Chudáci hadi jsou stále všude „na tapetě“


 

patofyziolog, toxinolog, vědecký pracovník Ústavu patologické fyziologie UK 1. LF, člen International Society on Toxinology, New York Academy of Sciences, Společnosti patologické a klinické fyziologie ČLS JEP, čestný člen Hematologické společnosti ČLS JEP, člen redakční rady mezinárodního časopisu Toxicon, bývalý člen redakčních rad publikací Thrombosis Research (Oxford) a Haemostasis (Basilej)

Narodil se 12. května 1927 v Praze v rodině inženýra chemie a doktora přírodních věd. Maturoval na gymnáziu v Kralupech, v letech 1946 až 1952 studoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze. Po promoci pracoval dva roky jako sekundář v OÚNZ Havlíčkův Brod, od listopadu 1954 jako asistent patologicko-anatomického ústavu Fakulty dětského lékařství UK. Pro profesionální dermatózu změnil roku 1956 obor a nastoupil jako odborný asistent do Ústavu patologické fyziologie FVL UK, kde je na částečný úvazek zaměstnán dosud. Od tohoto roku se jeho oborem stala problematika hadích toxinů a krevní koagulace. V roce 1962 získal titul kandidáta věd, v roce 1973 byl jmenován docentem pro obor patologické fyziologie, roku 1982 mu byl udělen titul doktora věd a v únoru 1987 byl jmenován profesorem. Přednášel na FVL UK (1. LF UK) a na katedře tropické a subtropické medicíny Ústavu pro doškolování lékařů v Praze a Bratislavě, svému oboru se věnoval v mnoha zahraničních ústavech v Indii, Izraeli, Německu, Švédsku a USA. V roce 1979 byl povolán do panelu expertů WHO pro standardizaci toxinů a kontrolu antisér. Publikoval kolem 130 původních vědeckých prací, většinou z oboru hemokoagulace a toxinologie, je autorem monografie Živočišné toxiny a spoluautorem řady učebnic a skript. Publikoval rovněž v mezinárodních publikacích – Haemostasis and animal venoms (Marcel Dekker, New York 1988), Hand Book on Toxinology: Toxins affecting blood coagulation and fibrinolysis (Marcel Dekker, New York 1990) a International Encyklopedia on Pharmacology and Therapeutics: The influence of snake venom proteins on blood coagulation (Pergamon Press, Oxford 1991).

Po celý život jste se věnoval výzkumu hadích toxinů, zvláště vlivu jejich enzymů na krevní srážlivost. Byly u nás tak příznivé podmínky, že jste mohl dosáhnout tak skvělých výsledků?

Potkalo mne to štěstí, že jsem od listopadu 1967 do února 1969 pracoval v zahraničí a ne-zúčastnil se tedy dění u nás. Po invazi Rusů mi v Německu nabídli místo. Já bych ale nedokázal žít jinde než doma, a proto jsme se s manželkou vrátili – což bylo později za takzvané normalizace kladně hodnoceno. Díky tomu jsem směl být i nadále členem mezinárodních společností, účastnit se světových kongresů, vědecky pracovat, publikovat a vyučovat.

Většinu základních prací jsem prováděl v zahraničních institucích, což je vždy výhoda: člověk je tam osvobozen od rodiny a dalších mimopracovních povinností, takže se může ve velice dobře vybavených laboratořích věnovat pouze svému vědeckému výzkumu. I v pražském ústavu jsme ovšem měli velké herpetárium, někdy až se 150 různými druhy jedovatých hadů, takže jsme mohli porovnávat toxiny a izolovat některé enzymy, jejichž účinek se ve spolupráci s jinými klinickými odděleními sledoval.

V roce 1967 jste ve Farmakologickém ústavu v Giessenu učinil objev na světové úrovni. V čem spočíval?

Z toxinu zmije paví (Echis carinatus) jsme izolovali enzym ecarin, který přímo převádí protrombin na aktivní formu trombinu, a to i jeho prekursor vznikající při podávání dikumarolových preparátů, jako byl náš Pelentan nebo Walfarin. To se dá výhodně využít při diagnostice některých koagulačních poruch. Po čase mě navštívil ředitel švýcarské firmy Pentapharm, abych jim prodal patent, já ale žádný neměl, protože jsme výsledky publikovali. Mne to taky víceméně nikdy nenapadlo. Od té doby firma Pentapharm, i když v nesmírně malém množství, ecarin vyrábí.

Při studiu mechanismu účinku tohoto enzymu jste zjistili další dosud neznámý fakt.

Při izolaci ecarinu jsme přišli na to, že z dvaceti hadů jej mají pouze čtyři. Na základě tohoto poznání jsme potom popsali takzvanou vnitrodruhovou individuální variabilitu. Biochemické, farmakologické a enzymologické složení toxinů je fylogeneticky relativně mladá, vrozená vlastnost, a fakt, že jed obsahuje nějaký enzym navíc, anebo ho naopak nemá, není podstatný. Ve spolupráci doktorkou Evou Tábor- skou a profesorem Dietrichem Mepsem z Frankfurtu jsme totiž zjistili, že toxicita je víceméně zachována tak, aby had a jeho potomci mohli přežít. Podařilo se nám například získat několik jedinců, v jejichž toxinu scházela L-aminooxydáza, anebo najít toxin, který neměl vůbec žádnou fosfolipázu, což je nesmírně vzácné, protože je to enzym, který se v mnoha formách vyskytuje prakticky ve všech živočišných jedech. Pro jistotu jsme odebraný toxin poslali americkému toxinologovi a biochemikovi W. B. Elliottovi a ten naše nálezy v celém rozsahu potvrdil.

Váš další vklad do oboru toxinologie se již týkal praktického využití antisér.

Při porovnávání účinků hovězího nebo koňského séra získaného imunizací zvířat hadími jedy z určité oblasti jsme in vivo prokázali, že vytvořené protilátky nejsou zcela specifické. To znamená, že sérum určené k neutralizaci toxinů například afrických hadů do značné míry neutralizuje i některé vlastnosti včetně toxicity některých hadů severoamerických. A naopak, třeba sérum proti hadům Střední a Severní Ameriky do velké míry neutralizuje některé biologické aktivity a někdy i toxicitu hadů afrických.

V praxi to nebylo využito, protože každý doktor se bojí – z naprosto pochopitelných a správných důvodů – použít například i sérum, které je pouze prošlé. Slyšel jsem, že pacientovi, který byl nedávno uštknut naší zmijí obecnou, bylo podáno sérum s čtrnáctidenním překročením exspirační doby. To ale podle mého názoru absolutně nemůže ovlivnit jeho účinnost. My jsme k pokusům k inaktivaci biologických účinků toxinů po-užívali séra, která byla prošlá 10 let. To bych si samozřejmě nikdy netroufl doporučit v humánní medicíně, ale fakt je, že v pokuse na zvířeti si séra udržují neutralizační schopnost dlouho. A že také nejsou tak přísně specifická, je vidět z toho, že už se dnes málokdy vyrábějí monovalentní séra proti jedinému druhu hada. Například v bombajském Hafkinově institutu, kde Angličané založili výrobu antisér v Indii, se na imunizaci používají toxiny čtyř zdejších jedovatých hadů – bungara, kobry, zmije paví a zmije řetízkové.

Jaký je vlastně princip imunizace proti biologickým toxinům, a tedy i výroby antisér?

Je stejný, ať se jedná o tetanus nebo živočišné, tedy i hadí toxiny. Spočívá v tom, že se nejčastěji koním podávají parenterálně nebo intramuskulárně opakované a stupňující se dávky toxinu, proti němuž si zvíře vyrábí protilátky. Když je jejich titr v krevní plazmě dostatečný, izolují se gamaglobuliny, které jsou nositeli neutralizačních schopností protilátek. To je princip výroby hyperimunních sér i proti jiným chorobám, nejen proti hadím toxinům.

Dnes už se ale většinou používá spíš vakcinace, například proti tetanu nebo řadě infekčních nemocí, takže už se sérum tak často nevyrábí. Proto také máme veliké obtíže sehnat séra proti tropickým jedovatým hadům pro anesteziologicko-resuscitační stanici v Praze, kde je zřízeno toxinologické centrum jako poradní, eventuálně i terapeutická instituce pro poranění jedovatými živočichy. Podle neoficiálních odhadů totiž chovají v Čechách laici minimálně 800 až 900 jedovatých hadů, kteří v průměru jednou za jeden až dva měsíce některého z těchto chovatelů uštknou. Sérum by tady proto mělo být, i když je chov životu nebezpečných zvířat v domácnostech zakázán. Nízká incidence závažných příznaků nebo úmrtí při střetu s jedovatými hady je dána tím, že při takzvaném obranném kousnutí had v 90 procentech případů vstřikuje minimální množství svého toxinu.

Jak jste získával hady pro výzkum v Ústavu patologické fyziologie?

Většinou při mezinárodních setkáních toxinologů, která se zpravidla konala tam, kde je problém intoxikace živočišnými, tedy nejen hadími jedy značný, například v Mexiku, Brazílii, Kostarice, Singapuru, Japonsku, Izraeli a podobně. Odtud jsem si vždy přivezl nějaká jedovatá zvířátka, která se tady eventuálně i množila. Z Kostariky jsem si v roce 1976 dovezl tamějšího chřestýše Bothrops aspert. Byl to párek, samička porodila asi 50 mláďat a chov se zachoval až do loňského roku.

O hadech koluje po světě mnoho fám a mýtů. Můžete některé vyvrátit?

Had má speciální smyslové vybavení. Nemá například vůbec sluch, ale vnímá dokonale vibrace podložky, s níž je polovina jeho těla stále v kontaktu. Profesor Findlay Russel z Kalifornie mi potvrdil, že když chováte chřestýše v teráriu, které se dotýká betonové podlahy jenom čtyřma nohama, a had je v úkrytu v dřevěné bedně nebo na skleněné podložce, vnímá, když jde po betonové podlaze kočka. Had okamžitě registruje chvění, které vyvolá i bosá noha člověka, takže spolehlivým preventivním prostředkem proti uštknutí jedovatým hadem v přírodě jsou boty. I proto, že had může zasáhnout jen na třetinu délky svého těla. Na pověstech o tom, že se had vymrštil a kousl někoho do obličeje, není tedy zrnko pravdy. Četl jsem i to, že byl člověk jedoucí na koni pronásledován kobrou, což je taky nesmysl. Had vyvine neobyčejně rychlý pohyb jedině na krátkou vzdálenost.

Známá je i fáma, že had dovede hypnotizovat. To je ale dáno nesprávným pozorováním: zvíře-potenciální oběť v přírodě instinktivně ví, že had vidí jenom to, co se pohybuje. Když hodíte do terária bílou myšku, která po generacích v zajetí ztratila jakékoli přirozené instinkty, skáče po hadovi a ten si chudák někdy musí zvyknout na to, že před ním zvíře neutíká, jak je zvyklý z přírody. Když tam ale hodíte myšku chycenou venku, okamžitě pozná nebezpečí, které jí hrozí, a strne, přestane se hýbat. Had se ovšem pořád dívá na místo, kde viděl pohyb naposledy. A protože je daleko trpělivější než myška, při jejím prvním pohybu zaútočí.

Hadi, i naše zmije obecná, jsou většinou polonoční nebo noční zvířata a maximum aktivity vyvíjejí při setmění. Někteří chřestýši mají takzvanou jamku – smyslový orgán mezi nozdrami a okem, na jehož dně jsou buňky schopné vnímat rozdíl teploty na desetinu stupně. Had se díky tomuto speciálnímu senzoru, jakémusi radaru na teplo, výborně orientuje i potmě – a to i „stereo“, protože má jamky na obou stranách hlavy.

Hadi mají také vynikající čich. Mají takzvaný Jacobsův orgán, což je jamka v horní čelisti, schopná analyzovat vzorky vzduchu. Z toho například pramení pověst rozšiřovaná v Indii, že když zabijete kobru, půjde partner po stopě a vraha zabije. Ve skutečnosti je to samozřejmě jinak: v Indii většinou nemají okapy a voda z koupelen vytéká žlábkem, který hada láká, protože má rád vlhko. Často tudy vleze až do koupelny, tam ho někdo zabije, ale jeho partner sleduje jeho stopu a dostane se na stejné místo. Pokud se potká se stejným člověkem a pokud k podobné situaci dojde víckrát, pověst o pomstě je na světě. Chudáci hadi jsou prostě všude stále „na tapetě“.

Co by tedy měli lidé skutečně vědět, aby se vyhnuli střetu s jedovatými hady?

S výjimkou lidí starších, dětí nebo osob s kardiovaskulárními potížemi od zmije obecné nebezpečí nehrozí. Stačí normální boty a normální chůze, která ji zažene do úkrytu. Není třeba dupat nebo křičet. Nicméně neuškodí vědět, kde hadi mohou být. Na jaře, když vylézají, musejí na slunci nasbírat teplo, protože jsou chladnokrevní a teplota jejich těla je tedy zhruba stejná jako teplota okolí. Rozhodně ale není pravda, že je lze nalézt o letní dovolené na kameni rozpáleném parným sluncem. Nejlépe se jim daří tam, kde mají potravu – ještěrky, malé myši. Dříve, když bylo zmijí víc, bývaly hlavně v nízké vegetaci na mezích, které se ale potom rozoraly, málokdy bývají v hlubokém lese. Otec mi před válkou vyprávěl, že byl popsán případ ženy, kterou kousla zmije, když plavala přes Máchovo jezero. Nezemřela. Pokud vím, stal se poslední smrtelný případ – kromě toho nedávného neštěstí – někdy před válkou na Slovensku a obětí bylo dítě. Za dobu své aktivity v tomto oboru jsem neslyšel o žádném případu úmrtí po uštknutí zmijí obecnou u nás. Pokud o něm ví někdo ze čtenářů, uvítal bych informace.

Jakou první pomoc byste radil, pokud se had přece jenom zakousne?

Podle názoru WHO je při poskytování první pomoci zbytečné a naopak škodlivé ránu rozřezávat, vysávat nebo přikládat turniket, protože ne každý je schopen udělat to skutečně citlivě, aby se zvolnila resorpce toxinu. Doporučována je na-opak imobilizace končetiny a doprava do nejbližšího zdravotnického zařízení, kde se podle rychlosti nástupu příznaků odborník rozhodne, zda podá sérum. Obecně platí, že čím se podá dřív, tím líp, doručováno je ale jedině v případě celkových příznaků, což je cirkulační kolaps, výrazné dechové obtíže, hemoragická diatéza a podobně. Krvácivost a srážlivost krve bych doporučoval sledovat u každého uštknutí jedovatým hadem. Pokud jde, například při uštknutí zmijovitými nebo chřestýšovitými hady, pouze o lokální edém, eventuálně zarudnutí, není třeba sérum dávat. Rozhodně není nutné zdravému dospělému člověku po kousnutí zmijí obecnou hned aplikovat sérum. Jiné je to samozřejmě u dětí, kde je koncentrace toxinu na menší tělesnou váhu větší. V takových případech je spíš třeba dávat i větší dávky séra, dojde-li k rozvoji celkových intoxikačních symptomů.

Kolik lidí podlehne ročně ve světě jedovatým hadům?

Přesná čísla neexistují. Podle statistik WHO umírá ročně po hadím uštknutí jenom asi 30 nebo 40 tisíc lidí na celé zemi. Profesoři David Warrell a David Theakston z Anglie ovšem dělali podrobnější depistáž a epidemiologické studie v Nigérii a zjistili, že jenom v oblasti, kterou sledovali, umírá ročně 26 tisíc lidí, převážně dětí, na kousnutí jedovatým hadem. Zaznamenány jsou prostě jenom případy, které se dostanou až do nemocnice, v terénu většina případů statistickému přehledu uniká. A přitom největší množství jedovatých hadů je právě v nejzalidněnějších oblastech – Indii, Číně a dalších.

Podařilo se vám vychovat si nástupce?

Před 20 lety ke mně přišel 15letý mladík Jan Šimák s tím, že si doma chová jedovaté hady a že by mi chtěl pomáhat. Řekl jsem mu, aby přišel, až bude starší. Dostavil se ve 2. ročníku studia chemického enzymového inženýrství a začal se mnou pracovat, nejdříve jako elév, potom jako demonstrátor. Po skončení studií se velice intenzivně vyškolil i v medicínských teoretických a praktických oborech, pracoval v Ústavu pro péči o matku a dítě, věnoval se problematice koagulace a v této souvislosti samozřejmě také vlivu hadích toxinů. V současné době je na delším stipendijním pobytu v americké Bethesdě. Právě v inženýru Šimákovi jsem po několika neúspěšných adeptech na toxinologické bádání našel svého nástupce. To je můj největší úspěch.

Eva Wićazová,

Ohodnoťte tento článek!