štípe, je to zkrátka fyzicky hrozně náročné, protože musíte neustále překonávat nějaký neduh,“ popisuje pro laika poněkud nepochopitelně nadšeně Tomáš Kozák pocity horolezce. Se zřetelným obdivem k velkoleposti přírody líčí i ledovec poznaný o něco později: „Je to živá masa, která se pohybuje, zrádný tvor, k němuž je nutno přistupovat obezřetně, znát ho a umět ho odhadnout. Jsou v něm trhliny, které mohou být během hodiny zasypány sněhem, takže nejsou vidět. To je problém hlavně při sestupu, kdy už jsou lidé unaveni a nedávají si pozor. Přes trhliny mohou být sice sněhové mosty, více či méně pevné, může přes ně ovšem přejít třeba devět lidí a pod desátým to praskne. Je třeba to znát, předvídat a jistit se. Pohyb na ledovci se prostě musíte naučit.“

Laik by se mohl ptát, proč vlastně horolezci takhle zbytečně riskují, oni sami ale na to mají jiný názor. „Myslím si, že málo horolezců rádo hazarduje se životem, to dělají jen extrémisté, jejichž jednání nese známky psychopatologie,“ namítá Tomáš Kozák. „Běžný typ horolezce hledá v horách krásu a vzrušení, jež jsou sice spojeny i s nebezpečnými situacemi, on o nich ale předem ví, některé se snaží eliminovat, na jiné je připraven a zajištěn. Má lano, skoby a kamaráda, který ho drží, ví, že se musí soustředit a chovat se racionálně. Navíc za těch dvacet let, co lezeme, se natolik zlepšily zajišťovací prostředky, že i díky nim je horolezectví bezpečnější. Na druhé straně je ale možná i extrémnější, protože se lidé mohou pouštět do extrémnějších podniků. To, co jsme v osmdesátých le- tech považovali za extrém my, je pro dnešní dvacetileté horolezce standard. Není to tím, že by byli vyspělí technicky, svou dovedností, ale tím, že mají lepší skoby, pevnější lana a podobně. Myslím, že jsou riskantnější sporty než horolezectví.“

Hora je výzva

Pokušitelé a pokořitelé hor říkají, že cesta nekončí na vrcholu, nýbrž až dole, na úpatí. Nejprve je všechno zajímavé, brzy je ovšem každý pohyb spojen s utrpením, ale také s čekáním na uvolnění v cíli. „Stačí půlhodinka na vrcholu a vy víte, že byste ji nevyměnili ani za rok někde jinde. A často opravdu nejde ani tak o vrchol, ale o pocity, které máte, když to všechno skončí. Sedíte na úpatí a díváte se na to, co jste dokázali zdolat, jak neuvěřitelně převislou stěnu jste dokázali přelézt. To je ta chvíle uvolnění, na kterou jste čekali a kterou nelze popsat.“

Podle horolezců je jejich koníček výzvou – ukaž, že umíš překonat strach, bolest a nepohodlí, být ve střehu a soustředit se, odhadnout své síly a v každé situaci se správně rozhodnout, a to často nejen za sebe, ale i za druhé, zkrátka ukaž, co všechno jsi schopen zvládnout. To všechno je velice důležité, v horolezectví a v životě vůbec. Tomáš Kozák tomu říká pravidlo 110 procent: aby se vyvíjel, musí se překonat o něco víc, než na co v dané chvíli má. Ale ne o moc – jinak člověk stagnuje, nebo se zabije. Obdobně to platí i v praktickém životě – někdo radši spí, kdo chce ale něčeho dosáhnout, vstane v pět hodin ráno, studuje a pracuje.

Na počátku osmdesátých let skupina postupně zdolala kavkazské čtyř- a pětitisí- covky, více než na ně ale Tomáš Kozák vzpomíná na krajinu a její obyvatele. „Je hrozné pomyslet, že lidé, s nimiž jsme se tam setkávali, jsou pryč. Válka má na svědomí i zruinovanou zemi, kde není kámen na kameni. A přitom mají kavkazské národy úžasnou historii s bohatou a svébytnou kulturou a my jsme mezi nimi i v horách zažili spous-tu nádherných věcí.“

V roce 1986 se horolezci přesunuli na Pamír a hned zkraje předvedli husarský kousek. Ačkoli předtím nikdy nebyli výš než pět tisíc metrů, během týdne, jen s dvoudenním odpočinkem, vylezli z jednoho údolí na dvě sedmitisícovky, Pik Komu-nizma a Pik Korženěvskoj.

I na pamírskou výpravu, kterou si ostatně skupina zopakovala, Tomáš Kozák vzpomíná trochu jinak, než by člověk čekal: „Bylo to v Tádžikistánu, na území tehdejšího SSSR, a tak byla všude i spousta Rusů. S mnoha z nich jsme navázali zvláštní druh přátelství. Většinou panovalo embargo na jakékoli politické diskuse, protože je buď měli zakázané, anebo bylo jasné, že bychom se nijak nedohodli. Když šlo ale o běžné denní problémy, o hory, byli vždy ochotni pomáhat. Vzpomínám si také, že v Tádžikis-tánu byla vždycky strašná bída, a jestli je tam dnes ještě znatelně hůř, musí to být naprostá katastrofa.“

Na tehdejší dobu bylo zdolání obou sed-mitisícovek slušný výkon, protože skupina šla bez kyslíkového přístroje. „Ten je takovou berličkou, která může být velice křehká. V sedmi tisících člověku pomůže tak, jako by se pohyboval ve třech nebo čtyřech tisících, ale stačí, když zamrzne ventil ne- bo se zhorší počasí, a není možné vyměnit bombu. Dnes valná většina těch, kteří zemřou při pokusu o zdolání Mount Everestu, jsou lidé užívající kyslík. Zhorší se třeba počasí nebo podmínky výstupu, nebo lezci dostanou horskou nemoc, což jsou všechno fyzicky náročné situace, a už není nic víc, čím by bylo možné je podpořit. Když jde ale člověk bez kyslíku a nemá na to, hora ho prostě dál nepustí a donutí ho vrátit se zpátky. Tenhle způsob je podle mého názoru bezpečnější.“

Ve výšce dopravní linky a ještě výš

Před dvěma lety se Tomáš Kozák zúčastnil snu každého horolezce – výpravy na nejvyšší horu světa. Členy 1. české expedice Mount Everest ’98 bylo kromě něj dalších sedm Čechů, jeden Šerpa a dva nepálští kuchaři („kteří ale velmi záhy onemocněli“). Zdravotními problémy byli později postiženi i dva horolezci, což odpovídá statistice uvádějící, že akce se zpravidla není schopna zúčastnit čtvrtina výpravy. Neobvykle malá skupina měla ztíženou situaci i v tom, že na „ten opravdu veliký kopec“ chtěla vystou-pit ze severní, fyzicky namáhavější strany z Tibetu, kde navíc není vůbec zajištěna podpora, na jakou jsou horolezci zvyklí z Nepálu, a kde téměř nejsou cesty. „A pokud tam nějaká je, může se stát, že na ni spadne lavina. Naši krkolomnou údolní cestu do náhorního Tibetu přerušily laviny dvě. Jednu Číňané lopatami ještě nějak urovnali, druhá ale byla veliká jako dům. Museli jsme z náklaďáku vyložit celý dvoutunový náklad a asi sto Tibeťanů, které tam Číňané tentokrát nahnali, ho přes tu lavinu přeneslo na zádech. Bylo to už ve čtyřech tisících, my jsme tam byli teprve krátce, a tak jsme byli schopni si přenést tak akorát batohy. Na druhé straně už čekala další auta, která nás dovezla do výšky 5500 metrů. Tam cesta končila a začala dvoudenní túra lidí a pětačtyřiceti jaků po kamenitém ledovci a další dvoudenní výstup s nákladem do předsunutého základního tábora v 6400 metrech. To je výška, v níž po Evropě běž-ně létají dopravní letadla, a my jsme ji vy-užívali k „odpočinku“ během téměř dvoumě- síčního dobývání hory. S kolegou, dalším lékařem, jsme zde také prováděli vědecký výzkum. Měřili jsme odpor svalových a tukových tkání, výsledky jsme dnes již vyhodnotili a brzy je chceme zveřejnit.“

Dlouhodobý nedostatek kyslíku byl na organismu samozřejmě znát. Horolezci měli horskou nemoc, patofyziologicky dosud ne zcela prozkoumaný sled symptomů, jako jsou bolesti hlavy, pocity na zvracení, dušnost, otoky končetin, nechutenství či výškové průjmy. Zhubli v průměru o patnáct kilogramů a vyčerpání se demonstrovalo i na poruše pozornosti. Přesto se dvěma z nich podařilo vylézt bez kyslíku až do cíle, což před nimi ze severní strany zvládlo pouhých patnáct lidí. Sám Tomáš Kozák se dostal do výšky asi 8250 metrů. „Člověk někdy musí uznat, že na to nemá, díky tomu jsem asi naživu. Udělal jsem ale jinou zajímavou zkušenost, o níž se moc nemluví. Poslední týden, už po zdolání vrcholu, tři z nás museli zůstat v onom předsunutém táboře a čekat na jaky. Týden jsme jenom čekali – seděli jsme ve stanu, neměli jsme chuť k jídlu ani k pití, nebyli jsme schopni se absolutně na nic soustředit, byla jen přítomnost, která se dala téměř krájet, protože čas se v takových chvílích snad zhmotňuje. Tehdy jsem si uvědomil, co znamená opravdu čekat. I čekání, tak jako překonávání strachu, se ale dá částečně naučit.“

Z Kladna do Francie a USA

Když Tomáš Kozák, rodák z Ostravy, hovoří o svém životě, nešetří slovem „štěstí“. Měl „štěstí“, že na něj maminka mluvila německy, že ho dala již od první třídy na experimentální základní jazykovou školu a o dva roky později na školu s rozšířenou výukou jazyků, díky nimž se již v útlém dětství začal učit anglicky a francouzsky. Na gymnáziu měl „štěstí“ na vynikající profesory, na fakultě pak i na spolužáky, kteří ho přivedli k horám.

Doktor Kozák je ale vědec, a k tomu pouhé štěstí nestačí. Už během studií využil mnohé z toho, co mu dávalo horolezectví – schopnost překonávat překážky, soustředit se, umět se rozhodnout pro to, co je důležité. Ve druhém a třetím ročníku pracoval jako pomocná vědecká síla v Ústavu lékařské biologie a genetiky, kde se v týmu docenta Křena zabýval cytostatickou léčbou metotrexátem u transplantovaných leukemií a lymfomů na krysích modelech. Po promoci a vojně nastoupil v roce 1987 na interní oddělení kladenské nemocnice, udělal si tu I. atestaci z vnitřního lékařství a na své zdejší působení vzpomíná jako na jednu ze svých nejlepších zkušeností v medicíně.

V roce 1991 využil nabídky primáře Rosy a nastoupil na nově otevřené oddělení klinické hematologie do FN Královské Vino-hrady, kde pracuje dodnes. Svůj zájem sou- středil na maligní část oboru, kterou bere „po horolezecku“ – jako výzvu. „Začali jsme léčit akutní leukemie, což je prubířský kámen každé lůžkové hematologie. Teprve tehdy jsme například dokázali transfundovat pacientům krevní destičky, od roku 1993 jsme se začali zabývat také maligními lymfomy. Nejvíc mě ale přitahovalo a stále přitahuje vědomí, že technologie se v této oblasti ubírá velice rychle dopředu. V devadesátých letech udělala naše medicína obrovský skok, když musela právě v techno- logii dohnat veliké zpoždění za vyspělým světem.“

Díky „štěstí“, že uměl francouzsky, mohl doktor Kozák v roce 1994 absolvovat tříměsíční stáž na transplantační jednotce u profesora Bruna Vareta v pařížském Hôpital Necker Enfants Malades. Zkušenosti, které v této oblasti získal, mohl uplatnit při atestaci z hematologie a krevní transfúze a prohloubit brzy nato při další stáži. Díky „štěstí“, že uměl anglicky, získal jako perspektivní vědec roční stipendium Fullbrigh-tovy nadace a od srpna 1994 do července 1995 působil na odděleních transplantace kostní dřeně na Emory University v Atlantě a ve Fred Hutchinson Cancer Research Cen-tre v Seattlu.

Z USA na Vinohrady a do světa

Znalosti a zkušenosti z USA mohl doktor Kozák po návratu na své vinohradské pracoviště využít jako vedoucí zdejšího programu transplantace kostní dřeně. „S pomocí primáře Rosy a kolegů jsem se začal zabývat vysokodávkovanou chemoterapií a transplan- tací periferních kmenových buněk – od transplantace kostní dřeně se totiž dnes už víceméně upouští, i když v názvu programu jsme ji ponechali. K obnově zničené kost- ní dřeně nám stačí krvetvorné zárodečné buňky, které ve dřeni sídlí a umíme je od- separovat z periferní krve. Je to výhodné, protože pacient ani dárce nemusejí být podrobeni dvouhodinové operaci v celkové anestezii. Před čtyřmi lety jsme provedli první takovou transplantaci a od té doby jich máme za sebou přes sto. Indikací jsou zejména maligní lymfomy, myelomy a leukemie.

Před dvěma lety se doktor Kozák zúčastnil nejen výpravy na Mount Everest, ale také zahájení léčby vybraných pacientů s roztroušenou sklerózou metodou vysokodávkované chemoterapie a transplantace peri- ferních kmenových buněk. „Cílem je potlačení imunitního systému s tím, že je šance, že nový, retransplantovaný, už onemocnění působit nebude. Tento přístup má nyní ve světě velký ohlas, v léčbě autoimunitních chorob je to vlastně nejnovější trend, jímž se zabývá řada pracovišť, a naše oddělení je v této oblasti světově známé. Máme dobré výsledky a jeden z největších souborů pa- cientů v Evropě,“ říká doktor Tomáš Kozák. Jako hlavní autor publikoval nedávno spolu s kolegy výsledky této práce ve stati otištěné v časopisu Bone Marrow Transplanta- tion. Je autorem a spoluautorem řady dalších vědeckých statí v českých i zahraničních časopisech, zástupcem primáře oddě- lení klinické hematologie FN Královské Vinohrady a odborným asistentem v oboru hematologie na 3. lékařské fakultě. Všech-no, co zatím dokázal a co ho určitě ještě čeká, může být zúročením „horolezeckého způsobu života“, jak ale s úsměvem říká dr. Kozák na závěr, „člověk musí mít ve všem i trochu štěstí“.

Český hematolog ve Fred Hutchinson Cancer Research Centre v Seattlu (USA)

Tomáš Kozák v prvním postupovém táboře

ve výšce 7100 m – Mount Everest 1998

Eva Wićazová,

snímky ZDN Vladimír Brada

a z archivu Tomáše Kozáka

Ohodnoťte tento článek!