Svůj medicínský život jsem prožil s hormony


 

Prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc.

internista – endokrinolog, člen katedry vnitřního lékařství Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně a vedoucí Osteocentra v Ústřední vojenské nemocnici Praha,

korespondující člen Francouzské lékařské akademie (Académie Natio- nale de Médecine),

předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně,

prezident Světové lékařské asociace (World Medical Association).

Prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc.

Narodil se 30. června 1930 v Horažďovi-cích, jejichž je čestným občanem. V roce 1955 ukončil lékařskou fakultu v Plzni, poté se ve Výzkumném endokrinologickém ústavu zabýval endokrinologií v celé šíři, zejména endokrinologií kosti a metabolismem ky- seliny močové. V letech 1969 až 1992 pracoval na interní klinice Fakulty dětského lékařství (dnes 2. lékařská fakulta UK) ve FN Pod Petřínem. Roku 1992 převzal vedení interní kliniky VLA JEP v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Tam také založil první osteocentrum v České republice.

J. Blahoš publikoval přes 300 prací a devět monografií, z nichž nejvýznamnější je Endokrinologie napsaná společně s doc. MUDr. Otakarem Blehou, CSc.

V říjnu 1998 byl J. Blahoš v tajných volbách zvolen prezidentem Světové lékařské asociace (WMA), která sdružuje přes 80 národních asociací a více než osm miliónů lékařů světa a je spolu s WHO nejvýznamnější světovou lékařskou organizací.

Jaroslav Blahoš je ženatý a má dva syny.

Jak jste se, pane profesore, dostal k medicíně?

Obtížně, protože jsem měl kádrové problémy. Nakonec se mě ujala plzeňská lékařská fakulta, na níž jsem v roce 1955 pro- moval s vyznamenáním. Zajímala mě revmatologie, klouby, kosti, endokrinní regulace a podobně. Díky skvělým učitelům, například primáři Josefu Lavičkovi a profesoru Karlu Bobkovi, jsem začal i publikovat.

Kde jste po studiích v Plzni působil?

Po promoci jsem dostal umístěnku do Františkových Lázní, kde jsem ale pobyl jen krátce. Po vojenské službě jsem vyhrál konkurs do Výzkumného endokrinologického ústavu v Praze k docentu Karlu Šilinkovi. Přibližně za deset let jsem přešel na interní kliniku tehdejší pediatrické fakulty (nyní je to 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy) ve Fakultní nemocnici Pod Petřínem. Zastával jsem zde místo asistenta, docenta, profesora a nakonec přednosty interní kliniky. Po zrušení tohoto fakultního pracoviště jsem přešel na místo přednosty interní kliniky Vojenské lékařské akademie Jana Evange-listy Purkyně v Ústřední vojenské nemoc- nici Praha, kde působím dosud jako člen interní katedry a vedoucí zdejšího Osteo-centra.

Kterého úspěchu si nejvíce ceníte?

Pro mne je úspěchem, když vidím, že jsem pacientovi pomohl nebo se alespoň trochu přičinil o jeho uzdravení. Stejné za- dostiučinění pociťuji, když mne moji bývalí žáci ujišťují, že jsem je něco naučil. Kdykoli jsem se snažil pracovat v nějakém výzkumu a výsledky byly povzbudivé a byl o ně zájem, byl to pro mě také úspěch.

A z profesního hlediska?

Mám-li uvést úspěch své kariéry, tak to bylo zvolení do Francouzské lékařské akademie, kam jsem byl navržen profesorem Paulem Guinetem z Lyonu a profesorem Jacquesem Mirouzem z Montpellier. Členství si tam nemůžete koupit, jak je tomu v některých jiných akademiích ve světě. Téma-tem mé inaugurační přednášky byly regu- lační mechanismy kalcia, zejména kalcitonin. Po přijetí mně tehdy předseda akademie s radostí ukázal, že v roce 1835 byl do této organizace přijat jako korespondent Jan Evangelista Purkyně. Dnes má akademie padesát zahraničních korespondujících členů. Z toho je dvacet osm v oblasti interní medicíny, kam jsem byl zvolen tajnou volbou.

Věnoval jste se tedy hlavně endokrinologii, především oblasti vápníku a kosti?

Nadneseně mohu říci, že jsem svůj medicínský život prožil s hormony. Nejvíce s těmi, co řídí metabolismus vápníku a kosti. V poslední době se věnuji zejména klinice osteoporózy.

Kdybyste si měl znovu zvolit povolání, byla by to opět medicína?

Zcela určitě. Znamená pro mě nejen povolání, ale je to i můj koníček, láska.

Máte i jiné koníčky?

Nevím, kde jsou hranice mezi zájmem a koníčkem. Zajímám se o vše z biologie, sociologie a filozofie. K mým koníčkům patří hudba, hraji na klavír a harmoniku, ale jaksi šumařsky. Klasická hudba je mým trvalým doprovodem, kdykoliv něco píši nebo o něčem přemýšlím.

A co Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně?

Ta mi přirostla k srdci. To, že jsem byl v letech 1990 a 1995 zvolen jejím předsedou, je nesmírný závazek. Odborné společnosti jsou dnes přijímány s vážností, jakou si právem zasluhují. Jestliže je více než devadesát procent všech českých lékařů dobrovolně našimi členy, tak to už jistě o něčem vypovídá. Budeme ale potřebovat mladší posily, které převezmou naši práci s obětavostí, zájmem a láskou, jakou jí věnujeme my.

Zastáváte ještě jiné funkce?

Nechtěl bych je vyjmenovávat, abych nevyvolal dojem, že jsem mnohoobročník, který nemá čas na medicínu. Některé funkce jsou pro mne nejen radostné, ale i přínosné. Jsem například předsedou sekce pro vědeckou a odbornou literaturu nadace Český literární fond, několika vědeckých rad, redakčních rad a tak dále.

Jste znám i svými cestami do zahraničí.

Zprvu to byly cesty více odborně medicínské, nyní se účastním sjezdů, kde se o lékařství hovoří z hlediska etického, organizačního, sociologického, filozofického a podobně. Dlouhodobě jsem pracoval v Etio- pii, v Harare. Působil jsem dva roky v Paří- ži na endokrinologické klinice profesora Henri-Pierra Klotze, jehož lidské i odborné vlastnosti mi byly v mnohém příkladem. Nějaký čas jsem pobýval v Leedsu a pak v Tokiu.

Ve které zemi byste chtěl žít?

V Čechách, ale myslíte-li pořadí dalších priorit co do geografie, kultury, filozofie lidí, pak tedy ve Francii, Japonsku, Řecku.

Váš nejoblíbenější hudební skladatel?

Wolfgang Amadeus Mozart.

Spisovatel?

Karel Čapek.

A nejoblíbenější básník?

Arthur Rimbaud a Karel Hynek Mácha – mají mnoho společného.

Co pokládáte za největší lidský výkon v tomto století?

Výstup člověka na Měsíc.

A v biologii?

Poznatky o genomu.

Jakou vlastnost považujete pro lékaře za nejcennější?

Úctu k životu v onom schweitzerovském smyslu slova.

Co považujete za vůbec nejvýznamnější věc ve vesmíru?

Nevím o ničem skvělejším, nepochopitelnějším a cennějším, než je život sám a jeho zatím nejdokonalejší forma – člověk se schopností myslet, mít cit a svědomí.

Ohodnoťte tento článek!