Pohled na dětské utrpení bych celoživotně nesnesla


 

Téměř samé jedničky od první třídy až po promoci, úspěšná v zaměstnání, zajímavé, i když časově náročné koníčky, hezká rodina, která se před více než rokem rozrostla o dalšího člena, dceru Valentýnku. Zatím třiatřicetiletý životní příběh MUDr. Martiny Olejárové vyvolává na první pohled dojem, že se narodila na „šťastné planetě“. Ve skutečnosti byla ovšem nezbytná i pořádná dávka píle a zdravé ctižádosti.

Kdyby se byla některému ze svých hobby věnovala profesionálně, byla by z ní dnes klavíristka, tanečnice nebo kostýmní návrhářka. Ve věku skutečného rozhodování o budoucnosti ji okolí přesvědčilo, že je studijní typ, a tak po matčině vzoru přemýšlela krátce o biologii, nakonec ovšem zvítězila medicína.

Pusa od děkana

Že to s ní myslí vážně, dokázala sobě i okolí ještě jako gymnazistka v Ostrově nad Ohří, když se zúčastnila soutěže ve středoškolské odborné činnosti s prací Sledování novorozenců v průběhu prvního roku života po modifikovaném porodu podle Leboyera a ošetřování systémem rooming-in. Za pomoci MUDr. Hany Markové, vedoucí lékařky nedonošeneckého oddělení ostrovské nemocnice, sledovala po dvanáct měsíců psychomotorický vývoj deseti dětí, jejich nemocnost a délku kojení – a s výsledky vyhrála okresní a krajské kolo. Práce jí nakonec pomohla i u přijímaček na Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze (nyní 2. LF UK).

Do Motola přišla v roce 1985 s tím, že se bude v budoucnu věnovat pediatrii, stáže na dětských odděleních ale udělaly své. „Těžké cho- roby, které jsme sledovali, na mě působily spíš depresivně a já měla pocit, že bych pohled na dětské utrpení celoživotně nesnesla. Takže jsem se rozhodla pro medicínu dospělého věku,“ vzpomíná MUDr. Martina Olejárová.

O její budoucí specializaci rozhodla náhoda. V pátém ročníku se dostala na stáž do fakult- ní nemocnice l’Hôpitat Xavier Bichat v Paříži. Chtěla pracovat na interním oddělení, byla ale přidělena na revmatologickou kliniku. „Bylo pro mě důležité ,přičichnout‘ k tomuto oboru v praxi a nadto v zemi, kde patří mezi obory základní; ve Francii se revmatolog věnuje všem chorobám pohybového ústrojí, které nejsou traumatického původu (mimo zánětlivá a degenerativní kloubní onemocnění také verte-brogenním syndromům, kostním nádorům, in- fekčním chorobám pohybového systému a podobně). Ve Francii je také více revmatologů než ortopedů. U nás je to naopak. Zjistila jsem, že jde o obor nejen velice zajímavý a nestresující, ale také perspektivní. Takže jsem se rozhodla pro revmatologii.“

Promovala v roce 1992 s vyznamenáním. Dříve bylo spojeno s odměnou děkana, Martině Olejárové a její kolegyni už ale mohl děkan fakulty profesor Jiří Koutecký nabídnout pouze: „Děvčata, teď vám můžu dát tak akorát pusu.“ A protože souhlasily, jak řekl, tak udělal.

Po promoci nastoupila MUDr. Olejárová do Revmatologického ústavu v Praze. Udělala si atestace z interny a revmatologie, specializovala se na diagnostiku a léčbu osteoartrózy, v posledních letech se věnuje i problematice postižení centrální nervové soustavy u systémového lupus erythematosus. Je spoluautorkou Standardů léčebné péče v revmatologii a několika klinických studií v oblasti osteoartrózy, revmatoidní artritidy a systémového lupusu. U nás i v zahraničí (např. v pařížské Revue du Rhumatisme) publikovala řadu článků, zúčastňuje se většiny evropských revmatologických kongresů, naposledy v červnu v jihofrancouzském městě Nice.

V současné době je doktorka Olejárová přes rok na mateřské dovolené, připravuje se ke kandidatuře na téma diagnostika osteoartrózy a na částečný úvazek znovu pracuje – je koordinátorkou projektu Revmatologického ústavu, jehož cílem je vytvořit celorepublikový registr pacientů s vybranými revmatologickými chorobami. „Dosud totiž chybějí epidemiologické údaje o výskytu těchto onemocnění v republice. Ne-máme vůbec představu, kolik je nemocných, jestli jich přibývá, nebo ubývá, kolik stojí a v budoucnu bude stát jejich léčba. V současné době spolupracujeme se čtyřiatřiceti šestatřiceti te-rénními revmatology, kteří nám potřebné údaje začínají posílat. Na podzim chceme v ústavu uspořádat seminář o průběžných výsledcích,“ uvádí Martina Olejárová.

Ballata na hradech a zámcích

I když se vzdělávala a působí v docela jiném oboru, na své záliby sahající až do dětských let nikdy nezapomněla. Ve třetím ročníku medicíny oprášila znalosti z tanečního oboru Lidové školy umění a začala tancovat v přípravce souboru Chorea Bohemica, z níž se po čase ustavil samostatný soubor s názvem Hudci a tancovníci, který se věnoval scénickému folklórnímu tanci neboli lidovým baladám. Z něj se za tři roky odtrhla skupina šesti dívek a založila vlastní skupinu historického tance Ballata, kterou bylo možno už brzy nato vidět na nádvořích hradů a zámků či na náměstích při jubilejních městských oslavách výročí mnoha měst. „Termín ballata pochází od slovesa ballare, což znamená tančit,“ uvádí Martina Olejárová. „Slovem ballata se nejprve označovala píseň určená k tanci, později skladba, která má děj. A právě taková jsou i všechna naše vystoupení.“

V průběhu let se soubor rozrostl o další členky, přesné číslo prý ale nelze stanovit: „Choreo-grafie je vytvářena pro šest tanečnic, ale střídá se nás tak devět, deset – každou chvíli některá otěhotní, jiná se vrátí, někdo třeba jen nacvičuje, ale nevystupuje a podobně,“ vysvětluje provoz ve skupině dr. Olejárová. Členkám je od 24 do 38 let a vedle dvou profesionálních tanečnic jsou mezi nimi dvě lékařky, zdravotní sestra, rozhlasová moderátorka, inženýrka, úřednice, dívka zaměstnaná v cestovní kanceláři a jiná, která pracuje jako rytec kovů. Ballata má i jednoho tanečníka, ten ale tančí jen ve dvou představeních. „Na akcích, na kterých vystupujeme, jsou většinou účastníky muži, takže když se objeví čistě dámská společnost, působí to docela dobře. Ně-kdy se ale složení souboru ukazuje jako překážka. Napadlo nás například, že bychom mohly udělat něco z Boccacciova Dekameronu, podobné projekty ale narážejí právě na nedostatek mužského pohlaví,“ dodává se smíchem duše souboru.

Ballata v gotických kostýmech na náměstí v Rakovníku – MUDr. Martina Olejárová druhá zprava

Skutečný úspěch však skupina slavila až před šesti lety, kdy se jí podařilo získat profesionál- ního choreografa Jana Wiesnera. Tehdejší vedoucí Českého souboru písní a tanců dělal i v Ballatě svou práci opravdu profesionálně – pózy a pohyby se pokusil rekonstruovat po- dle historických ilustrovaných spisů a knih („No-sil nám je na zkoušku a chtěl, abychom se podle nich kroutitly do ,gotických esíček‘ a podob- ně“). První číslo, které s členkami skupiny připravil, byl Tanec Smrti, vytvořený na oblíbený středověký výtvarný, divadelní i literární námět. „Našli jsme si hudbu ze 14. století,“ uvádí Mar- tina Olejárová, „a nastudovali scénické taneční pásmo o komediantech, předvádějících lidské hříchy. Jeden tanec je o chamtivosti, druhý o opilství, další třeba o harapannách neboli prodejných ženách. Nad všemi nakonec Smrtka zvítězí.“ Dlužno dodat, že hudbu k produkcím skupiny vybírá Martina Olejárová, někdejší absolventka klavírního oboru „lidušky“ a vítězka okresního i krajského kola v klavírní soutěži.

Tanec Smrti měl premiéru v roce 1994 na „oživlém“ středověkém hradě Točníku, kde se každé léto pořádala slavnost Loutnou a mečem. Mezi šermíři, hudebníky, divadelníky, kramáři, krčmáři i účastníky bitvy zaujaly dívky z Ballaty tancem, ve kterém byla myšlenka, vtip i půvab, jímž zjemňovaly atmosféru plnou řinčení zbra-ní, kouře ze středověkých kováren a pachu medoviny.

Úspěšná premiéra vynesla skupině řadu pozvání, postupem času i do zahraničí, především do Německa, Španělska či Lucemburska. „Myslím, že u nás stále přežívá tradice z minulých let, kdy se lidé zapojovali do zájmové umělecké činnosti, měli za to body a nemuseli se třeba zúčastňovat jiných aktivit. Nejspíš proto je u nás tolik tanečních, hudebních nebo i šermířských skupin,“ uvádí Martina Olejárová. „V Německu či ve Španělsku tohle není, tam se jenom člověk oblékne do kostýmu, ale neumí ukázat nic víc. Tím si alespoň vysvětlujeme, proč nás opakovaně zvou na tamní středověké slavnosti.“

S pomocí choreografa Ballata připravuje každý rok nová čísla – dvorské a lidové, ale napří-klad i stylizované rituální tance pohanské, gotické, renesanční, rustikální, anglické country aj. Nacvičení nového tanečního bloku zabere jeden až dva měsíce, po zbytek mimosezónního času se pak už jen „vychytávají myšky“ a „pilují“ detaily. Aby byl výsledek dokonalý, trénují členky skupiny od podzimu do začátku léta i dvakrát týdně. Veřejné vystoupení pak mají od června do září téměř každý víkend .

Kostýmy od Bruegela i odjinud

Ne každému k účinkování v podobné skupině stačí dobré nohy a pružné tělo. Doktorka Olejárová potřebuje navíc i papír, tužky, látky, špendlíky, jehly, nitě a šicí stroj. Nové tance totiž vyžadují také nové kostýmy – a jejich návrhářkou a krejčovou je právě ona.

Jako každá malá holka si kreslila princezny v krásných róbách a do stejných se snažila oblékat i panenky. Odchylky od „normálu“ se začaly projevovat až tehdy, kdy se na rozdíl od svých vrstevnic pokoušela hledat inspiraci v knížkách, oděvy začala vnímat jako druh užitého umění či historický dokument, a kdy si představovala, že se stane návrhářkou divadelních kostýmů. Životní cesta mířila jinudy, záliba ovšem zůstala.

„Historické kostýmy jsou nedílnou součástí představení,“ uvádí jejich autorka. „Měly by být alespoň trochu autentické, i když to samozřejmě úplně nejde, protože jednak nejsou k mání všechny původní materiály, jednak by v originálech nešlo vždycky dobře tancovat. Aby tedy byly co nejvěrohodnější, musím hledat předlohy v knihách o umění, inspirovat se na starých obrazech a podobně. S dvorskými kostýmy problém není, protože šlechta se zobrazovala často, těžší je to ale s lidovým oblečením. Bývalo jednoduché, a tak mi dá velkou práci navrhnout kostýmy tak, aby byly věrné, a přitom zaujaly oko. Pramenů je bohužel hrozně málo, nejvíc tipů získávám z obrazů Pietera Bruegela, holandského malíře ze 16. století.“

Své návrhy dávala M. Olejárová zpočátku k vyjádření ostatním členkám souboru, dnes už to raději nedělá. „Šít šaty na tolik ženských, z nichž každá chce být nejkrásnější, je někdy oříšek. Holky nejdřív nechtěly akceptovat, že jde o historický kostým, ke kterému nemohou mít culíky a ofinu jako na diskotéce. Pamatuji si, že když jsem namalovala úplně první kostýmy, žádná nechtěla vysoký čepec. Chytaly se za hlavu – jéžíšmarjá, Bílá paní, v tom já chodit nebudu – a chtěly čelenky a rozpuštěné vlasy. Dnes už se na to naštěstí dívají jinak – ono totiž stačí podívat se, jak potom taková ,civilní‘ hlava k historickému kostýmu vypadá.“

Třebaže tanečnic vždy vystupuje jenom šest, svůj vlastní „pracovní oděv“ musí mít všechny členky skupiny, aby mohla jedna druhou v případě potřeby vystřídat. Doktorka Olejárová počítá osoby i tance a vychází jí neuvěřitelné číslo – do dnešního dne navrhla, tedy nakreslila a ušila padesát čtyři kostýmů. Všechny se sice na vystoupení nevozí, i tak je ale zájezdový mikrobus skupiny ze třetiny zaplněn dvorským i venkovským oblečením, příslušnými botkami (šije je švec podle návrhů M. Olejárové) a řadou rekvizit, mezi něž patří například košíčky, korbely a tamburíny k lidovým tancům, totem s kravskou lebkou a pochodně na tance pohanské, hole používané při anglických country tancích, rolničky, umělé květiny atd.

A co všechna ta práce a spousty času věnovaného Ballatě MUDr. Martině Olejárové dávají? „Poměrně často se říká, že lékaři inklinují k umění a mnohdy ho také aktivně dělají. Je to dáno racionální, stresující prací, která vyžaduje určitou empatii, takže realizace v nějakém druhu umění představuje dost výraznou psychickou relaxaci. Z vlastní zkušenosti vím, že na tréninku jsem schopna úplně vypnout a zapomenout na starosti denního života. Musím ale dodat, že nebýt pochopení a pomoci mé maminky a manžela, nemohla bych se věnovat ani polovině toho, co dělám.“ Eva Wićazová,

foto ZDN Vladimír Brada a z archivu M. Olejárové

Ohodnoťte tento článek!