O nukleární medicíně, rozhovoru s bývalým jordánským králem a ledničce u silnice


 

„Já OK 1 JF jako Josef František. Zkouším novou anténu, jak mě slyšíš?“ říká do mikrofonu malé krátkovlnné vysílačky starší muž a vzápětí vyslechne uklidňující odpověď odkudsi z Podbrdska. Docent MUDr. Vlastislav Hlavatý, CSc., jeden z někdejších průkopníků nukleární medicíny v naší republice, je ve svém živlu – právě se totiž věnuje jednomu ze svých koníčků, který ho po krátkých vlnách již zavedl do všech kontinentů a přibližně 200 zemí.

Vlastislav Hlavatý

Málokterý z lékařů se ke své profesi dostal takovou oklikou jako on. V roce 1948, kdy ukončil základní školu, mu zemřel otec a rodina se začala potýkat s finančními problémy. Aby jí ulehčil, šel místo na gymnázium do učení do Jawy v Brodcích nad Sázavou a tam také, již s výučním listem elektromechanika, dva roky pracoval. Potom využil nabídky zaměstnavatele doplnit si vzdělání a po maturitě se s dosavadní profesí rozloučil. Přihlásil se na Fakultu všeobecného lékařství UK (FVL UK), byl přijat a v roce 1959 promoval.

Z Moskvy do Seattlu

Už jako student třetího ročníku začal pra- covat jako volontér, demonstrátor a později pomocný asistent v Biofyzikálním ústavu FVL UK. „Tehdy tam ještě neučili lékaři, ale lidé z ma- tematicko-fyzikální fakulty. Oboru se neříkalo biofyzika, nýbrž lékařská fyzika, ale k medicíně se studenti během toho semestru prakticky nedostali. Změna nastala až v roce 1957, s příchodem dnešního profesora, Zdeňka Dienstbiera,“ vzpomíná Vlastislav Hlavatý. V závěru studia dostal nabídku, aby po promoci v ústavu zůstal jako asistent. Přijal a mohl tak být dál jedním z těch, kdo v Československu začali zavádět nové lékařské odvětví zabývající se diagnostikou a terapií pomocí radioaktivních izotopů – nu-kleární medicínu.

Protože se tehdy na zkušenou smělo jezdit prakticky jen jedním směrem, jezdili se i pracovníci Biofyzikálního ústavu učit do Moskvy. V tamní Botkinské nemocnici získali řadu potřebných poznatků, ale také nukleární počítače, fotonásobiče, natriumjodidové krystaly, které se použí-vají jako detektory gama-záření, a další zařízení. „Lékaři v Botkinské nemocnici měli výbornou spolupráci s fyziky u jaderného reaktoru a mohli si tak ohlídat výrobu radioizotopů, jak je potřebovali,“ uvádí docent Hlavatý. „U nás po- dobná situace nastala až poté, co jsme navázali kontakt s reaktorem v Řeži, kde měli někteří pracovníci sami zájem o medicínské využití izotopů. Tak nám například umožnili výrobu krátkodobých izotopů, které se v organismu rychle rozpadnou, aniž by ho poškodily. Tato spolupráce pokračovala prakticky kontinuálně.“

Docent Hlavatý rovněž vyučoval mediky biofyziku a nukleární medicínu, napsal několik skript a přispíval do učebnic věnovaných jeho oboru. Vědecky se dále zajímal o problémy diagnostiky a terapie nemoci z ozáření, ale i o další problematiku z radiobiologické oblasti. Spolu s kolektivem ústavu zpracoval v roce 1967 monografii o vlivu neutronů na lidský a živočišný organismus. Tuto problematiku pak v 70. letech dále řešil v SIPRI (Stockholm International Peace Research Institut), pro nějž vypracoval podrobnou monografii o neutronové problematice.

V roce 1963 začala jeho spolupráce s lékaři z 2. gynekologicko-porodnické kliniky. S asis-tentem Mojmírem Blek- tou pracoval na problematice časné diagnostiky a patofyziologie pozdní gestózy. Pomocí červených krvinek značených radioaktivním chrómem sledovali zejména změny objemu krve u žen, které trpěly pozdní gestózou a preeklamptickými potížemi. Jejich práce si ve své době vysloužily řadu publikací u nás i v zahraničí, například v časopisech Nature či American Journal of Obstetrics and Gynecology.

Ve spolupráci s profesorem Antonínem Doležalem ze stejné kliniky si na počátku 70. let na své konto zapsali objev – přišli na metodu, jak pomocí radioizotopů sledovat v průběhu první fáze porodu prokrvení dělohy, a tak odhalit možné ohrožení plodu nedostatkem kyslíku. Tato metoda se samozřejmě díky vývoji v medicíně dnes již rovněž neužívá. V současnosti se v nukleární medicíně v daleko větší míře užívají radionuklidy s velmi krátkým fyzikálním a biologickým poločasem rozpadu, což přispívá k minimalizování absorbovaných dávek záření, a tím i k ochraně pacientů. Dnes používaná zařízení jsou založena na stále větší digitalizaci získaných měření a na dynamickém sledování patofyziolo- gických změn pomocí počítačových systémů. Významně se rovněž zvýšila citlivost detekčních souprav, čímž se zkracují vyšetřovací doby u jednotlivých metodik.

Závěrů uvedených vědeckých studií použil docent Hlavatý v roce 1963 ve své kandidátské práci Změny krevního objemu u těhotných žen s pozdní gestózou. V roce 1974 se habilitoval na téma radiobiologické – K otázce radioprotektivního účinku nespecifického popudu a imunizace bílkovinným antigenem. Výsledky pokusů z radiobiologického výzkumu publikoval v 58 článcích v naší i zahraniční literatuře (Nature Lon-don, Experientia, Strahlentherapie), o své práci také u nás i v cizině přednášel (například v Sofii, Moskvě, Bu-dapešti, Baden-Badenu či na světo- vém radiobiologickém kongresu v americkém Seattlu).

Jáchymovské krabičky

Roku 1980 nastoupil Vlastislav Hlavatý jako vedoucí lékař radiační terapie a balneolog do jáchymovských lázní a zůstal tu až do roku 1993, kdy odešel do důchodu. Měl na starosti především terapeutický a diagnostický rentgen a také místní a dokonce světovou brachyterapeutickou specialitu, které se tu říká jáchymovské krabičky. Jde o speciální pouzdra, do nichž se vkládají aplikátory s jehlami na- plněnými radiem či kobaltem a které se na šest hodin přilepí na postižená místa. V Jáchymově se léčí především radonovou vodou, kdy atomy radioaktivního plynu radonu vyzařují částice alfa (proto se metoda nazývá alfaterapií). Jáchy-movské lázně byly ostatně prvními tzv. radio- vými lázněmi na světě. Léčí se tu především nemoci pohybového ústrojí – Bechtěrevova choroba, artrózy, vertebrogenní syndrom, revma- tologická onemocnění či dna – a výsledky „krabičkové“ terapie jsou více než dobré: „Někteří z pacientů tam po terapii dokonce zapomněli hůl, protože ji najednou nepotřebovali,“ směje se docent Hlavatý.

OK 1 JF jako Josef František

Radioamatérskému koníčku propadl Vlasti-slav Hlavatý už jako kluk. Základy získal od otce, soustavnější školu dostal později v radioama- térském kroužku v brodecké Jawě. Zvládl morseovku tempem 80 znaků za minutu, naučil se radioamatérské zkratky, Q-kodex čili kódy usnadňující radiový provoz, sufixy neboli značky států používané v amatérském provozu, pečlivě prostudoval radiokomunikační zákon a další informace, které ke svému hobby potřeboval. Po příchodu do Prahy se tak mohl přihlásit do svazarmovského radioamatérského klubu, takzvané kolektivní stanice, kde v roce 1958 udělal zkoušky, dostal přidělenu značku OK 1 JF a mohl konečně začít vysílat.

Od té doby se dovolal do téměř dvou set míst v blízké i vzdálené cizině. „Hotových zemí, to znamená těch, odkud mám potvrzený příjem, mám ale jen sto třicet osm,“ upřesňuje doc. Hlavatý. Radioamatéři si totiž navzájem posílají důkazy kontaktu – lístky, na nichž je uvedena osobní značka, datum spojení, pásmo v megahertzech, druh provozu, anténa, výkon vysílače a jméno s adresou. Docent Hlavatý je rozesílá prostřednictvím Radioklubu pro Čechy a Moravu, „a když je protějšek slušný, pošle mi na oplátku lístek svůj“. Na jeho stole se vrší potvrzení z celého světa, řadu spojení ovšem potvrzenu nemá, ačkoli by mnohdy šlo o velice cenné doklady. Vypovídaly by například o někdejším spojení s cestovateli Hanzelkou a Zik-mundem anebo s nedávno zesnulým jordán- ským králem Husajnem.

Radioamatérský koníček ovšem vyžaduje spoustu času, kterého nemá docent Hlavatý ani jako důchodce někdy nazbyt. Víceméně pravidelně proto vysílá jen při několika příležitostech. Například první neděli v červenci, o tzv. polním dnu, kdy se u nás konají úplné radioamatérské „žně“: „Všichni ultrakrátkovlnní amatéři ten den vyjedou na kopce, rozhledny a jiná vysoká místa a odtud navazují spojení s našimi i zahraničními stanicemi,“ uvádí Vlastislav Hlavatý. „Má-li člověk k dispozici vysílačku s dostatečným vysokofrekvenčním výkonem a pořádnou anténu, může se dovolat hodně daleko.“

Lednička na mezi

Rádia a radiostanice nebyly ale tím jediným, čím Vlastislav Hlavatý od dětství zaplňoval volný čas. Trochu zahanbeně přiznává, že už jako chlapec pytlačil ve vodách vlašimské Blanice, seriózně se ovšem rybářské zálibě začal věnovat až po promoci. Stal se členem Českého rybářského svazu, získal povolenku a rybářský lístek a rybaří dodnes, teď už jako člen pražské nuselské organizace svazu i jeho městského výboru. Vychovává navíc rybářský „potěr“ a s kolegou ing. Vladimírem Chmelařem pravidelně organizuje výstavy českého sportovního rybářství. Konají se každý rok na přelomu dubna a května v Lysé nad Labem, přípravy na ně ovšem začínají už v listopadu.

Letošní výstava byla mezinárodní a vedle obvyklých exponátů, tedy ryb a nejnovějších rybolovných pomůcek, tady byl k vidění i živý čáp, umělý potok s šupinatými obyvateli a ovšem také kolečka, džbery, úhoří slupi a další rybářská technika z dob Jakuba Krčína. Expozice s názvem Od Krčína dodnes byla součástí výstavy Natura Viva 2000, na níž se kromě rybářů pochlubili s výsledky své činnosti také myslivci a včelaři z JAR, Maďarska, Ukrajiny, Běloruska a mnoha dalších zemí.

Také toto hobby zavedlo Vlastislava Hlavatého do světa. Ve Švédsku jezdil s kolegou z ústavu lovit lososy do severských řek, spřízněnou duši našel i na konferenci v Seattlu. Seznámil se tu s profesorem Thomasem Guyem, který nejenže pracoval na podobné problematice jako on, ale byl také radioamatér a rybář. „Uspořádali jsme spolu závody v rybolovu, stát Washington versus Československo. Týdenní povolenku mi vystavila paní v trafice, já jí dal jen fotku a deset dolarů. Během dvou minut bylo všechno vyřízeno,“ poznamenává doc. Hlavatý. „To ale nebylo jediné překvapení. Cestou k jezeru Goat Lake jsme zastavili na jakési mezi, kde stála lednička. Široko daleko nic než volná příroda, silnice a ta lednička. V ní byly plechovky se žížalami a kasička, do které jsme hodili dolar. Takhle jednoduše se dala ve státě Washington získat návnada.“ Zbývá dodat, že závod v lovu sivenů amerických skončil 19:3 ve prospěch českého borce.

Docent Hlavatý dovede zajímavě vyprávět i o několika svých cestách do Španělska. Tam, 200 kilometrů na jih od Barcelony, se mu podařilo dostat tuňáky, cípaly a chobotnice. „Ty žijí mezi kameny přístavního mola, ale vidět samozřejmě nejsou. Místní rybáři nám proto poradili, jak na ně. Na bílé čtvercové prkénko s tyčí upevníte středně velký trojháček a na něj navléknete dvě nebo tři sardinky. Výsledek ponoříte do vody a čekáte. Ve chvíli, kdy přestanete vidět bílý čtverec, máte jistotu, že se chobotnička chytla na návnadu. Popadnete tyčku a vytáhnete ji i s úlovkem ven. Jsou to sice chytrá zvířata, ale tohle na ně platí,“ směje se docent Hlavatý.

Eva Wićazová, foto ZDN Vladimír Brada a z archivu V. Hlavatého

Potvrzená spojení se světem

Ohodnoťte tento článek!