I nepříjemné situace jsou výbornou životní zkušeností


 

Prof. MUDr. Pavel Barták, Csc.,

dermatovenerolog, vědecký pracovník Centra elektronové mikroskopie Stát-ního zdravotního ústavu, bývalý vedoucí dermatovenerologické katedry IPVZ a přednosta dermatovenerologické kliniky 2. lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze. Čestný člen České lékařské společnosti JEP, České dermatovenerologické společnosti JEP, rakouské a německé dermatologické společnosti, člen Evropské-ho dermatologického fóra, European Society of Dermatological Research, So- ciety of Ultrastructural Research, České imunologické společnosti a Společ-nosti pro alergologii a klinickou imunologii

Narodil se 9. září 1927 v Praze, kde po absolvování reálného gymnázia a fakulty vše-obecného lékařství UK nastoupil jako sekundář na I. zubní kliniku profesora Kostečky. V roce 1952 byl povolán do základní vojenské služby a po jejím skončení pracoval do roku 1958 jako asistent profesora Fingerlanda v patologicko-anatomickém ústavu Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové a jako klinický patolog přešel na dermatovenerologickou kliniku profesora Janouška. V roce 1963 byl požá- dán profesorem Bielickým, přednostou kožní kliniky na hygienické fakultě UK v Praze, aby se ujal vedení tamní patohistologické laborato- ře. Nastoupil jako asistent, v roce 1967 byl jmenován docentem a od roku 1969 zastupují- cím přednostou dermatovenerologické kliniky 3. LF UK v Praze. Po politických prověrkách v roce 1971 byl okamžitě propuštěn a bylo mu zakázáno vyučovat, publikovat a vědecky pracovat. V letech 1971 až 1979 směl pracovat pouze na periferním obvodě jako subalterní dermatovenerolog. Protože se předtím při téměř dvouletém pobytu v londýnském St. John’s Hospital pro kožní nemoci naučil teorii i praxi elektronové mikroskopie, celou dobu svého „vědeckého exilu“ tajně pracoval u elektronového mikroskopu. Proto si ho v roce 1979 vyžádal profesor Konopík, vedoucí Laboratoře pro výzkum metabolismu kůže, aby pro něj zpracoval vědeckou studii o účinku ultracentrifugace na kožní struktury pomocí elektronového mikroskopu. Práce se sice podařila, ale trochu zvláštní povaha profesora Konopíka zavinila odchod docenta Bartáka do Ústavu hematologie. Vzápětí těžká choroba jeho matky a syna spolu se zhoršující se politickou situací vedly k rozhodnutí vrátit se opět na obvod. Ani matčina i synova smrt nezastavily jeho práci u elektronového mikroskopu, a tak nikoho nepřekvapilo, když se v roce 1990 stal vedou- cím katedry dermatovenerologie IPVZ a přednostou dermatovenerologické kliniky 2. LF UK a v roce 1993 byl jmenován profesorem pro obor dermatologie a venerologie. V roce 1994 habilitoval nejschopnější ze svých asistentek a v roce 1995 odešel do důchodu. Stále se však věnuje vědecké práci v elektronmikroskopické laboratoři SZÚ v Praze a také klinické práci v soukromých zdravotnických zařízeních. Je autorem zhruba 300 přednášek, má 124 českých i zahraničních publikací.

Profesor P. Barták je ženatý, manželka je lékařka-internistka, balneoložka a odbornice v tělovýchovném lékařství. Mají dceru (1964), syn (1954) zemřel v roce 1986.

Co vás, pozdějšího profesora dermatovenerologie, přivedlo na počátku kariéry ke stomatologii?

Já jsem hned od začátku studia dělal demonstrátora u proslulého profesora fyziologie akademika Viléma Laufbergera. Dostával jsem za to tehdy 600 korun měsíčně, což byl pro študáckou kapsu velký peníz, ale můj otec byl v invalidním důchodu a já jsem musel přispívat do domácího rozpočtu. Proto jsem v pátém semestru přijal místo pomocné vědecké síly na I. zubní klinice profesora Kostečky, kde mi nabídli 1000 korun. Po promoci už jsem se automaticky stal na klinice sekundářem. Odjakživa mě však lákala věda, a proto jsem současně večer chodil na patologickou anatomii docenta Stolze ve vinohradské nemocnici, kde mě doktor Jiřička naučil patohistologii. Na zubní klinice jsem tyto zkušenosti uplatnil při zakládání histologické sbírky.

A co vás vedlo k tomu, že jste dalších šest let života věnoval armádě?

V roce 1952 jsme šli jako vysokoškoláci do důstojnické školy v Hostinném. Trvala jedenáct měsíců a byla tak „skvělá“, že v závěru degradovali našeho velitele pro nelidské zacházení s frekventanty. Poslední dva měsíce jsme strávili v Hradci Králové, kde jsem školu skončil jako politicky nespolehlivý v hodnosti vojína. Jenže současně celou naši jednotku, jak se tehdy říkalo, „nalili“ hlava nehlava na vojnu a já jsem se z vojína stal rovnou kapitánem. Nikdo se nikoho neptal na souhlas, mně dokonce desátník řekl, že když nepodepíšu, půjdu k černým baronům. To pak bylo rozhodování hned lehčí.

V čem spočívala vaše „politická nespolehlivost“?

Začalo to z nepatrného důvodu, tak na úrovni postav ze Škvoreckého románů. Velitel útvaru zachytil můj dopis kamarádovi, v němž jsem hodnotil intelektuální schopnosti a morální úroveň nadřízených. Řekl mi, že nejenže prozrazuji vojenská tajemství, když píšu, že můj velitel má hodnost staršiny, ale co horšího – že jsem se projevil jako jasný třídní nepřítel.

Nakonec jsem měl obrovské štěstí, protože díky předchozí pitevní praxi na Vinohradech jsem byl přidělen jako asistent profesoru An-tonínu Fingerlandovi na patologickou anatomii. Tam jsem po pěti letech atestoval. Když hradeckou fakultu převzala Karlova univerzi- ta, stal jsem automaticky jejím civilním asis- tentem.

V Hradci Králové jste ovšem pracoval i v dalších letech.

K práci u profesora Fingerlanda patřilo i odečítání biopsií, mimo jiné také pro dermatovenerologickou kliniku. Když padla akademie, nabídli mi dermatologové místo klinické- ho patologa. Tam jsem pak ve sklepě vybudoval histologickou laboratoř. Musel jsem se však naučit dermatologii a nakonec jsem ke své patologické atestaci přidal také první a druhou atestaci dermatovenerologickou. Tak jsem pronikl mezi dermatology a ve třiašedesátém roce jsem přešel na dermatovenerologickou kliniku lékařské fakulty na Vinohradech.

V tomto období jsem vedle řady menších publikací a zpráv publikoval dvě, které byly oceněny i ve světě. Byla to kandidátská práce Erythema nodosum, kterou jsem uveřejnil u nás a v Německu, a habilitační práce o kožních vaskulitidách, kterou jsem publikoval v Anglii a ve Spojených státech.

Na základě této práce jste byl v roce 1967 pozván do Londýna?

Angličtí kolegové o tom, co dělám, věděli už někdy v polovině šedesátých let z mé přednášky na kongresu v Brně. Přišli za mnou s nabídkou stáže v londýnském St. John’s Hospital, pozval mě přímo přednosta kliniky profesor Calnan. Ačkoli jsem byl „politicky nespolehlivý,“ nemohla mě „vyšší místa“ nepustit, protože by si byla udělala ostudu. A jako bych tušil, že se schyluje k nějakým problémům, obhájil jsem ještě před odjezdem habilitační práci. Byl jsem tehdy nejmladší docent v republice. V květnu 1967 jsem pak odjel do Anglie, ale po půl roce jsem se musel vrátit, protože mi umíral otec. To už přišlo jaro osmašedesátého roku a já jsem se opět na popud profesora Calnana vrátil do Londýna. Za mnou pak přijela celá rodina. Začalo se schylovat k drastickým normalizačním opatřením, nám se však začalo stýskat po Praze. Angličtí kolegové včetně profesora Calnana nás denně varovali, abychom se rozhodně do Prahy nevraceli. Dostal jsem dokonce pozvání na univerzitu v Newcastlu, abych tam zavedl elektronovou mikroskopii, profesor Calnan nám sehnal pro děti školu. Já jsem si ale nedovedl představit, že už nikdy neuvidím Karlův most a Hradčany. Navíc jsme byli daleko a v Londýně člověk nevěděl, že je to u nás tak špatné, jak se to pak ukázalo být. Tak jsme se po dlouhých úvahách na podzim 1969 vrátili domů.

Jak jste se dostal k elektronové mikroskopii?

Moje setkání s ní byla vlastně náhoda. Do laboratoře v Londýně jsem přišel jako pato- log-histolog a musím říct, že si toho okolí dost vážilo, protože kombinace dermatologie s patologickou anatomií je poměrně vzácná. Takže mě mezi sebe rychle přijali a přidělili mě kolegyni Elizabeth Ryanové. To byla úžasná žena, skvělý parťák a výborný vědec. Ta mě začala učit elektronovou mikroskopii. V šedesátých letech to byl ještě poměrně primitivní pří- stroj – nedrželo v něm vakuum, jeden objekt bylo třeba fotit třeba na deset desek v různých expozicích a podobně. Pracovali jsme tehdy na chorobě s poetickým jménem mycosis fungoides a pamatuji se, že to byly krásné časy naprostého soustředění na vědu. Elizabeth se navíc stala takřka členem naší rodiny. Bylo to přátelství, jaké se potká málokdy. Je vůbec zajímavé, že jsem v  cizině získal několik přátel, jaké jsem v Praze nesehnal. Kamarády na život a na smrt, na které se můžete kdykoli spolehnout, vyzkoušené v těžkých dobách.

Jaký byl výsledek výzkumu mycosis fungoides?

S Elizabeth Ryanovou jsme se náhodou trefili do doby „znovuobjevování“ Langerhanso-vých buněk v epidermis. Byl to šlágr, ale nikdo kloudně nevěděl, na co jsou. Švédka Silber-bergová tehdy zcela náhodou zjistila, že to je vlastně jedna z nejdůležitějších buněk v těle, protože navozuje imunitní reakci a je základem obrany celého organismu, a že bez ní nelze přežít. Zařadili jsme práci na výzkumu této buňky do svého programu, aniž jsme tušili, kam až nás to zavede. Byla to obrovská klika. Ve vědě se všechno děje především „klikou“. Jeden z mých učitelů, hradecký profesor Janoušek, říkal, že cílené úsilí nikdy nikam nevede, že člověk musí spoléhat jenom na štěstí a na ná- hodu. Zkrátka jsme se chytili pravé věci.

Po vašem návratu a krátkém vedení kliniky ovšem režim ocenil vaše zkušenosti tehdy obvyklým způsobem.

Dodnes si vzpomínám na ty dva typické partajníky tázající se, co říkám vstupu vojsk. Odpověděl jsem, že je to okupace – a během čtrnácti dní už jsem na klinice nepracoval. Je zajímavé, že vzápětí lidé, které jsem považoval za kamarády, přecházeli na druhou stranu ulice, aby mi nemuseli odpovědět na pozdrav. To jsou smutné zkušenosti, ale velice cenné.

Také práce obvodního dermatovenerologa, která mi byla určena až do roku 1979, byla výbornou školou. Tam se člověk hodně naučil, protože nebylo výjimkou mít 60 pacientů denně. Jeden den v týdnu jsem si vydobyl pro práci na patologii ve vinohradské nemocnici. Tak jsem pořád zůstával „in“. Zároveň jsem byl tajným členem týmu v elektronmikroskopické laboratoři Státního zdravotního ústavu. Tajně proto, že jsem z kádrových důvodů nesměl ani vědecky pracovat, ani učit, ani publikovat.

Kdy pro vás absurdita oněch let skon- čila?

Ona pokračovala dál. Díky praxi na elektronovém mikroskopu jsem dostal nabídku profesora Jana Konopíka na práci v jeho Laboratoři pro výzkum metabolismu kůže na I. kožní klinice v Emauzích. Potřeboval někoho, kdo by pomocí histologie a zejména elektronmikroskopické histologie zkoumal změny kožních tkání po ultracentrifugaci. Přes ministerstvo mě tehdy vytáhl z obvodu, háček byl ale v tom, že laboratoř byla školským zařízením, kde jsem jako nespolehlivý nesměl být zaměstnán. Proto jsem byl úředně zaměstnancem Ústavu hematologie, což bylo resortní zařízení ministerstva zdravotnictví, ale ve skutečnosti jsem pracoval pro profesora Konopíka. Abych se vymkl tak trochu otrokářskému statutu soudruha pro- fesora, začal jsem s kolegy imunologický výzkum, který byl vlastně pokračováním práce z Anglie. Zkoumali jsme Langerhansovy buňky a celulární imunitu vůbec, což je podstatou atopie, tedy atopické dermatitidy, astmatu, migrén, zkrátka alergie. Ta byla známa jen ve své druhé fázi – v podobě nespecifického zánětu. První – specifická – byla víceméně „hic sunt leones“. Právě Langerhansova buňka byla klíčem, který postupně odemykal jednotlivé komnaty na celulární i molekulární úrovni.

Za čtyři roky jsem soudruhu profesoru Ko-nopíkovi udělal normální grantovou práci – tehdy se tomu ovšem ještě grant neříkalo – na jejímž konci byla fotografiemi doplněná knížka, kde se spojila ultracentrifuga s imunitní funkcí dendritické buňky. Měli jsme to obhajovat, jenže právě v té chvíli mi profesor Konopík oznámil, že obhajovat půjde sám, protože já přece ani nemám právo nějakou vědeckou práci dělat, natož obhajovat. Odmítl jsem mu práci odevzdat, on mi ji však sebral a debatu za- končil tím, že mi okamžitě zakázal vstup do laboratoře. Jen pro úplnost – jeho obhajoba byla fiaskem, protože měl veliké obtíže s výslov-ností některých důležitých imunologických termínů.

Tehdy mě zachránil můj skutečný zaměstnavatel, Ústav hematologie, kde mě okamžitě zařadili jako morfologa s tím, že se naučím he- matologii a budu mít na starosti referenční laboratoř pro celou republiku. Vstával jsem tehdy ve čtyři hodiny ráno a dřel jsem jako kůň. Jenomže v té době těžce onemocněla moje matka, o kterou jsem se musel starat, pak začal stonat a umírat syn. To už bylo na mě moc. Tentokrát jsem šel sám. Zase na obvod.

Přes všechna životní úskalí jste celý život věnoval vědě. Co považujete za svou nejpřínosnější práci?

To, čím jsem přispěl do imunodermatolo-gie – výzkum Langerhansovy buňky. Léta jsem například pracoval na výzkumu Birbeckova granula – to je organela Langerhansovy buňky – a jeho výsledky přijal příznivě vídeňský kongres (1994).

Je těžké říci, že je něco moje osobní práce, protože vždycky na všem děláte kolektivně. Například loni na kongresu v New Yorku jsem publikoval práci o borreliích (týkala se elektronové mikroskopie Langerhansových buněk), která sice byla mým nápadem, ale zpracoval ji celý kolektiv doktorky Dagmar Hulínské, vedoucí elektronmikroskopické laboratoře Stát-ního zdravotního ústavu.

Co je Evropské dermatologické fórum, jehož jste členem?

To je osmdesát profesorů dermatologie ze států Evropské unie v čele s Lasse Braathenem z Bernu. Čeští členové jsou jenom dva – profesor Petr Arenberger a já. To je čest pro nás oba, ale hlavně pro českou dermatologii.

Cílem fóra je sjednotit dermatovenerologickou péči v tom, že by pacient měl být o své nemoci a postupu a příčině léčení dokonale in- formován, aby mohl skutečně spolupracovat. To je taky důvod, proč jsem v posledních letech začal psát spousty článků a dělat vlastně „zdravotnickou osvětu“. V intencích fóra je rovněž sladění výuky mediků tak, aby byla stejná v celé Evropě. Stejná by měla být i postgraduální a celoživotní výuka, identickou cenu by měly mít také akreditace (naše atestace), aby každý lékař mohl pracovat v kterékoliv členské zemi. To je ovšem věc nejen znalostí odborných, ale také jazykových, a v tom máme ještě mnoho co dohánět.

Obstojí naši studenti a lékaři?

Budou muset. Zatím je i odborné srovnání pro nás dost nepříznivé, ale věřím, že se to podstatně zlepší. Chce to nejen pilnější pracovníky, ale i schopnější zákonodárce a hlav-ně lepší učitele. Ti musejí nejen více vědět, ale musejí být také mnohem přísnější. Sou-časná praxe na úrovni fakult i postgra- duálu svou tolerantností odpovídá známému heslu „nejsme jako oni“ a výsledky jsou neméně škodlivé. Je to vidět zejména na zahraničních kongresech. Kéž by se to změnilo ještě v tomto století.

Ohodnoťte tento článek!