Soudruzi o nás dost často pejorativně hovořili jako o „tom kostelním sboru“


 

Diabetologické dny, pořádané každoročně v Luhačovicích, již dvě desítky let zahajuje a také ukončuje pětihlasá, ve starém stylu polyfonně zkomponovaná znělka. Stalo se již tradicí, že při prvních taktech auditorium povstává a skladbičku vyslechne jako neoficiální hymnu akce. Většinou ani neví, že jejím autorem je jeden z přítomných, MUDr. Ivan Brožek z Ústí nad Labem, který znělku se svým Ústeckým pěveckým sborem také nastudoval, nahrál na magnetofonový pásek a dal k dispozici organizátorům.

Na československém velvyslanectví v Bruselu v roce 1990 se sbor doktora Brožka neplánovaně setkal s tehdejším premiérem Marianem Čalfou a ministry Vladimírem Dlouhým a Petrem Milerem, kteří v zemi byli na státní návštěvě

K hudbě tíhl již od dětství v Roudnici nad Labem, kde se začal učit hrát na klavír a na varhany. Když si později měl zvolit svou další životní dráhu, váhal mezi hudbou a medicínou. „Dostal jsem se na fakultu lékařskou, a tak muziku dělám jenom jako koníčka,“ poznamenává I. Brožek. „Možná je to nakonec lepší, protože i v hudbě je mnoho povolaných, a málo vyvolených.“ Ze skromnosti už nedodá, že právě on patří k těm druhým.

Od Hlaholu k diabetologii

Téměř celým životem doktora Brožka se line sborový zpěv. První poválečná léta měl možnost zpívat v roudnickém Hlaholu, jehož dlouholetým a oblíbeným sbormistrem byl místní zubař MUDr. Alexandr Svět. V repertoáru byly skladby pro ženský, mužský i smíšený sbor, a to od lidových písní až ke skladbám Dvořákovým, Smetanovým, Foersterovým aj. V plánu bylo i studium Dvořákovy Stabat mater, kterou tento soubor nastudoval již před válkou. „Pak bohužel přišel osmačtyřicátý a s podobnou hudbou se muselo přestat. Sbor i orchestr Hlaholu se nakonec rozpadly,“ uvádí Ivan Brožek.

Hudbě se věnoval i za studií na Fakultě všeobecného lékařství v Praze. Náhodou bydlel v podnájmu u profesora Rudolfa Kliera, který učil na konzervatoři hru na klavír. U něho si Ivan Brožek mohl nejen zahrát, ale i podiskutovat a občas společně navštívit nejeden koncert. Někdy také usedl za varhany při bohosluž- bách, svatbách (zvláště kolegů) a pohřbech, například v kostele sv. Jakuba anebo na starém nástroji v kostele P. Marie a sv. Karla Velikého na Karlově, na Zlíchově, v Jinonicích apod. „Někdy jsem dělal víc muziky než medicíny a kolegové se občas divili, že jdu před zkouškou na koncert,“ uvádí dr. Brožek.

Po promoci, v roce 1958, dostal umístěnku do krajské nemocnice v Ústí nad Labem. Později měla podle jeho plánu následovat Roudnice nad Labem: „Začínat tam, kde mne všichni znají jako malého kluka, to se mi rozhodně nezdálo vhodné. Jenomže, člověk míní… Nakonec jsem v Ústí zůstal dodnes.“

V osmapadesátém roce tedy nastoupil na I. interní oddělení krajské (dnes Masarykovy) nemocnice v Ústí nad Labem, které vedl primář MUDr. Ota Dub, autor mnoha odborných publikací, ale i beletrie. Doktor Brožek se se svým učitelem brzy spřátelil, později dokonce bydleli v jednom domě a občas („když byly manželky pryč“) si spolu zahráli na čtyři ruce na klavír. Oba měli rádi vážnou hudbu, opery a divadlo. To ovšem nebyla jediná společná aktivita – po letech spolu napsali knihu.

„Na oddělení primáře Duba bylo pravid-lem, že každý mladý lékař dostal výzkumný úkol něco pozorovat a studovat. Já jsem měl sledovat účinky nového typu orálního antidia-betika tosylbutylglycinu vyvíjeného ústeckou Chemofarmou. Tím jsem se dostal k prvnímu většímu kontaktu s diabetem, neboť kromě sledování účinku bylo nutné se orientovat v příslušné literatuře. Takto jsem byl vlastně poněkud nasměrován na diabetologii,“ říká k počátkům své lékařské praxe I. Brožek. Uvedený tosylbutylglycin však měl účinnost velmi malou, a proto nebyl uveden do praxe.

Krátkou dobu pak dr. Brožek pracoval na II. interním oddělení u primáře Arnošta Fafla a později jako závodní lékař v několika ústeckých závodech. V roce 1961, v době, kdy se stavěla berlínská zeď, byl povolán na mimořádné vojenské cvičení bez určení doby trvání do vojenské nemocnice v Terezíně. Ta byla plná lékařů, pacienti téměř žádní. „Po krátké vizitě následovalo samostudium bridže,“ glosuje doktor Brožek pracovní nasazení v období bdělosti nad úklady třídního nepřítele.

Během cvičení, které nakonec trvalo asi tři měsíce, bylo jeho místo v závodních ordinacích obsazeno, a tak byl poslán na kurs z interní medicíny do pražského Ústavu pro doškolování lékařů, kde na závěr složil atestaci. Po návratu do Ústí nastoupil na interní oddělení polikliniky OÚNZ a převzal zde diabetologickou ordinaci. V nejdříve možném termínu pak složil (jako šestý v republice) nově zaváděnou atestaci z diabetologie a výživy.

Průkopník edukace

Pacientů přibývalo a MUDr. Brožek byl v Ústí nad Labem dlouho jediným ambulantním specialistou-diabetologem. Navázal kontakt s tehdejším Svazem invalidů a Ústí nad Labem tak bylo spolu s Ostravou prvním městem, kde vznikly organizace diabetiků. Pořá-dání přednášek a besed bylo od počátku samozřejmostí. MUDr. Brožek přednášel nejčastěji sám, ale občas byli pozváni i jiní spe- cialisté ze souvisejících medicínských odvětví.

V roce 1963 I. Brožek s kolegou MUDr. Arnoštem Kočárkem vypracovali a dali vytisknout brožurku Pokyny pro diabetiky. Jsouce znalí zahraničních zkušeností, uvedli poprvé u nás odměřování stravy pomocí „chlebových jednotek“. Podle našich stravovacích zvyklostí stanovili jednu chlebovou jednotku na 16 gramů sacharidů a sestavili příslušné výměnné tabulky. V diabetologické praxi se v této době ale všeobecně neujaly. Jednou z námitek byl tehdy názor, že jediné správné je odvažování stravy, aniž by se ovšem bralo v úvahu, kolik diabetiků to skutečně dělá. Doporučení se neujala pravděpodobně i proto, „že s novým nápadem přišli nějací neznámí mladí kluci z Ústí“, soudí I. Brožek. Později spolu s MUDr. Pavlem Reilem z Ostravy vypracovali systém chlebových jednotek o deseti gramech. Zároveň sestavili nové tabulky a vzorové jídelníčky obsahující 150, 200 a 250 gramů sacharidů. Ty se pak staly základem jídelníčků, které začal vydával SEVT.

Protože pracoval v několika funkčních obdobích ve výboru České diabetologické společnosti, není divu, že jeho jméno zná řada diabetologů. Znají ho ale i diabetici, a to rozhodně nejen ti, kteří kdy zavítali do jeho ordinace. Za tuto popularitu vděčí především encyklopedické publikaci Cukrovka od A  do Z, kterou napsal spolu s doc. MUDr. Otou Dubem, CSc. Vyšla v Avicenu v roce 1970 v době, kdy prakticky neexistovala žádná literatura pro výuku diabetiků. Bylo to dávno před tím, než diabetologové v okolním světě zjistili, jak důležitá je edukace pacientů, v době, kdy ještě nikdo netušil, že bude pozdě- ji přijata Saintvincentská deklarace. Diabeti-ků bylo tehdy u nás jen kolem 120 tisíc, ale protože jejich počet rychle stoupal, kniha i další dvě přepracovaná vydání byla brzy rozebrána.

V letech 1971 až 1975 se doktor Brožek účastnil výzkumu, při němž odborníci z oblasti klinické medicíny, sociologie a psychologie zjišťovali, jak lidé s cukrovkou přistupují ke své nemoci a vlastní účasti na terapii. Výsledkem byla kolektivní publikace Pracující diabetici a léčebný režim. Autoři v ní upozornili zejména na vysoké procento komplikací diabetu, které nastupují většinou po deseti letech trvání choroby, ztěžují každodenní život a snižují pracovní výkonnost. „Požadovali jsme, aby zdravotnická zařízení a lékaři kladli větší důraz na sekundární prevenci, edukaci a kontrolu znalostí, ale i chování diabetiků. K tomu ale bylo třeba mít dostatek času k rozhovorům s pacienty a také možností k nezbytným zásahům v jejich prospěch v pracovní či sociální oblasti,“ uvádí k tomu doktor Brožek.

Perličky z Absurdistánu

Volné chvíle dr. Brožka ovšem vždy patřily hudbě. Muzicíroval už ve svém prvním zaměstnání – například s kolegou MUDr. Ratmí-rem Rathem, výborným tenoristou, který svou lékařskou dráhu započal také na oddělení primáře Duba v Ústí nad Labem. Kolem roku 1974 začal I. Brožek zpívat v Ústeckém pěveckém sboru, kde současně korepetoval, občas zastupoval sbormistra a po jeho odchodu v roce 1977 se ujal vedení.

„Na náš sbor se často pohlíželo trochu skrz prsty,“ uvádí Ivan Brožek. „Soudruzi o nás dost často pejorativně hovořili jako o ,tom kostelním sboru‘. Náš repertoár byl velice široký: od lidových písní k závažným titulům, od renesance po současnost. Faktem ale je, že po mém příchodu jsme přidali více duchovních skladeb a že jsme pravidelně o vánocích uskutečňovali oblíbené vánoční koncerty.“

Ústecký sbormistr by mohl vyprávět o nepovolených koncertech v zahraničí – například o tom, jak si úřady mezi sebou tak dlouho předávaly pozvání sboru k účasti na vzpomínkové tryzně v západoněmeckém Da-chau, až se nejelo nikam a byla ostuda. Z doby, kdy nad veškerým děním bděla jediná strana, si ale raději vybavuje situace, které byly především směšné a které zná mnohý z pamětníků, byť třeba v obměněné podobě. Vyskytlo-li se v některé písni slovo „Bůh“, jako např. v některých Ukvalských písních Leoše Janáčka (Pán Bůh vám zaplať…), nebyla vhodná k provozování nebo se určitá sloka měla vynechávat. Dát na program skladbu „O Bone Jesu“ bylo zcela nemožné. Když se ale skladba nazvala jen „O Bone“, bylo vše v pořádku.

„Jednou mi volali z Domu kultury pracujících, který byl naším zřizovatelem, s dotazem, co je na tom pravdy, že náš sbor má zpívat v kostele(!) Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Ujistil jsem je, že sbor žádné vystoupení v kostele neplánuje, že ale nemohu vyloučit, že někteří zpěváci jako soukromé osoby zpívat budou. Abych tomu dodal na věrohodnosti, sehnal jsem za sebe sbormistra z Teplic a sám jsem hrál na varhany,“ uvádí I. Brožek.

Jeho sbor se také pravidelně zúčastňoval soutěží Písní přátelství, kdy bylo povinností předvést také některé skladby „východních přátel“. I tady ale volil trochu provokační taktiku, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, což pak přivádělo do rozpaků porotu. „Do programu jsme pravidelně zařazovali nějakou ruskou duchovní hudbu, například některé části z Čaj-kovského Liturgie svatého Jana Zlatoústého nebo krásné chrámové skladby Bortňanského a podobná díla. Nikdo si netroufl něco namítat. Byly ruské? Byly. Byly podle propozic soutěže zakázány? Nebyly. Je samozřejmé, že jsme ale zároveň nemohli nikdy vyhrát, což nám ani tak moc nevadilo,“ dodává sbormistr.

O tom, že podobně to fungovalo ve všech zemích „socialistického tábora“, svědčí i zkušenost z polské Čenstochové. Ředitel ústeckého kulturního domu před odjezdem sboru do tohoto poutního města důrazně varoval před zpíváním v kostele. Byl ujištěn, že nic nelegálního sbor dělat nebude – zpívání v kostele přece nelegální nebylo. Na místě samém sbor samozřejmě navštívil slavný poutní chrám, avšak sbormistr jako šéf byl na tuto dobu „oddirigován“ a musel se zúčastnit přijetí u čenstochovské kulturně-stranické veli-činy. Sboristé zatím v rolích turistů zhlédli všechny sakrální pozoruhodnosti, dokonce i takové, jaké se běžným návštěvám neukazují. „Když čenstochovský sbor, jehož jsme byli hosty, po letech přijel k reciproční návštěvě do Ústí nad Labem, prozradil mi při večeři sbormistr, že nevědouce tehdy, jaký jsem politicky, raději mne nenápadně odklidili, aby se mohli v klidu věnovat našim sboristům. Ještě dodatečně se mi za to omlouval,“ směje se doktor Brožek.

S lupou nad notami

Ve spolupráci s již nežijícím přítelem a uznávaným hudebním badatelem RNDr. Zdeňkem Vodákem, který byl spiritus agens výborného amatérského Bendova komorního orchestru, se Ivanu Brožkovi a jeho sboru podařilo nastudovat mnoho barokních, převážně vánočních skladeb většinou českých autorů, které ležely – často zapomenuté – po mnoho let v různých muzeích a archivech. Tak se nejednou stalo, že ústečtí pěvci prováděli jejich československou premiéru. Na vánočních koncertech pak zněla díla, jež do- sud nikdo neslyšel, například různé mše, ofertoria a jiné vánoční skladby J. J. Ryby, J. I. Linka, F. X. Brixiho, Lohelia-Oehlschlägela, K. B. Kopřivy, T. N. Koutníka a mnoha dalších. Nejednou si je přijeli poslechnout i hudeb- ní vědci.

„Nastudování skladeb někdy bývá jednodušší a rychlejší než příprava notového materiálu. Většina skladeb byla psána v tehdejší notaci, například v sopránovém, altovém, tenorovém a basovém klíči. Dnes by podle toho málokdo uměl zpívat, musely se tedy přepsat podle současných zvyklostí,“ uvádí Ivan Brožek. „Dříve se také používaly ně- které orchestrální nástroje v různém ladění. I ty bylo nutno příslušně transponovat. U toho je ale vždy určité riziko, že se udělají chyby, které ostatně bývaly i v originálech. Někdy jsme notové materiály zkoumali i pod lupou, abychom zjistili, co v nich všechno je. Partitury se v barokní hudbě prakticky nedělaly, bylo tudíž nutné sepsat je z jed-notlivých hlasů, pak udělat sborovou par- tituru a nakonec rozepsat jednotlivé party. Nyní, kdy není problém cokoliv rychle a kvalitně okopírovat, je to daleko jednodušší. A pokud je počítač, je to opět značné ulehčení.“

Se svým repertoárem, který se nevyhýbá ani moderním skladbám či lidovým písním, projel sbor doktora Brožka řadu míst u nás a v zahraničí. V květnu 1990 navštívil Belgii, pravidelně ovšem vystupuje především v Ně-mecku – v Magdeburgu, Fuldě a zvláště v Drážďanech, s jejichž Carl-Maria von We-berchorem spolupracuje již několik desítek let. Dvakrát vystupoval také na Pražském jaru, zpívá v kostelích anebo třeba v domovech důchodců a penzionech.

Ani časově náročný hudební koníček ovšem neovlivňuje práci Ivana Brožka-lékaře. Byl za ni také oceněn například medailí České lékařské společnosti JEP „Pro merito“ či zlatou medailí Svazu invalidů. I po odchodu do důchodu se MUDr. Brožek věnuje, nyní již v soukromé ordinaci, svým diabetickým pa- cientům, jezdí na kongresy a také na Dia- betologické dny do Luhačovic. Za 36 let, kdy se pořádají, nevynechal ani jediné. Ne proto, aby slyšel svoji znělku, ale aby zůstal v kontaktu s nejnovějšími poznatky svého celo- životního oboru.

Eva Wićazová,

foto ZDN Vladimír Brada

a z archivu Ivana Brožka

Ohodnoťte tento článek!