Věda je mezinárodní hra, která má přísná pravidla


 

Prof. MUDr. Jan Evangelista Jirásek, DrSc.,

gynekolog-porodník, vědecký pracovník laboratoře reprodukční embryologie Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze, člen České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS.

Jan Evangelista Jirásek

Narodil se 26. července 1929 v Pardubi-cích v rodině porodníka-gynekologa. Vystu-doval reálné gymnázium, lékařskou fakultu v Hradci Králové, poslední tři roky dokončil na FVL UK v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960 pracoval v Embryolo-gickém ústavu FVL UK, poté se stal vedoucím laboratoře pro reprodukční embryolo- gii Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze, kde pracuje dodnes. V roce 1960 obhájil kandidátskou práci Sex-chromatin a jeho význam, v roce 1968 pak práci doktorskou na téma Vývoj gonád, odvodných pohlavních cest a zevního genitálu a mužský pseudohermafroditismus. V letech 1968 až 1970, 1978 až 1979 a 1988 hostoval na Minnesot-ské univerzitě v Minneapolis v USA, v letech 1981 až 1986 byl členem komise pro reprodukční toxikologii při Světové zdravotnické organizaci (WHO). V roce 1992 byl jmenován docentem, od roku 1993 je profesorem histologie a embryologie na 2. lékařské fakultě UK. Publikoval na 300 vědeckých prací u nás a v zahraničí, především v USA.

Profesor Jirásek je ženatý, má dceru a syna.

Jak jste se dostal k embryologii?

Od začátku lékařských studií jsem byl pomocným asistentem u profesora Vlastimila Vrtiše v histologicko-embryologickém ústavu lékařské fakulty v Hradci Králové. Všiml si mne pro můj přírodovědný zájem. Zabýval jsem se totiž ornitologií a on byl obecně přírodovědecky zaměřen. Sbíral jsem tehdy ptačí vajíčka a napadlo mě, že bych se měl podívat, co se děje uvnitř. Takhle trochu legračně jsem se dostal k embryologii. Moje práce u profesora Vrtiše ale brzy skončila, protože lékařskou fakultu v Hradci Králové převzali vojáci a změnili ji ve Vojenskou lékařskou akademii. Jedno z mých nejšťastnějších životních rozhodnutí bylo, že jsem tehdy opustil Hradec a přešel na fakultu všeobecného lékařství do Prahy. Hned od příchodu jsem nastoupil jako pomocná vědecká síla v embryologickém ústavu u profesora Zden-ka Frankenbergera, kde jsem pracoval jako odborný asistent i po promoci.

Byl jste prvním československým cyto-genetikem a jedním z prvních lidí, kteří se u nás zabývali moderní genetikou vůbec. Jaké problémy vás na počátku vaší vědecké kariéry zajímaly?

Věnoval jsem se pohlavnímu chromatinu, zajímala mě lidská endokrinologie. V té době se velice studovaly endokrinologické syndromy a já sám jsem se věnoval dvěma – syndromu Turnerovu a Klinefelterovu, tedy syndro- mům spojeným s pohlavními chromozomy, které lze částečně diagnostikovat pomocí sex-chromatinu. Na základě této práce jsem potom obhajoval kandidaturu lékařských věd.

Díky prvním pracím na téma sex-chromatinu a genetické determinace pohlavních mechanismů jsem dostal v roce 1960 nabídku stát se šéfem embryologické laboratoře Ústavu pro péči o matku a dítě.

Další vědecké výzkumy vám vynesly pozvání do Spojených států.

Ještě předtím jsem byl v roce 1966 pozván na prestižní sympozium do Londýna, na němž si uzavřená společnost třiceti vědců vyměňovala novinky na téma endokrinologie varlete. Já jsem vystoupil s příspěvkem týkajícím se embryonálního varlete a významu diferenciace pohlaví u lidských embryí – jak se projevuje v patologii tehdy známých gene-tických defektů a jak je lze diagnostikovat. Mechanismy pohlavní diferenciace byly pak také tématem mé doktorské práce.

V roce 1968 jsem byl pozván na dva roky do USA. Nejdřív jsem byl na zubní fakultě University of Minnesota v Minneapolis u profesora Roberta Gorlina, který se zabýval zejména genetickými syndromy. Velice brzo jsem se ale dostal ke svému oboru, tedy k reprodukční medicíně, gynekologii, porodnictví a endokrinologii, když mně bylo nabíd- nuto místo asistenta profesora na gyne- kologicko-porodnické klinice v Minneapolis. Mým šéfem se stal profesor John Sciarra, pozdější prezident Mezinárodní federace pro gynekologii a porodnictví. Nechal mi volnou ruku, takže jsem projel USA křížem krážem a měl jsem možnost přednášet na mnoha místech. V Americe se člověk učí, ale já jsem tehdy učil taky ostatní. Přednášel jsem gynekologickou patologii, gynekologickou endokrinologii a mechanismy vzniku vrozených vývojových vad.

Vaší tehdejší ideou byla fertilizace in vitro.

Začal jsem se jí zabývat někdy v roce 1970, osm let předtím, než se narodilo Baby Brown – první dítě ze zkumavky. Jedním z důvodů, proč jsem se z USA vracel, byla naděje, že u nás budou pro provedení fertilizace in vitro lepší podmínky. Ve Spojených státech to tehdy legálně nešlo, tam byly restriktivní zákony zakazující jakékoli manipulace s lidskými embryi. Žádný vědec nechce jen opakovat to, co udělají jiní, vždycky mu- sí udělat ještě nějaký krok dopředu. Jenom-že s tím, co se dělá dopředu, musíte být v Americe – pokud chcete pracovat na „lidském materiálu“ – velice opatrní. Může to být z různých hledisek napadeno, někoho to může urazit po náboženské, etické nebo ideo- logické stránce. Takže jsem se vrátil.

A jak to dopadlo u nás?

Moc špatně. To byla moje nejtěžší léta, protože jsem se vrátil s velkými ideály. Technicky jsem to měl zabezpečené, měl jsem jen minimální požadavky – místnost pro pěstování tkáňových kultur, jeden termostat a jednu technickou sílu. Moje snahy byly ale promptně zaraženy, dodnes vlastně nechápu proč. Myslím, že spíš než politické překážky v tom byla závist některých kolegů. Jsem přesvědčen, že bychom tehdy fertilizaci in vitro dokázali uskutečnit, protože hlavní princip, který jsem znal (tajemstvím úspěchu byla řízená atmosféra při tkáňových kultivacích), se ukázal být správný. To tedy nebylo dovole- no. Na druhé straně musím uznat, že mi bylo v roce 1978 povoleno znovu odjet do USA, kde jsem se věnoval fetální endokrinologii a geneticky podmíněným syndromům.

S fertilizací in vitro se ale přece v Ústavu pro péči o matku a dítě za- čalo.

To jsem začal společně s MUDr. Janem Uhrem já ještě v roce 1970. Chtěli jsme se přesvědčit, jestli lze tuto ideu realizovat. Kultivovali jsme proto lidské oocyty a snažili se o fertilizaci ve zkumavce. Viděli jsme, že to jde, ale už jsme neudělali další krok, tedy přenesení oplodněných vajíček zpět do dělohy. Právě v této fázi jsem žádal o povolení, které jsem ale nedostal a celý výzkum byl zablokován. Na začátku 80. let se toho ujali vědci z Brna, kteří pak stáli u zrodu prvního dítěte ze zkumavky u nás.

Nepovolení fertilizace in vitro nebylo jediným případem, kdy vám někdo hodil klacek pod nohy. Čím si vysvětlujete, že jste měl daleko větší úspěchy v zahraničí?

Měl jsem vždycky obrovské štěstí, že jsem dělal to, co mě bavilo. Odolal jsem také lákání, abych vstoupil do „jistých kolektivních sfér“. Věda není kolektivní záležitostí, nýbrž záležitostí individualistů. Nebyla a není věda česká a slovenská. Věda je mezinárodní hra, která má přísná pravidla. Člověk musí mít naprosto jasnou představu o kamínku, který do ní chce přidat. Favorizováni jsou samozřejmě velké národy a ti, kdo umějí řeč, která je pro vědu řečí mezinárodní, tedy angličtinu. Pro lékařskou vědu je to jediný jazyk, ať se to někomu líbilo a líbí, nebo ne. Tahle pravidla a ti, kteří je splňovali, byli ovšem mnohým lidem solí v očích. A tak jim alespoň něco nepovolili, neposkytli, zakázali a podobně.

Ve Spojených státech jsem měl možnost se seznámit s největšími americkými embryo- logy, díky nimž jsem si vydobyl určité postavení, takže jsem tam byl známější než u nás. Po návratu z USA jsem napsal knížku, která byla vůbec první lidskou embryologií zalo- ženou na řádkovacím elektronovém mikroskopu. Vyšla v Martinns Nijhoff Publishers současně v USA a Nizozemí v roce 1983 pod názvem Atlas of Human Prenatal Morphoge-nesis. Měla úspěch, česky ale nevyšla. U nás mi bylo řečeno, že o ni není zájem.

V pražském Avicenu ale tehdy vyšla v an-gličtině moje Endometrial Biopsy. Ve stej- né době vyšly – už zase v amerických základních monografiích – moje příspěvky Gyneco-logy and Obstetrics a Fetal and Neonatal Physiology, tedy kapitoly o vývoji lidského embrya a o pohlavní diferenciaci.

Další knihy již u nás nevyjdou?

Letos, snad do tří měsíců, mi vyjde Human Embryo and Fetus, lidská embryologie založená na barevné fotografii. Vyjde ale v Anglii, v londýnském Parthenon Publishing. U nás jsem to ani nezkoušel, protože jsem tady už narazil na tolik překážek, že mě to nadobro znechutilo.

Špatnou zkušenost jsem udělal už u své první knížky Vogelwelt am Wasser. Byla z mého „ornitologického období“ a vyšla v 60. letech v Artii. Redaktor mi tehdy řekl, že druhý díl vyjde, když dostane polovinu honoráře. Takže nevyšel.

Čím jste se zabýval v posledních letech?

Sbíral jsem lidská embrya. Dnes mám jedinečnou sbírku založenou na analýze vý- voje pomocí průkazu enzymových aktivit. Různými histochemickými metodami jsem prokazoval chemické substance během vývoje lidského embrya a to všechno jsem fotografoval. Fotografovat embrya jsem ostatně začal už v Hradci Králové, tehdy ale ještě normálním světelným mikroskopem. Některé snímky z poslední doby jsem po- řizoval pomocí elektronového řádkovacího mikroskopu. Jsou to na světě jediné obráz-ky vývoje člověka, vztahující se k funkční morfologii. Protože je ale fotografie moc statická, začal jsem později používat videokameru.

Můj záměr byl „chytit geny při akci“ a vysvětlit vývojové pochody, jež vedou buď k normálnímu vývoji, nebo ke vzniku malformací. Všechno se to projevuje strukturální a funkční diferenciací, ale proč se geny uplatňují na strukturách, to ještě nikdo moc neví. Troufám si tvrdit, že to, jak vývojové pochody probíhají, moje práce vysvětluje víc, než cokoli jiného.

Čeho si na své celoživotní práci nejvíce ceníte?

Výsledků týkajících se mechanismů pohlavní determinace. Předtím, než se vyvinou pohlavní žlázy, už jsou determinová- ny pohlavní buňky. U mužů se vydrží dělit po celý život, u žen promarní celou svou schopnost mitotického dělení během prvních čtyř měsíců v děloze matky, mají tedy omezenou životnost. A právě mitotické dirigování takzvaných prvopohlavních buněk, to myslím byla a je moje idea. Myslím si, že na interakce, na to, jak jsou tyto pochody regulovány, jsem přišel já.

V poslední době byly podle mého soudu jedinečnou záležitostí vývojové pochody v lidských embryích, znázorněné pomocí videa. Jde o spojení genových produktů a morfologické diferenciace. Většina metod, které používám, je závislá na živých buňkách. Krátkou dobu „po smrti“ jedinec sice nežije, ale buňky mrtvé nejsou. A toho lze využít při objasňování funkce genů. Tyhle metody ještě nepoužíval nikdo. Zatím jsem je nepublikoval.

Za svůj největší privátní úspěch po- kládám to, co mi při loučení s USA v roce 1979 řekl tehdejší přednosta gynekologické kliniky v Minneapolis, gynekologický chirurg a generál americké armády pro- fesor Konny Premm: „Děkuji ti za svo- bodného ducha, kterého jsi přinesl i do této země.“ To pro mne bylo největší vy- znamenání.

Ohodnoťte tento článek!