Jediné, co prý v životě nedělal, je balet a hra na harfu, říkají s nadsázkou přátelé


 

Od mládí pořád něco organizoval. Za studií například karnevaly a parníky mediků či kongresy medicínského softwaru, na klinice sjezdy mladých otolaryngologů nebo počítačové kursy, v klubu Mersores Pragenses aktivity sportovních potápěčů. Kolegové mu pro jeho organizační schopnosti proto vždy říkali, že by měl řídit nemocnici. „Tak dlouho mě popichovali, až k tomu nakonec došlo,“ poznamenává s úsměvem MUDr. Martin Holcát, ředitel Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Martin Holcát u norského fjordu, 1997

Ve vodách italského Lago di Fussine, 1991

Zařízení, v jehož čele stojí, poznal během svého života „do morku kosti“, jak říká, dokonce se tady v dubnu 1954 i narodil. Jako student gymnázia tu pracoval jako uklízeč na operačním sále, v nultém ročníku pak jako sanitář na žurnálu. „To, že jsem v  nemocnici byl taky jako lapiduch, je pro mě dost důležité. Poznal jsem tady vše, dokonce i půdy a sklepy, takže zdejší ,terén‘ znám opravdu dobře,“ uvádí ředitel.

Cesta do ředitelny

Vyrůstal jako jedináček („nejhorší příkoří, jaké jsem kdy cítil“) v Ruzyni na okraji Prahy a vždycky se cítil jako venkovský kluk. „Jmenovalo se to příznačně Na Dědině a myslím, že spíš než na nohou jsem byl pořád někde ve větvích, ve vodě nebo na kole. Dnes je tam sídliště a už to není tak romantické.“

Jeho velkým snem byla novinařina, ale protože přišel na gymnázium v roce 1969, nezdála se mu tato profese do budoucna jako nejlepší povolání. Ovlivněn rodovou tradicí – dědeček lékař a matka, která kvůli jeho narození lékařská studia nedokončila – rozhodl se nakonec pro medicínu. Vždycky ho lákala i psychologie, a tak šel na lékařskou fakultu s tím, že bude psychiatrem. Od 2. ročníku pracoval jako pomocná vědecká síla střídavě na psychiatrii ve Všeobecné fakultní nemocnici a na neurologii ve fakultní nemocnici v Motole. „Spolupracoval jsem tenkrát na vyšetřeních očních pohybů, rovnováhy a orientace v prostoru u schizofreniků,“ vzpomíná M. Holcát. „Američtí autoři z oblasti psychiatrie a neurofyziologie totiž tehdy u těchto nemocných objevili přidané sakády, určité pohyby navíc při nystagmu. Zdálo se, že by to mohl být slibný prvek pro diagnostiku, pro zkoumání účinků léku a podobně. Měl jsem štěstí, že jsem při tom mohl na psychiatrické klinice jako student spolupracovat.“

V 6. ročníku Martin Holcát přece jenom zaváhal, zda by se neměl v budoucnu věnovat exaktnější vědě, než je psychiatrie. A právě tehdy se uvolnilo místo na otorinolaryngologické klinice u profesora Stanislava Tichého, který mladého lékaře přijal pro chirurgický obor. Současně mu umožnil věnovat se i tomu, co již dělal dříve – vyšetřování rovnovážného ústrojí a orientace v prostoru. MUDr. Holcát se pak stal postupně sekundářem, asistentem a odborným asistentem fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK.

Za svého největšího učitele, který ho nejvíce ovlivnil, považuje profesora Jana Betku, který nad ním měl patronát již v začátcích na klinice a který poznamenal i jeho další život. Právě on později mladšímu kolegovi navrhl, aby se ucházel o místo náměstka ředitelky VFN ing. Dany Kocourkové. Doktor Holcát sem přišel v období, kdy se nemocnice topila v dluzích a zástupce pro léčebnou péči jí nemohl příliš pomoci. „Tato éra skončila neslavně – dluhem jedné miliardy 330 miliónů korun. Nechtěl jsem dál pokračovat, a proto jsem z funkce náměstka odstoupil,“ uvádí M. Holcát. Tehdy za ním opět přišel „vyslanec“ fakulty a nemocnice Betka s návrhem, aby kandidoval na místo ředitele VFN. Po určitém váhání souhlasil a konkurs v roce 1996 vyhrál. Dva roky nato ho požádal kolega ze studií a tehdy ministr zdravotnictví Ivan David, aby se stal jeho náměstkem. „Byla to spíš prosba o pomoc, a proto jsem přijal. Vymínil jsem si ovšem, že to bude jen na omezenou dobu, nejlépe na půl roku, a potom že se chci vrátit do nemocnice. To se úplně nepodařilo, odešel jsem až po roce s příchodem nového ministra,“ říká doktor Holcát.

Dnes je tedy již znovu k zastižení v ředitelně Všeobecné fakultní nemocnice – nemá-li právě jednání anebo klinický den. MUDr. M. Holcát se totiž i nadále věnuje péči o pacienty se závratěmi, ušními šelesty a poruchami sluchu.

Splněná přání

Měl vždy plno zájmů, přátelé o něm dokonce s nadsázkou říkají, že jediné, co zatím nedělal, je balet a hra na harfu. Léta hrál na klavír („poměrně neúspěšně, ale zato s vervou“) zkoušel i kytaru a harmoniku. „Ve skutečnosti jsem toho ještě hodně nedělal, i když jsem toho taky hodně zkusil. Když o tom tak přemýšlím, podařilo se mi v životě splnit si mnohá přání. Některé koníčky se mi podařilo i spojovat s mým povoláním,“ uvádí Martin Holcát.

Na prvním místě mezi nimi je literatura. Má rád literaturu faktu z oblasti starší historie a přírody. Především ale miluje horory, s přáteli dokonce v pátek 13. ledna 1989 v jednu hodinu v noci založili Horor klub. „My ovšem rozlišujeme mezi soft hororem a hard hororem. Řekne-li se horor, každý si vybaví krváky v televizi – tedy hard horor. Já mám rád soft horor, ne tvrdý, ne krvavý, ale promyšlený, jemný, psychologický. To je totiž velká filozofie, když je horor jenom jako prostředek,“ vysvětluje dr. Holcát. Jeho oblíbenými autory jsou Dafne Du Maurier, Edgar Allan Poe a Stephen King, za jednoho z nejkrásnějších hororistů považuje i Karla Čapka: „Například jeho povídky Stopa jedna, Stopa dvě, to je skrytý horor, i když to tak málokdo vnímá. Výborný hororista je ovšem také Franz Kafka.“

S jeho dětským přáním stát se novinářem nejspíš souvisí i rozhodnutí začít sám psát. Zatím jen pro sebe, do šuplíku, zkouší povídky „`a la Kafka a Poe“ a nevylučuje možnost, že někdy v budoucnu popřemýšlí o jejich vydání. Zatím si splnil jiné přání. Už na základní škole a na gymnáziu vydával se spolužáky vlastní časopisy a stejnou věc uskutečnil i na sou- časném pracovišti. Sestavil dvouměsíčník Nemocnice, na jehož podobě se vedle redaktora, fotografa a externích spolupracovníků sám významně podílí.

Jinou láskou MUDr. M. Holcáta byly a jsou počítače. Věnoval se jim již jako medik, kdy pro ostatní posluchače spolupořádal školení a kursy počítačové techniky. S dnešním děkanem 1. LF UK docentem Štěpánem Svačinou a několika dalšími kolegy z fakulty založil kdysi Medsoft – kongres medicínského softwaru – který se stále ještě každý rok koná.

Pod vodou

V gymnaziálních letech hodně sportoval. Za dorost pražské Sparty závodil v hodu oštěpem, diskem a ve vrhu koulí, podle svých slov ale nedosahoval význačnějších výsledků („Železného bych přehodil na dvakrát“). Vyzkoušel i desetiboj a sprint. „Na Spartě tenkrát trénoval Josef Odložil, který mi jednou naměřil skvělý čas. Dodnes si myslím, že při tom udělal chybu, protože jsem těch 11,8 už nikdy nezopakoval. Ale závodil jsem dál. Předtím jsem býval dost uzavřený, ale tahle krásná doba mne, myslím, výrazně formovala a změnila,“ uvádí Martin Holcát.

V době studia medicíny začal s kanoistikou, které zůstal věrný dodnes. Totéž platí i o dalším velkém hobby – potápění („nerad plavu, i jako dítě jsem býval většinou spíš pod hladinou“). Stal se členem svazarmovského potápěčského klubu Mersores Pragenses (Pražští potápěči), kde absolvoval poměrně tvrdý výcvik a kde také mohl později do značné míry uplatnit svou otolaryngologickou profesi. Ve Svazu potápěčů byl předsedou potápěčů-lékařů Čech. V devadesátých letech působil v klubu i jako jeho předseda.

Pod vodou zkoušel doktor Holcát také fotografovat, nad vodou se podílel na organizaci fotosoutěží a na kursech pro „cvikýře“ (čti začátečníky) přednášel a dosud přednáší o přístrojovém vybavení, fyzikálních zákonech a hlavně o zdravotních problémech tohoto někdy velmi rizikového sportu.

Sám svého koníčka poznal i z této méně příjemné stránky. „Už od dětství jsem měl problémy při jízdě autobusem, lodí či letadlem a s těžkými kinetózami mám problémy i jako potápěč. Paradoxně je to právě jedna z oblastí, jíž se v medicíně věnuji. Když mi pacienti líčí své potíže a dodávají ,to si, pane doktore, nedovedete představit‘, neříkám nic, ale vím své,“ směje se doktor Holcát. „Z jedné malé nehody při potápění jsem si dokonce odnesl ušní šelest, takže přesně vím, co nemocní prožívají.“

Pod vodou zažil i krizové okamžiky, své vlastní i svých přátel. Kdysi také případy úmrtí a poškození zdraví shromažďoval, hodnotil je z pohledu lékaře a některé závěry publikoval. Jeden z jeho článků (Rizika malých hloubek) například uvádí na pravou míru častou domněnku, že nebezpečí se pro potápěče zvyšuje spolu s hloubkou, do níž se ponoří. „Zaznamenal jsem případ úmrtí dívky, která se bez předchozího výcviku potápěla v Bratislavě v hloubce asi tří a půl metru. Nadechla se, co mohla, a vynořila se bez vyrovnání tlaku. Následkem toho u ní došlo k embolii a exitu,“ uvádí MUDr. Holcát.

Jiný případ, který se stal na jednom z norských ostrovů, si mohl – naštěstí bez fatálního konce – vyzkoušet sám. „Šel jsem se potápět nedaleko břehu, nastal ale příliv, při němž jsem uvízl v travinách. Pak přišla bouřka, vody se začaly mlít a já jsem naprosto ztratil orientaci. Byly to krušné chvíle, téměř na utopení, protože jsem se dlouho nemohl dostat na strmý břeh. Nakonec mě vlny přece jen vynesly. Jeden český mladík o rok předtím na stejném místě takové štěstí neměl,“ vzpomíná M. Holcát. Dnes je podle něj nehod více než dřív, protože k založení agentury pro pořádání potápěčských výprav stačí živnostenský list bez jakékoliv kvalifikace. Je také zaznamenáno mnoho případů hazardování se životem, například po požití alkoholu, „dole“ ale někdy zůstávají i ti, kteří jdou zachránit jiné. „Je to sport, v němž je člověk zcela závislý na pomoci druhého. Tam lze získat přátelství na celý život,“ uvádí potápěč.

K rizikům patří vedle embolií také dekompresní nemoc a hloubkové opojení. To druhé jednou poznal na vlastní kůži v hloubce asi 40 metrů: „Říkal jsem si tehdy – proč já se mám vracet na břeh k tolika otravným povinnostem, když tady je mi tak dobře? Můj stav naštěstí nebyl tak nekritický, abych mu podlehl.“

Jonáš a velryba

Na pomyslných vahách ovšem u dr. Holcáta převažují pocity, dojmy a zážitky příjemné. Za posledních deset let měl možnost vidět krásný a tajemný svět pod hladinou jezer, řek a moří v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Skandinávii, Jugoslávii, Itálii, Tunisku, na Korsice, Mallorce a jinde, letos se chystá do Rudého moře. Zažil dřevní doby „gumoprenů“, jak s přáteli říkali „mokrým“ potápěčským neoprenovým oblekům, nesmírně tuhým a neohebným. Zažil ale i raketový rozvoj moderního vybavení, od suchých obleků až po perfektní dýchací automatiky a složité podvodní komputery k měření nejrůznějších parametrů pod vodou. A především se dočkal boomu v oblasti cestování. Mohl si tak vyzkoušet noční potápění na Korsice, prozkoumávat vraky v Norsku apod.

„Nesmrtelný zážitek mám právě z Norska,“ vypráví Martin Holcát. „V hloubce 35 metrů jsme objevili vlkouše, veliké a krásné murénovité ryby. Protože jsme jedli pořád jenom tresky, rozhodli jsme se, že si jednu ulovíme. Rozdělili jsme si role, já měl za úkol rybu chytit na hák a vytáhnout ven. Kolegova harpuna ale minula cíl a první, na kom si pak ryba vybíjela vztek, jsem byl já. Dodnes si pamatuji její chřtán – připadal jsem si tehdy jako Jonáš, když na mne s naštvaným výrazem zaútočila. Bohužel z toho nemáme žádné snímky, protože fotoaparát měl kamarád místo k původnímu účelu připraven k sebeobraně, kdyby došlo i na něj. Ryba samozřejmě vyhrála, my jsme utekli a dál jedli jenom tresky,“ říká se smíchem „Jonáš“ Holcát.

Mezi zajímavé kratochvíle patřil i tradiční novoroční úklid dna Vltavy pod Karlovým mostem. Potápěči odtud kromě obvyklého odpadu lovili peněženky („kapsáři je po vyprázdnění vždycky naházejí do řeky“) nebo ruské vojenské čepice a odznaky („když se blížila kontrola, měli černí ,čepičkáři‘ stejný nápad jako zloději“). Před lety se M. Holcát zúčastnil vyzvedávání potopené pontonové plovárny na pražském Slovanském ostrově, peníze za podobné služby školených potápěčů mu ostatně přišly vhod již za studií, kdy pracovali ve Vltavě při stavbě Barrandovského mostu, lovení ztracených věcí, vyměřování pod vodou na Slapské přehradě atd. „Kromě toho jsem si vydělával ještě uklízením a mám pocit, že tolik finančních prostředků jsem už později nikdy neměl,“ dodává doktor Holcát.

Potápění v jiných vodách

V současné době je středem zájmu ředitele VFN problematika řízení, která podle jeho názoru není v českých zemích zatím propracovaná. „Dnes vzniká management samouků, mezi něž patřím i já, a kvalitnější, ve všech oblastech vzdělanější přijdou až po nás,“ říká dr. Holcát. Třebaže je medicínský odborník (kromě dvou atestací z ORL má i atestaci z veřejného zdravotnictví) a „svou“ nemocnici dobře zná, nemyslí si, že by ředitelem podobného zařízení musel být výhradně lékař. „Měl by to být člověk, který umí vytvořit fungující kolektiv, potřebuje také velmi dobrého náměstka pro léčebnou péči. Já naštěstí takového mám v osobě MUDr. Pavla Horáka, dobrý kolektiv také.“

I tak ale doktor Holcát pracuje 12 až 14 hodin denně. Nestěžuje si, protože řízení zdravotnického zařízení srovnatelného s největ- šími podniky v zemi (4,5 tisíce zaměstnanců, dva milióny pacientů ročně), je pro něj dalším koníčkem. „Toto řízení je z velké části politika i lobbing. Současně je to oblast, kde se člověk může zase potápět, i když v jiných vodách,“ poznamenává ironicky ředitel VFN.

Není divu, že musel skutečné potápění i jiné zájmy poněkud zredukovat. Veškerý zbylý volný čas, a toho je velice málo, pak věnuje své rodině – manželce a dvěma malým dcerám, čtyřleté Karolíně a jedenáctileté Barbaře.

Eva Wićazová, foto z archivu M. Holcáta

Ohodnoťte tento článek!