Vážně i nevážně o Indiánech, totálním nasazení,


 

hudbě, sběratelství, literatuře a vodníčku Buližníčkovi

Poslední srpnový den oslavil neuvěřitelných 70 let zakladatel české dětské onkologie prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., přednosta Kliniky dětské onkologie FN Motol a děkan 2. LF UK. Lékařská veřejnost se při této příležitosti jistě ráda alespoň zčásti seznámí s druhou, snad trochu odvrácenější tváří této vskutku renesanční osobnosti.

Josef Koutecký

Milovník i sběratel umění

„Budu vám říkat pravdu, chvílemi vážně, ale chvílemi asi i nevážně,“ upozorňuje hned v úvodu Josef Koutecký. „Případný čtenář je spíše zvědavý, než aby v tom, co budu vyprávět, hledal poučení. Ostatně, urputně hájím jedinečnost každého z nás a dobře vím, kolik lidí a okolností ovlivňuje naše životní cesty. Právě to je na životě krásné. Tísní mě ovšem, že některé životy jsou mizerné. Vím o tom víc než dost. Můj vlastní život ale byl a je, přes všechna škobrtání, šťastný.“

Dětství

Josef Koutecký se narodil těsně před půlnocí poslední srpnové neděle roku 1930 u svatého Apolináře v Praze, prvních šest let však prožil v matčině rodišti Kralupech nad Vltavou. Jeho otec měl kruté dětství. Nebylo mu ještě patnáct, když přišel o oba rodiče. Starší dva bratři bojovali na frontách první světové války a chlapec žil s mladší sestrou ve sklepní místnosti v nepředstavitelné nouzi. Přesto maturoval na rakovnic- ké reálce a nastoupil hned na první možné mís-to – jako účetní úředník k Buštěhradské dráze. Vlastní rodina pro něj byla vším. Byl neobyčejně poctivý, pořádný, až puntičkářský, a vždycky jednal fér. Zřejmě hledal to, co v mládí postrádal. Na svého syna byl přísný, „ale v tom nejkrásnějším slova smyslu“. Stačilo, aby se na něj podíval, a hned bylo vše jasné.

Už jako malý chlapec byl Josef Koutecký okouzlen přírodou: „Patřilo k tomu i chytání a opětné vypouštění překrásných roháčů a chroustů, škrábajících do dětské dlaně.“ Od novorozeneckého období provázel budoucího lékaře a milovníka klasické hudby také svět tónů. Otec, člen amatérského kralupského orchestru, hrával na housle, v rodině se rovněž často „hrálo na gramofon“. Ze všech skladeb Josefu Kouteckému nejpevněji utkvěla v paměti předehra k Básníku a sedlákovi Franze von Suppé. Za hezkého počasí se v sobotu večer směl vyložit s matkou do okna a poslouchat kapelu, která hrála k tanci v protější restauraci Slavia. Za-slechne-li dnes profesor Koutec-ký písně Já mám devět kanárů, To bylo tenkrát na ostrově Capri nebo Ramóna, opírá se v duchu zase o parapet okna kralupského bytu.

Ještě než začal chodit do školy, přestěhoval se s rodiči do pražských Holešovic, pro kluka dobré čtvrti – nedaleko byla Vltava, Stromovka s Malou říčkou a koneckonců i zoologická zahrada, tedy opět příroda. S učením neměl žádné potíže, od druhé třídy začal navíc chodit do houslí a od třetí na klavír. „Nikdy nebudu tátovi dost vděčný za to, že při veškeré skromnosti, která nás provázela (matka byla v domácnosti), ušetřil na pianino,“ vzpomíná s láskou profesor Koutecký.

Válečné intermezzo

Šťastné chvíle přerušila válka. Ve čtrnácti letech na vlastní kůži poznal, co to znamená být „totálně nasazený“. Nastoupil do libeňské továrny Kolben a Daněk, kde se vyráběly tanky. Při vyhlášení poplachu vyjížděli dělníci, navěšeni na už hotové výrobky, za město. V dubnu 1945, naštěstí na Květnou neděli, byla továrna rozbombardována. Dokud stála, Josef Koutecký sabotoval. Do nových kuličkových ložisek sypal písek a důkladně jimi otáčel. Dnes je to k smíchu, tenkrát to bylo o krk. V květnu 1945 stavěl barikády a nosil raněné. Také vítal ruské vojáky, ale brzy pochopil, že to byla chyba.

I za války se ale muselo žít. Vědomí nejrůznějšího nebezpečí semklo kluky-kamarády a pro několik z nich to bylo přátelství na život a na smrt – tehdy ovšem v kmeni Wahpekutů, podle idejí Setonova amerického skautingu, Woodcraftu. Na schůzkách i četných výletech kopírovali Indiány – a věru nebylo snadné poznat podle jejich vzoru padesát či sto druhů rostlin, pětadvacet stromů, padesát zvířat, nebo rozdělat ve sněhu či dešti jednou sirkou sto ohňů za sebou. Ale ani vyprávět příslušníkům kmene všelijaké příběhy. Možná právě to byl základ pro schopnost budoucího profesora formulovat, přednášet, psát.

Doma pěstoval rybičky (měnil je spolu s akvarijními rostlinami za tátovu tabačenku), ale také čolky, žáby a ještěrky. Už tehdy dospívající Josef vášnivě četl. I na tom měl zásluhu otec, který vlastnil na tehdejší dobu a domácí poměry hezkou knihovnu a byl členem Spolku českých bi-bliofilů. Syn „studoval“ Brehmův Život zvířat, akvaristickou literaturu, hltal ovšem i knížky Se-tonovy a Foglarovy, ale také různé pověsti.

Ještě jednu významnou okolnost profesor Koutecký ve svém vyprávění zmiňuje. Všechny prázdniny svého dětství, v zimě, v létě a někdy na jaře o Velikonocích, prožíval v idylickém Novém Městě na Moravě. U tety, která měla pilu, všechno vonělo dřevem, lesy byly plné hub, pekařství před válkou vonělo chlebem. Učedník vozil ráno čerstvé rohlíky až do domu a chalupářka ze sousední vesnice přinášela máslo s vyraženými listy konvalinek na povrchu kostky. Bylo toho ještě mnohem víc, když se však Josef vracel z prázdnin vlakem do Prahy a projížděl jejím předměstím, měl v očích slzy. Ne pro uteklé prázdniny, ale z lásky k městu. Už tenkrát.

S koncem války skončilo i dětství. Ve škole ho naučili hodně, ale mnohé ho naučily především jeho dětské zájmy. Byly hlubší než obvyklé dětské hrátky.

Léta na gymnáziu

Rád vzpomíná na spolužáky a většinu profesorů. Třídu po třídě nabíral Josef Koutecký rozumu, ze středoškolského rošťáka se stal premiantem. Docházelo mu, že poznávat je krásné. Záliby zůstaly, pouze se prohlubovaly. Studoval biologickou a později dokonce lékařskou literaturu (Bělehrád-kovu Obecnou biologii, Seklovu Nauku o dědičnosti), experimentoval. O prázdninách mezi sep- timou a oktávou napsal po několikatýdenním „bádání“ svou první „vědeckou“ práci Vitální barvení perlooček, kterou mu otiskli ve Vesmíru. Měl tehdy už vlastní mikroskop. Bylo to v době, kdy nebyl vůbec k mání, když ale otec viděl jeho zájem, obstaral ho. I v těchto letech se Josef Koutecký dá- le nořil do tajů literatury, a to nejenom četbou, nýbrž i zájmem o literární historii. Byla to také doba jeho prvních literárních pokusů, které „dávno shořely, tak jako klavírní skladby – sonatiny“. Na klavír ale cvičil a hrál pilně, několikrát i veřejně. Také bloudil Prahou, jejími uličkami, zahradami, chrámy, ale i domy, půdami a dvorky. Jen u maturity mu to úplně nevyšlo – kvůli latině mu uniklo vyznamenání („Tacitovy věty byly moc dlouhé a pro překlad těžké“). To samozřejmě nijak ne-ovlivnilo rozhodnutí Josefa Kouteckého studo- vat medicínu. O ničem jiném vůbec neuvažoval. Přijímací zkoušku skládal v anatomickém ústavu, předsedou komise byl rentgenolog profesor Šváb, dalšími členy pozdější profesoři Trávníčko-vá (fyzioložka) a Hašek (imunolog). Nastávajícího medika se ptali na něco z medicíny, ale také na Kuomintang. Bylo víc než rok po únoru 1948.

Medicína a koníčky

„Od samého počátku jsem studoval s obrovským zájmem a zanícením,“ vzpomíná profesor Koutecký. „Medicína byla pro mne vášní. Ve druhém roce studií už jsem byl demonstrátorem ve skupině lidsky mimořádného profesora Otakara Poupy ve Fyziologickém ústavu. Zkoušel mě pak z patologické fyziologie. Po dlouhých letech jeho emigrace ve Švédsku jsem se s ním setkal v polistopadovém období v Praze a bylo to dojemné a krásné.“

Následovala práce demonstrátora v I. patologicko-anatomickém ústavu profesora Heř- mana Šikla, od prázdnin mezi druhým a třetím ročníkem studií přišla praxe na dětské chirurgii. Do ustavení kliniky tady byl šéfem profesor Václav To-šovský, na klinice pak profesor Václav Kafka, jehož považuje Josef Koutecký za svého největšího učitele.

Už jako medik sloužil noční a víkendové služby, poslední rok si přivydělával také u Zá-chranné služby města Prahy ve funkci lékaře rychlé sanitky. Tehdy se studovalo jen jedenáct semestrů, a tak Josef Kou-tecký promoval s vyznamená- ním už v únoru 1955. Snil o tom, že se z něj stane „velký dětský chirurg“, osud ho však odvedl jinam. Pracoval na dětských odděleních v Novém Bydžově, v Janských Láz-ních a posléze na dětské chirurgii v Praze, kde v roce 1974 vybudoval stanici dětské onkologie. Z ní se později stala Klinika dětské onkologie, kde profesor Koutecký od roku 1983 působí ve funkci přednosty.

Souběžně s vysokoškolským studiem se věnoval i svým koníčkům. Protože i o prázdninách pobýval kvůli práci a studiu v Praze, využíval všeho, co hlavní město nabízelo. Propadl kouzlu komorní hudby, vzrůstal jeho zájem o výtvarné umění, začal rovněž poznávat velké osobnosti vědy a umění. Později se tyto zájmy promítly do členství v nejrůznějších kulturních organiza-cích. V roce 1995 se profesor Koutecký stal zakládajícím členem a od září 1997 úřadujícím předsedou Učené společnosti České republiky. V roce 1997 byl zvolen nejen předsedou Pe- diatrické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP, ale také předsedou Nadace Národní galerie a členem Rady Národního divadla v Praze.

Jak šel čas, rostl Josef Koutecký nejen profesně, ale prohluboval se i jeho vztah k umění a historii. Na těchto cestách ho už po léta provází jeho žena, „přítelkyně a spřízněná duše“. Původním zdrojem vztahu k historii byla u obou láska k historické Praze, především doby rudolfínské. To vbrzku vyvolalo sběratelskou vášeň, včetně zájmu o předměty uměleckých řemesel. Začali již za minulého režimu, kdy bylo sběratelství „buržoazním přežitkem“, takže na ně ještě finančně stačili. Víckrát se spletli, to je ale podle profesora Kouteckého nezbytnou daní sběratelství. Časem se dostali k umění současnému. „Z něj ovšem přijímáme jen část. Takzvané ,umění‘, které si buď dělá z lidí legraci, anebo zastírá neschopnost řemesla předstíráním módnosti, odmítáme,“ poznamenává k rodinnému zájmu o současné výtvarníky profesor Koutecký.

O hudbě mluví jako o „nepostradatelné droze“. Kdysi hodně hrával na klavír, před Vánocemi roku 1996 hrál dokonce veřejně s Kociánovým kvartetem Dvořákovy Maličkosti. Dnes mu však již na aktivní hraní nezbývá čas. S manželkou rád poslouchá především komorní díla, často ale i symfonickou hudbu od barokních skladatelů po Mahlera, Orffa a české mistry 20. století. Milují také skladby pro varhany, unáší je hudba renesanční. Jsou ovšem také častými návštěvníky divadel.

Buližníček

Čtenářská vášeň přivedla profesora Koutec-kého k lásce k české řeči, jejíž čistotu brání, kde jen se dá (a přesto, jak říká, často trpí). Od lásky ke slovu byl jen krůček k poezii, jež je pro něj hudbou slov.

Před více než čtvrtstoletím se v hlavě Jose- fa Kouteckého zrodil vodníček Buližníček. Před-cházely mu příběhy, které si začal vymýšlet, když během nedělních dopoledních procházek s dětmi Evou, Michalem a Petrem vyčerpal známé zdroje pohádek a povídek o zvířátkách. Napad- lo ho vymyslet trvalého hrdinu a neděli co neděli ho opentlit novou historkou. Tak se narodil Buližníček, jehož osudy na přání svých dětí posléze sepsal a uložil do šuplíku. Když se ho po listopadu 1989 jedna redaktorka zeptala, zda někdy napsal o něčem jiném než o nádorech, vzpomněl si na Buližníčka. Pak už to šlo ráz naráz. Článek v časopise, zájem dvou nakladatelství, domluva s vydavatelstvím Sedistra, prázdninová úprava starého textu, ilustrace Mariny Richte- rové, korektury a před Vánocemi 1997 vydání a křest knížky Vodníček Buližníček, příznivé ohlasy, autogramiády, radost.

„Mám samozřejmě další spisovatelské plány,“ svěřuje se profesor Koutecký. „Nejdříve ze všeho musím dopsat vzpomínky na profesora Kafku (považuji to za mravní povinnost a radost) a dokončit rozepsanou populárně-vědeckou knihu o historii nádorů na naší planetě. Výhledově bych také ve formě esejů rád zpracoval výbor z mnoha desítek svých nemedicínských proslovů a sepsal jakési vyznání Praze. A samozřejmě bych se hrozně rád pustil ještě do jedné knížky pro děti.“

Zaznamenala Dagmar Navrátilová, foto autorka a ZDN Vladimír Brada

Při autogramiádě své knihy pro děti

Ohodnoťte tento článek!