Výzkumu se u nás věnuje příliš málo lidí


 

Josef Syka

Prof. MUDr. Josef Syka, DrSc.,

neurofyziolog, ředitel Ústavu experimentální medicíny AV ČR, místo-předseda Rady vlády pro výzkum a vývoj a předseda její Bioetické komise, čestný člen České lékařské společnosti J. E. Purkyně, Italské audiologické společnosti, České fyziologické společnosti ČLS JEP a bývalý člen jejího výboru, předseda České společnosti pro neurovědy, člen komise sluchové fyziologie při Mezinárodní unii fyziologických věd, zástupce ČR v Mezinárodní unii pro výzkum mozku IBRO, člen vědecké rady UK a 1. LF UK, předseda dozorčí rady IKEM, člen výkon- ného výboru European Science Foundation, člen programového výboru 5. rámcového programu EU.

Narodil se 18. září 1940 v Praze v rodině architekta, v letech 1959 až 1965 studoval na lékařské fakultě UK v Praze. Po promoci působil jako aspirant a později vědecký pracovník ve Fyziologickém ústavu ČSAV se za- měřením na výzkum neuronových mechanismů zpracování informace v podkorových strukturách mozku. Od roku 1975 je vedoucím laboratoře neurofyziologie sluchu v Ústavu experimentální medicíny, jehož ředitelem se stal v roce 1994. Vedle několika kratších vědeckých pobytů v Leningradě, Mnichově, Madisonu a Melbourne a pozvaných přednášek na řadě mezinárodních kongresů a sympozií působil v letech 1985 až 1986 jako vědecký pracovník ve Fyziologickém ústavu Západoaustralské univerzity v Perthu. Publikoval více než 300 prací (56 v impaktovaných mezinárodních časopisech), dvě knihy v češtině (Fyziologie a patofyziologie zraku a sluchu, Ototoxické účinky léků), byl koeditorem mezinárodních sborníků (Neuronal Mechanisms of Hearing, Plenum Press, New York 1981, Auditory Pathway – Structure and Function, tamtéž 1988), editorem mezinárodního sborníku Acoustical Signal Processing in the Central Auditory System (Plenum Press, New York 1997), podle SCI má více než 700 citací. Je členem edičních rad mezinárodních časopisů Audio-logy, Hearing Research a Noise and Health.

Profesor Syka je ženatý, manželka Eva je profesorkou neurofyziologie. Mají dva sy- ny – jeden je inženýr ekonomie, druhý student 5. ročníku medicíny.

Vaším hlavním odborným zájmem byl a je výzkum nervových mechanismů slyšení zejména na úrovni jednotlivých nervových buněk, okruhů a řetězců, čili otázka, jak vypadá zpracování informace o zvuku. Co předcházelo orientaci na tuto oblast?

Moje rozhodnutí studovat medicínu mělo poněkud zvláštní pozadí. Můj otec rozhodně nepatřil mezi obdivovatele komunismu, takže byl v padesátých letech několikrát bez zaměstnání. Já jsem po maturitě dva roky opravdu tvrdě „makal“ na stavbě a v lomu, abych si upravil „nežádoucí“ kádrový profil – a v té době jsem měl dost času si rozmyslet, co budu v životě dělat. Uvažoval jsem o architektuře, filologii a jiných disciplínách, nakonec jsem ale zjistil, že to, čemu se skutečně chci věnovat, je medicína a především výzkum mozku. Tomu jsem zůstal věrný dodnes.

Ve 2. ročníku fakulty jsem se už dostal k fyziologii a neurofyziologii. Začal jsem pracovat jako studentská vědecká síla u doktora Jana Bureše ve Fyziologickém ústavu Akademie věd, kterého považuji za svého učitele. Dnes je to nestor české neurofyziologie a žijící legenda, má několik tisíc citací a je zahraničním členem Americké akademie věd. V roce 1964, když jsem byl v 6. ročníku, pak vyšla v Experi-mental Neurology moje první práce, napsaná společně s pozdější profesorkou Evou Fifko-vou. Týkala se obecné neurofyziologie, problematiky šířící se deprese a funkce bazálních ganglií. Později jsem se ale orientoval úplně jinak.

Jako aspirant jsem se dostal na tříměsíční studijní pobyt do uznávané laboratoře profesora Grigorije Ger-šuni v Leningradě, kde jsem se již začal zaměřovat na výzkum sluchu. Proto jsem také byl osloven, když v roce 1975 hledali někoho, kdo by vedl Laboratoř elektrofyziologie sluchu v novém ústavu ČSAV – Ústavu experimentální medicíny.

Proč jste si vybral právě tento obor?

Nevím, snad to souvisí se skutečností, že jsem v mládí hrál řadu let na housle, mám rád klasickou hudbu, hlavně Mozarta, rád chodím na koncerty. Během studia medicíny mne zaujaly výsledky Seemanovy foniatrické školy a Sedláčkova audiologie. Po promoci jsem také mohl nastoupit na Foniatrickou kliniku, ale zůstal jsem věrný základnímu výzkumu.

Na čem v současné době vědecky pracujete?

Zůstávám stále věrný výzkumu nervových mechanismů slyšení, s tím, že se naše metodické možnosti v posledních letech významně rozšířily. Kromě snímání aktivity jedno- tlivých nervových buněk ve sluchovém systému pokusných zvířat používáme i metody behaviorální, histochemické a imunocytoche- mické. Zajímá nás úloha zpětnovazebních okruhů ve sluchovém systému mozku. Této otázce je zatím věnováno ve světě málo pozornosti. V poslední době jsme ve spolupráci s pracovištěm zobrazovacích metod IKEM začali zajímavý program. Pomocí funkční nukleární magnetické rezonance zkoumáme, jak vypadá aktivace mozku při poslechu monotónního bílého šumu ve srovnání s poslechem moderní rockové hudby, tedy hluků, které mají stejnou intenzitu, ale zcela jinou frekvenční a informační náplň. Ukazuje se, že při poslechu rockové hudby je sluchová kůra aktivována velmi výrazně, ale také mezi jedinci velmi odlišně . Dále jsme zjistili, že když změníme její obsah – buď jde o hudbu instrumentální, nebo zpívanou – přenáší se centrum aktivace z jedné hemisféry do druhé. Tento nález odpovídá skutečnosti, že pro řeč je obvykle dominantní levá hemisféra, ale nemusí to být pravidlem.

Rocková hudba dnes není jen móda, ale také možný zdroj zdravotních problémů. Zkoumali jste ji i z tohoto hlediska?

Při jednom z programů jsme měřili intenzitu hluku na diskotékách a v jedné jsme zjistili špičky kolem 120 decibelů a průměrnou hladinu hluku 108 až 110 decibelů. Nahráli jsme hluk na digitální magnetofon a vystavili mu po čtyři hodiny 12 dobrovolníků. Ze změřených sluchových prahů, otoakustických emisí a dalších parametrů pak vyplynulo, že se každému takto exponovanému člověku alespoň na krátkou dobu zvýší sluchový práh. Pokud se hluku vystavuje opakovaně, je nebezpečí poměrně veliké. Poškození podle posledních výzkumů spočívá v tom, že se poškodí synapse mezi receptorovými buňkami a vlákny sluchového nervu. Tím se výrazně zvýší sluchový práh a člověk pak není schopen vnímat velmi málo intenzivní zvuky. Ale to jenom jeden malý problém. Zhoršuje se také schopnost rozpoznat zvuk jednoho řečníka v šumu – říká se tomu koktejl-party problém. To už není poškození jenom vnitřního ucha, nýbrž i mozkových center, které se ale upraví. Jsme-li však vystaveni zvukům kolem 120 – 130 decibelů, nastává již úplně jiná situace a v mnoha případech se objevují ušní šelesty. Další efekty lidé pocítí v době, kdy už dávno na diskotéky nechodí. Je jim 40, 50 let a začínají mnohem hůř slyšet než jejich vrstevníci, kteří se tomuto hluku nevystavovali. Většina z nich potom skončí na sluchadlech. Pravda ale je, že z hlediska dlouhodobých efektů je nebezpečnější vystavení hluku v továrně, na stavbě či v dopravě.

Co ukazují výsledky vašich výzkumů z poslední doby o vlivu hluku na sluchový systém?

Podařilo se nám prokázat, že u pokusných zvířat, konkrétně u morčat a laboratorních potkanů způsobí vystavení intenzivnímu hluku, například 120 decibelů po dobu jedné hodiny, velké změny ve sluchové kůře mozku. Naše práce a práce dalších autorů, zejména ze Spojených států, ukazují, že hluková zátěž způsobí vyčerpání zásoby inhibičních mediátorů ve sluchové kůře. Inhibice – tlumení, které je nutné pro normální sluchovou funkci, se vrací k původnímu stavu obvykle až po několika desítkách hodin. Předpokládám, že tyto výsledky bude možné v budoucnu uplatnit při prevenci a léčbě stavů, které vznikají po pobytu v hlučném prostředí.

Vaše laboratoř spolupracovala na vývoji prvního českého kochleárního implantátu. Jak vypadá výzkum dnes?

První implantát – nejjednodušší jednoka- nálovou kochleární neuroprotézu – vyvíjelo po roce 1980 jedno z pracovišť Ústavu fyziologických regulací Akademie věd a naše laboratoř elektrofyziologie sluchu se spolu s ORL klinikou Všeobecné fakultní nemocnice na vývoji podílela. Až do určité fáze byl vývoj úspěšný, protože krátce před rokem 1989 bylo u nás implantováno asi deset pacientů a prakticky všichni pomocí protézy slyšeli. Bohužel však ve všech případech došlo k technické poruše a asi po roce tuto schopnost ztratili. To byla trnitá česká cesta, tehdy jediná možná. Kdyby-chom pokračovali dál, byli bychom implantát vylepšovali a dosáhli lepších technických parametrů. Přišel rok 1989 a celý vývoj skončil. Koupily se dokonalé přístroje od australské firmy Nucleus, které dnes používá celý svět. U nás jimi máme úspěšně implantováno150 původně neslyšících, z toho 100 dětí. Například Ho-landsko jich má nesrovnatelně míň. Jsme v tomto ohledu na úrovni Fin-ska či Švýcarska a to je obrovský úspěch.

Historie kochleárních implantátů začínala zhruba v 70. letech a prvními pionýry v ní byli fyziologové. Byl to hlavně profesor Graham Clark, „otec“ australské protézy, který byl současně vynikající otolaryngolog i fyziolog. Byl jsem u něj na klinice tři měsíce v roce 1992 – prováděli jsme například elektrickou stimulaci vnitřního ucha u pokusných koček a sledovali jsme parametry nervových odpovědí. V tomto směru ovšem také spolupracujeme s pracovištěm profesora Rainera Klinkeho ve Frank-furtu nad Mohanem. Máme společné publikace, které se týkají právě teoretického zázemí kochleárních implantátů. Zajímají nás změny, které v mozku nastávají v průběhu dlouhodobé elektrické stimulace ve srovnání s akustickou stimulací. Výzkumy z posledních let totiž ukazují, že mozek je mnohem plastičtější, než jsme si původně mysleli.

Ústav experimentální medicíny získal statut jednoho z takzvaných Center excelence. Co to znamená a hlavně přinese vašemu ústavu a vědě vůbec?

Soutěž o Centra excelence vypsala před rokem Evropská komise pro postkomunistické země asociované k 5. rámcovému programu Evropské unie. Sešlo se 185 návrhů projektů, z nichž bylo vybráno 34 a náš ústav se stal jedním ze tří center, která unie přiznala pro Českou republiku. To znamená nejen ocenění naší práce, ale také finanční přínos. Po tři roky budeme dostávat prostředky na financování postgraduálního a doktorandského školení mladých lidí ze západoevropských a post- komunistických zemí a také na každoroční pořádání mezinárodních konferencí. Smyslem Center excelence je jednoduše řečeno zkvalitnění spolupráce mezi evropskými výzkumnými pracovišti.

V těchto dnech ze zákona končí vaše osmileté působení ve funkci místopředsedy Rady vlády pro výzkum a vývoj. Jak byste toto období hodnotil?

Myslím, že Rada od roku 1992, kdy byla vládou jmenována, významně ovlivnila transformaci české vědy. Jejím prvním úkolem bylo založení Grantové agentury České republiky, dalším krokem pak byl pětiletý program Posílení vědy na vysokých školách. Program vycházel z toho, že v celém světě – kromě sovětského modelu, kde tomu tak není – je poměrně velká část výzkumu soustředěna na vysokých školách. My jsem jej po čtyřiceti letech potřebovali na vysoké školy vrátit. Ve spolupráci s ministerstvem školství jsme na českých vysokých učeních založili asi sto nových laboratoří, které dodnes velice dobře fungují.

Letos jsme na základě příslibu vlády, že výrazně zvýší rozpočet na výzkum a vývoj pro tento rok (z 0,5 % na 0,6 %), spustili program výzkumných center. Ve spolupráci s ministerstvem školství jsme založili 33 nových výzkumných center, kde by se měl odehrávat špičko- vý výzkum v české vědě. Měla by tedy být jakýmisi vlajkovými loděmi našeho výzkumu do 21. století. Je to vlastně pokračování programu Posílení vědy na vysokých školách.

Myslím, že jsme v Radě udělali kus práce a nemusíme se stydět za to, jak vypadá situace české vědy třeba ve srovnání s maďarskou, polskou a zejména ruskou. Naše transformace byla v zásadě správná, rozhodně úspěšnější než transformace řady jiných oblastí našeho života.

Co si myslíte o současné medicíně?

Myslím si, že klinická medicína je u nás ve velice dobrém stavu a schopnosti našich lékařů jsou vynikající. Jedním z důvodů je to, že mnoho schopných mladých lidí šlo v 60. až 80. letech studovat medicínu, protože to byl jeden z mála oborů, kde člověka nenutili, aby přetřásal bolševické formulky.

Co ale podle mého názoru může být problém, je fakt, že se málo lidí, zejména mladých, věnuje lékařskému výzkumu. Lékařů, kteří se dnes připravují na vědeckou a jednou na akademickou kariéru, je příliš málo, naprostá většina nemá Ph.D. nebo CSc. To je velká bolest, na kterou může klinická medicína doplatit. U nás se dostatečně nezdůrazňuje nutnost vědecké přípravy.

Druhá bolest je typická pro celou oblast medicíny, a to v malých evropských zemích obecně – mnohé výstupy z vědeckých prací směřují jenom do národních časopisů. Při dnešní přemíře informací sáhnou ale skuteční odborníci vždycky spíše po renomovaném mezinárodním časopise. V oborové radě neurovědy, které předsedá profesor Jiří Tichý z neurologické kliniky, máme požadavek jasný: kdo chce skončit PhD., musí mít tři publikace v impaktovaných časopisech. Je to velmi tvrdý požadavek, ale zaručuje nám, že ti, kterým titul přiznáme, budou skutečně vzdělanými lidmi, kteří si budou moci sáhnout na další akademickou kariéru. Současně přinesou do světa informaci, že česká medicína postupuje vpřed.

Eva Wićazová, foto ZDN Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!