Medicína je hudba a dělat ji je jako hrát v kapele

„Medicína je jako práce v hudebním tělese – buď naslouchám, nebo odpovídám, prostě musím vycítit, jak komunikovat s pacientem, ale i se spoluhráči a posluchači na koncertě. Filozofie muzikanta i lékaře by měla být stejná. A já mám obojí stejně rád, oba obory mě dokonce baví stále víc,“ říká Imran Musa Zangi, „orientální Evropan“, oční lékař, hráč na perkuse a malíř v jedné osobě.


 

Soustřeďovat na svá bedra více činností je jeho zvykem vlastně už od dětství. Možná v tom hraje trochu roli i fakt, že nejednu má dokonce i národnost, rodnou řeč a vlast. Narodil se v roce 1958 v Teheránu íránsko- -iráckým rodičům a jako dvouletý s nimi přijel do Čech, které jsou jeho domovem dodnes.

Jeho otec tehdy v Praze nějaký čas působil v diplomatických službách, později absolvoval postgraduální studium analytické chemie, pracoval v Ústavu pro výzkum rud a ještě později v zahraničním vysílání Čs. rozhlasu a externě ve Filmovém studiu Barrandov, kde dělal dabing a titulky z perštiny a arabštiny. Maminka vystudovala textilní návrhářství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, svá díla vystavovala po celém světě a po letech se po manželově smrti odstěhovala do USA. Doma, „v malém Orientu v Praze“, se mluvilo persky, arabsky a česky.

„Pocházím ze dvou absolutně odlišných národů a protože rozumím jejich jazykům i nářečím, dokonale chápu i jejich mentalitu. To je velká výhoda, protože kdo to neumí, lehce sklouzává k netoleranci nebo ke zjednodušování. Vím, jaké mám kořeny a kde všude jsem doma, takže bych se nejspíš označil za orientálního Evropana s ,národností‘ Pražáka,“ říká doktor Zangi s úsměvem. „Po narození syna a také kvůli zjed- nodušení komunikace s úřady a hladšímu průjezdu přes hranice jsem se před několika lety rozhodl požádat o české občanství a český cestovní pas. Výměnou dokladů se vnitřní pocit ani genetická výbava samozřejmě nemění.“

Záliba v pestrosti

V osmi letech začal Imran Zangi s hous- lemi, v deseti ovšem hraní („kvůli notám“) nechal. To ještě netušil, jak by se mu v budoucnu právě tyhle znalosti hodily.

Od malička také krasobruslil, ale protože mu závodění nepřirostlo k srdci, začal vystupovat v dětské lední revui. U té vydržel 15 let a prožil v ní, jak sám říká, zásadní etapy ži- vota – přes pubertu a seznámení s budoucí manželkou (vrcholovou krasobruslařkou, která si v roce 1982 v taneční dvojici Jana Beránková-Jan Barták stoupla na sedmou příčku na světě a dnes je notářkou a matkou šestiletého Filipa) až po studium na lékařské fakultě. S bruslemi procestoval téměř celou Evropu, šestitýdenní šňůry po Francii, na niž moc rád vzpomíná, se zúčastnil ještě ve čtvrtém ročníku medicíny. Lední revue s sebou tehdy vozila cirkusové šapitó a na jednotlivých štacích pokládala ledový koberec. „Udě-lal jsem si samozřejmě před odjezdem v předtermínu zkoušku ze stomatologie a na další zkoušky v tomto semestru jsem měl individuální studijní plán,“ dodává pro úplnost doktor Zangi.

Vedle krasobruslení ovšem hrál i míčové hry a minigolf, skákal na trampolíně a šermoval. Jako čtrnáctiletý se nadchl pro Vítěz-slava Máchu a zápas. „V naší zemi, Íránu, bylo zápasení a vzpírání tradičním sportem. Můj krajan Azíz Abás, vzpěrač a olympionik z To-kia, který v Praze vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu, mi nabídl, že mne bude trénovat. Chtěl jsem se sice stát zápasníkem, Azíz mi ale po několika týdnech stručně oznámil, že budu vzpěračem. A tak jsem jím tedy byl.“

Od prvních hodin v tělocvičně to Imran Zangi dotáhl až do vrcholového střediska, kde byl v širší nominaci na reprezentaci Československa, vyhrál přebory Středočes-kého kraje a byl pátý na federálních závodech. Souběžně se vzpíráním a krasobrus- lením studoval sportovní gymnázium a chys-tal se na medicínu. Ve čtrnácti letech se totiž nerozhodl jen pro další sport, ale i pro oční lékařství. „Můj vzdálený strýc měl tehdy pokročilé stadium trachomu a já jsem mu slíbil, že se stanu očním lékařem a vyléčím ho.“

Konkurs „na tři kýble dnem

vzhůru“

Studium medicíny miloval. Uchvátila ho především anatomie a histologie, dovedl si dokonce představit, že by po promoci mohl působit na akademické půdě, byl tu ale slib nemocnému strýci. Připravoval se tedy na dráhu lékaře v terénu (že úspěšně, dosvědčují vyznamenání nejlepšího studenta 3. a 5. ročníku) – a souběžně vystupoval v lední revui (vzpírání skončilo s přijetím na fakultu). Ve čtvrtém ročníku k tomu všemu pojal nápad, že bude hrát na bicí. Podobné rozhodnutí může u dospělého a navíc samouka vy- padat jako těžko realizovatelné, ale u člověka, jehož široké příbuzenstvo tvoří z poloviny umělci (a z druhé lékaři), to nebyl žádný zvláštní problém. Imran Zangi začal nejen hrát, ale dal dokonce se spolužáky dohromady kapelu B komplex, se kterou nakonec dva roky doprovázel Mikiho Volka.

V pátém ročníku zkusil na žádost výtvarně nadané matky namalovat svůj první obrázek. „Vlastně byly tři a udělal jsem je jenom proto, abych matce dokázal, že to neumím. Jeden mi pak radila vyhodit – a zbylé dva má dodnes zarámované v San Diegu.“ Ke všem svým činnostem tedy Imran Zangi přidal další, malování se ale vždy věnoval spíše nárazově. Přesto má dnes už za sebou jednu výstavu – v roce 1992 vystavoval s kamarády-profesionálními výtvarníky v Chodovské tvrzi v Praze své akvarely, kaligrafie orientálního písma a jiné práce. „Za dva roky to bude deset let a mě napadlo, že bych mohl uspořádat další,“ plánuje výtvarník-samouk.

Jeho celoživotním průvodcem se ale stala hudba. V šestém ročníku medicíny, před poslední státnicí, ho kamarád seznámil s jazzovou hvězdou Evou Koubkovou, která tehdy sháněla do své kapely druhého hráče na perkuse. „Pozvala mě na konkurs, ale protože jsem neměl nástroje – perkuse jsem tehdy ani neznal, natož abych na ně hrál – obrátila tři kýble dnem vzhůru a já doprovázel jazzovou muziku, kterou mi pustila. Týden nato, bylo to v únoru 1983, už jsem s její kapelou – a taky jejím bubnem – koncertoval.“ Získal pětileté angažmá na plný úvazek a přestože od té doby hrál a dosud hraje i s jinými skupinami, s Janou Koubkovou vystupuje dodnes, i když v posledních letech již jen jako host.

Živelní srdcaři

V roce 1983 čerstvý perkusionista, neboli hráč na bicí nástroje bonga, konga a jiná chřestidla a štěrchadla, promoval a nastoupil na II. oční kliniku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství, kde působí i dnes. „Fakulta je výborná v tom, že vás naučí medicínsky myslet, nic víc. Dá vám kostru, na kterou můžete nabalovat další informace, důležité je ale vědět, kde je najdete. Já je našel především na klinice,“ uvádí dr. Zangi. „I můj obor, oko, samozřejmě vyžaduje mnoho specializací a znalostí. Je to sice orgán malý, ale bezedný, a já jsem v průběhu let prošel všemi jeho součástmi – oddělením sklivcové a sítnicové chirurgie, dětským oddělením a uveální-imunologickou ambulancí, která se před časem rozdělila do dvou týmů. Je dobré, že se každý z nich může soustředit na svůj problém. Kdybych to měl pojmenovat muzikantsky, každý tým tady má v ruce svůj nástroj, který ovládá. To považuji za profesionální, to se mi líbí. Já sám pracuji ve skupině, která se zabývá předním segmentem oka, tedy nemocemi a léčbou rohovky, víček a spojivek.“

Souběžně s postupným zvládáním svého oboru (operativu před druhou atestací krátce rozvíjel také u profesora Caseyho v londýnském Hillington Hospital) se doktor Zangi dál věnoval i jazzu, bigbítu a jiným hudebním žánrům. Aby nehrál načerno, udě- lal si v roce 1984 (jako první v republice) kvalifikaci instrumentalisty na perkuse, čímž své hraní převedl do profesionální roviny. „Dostal jsem druhou kvalifikační sólovou třídu a s ní i nárok na čtyřsetkorunový honorář. Na zkoušku jsem se ovšem musel doučit noty, které mě kdysi vyhnaly od houslí,“ vzpomíná I. Zangi pobaveně.

Krátce nato začal hrát se skupinou Yo Yo Band. Za devět společných let se ale spolu s její stoupající popularitou, a tedy s i četností koncertů postupně zvyšovala i nepřítomnost perkusionisty. „Narodil se mi tehdy syn a já jsem stál před rozhodnutím, zda tomu rychle jedoucímu vlaku obětovat rodinu a práci, anebo se rozloučit. Natočil jsem s Yo Yo Bandem ještě desku Karviná, ale všechny koncerty jsem s ním už odehrát nemohl. Od té doby jsem s nimi vystupoval stále méně.“

Podle doktora Zangiho nesmí hudba na-rušovat životní rytmus a klid, nesmí se stát peklem. Jemu se podařilo ji „udržet na uzdě“ a dosáhnout toho, že je pro něj každý koncert malou slavností. „Někteří hudebníci, kteří se tím živí, mi možná budou oponovat, protože se cítí být profesionály, kteří hrají, co musejí, já si ale myslím, že pokud by se muzika měla stát jen rutinou, nemá cenu hrát. Je taky otázka, co je to profesionál. Ten, kdo hraje pořád stejné věci, nudí sebe i jiné a uvnitř se žere, není u mě profík, ale ,hudebník‘ z povolání. Mám pocit, že ve srovnání s nimi jsme my, živelní srdcaři, jak říkám, z absolutně jiné planety.“

Jazz, etno, bigbít a medicína

Na své hudební partnery měl Imran Zangi vždycky štěstí. S menšími přestávkami dnes již dvanáct let vystupuje v triu s Marti- nem Kratochvílem (piano) a Tonym Acker-mannem (kytara), s nimiž vydal desku a zamýšlí natočit další, „krásný český bigbít“ hraje s Dan Kohout Bandem. „Úžasný zážitek jsem měl nedávno s kapelou Minus 123 minut, ve které hostuji, když dostala ocenění Akademie populární hudby Objev roku 1999. A možná přijdou i další neobyčejné chvíle, protože, jak se zdá, pojedeme na festival do Indianapolis. Jako host natáčím i v řadě dalších projektů, například s Monkey Business Romana Holého, nedávno jsem přijal nabídku, abych hrál v novém seskupení Dana Bárty. A samozřejmě už sedmnáctý rok vystupuji s Janou Koubkovou,“ vypočítává doktor Zangi svá nemedicínská působiště.

Střídá ostatně i ta lékařská. Vedle práce v rohovkové ambulanci na klinice (je tu k zastižení dva dny v týdnu) je primářem sou-kromého zařízení v Praze 2 a vedoucím lé- kařem oční ordinace v Praze 5, kde má se dvěma společníky rovněž provozovnu oční optiky. Také o své medicínské práci dokáže mluvit s nadšením. „Každý den prožívám určitý svátek. Měním svá pracoviště a všude mám skvělé spolupracovníky, hraji s různými kapelami – prožívám prostě tak pestrý život, že si nedovedu představit pestřejší. A medicína je taky hra v kapele, je to hudba, jazz, komunikace. Můžu mít mechanicky nadrcené informace, ale jde taky o to, jak zpra- cuji i všechno ostatní, co k tomu patří. Proto moc nevěřím těm, kdo tvrdí, jak skvělí by byli, kdyby dělali něco jiného. Podle mě to vyjde nastejno. Má-li člověk schopnosti, může dělat cokoli a bude to dělat stejně dob- ře. A samozřejmě naopak. Kdo dělá špat- ně medicínu, nebude pořádně umět ani mýt nádobí.“

Kdyby býval doktor Zangi zůstal po promoci na fakultě, byl by nejspíš přísný učitel, napadá toho, kdo ho poslouchá. „Myslím, že ne. Neznalost bych asi medikům odpustil, tu lze doplnit, a koneckonců, člověk stejně zapomene to, co pak v praxi nedělá. Vždyť i po skončení studia jste lékařské embryo a vysokoškolský diplom je pro vás jen jakýmsi oficiálním povolením či výzvou, že teď byste se opravdu měli začít učit.

Co bych ale medikům neodpustil určitě, je cynismus a absence pokory. Ono to vlastně souvisí s tím, jaký má člověk charakter. Ze všeho nejvíc nesnáším právě charakterové vady. I člověk, který by si mohl za své peníze koupit třeba půl světa, je nula, pokud je to prevít. ,Drban‘ s dobrým srdcem je pro mě daleko hodnotnější.“

Eva Wićazová

Medicína je hudba a dělat ji je jako hrát v kapele
Ohodnoťte tento článek!