O dobrých sudičkách, laseru, tibetské medicíně, papoušcích a (nejen) léčivých kamenech


 

Život MUDr. Miroslava Procházky (39) ovlivnilo několik více či méně vzdálených míst – Tábor, České Budějovice, Pra-ha a centrální Asie, zejména Tibet. Pře- devším díky nim se stal tím, čím je, včetně zvyku spíše než o sobě hovořit o tom, co se mu stalo osudem.

Staletou tradici rolníků a řemeslníků narušil v hanáckém rodu až jeho otec, který jako první vystudoval vysokou školu, právnickou fakultu. Stal se vojákem z povolání a rodina se proto poměrně často stěhovala. Díky tomu se Miroslav Procházka nenarodil na Kroměřížsku, jak bylo v rodině „zvykem“, nýbrž v jihočeském Táboře, „zajímavém městě, které se asi na každého, kdo v něm žil, obtisklo svou zajímavou historií a pitoreskní atmosférou“.

Tábor

Když Miroslav Procházka vzpomíná na prostředí, které, jak říká, člověka v dětství formuje podobně, jako se formátuje disketa, vidí krásné malé město s řadou výhod. Bylo z něj blízko do přírody, ve velikých voliérách tu mohl chovat andulky, chůvič-ky, zebřičky a jiné drobné ptáky, tady se v teenagerovských letech začal zajímat také o přírodu neživou – sbírání minerálů, jemuž se ale soustavněji věnoval až od příští „štace“ v Českých Budějovicích.

Jinou výhodou Tábora byla velmi dobrá úroveň základního a středního školství, zejména výuky cizích jazyků. Na devítiletce se učil němčinu, ruštinu a angličtinu, k nimž na gymnáziu přidal ještě francouzštinu. Tento táborský vklad oceňuje doktor Procházka při svých četných cestách do zahraničí i při vědecké práci dodnes: „Jazyková výbava člověku usnadňuje komunikaci a při studiu odborné literatury mu umožňuje být o dva kroky napřed, než někdo cizojazyčné publikace přeloží do češtiny i pro ty ostatní.“

V idylickém Táboře ale také jako šest- náctiletý prodělal poměrně těžkou nehodu dolních končetin, která ho na určitý čas imobilizovala. Byla ovšem štěstím v neštěstí, protože se stala posledním a jednoznačným impulsem k rozhodnutí studovat me- dicínu. „Měl jsem dost klopotnou rehabilitaci, která neskončila funkčně zcela úspěšně, a proto jsem si umínil, že budu dělat rehabilitační lékařství. Už v prvním ročníku Fakulty všeobecného lékařství, kdy se většina spolužáků viděla být chirurgy nebo plastickými chirurgy, jsem své okolí ujišťoval, že budu dělat rehabilitaci a budu se snažit ji dělat poctivě a dobře. Znělo to asi přesvědčivě, protože jsem byl po promoci přijat do aspirantury právě na katedru rehabilitace, respektive polovičním úvazkem na katedru fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace a polovičním úvazkem na katedru fyziologie. Dnes to ovšem vidím trochu jako krok zpět, protože to tehdy byla suchopárná práce zaměřená spíše na ryze teoretickou oblast a v podstatě odříznutá od pacientů.“

Po aspirantuře čekala Miroslava Procház-ku vojenská služba a posléze zaměstnání v dalším z „osudových“ míst jeho života.

České Budějovice

„Pracoval jsem tam na rehabilitačním oddělení OÚNZ, kde byl fantastický primář Jiří Koutný. Ten mne jako moudrý delfín pro-vedl oceánem rehabilitační medicíny,“ říká dr. Procházka o svém někdejším učiteli, jehož tvář na něj hledí z fotografie pod sklem na psacím stole. „Byla to obrovská osobnost, člověk, který se nijak neprosazoval, ačkoliv toho tolik uměl. Tehdy mne začala zajímat mimo jiné otázka myoskeletální medicíny, tedy mobilizačních a manipulačních technik, v nichž byl primář Koutný přímo hvězdný. To byly takové ty okamžiky, kdy jsem za ním po dlouhém marném hmož- dění přišel a žádal radu či pomoc, pan primář udělal ťuk – a pacient odcházel uzdraven a zpívající. Když jsem se ho ptával, jak to proboha dělá, uklidňoval mě, že jemu to prvních dvacet let taky nešlo,“ směje se dr. Procházka.

V odborném smyslu pro něj byly České Budějovice šťastným krokem i z jiného důvodu. Na rozdíl od většiny ostatních rehabilitačních lékařů se při volbě první atestace rozhodl pro interní medicínu, která podle něj i v dnešní době poměrně úzké specializace zůstává jakýmsi holistickým pojetím člověka. Při této příležitosti se setkal s primářkou Olgou Shonovou (jejíž fotografie visí na stěně ordinace). „Oba tito lidé, primáři Koutný a Shonová, byli jako mé dvě dobré sudičky: oba mi nezištně předali obrovské množství svých vědomostí, jakého sám asi nikdy nedosáhnu,“ říká MUDr. Pro-cházka. „Vztah, který se mezi námi vytvořil, byl podobný tomu, jaký známe z asijských filozofií a v němž jsou učitel a žák partnery. Oba primáři byli navíc výjimeční i svým vztahem k pacientům. Byl to pro ně vztah dvou druhů, kteří si na cestě od nemoci ke zdraví kráčejí bok po boku. Když se ohlížím zpět, připadá mi, jako bych byl těmto dvěma osobnostem stál na ramenou a měl díky tomu šanci vidět o trochu dál, než kdybych pod sebou tuto oporu neměl. Myslím, že právě oni ze mne udělali to, co ze mne je.“

Praha

V roce 1990 se Miroslav Procházka na- trvalo přestěhoval do Prahy. Po přechodném působení v ordinaci rehabilitace a akupunktury v Ústavu lékařské kosmetiky vy- budoval před šesti lety rehabilitační oddělení ve zdravotnickém zařízení Jarov, kde pracuje jako vedoucí lékař se specializací vnitř- ní lékařství, fyziatrie, balneologie a léčebná rehabilitace. Na rozdíl od mnoha jiných pracovišť mají zdejší zaměstnanci velké štěstí – práce zde je výrazně usnadněna díky pochopení vedení Městské části Prahy 3.

Tady mohl doktor Procházka plně rozvinout prvního ze svých koníčků – terapii neinvazivními lasery, jejíž nástup u nás za- chytil jako jeden z prvních ještě v době, kdy se o ní příliš nevědělo. Na počátku devadesátých let měl také jeden z prvních neinvazivních laserů v Čechách. Dnes jich jeho pracoviště (vedle něj je tvoří devět fyzio- terapeutů a zdravotní sestra) používá deset a dokonce v této oblasti působí jako školící středisko. Stážovali tu lékaři z Egypta, Spo-jených arabských emirátů, Ruska, USA, Ve-nezuely, Brazílie, Argentiny a dalších zemí. O léčbě neinvazivními lasery publikoval dr. Procházka tiskem či na kongresech již desítky prací, které jsou citovány v celém světě. „Jsem pyšný na to, že práce českých lékařů a inženýrů udělala z naší země jednoho z hybatelů tohoto velmi dynamického odvětví medicíny,“ dodává dr. Procházka.

Ke členství v České lékařské akupunk- turistické společnosti, Společnosti lékařů FBLR a Společnosti pro myoskeletální medicínu navíc přidal i členství (dnes ve výboru) obou odborných společností, které se v České republice laseru věnují, tedy v Ra-diobiologické společnosti a Společnosti pro využití laseru v medicíně.

Tibet a centrální Asie

V polovině osmdesátých let začal Miro-slav Procházka na pražské Jazykové škole studovat tibetštinu. „Přemluvila mě k tomu kamarádka, protože jí a dalším zájemcům chyběl do počtu potřebného k otevření kursu šestý pošetilec. Vyhověl jsem jí, dílem i proto, že jsem zde viděl jistou vazbu na jógové aktivity, jimž jsem se tehdy věnoval,“ říká k tomu dr. Procházka. Tibetština, Tibet a vše, co s ním souvisí, se pak staly jeho dalším velkým koníčkem, o němž dokáže s nadšením mluvit celé hodiny.

„Tibetština je velice složitý tónový jazyk, který by se snáze zapisoval v hieroglyfech. Tibeťané ale převzali indické písmo určené pro jazyk hláskový, a proto se v ní všechno jinak píše a jinak čte. A aby to bylo ještě složitější, existují vlastně tibetštiny dvě – zdvoři- lostní a ,normální‘,“ uvádí dr. Procházka. Dí-ky jazyku se zároveň seznamoval i s historií, kulturou a filozofií země, která mu osudy ze všech stran ohroženého území ve středu kontinentu trochu připomíná naši republiku.

Při svém studiu také objevil v Evropě nepříliš známý systém tibetské medicíny: „Přesnější je asi označení medicína centrální Asie, protože Tibet byl obrovským kulturním střediskem oblasti mnohem širší, než bylo jeho vlastní území,“ vysvětluje MUDr. Procházka. „Svým vlivem zasáhl na jihu do Nepálu a severní Indie a na severu až za Bajkal. Proto je třeba připomenout, že vedle Tibeťanů hráli velikou kulturní roli i Ujguři, Tataři, Burjati a další zdejší národy. Já sám jsem například mnohé informace získal ze Zabajkalí a z Mongolska.“

Medicína Tibetu či centrální Asie – na rozdíl od svých „sester“ v Indii a Číně – podle něj měla řadu výhod. Udržovala kontak- ty s jinými zeměmi, a mohla tak přebírat poznatky nejen od sousedů, ale například i z Persie a středomořských civilizací. Tibeťa-né si navíc velice cenili vzdělání a zvali za tímto účelem na svůj dvůr i mnoho zahraničních osobností. „Medicíně tam byla nakloněna také státní filozofie, tedy buddhis- mus, který si jako jedno z nejvyšších kritérií postavil soucit s trpícími,“ pokračuje tibetolog ve svém výkladu. Tato šťastná souhra okolností je podle jeho názoru vysvětlením vysoké úrovně tibetské medicíny včetně lékařských škol, které fungovaly jako skutečné lékařské fakulty. Studium trvalo šest let a začínalo anatomií a embryologií, přes fyzio-logii a poznávání léčiv až po vlastní terapii.

S přemírou překladů původních tibetských děl se ale dnešní zájemce bohužel nesetká. Tuto mezeru se do jisté míry snaží zaplnit právě dr. Procházka. Po knize Zdraví pro život anglicky píšícího autora Roberta Sachse dnes již několik let pracuje na překladu stěžejního spisu – Atlasu tibetské medicíny. Na originál tohoto souboru 77 ma- leb na hedvábí v klasickém stylu thangka, doplněných o stručný komentář, se M. Pro-cházka jel podívat až do burjatského Ulan- -Ude, kam jej pozvali pracovníci tamní akademie věd. Dílo bylo dosud přeloženo do ruštiny a angličtiny, v obou jsou ale jistá pochybení v identifikaci léčivých minerálů. Korekci postupně provádí překladatel do češtiny, neboť mineralogie je třetím z jeho koníčků. „Je to ale práce ještě na několik let. Až ji dokončím, budu moci zemřít,“ směje se doktor Procházka.

Za medicínou, kameny a papoušky

Jako snad každý kluk začal ve třinácti či čtrnácti letech sbírat kameny. Po přesídlení do Českých Budějovic již s ostatními sbě- rateli objížděl okolní lokality unikátního minerálu – vltavínu a svou vznikající sbírku později rozšířil i o další tektity, tedy kameny, které nemají svůj původ přímo na Zemi. „Existuje mnoho teorií, jak vltavín vznikl,“ říká MUDr. Procházka o kameni, který má nejraději. „Nejuznávanější je ta, která tvrdí, že když před zhruba patnácti milióny let dopadl do oblasti dnešního západoněmeckého Riehsu veliký meteorit, vyhodil obrovské množství zeminy, která se roztavila a dokapala na zem v podobě skleněných kapek – vltavínů. Obdobně patrně vznikly i indočínity, filipínity, georgianity a ostatní tektity.“

Mineralogická vášeň MUDr. Procházky vykrystalizovala i do podoby knihy Lapi- dář pražský – o tajemných a magických vlastnostech drahých kamenů, kterou vydal před třemi lety. „Je zajímavé, že až do 19. století určovala cenu kamenů spíše možnost jejich medicínského využití,“ poznamenává M. Procházka. „A ještě zajímavější je fakt, jak se některé kultury, které spolu neměly vazbu, shodovaly ve využití konkrétních minerálů. Například jadeit se po-užíval k terapii ledvinných kolik ve Špa- nělsku, Jižní Americe, ale i Číně. Spojitost prvních dvou míst lze ještě pochopit, v případě Ameriky a Číny to už ale tak lehké není. Pro některé etnografy to je ovšem dů- kaz, že mezi oběma částmi světa muselo spojení existovat.“

Láska ke kamenům zavedla dr. Procházku do mnoha zemí a kontinentů, dokonce i za severní polární kruh, na většinu cest ho ale dovedla medicína. Například v roce 1994 vyhrál konkurs na místo poradce při budování centra léčebné rehabilitace ve Spojených arabských emirátech. Za etnomedicínou se několikrát vypravil do Mongolska či Indie, nejmilejším místem pro něj ovšem bylo zabajkalské Burjatsko, nejsevernější cíp území, kam zasáhl buddhismus (a kde byl dr. Procházka v roce 1998 prvním Čechem, který sem přijel po našich legionářích). „Buddhisté obecně jsou velice hodní lidé, a Burjati byli naprosto fantastičtí. Laskaví a moudří, kteří by se pro druhého rozdali. Kdysi tam mívali výborný institut pro stu- dium dálněvýchodních a speciálně tibetských medicínských nauk, dnes je ale bohužel z ekonomických důvodů už prakticky rozložený,“ uvádí Miroslav Procházka.

Během devadesátých let procestoval Evro-pu, kde na kongresech informoval o úspěších svého pracoviště v oblasti neinvazivní laserové terapie, anebo východ USA, kde se mimo jiné zúčastnil sjezdu gastroenterologů.

Díky laseru se dr. Procházkovi podařila i jedna z nejzajímavějších cest z hlediska jeho třetího koníčka – chovatelství velkých papoušků. V loňském roce byl pozván na jihoamerický kongres laserové medicíny do Brazílie, aby tam přednesl výsledky své studie o vlivu neinvazivního laseru na problematiku tinnitu. Pořadatelé akce mu několi- krát telefonovali, aby zjistili, jaké zajímavosti mají váženému českému kolegovi v Brazílii připravit, odpovídal jim však ornitolog: „Stá-le jsem jim opakoval, že bych rád viděl papoušky ve volné přírodě. Když jsem pak do- razil na letiště v Sao Paulu, stáli mezi čekajícími lidmi také tři důstojní muži v oblecích, kteří místo obvyklých cedulí typu Mr Smith drželi velikého dřevěného papouška. Ihned jsem poznal, že ti lidé čekají na mne.“

Tato cesta jej tedy nezaujala jen zjištěním, jak dynamickým rozvojem prochází laserová medicína i v „exotických“ krajích. „Nejzají-mavější přece jenom bylo poznání brazilské přírody, především tamní ptačí říše,“ svěřuje se dr. Procházka. „Pro ,ptáčkaře‘ je to úžasný zážitek, když mu tam opeřenci, které my chováme v klecích, vřískají nad hlavou.“

Podobný, i když miniaturizovaný zážitek chce ostatně připravit i pro ty, kdo se do vzdálených končin nedostanou. Jako člen a několik let i předseda Klubu přátel exotického ptactva (jednoho z nejstarších fungujících spolků na našem území, který letos slaví 70. výročí založení) je totiž MUDr. Pro-cházka spolupořadatelem každoroční populární výstavy opeřených exponátů v praž- ské Botanické zahradě. Ta letošní by měla být na přelomu léta a podzimu věnována právě velkým papouškům.

Sám má doma tři. Prvního – papouška šedého žaka – si koupil ihned po přesídlení do Prahy v roce 1990, v současné době se po jeho bytě pohybuje amazoňan modro-čelý (Karel), kakadu bílý (Ronnie) a nej- větší z nich, devadesát centimetrů vysoká Terezka, neboli ara ararauna – impozantní, respekt budící pták, který musí být před návštěvami pro jistotu uklizen do bezpečné vzdálenosti. „Jsou to velmi inteligentní ptáci a je s nimi zábava,“ nedá ovšem na své svěřence dopustit chovatel. „Zdraví, říkají pár vět, pískají. Jeden čas jsem jim pro zábavu nechával přes den zapnutou televizi a amazoňan se pak naučil to, co opakovaně slýchal, například reklamy. Nedovedete si představit, jak je děsivé, když vám pták desetkrát po sobě opakuje: ,Čokoláda! Té bych snědl spoustu!‘“

Vltavín má dr. Procházka nejraději

Miroslav (uprostřed), Terezka (v kleci) a Karel Procházkovi

Ohodnoťte tento článek!