Úkolem medicíny je především prevence


 

Prof. MUDr. Jiří Havlík, DrSc.,

profesor infekčního lékařství, člen Společnosti infekčního lékařství, Společnosti mikrobiologické a epidemiologické, Československé společnosti mikrobiologické, člen výboru Chemoterapeutické sekce České internistické společnosti, člen International Society of Infectious Diseases, International Society of Chemotherapy, člen redakční ra- dy Journal of Spirochetaland Tick-borne Diseases a časopisu Causa Subita, bývalý proděkan a děkan někdejší Fakulty dětského lékařství (nyní 2. LF) UK.

Jiří Havlík

Narodil se 22. října 1928 v Zámostí u Mladé Boleslavi. Po 11 letech života na Slovensku vystudoval s vyznamenáním gymnázium v Praze. V roce 1952 promoval na Lékařské fakultě UK v Praze. V letech 1953 a 1954 pracoval na infekčním oddělení nemocnice v Českých Budějovicích. V roce 1954 byl přijat jako vědecký aspirant na infekční kliniku LFH UK v Praze Na Bulovce u prof. MUDr. Václava Kredby. Zde pak od roku 1957 pracoval jako asistent, od roku 1965 jako docent. V roce 1966 přešel na Infekční kliniku fakulty dětského lékařství, kde vážně onemocněl její přednosta prof. MUDr. Jaroslav Procházka, DrSc. Po jeho úmrtí v roce 1967 byl Jiří Havlík jmenován vedoucím katedry infekce a epidemiologie a Laboratoře pro výzkum infekčních nemocí. Zpočátku se věnoval především problematice břišního tyfu, paratyfu a gastro- enteritických salmonel a modifikaci kombinované terapie bacilonosičů salmonel, za niž obdržel společně se spolupracovníky v roce 1977 státní cenu. Později se oblastí jeho odborného zájmu staly nepřímé metody v diagnostice střevních infekcí, lymská borrelióza a antibiotická léčba. Absolvoval studijní pobyty v Německu (1967), na Balkáně (1956, 1957, 1959), v zemích bývalého SSSR (1961), zúčastnil se desítek kongresů v Evropě, Americe, Asii a Africe, věnovaných infekčním onemocněním, chemoterapii atd. Publikoval více než 200 prací v našem i zahraničním odborném tisku, je autorem či spoluautorem šesti monografií, editorem několika učebnic infekčního lékařství pro posluchače lékařských fakult i postgraduálního vzdělávání lékařů a desítek populárně–vědeckých článků o infekčních nemocích.

Profesor Havlík je ženatý, s manželkou, která je dětská lékařka, mají dceru – lékařku pracující v oboru infekční medicíny.

Ve svém oboru jste začal pracovat v době častého výskytu mnoha infekčních chorob, a to i těch, které dnes již prakticky vymizely. Jak tehdy vypadala si- tuace u nás?

Během dvou let, která jsem strávil v Českých Budějovicích u primáře MUDr. Jiřího Marsy, jsem skutečně viděl infekce v celém rozsahu. Tehdy, v roce 1953 a na začátku ro-ku 1954, proběhla prakticky poslední epide- mie dětské obrny, takže jsem ji zažil v celé její hrůze. Kdo dnes ví, co jsou železné plíce, bez nichž by se nemocní s obrnou bránice udusili! Tehdy ještě umírali pacienti na záškrt, bylo mnoho případů tetanu a samozřejmě spousta dětí s černým kašlem a spalničkami, tedy rovněž nemocemi, které se již u nás prakticky nevyskytují. Na těžké formy záškrtu umírá třetina pacientů, na formy lehčí dese- tina a ještě v třicátých letech, ale i v době války u nás na tuto chorobu umíraly ročně tisíce dětí. Poměrně brzy po válce ale bylo u nás zavedeno očkování trivakcínou, takže záškrtu, černého kašle a tetanu začalo rychle ubývat. Když jsem ale nastupoval do Českých Budějovic, bylo ještě celé jedno oddělení plné dětí s těžkým průběhem černého kašle. Případů tetanu bylo po válce v ČSR 100 až 150 ročně a 50 až 70 nemocných umíralo. Dnes se u dětí nevyskytuje už nejméně 30 let a ročně je hlášen jen jeden až čtyři případy, většinou u starších lidí. Bohužel se proto na tetanus málo myslí, a tak je toto onemocnění poznáno, až když je na záchranu života pozdě.

V době, kdy jsem přišel do budějovické nemocnice, současně začala éra do té doby neznámého onemocnění – klíšťového zánětu mozku. Byl zjištěn na několika místech v bývalém Československu a jedním z nich byly právě jižní Čechy. Z obce nedaleko Hluboké jsem krátce po promoci viděl první případy klíšťové encefalitidy s obrnami paže u tří žen. V Českých Budějovicích jsem začal spolupracovat s tehdejším přednos- tou mikrobiologického oddělení a laboratoře krevní transfúze ve vojenské nemocnici, dnešním profesorem Vladislavem Potužníkem, který tehdy také uvedenou dia-gnózu potvrdil. Od té doby máme desítky společných odborných pu-blikací.

Během vaší lékařské praxe bylo zahájeno více očkovacích akcí proti dalším onemocněním, která hubila množství dětí i dospělých.

Ochrana před infekčním onemocněním, tedy jak je možné mu předcházet, nikoliv ho až léčit, to je hlavní perspektiva medicíny. V letech mých lékařských začátků, to jest v padesátých letech, se začalo provádět očkování proti tuberkulóze u dětí. Tuberkulóza byla tehdy běžná, vyskytovaly se i tuberkulózní záněty mozkových blan, které měly tu nejhorší prognózu. Dnes se toto onemocnění u nás objevuje naprosto výjimečně, většinou u cizinců, ale i případů plicní tuber- kulózy je mnohem méně, než bývalo dříve – a prakticky vymizely léčebny dětské tuberkulózy.

Postupně se objevovaly další očkovací látky. Některá infekční onemocnění jsou pou- ze lidská, a pokud se je podaří vymýtit, zmi- zí z povrchu Země. To se poprvé podařilo u pravých neštovic, které u nás sice vymizely vzhledem k proočkovanosti populace již v roce 1926, ale ve světě na ně ještě dlouho umíraly milióny lidí. Proto bylo první celosvě- tovou akcí WHO právě očkování proti tomuto onemocnění – a variola, tedy pravé neštovice, již nikoho neohrožují. Nyní je druhou velkou akcí WHO očkování proti dětské obrně, aby i tato nemoc zmizela ze zemského povrchu. U nás se začalo masově očkovat proti dětské obrně jako v první zemi na světě v roce 1957 a od roku 1960 k této nemoci v naší zemi nedošlo.

Řadu let se očkuje proti dalším dříve běžným virovým nákazám – spalničkám, zarděnkám a příušnicím, jichž byly u nás ročně desítky tisíc. V současné době je hlášeno sotva do deseti případů spalniček do roka, zarděnek a příušnic jen několik set. Je ale vidět, že i tato onemocnění postupně mizí.

Bylo by skvělé, kdyby tomu bylo podobně i u infekčních hepatitid. Zatím existuje očkování proti typu A a B, takže doufejme, že i tato onemocnění se stanou typy vzácnými. Za- tím je jich bohužel na světě obrovské množství. U nás každoročně dochází k několika stům onemocnění, z nichž zvláště typy B a C jsou nebezpečné tím, že mohou přejít do chronicity a vést potom ke svraštění jater, případně ke vzniku karcinomu. Ale již v příštím roce má být u dětí zavedeno hromadné, bezplatné očkování již těch nejmenších proti hepatitidě typu B a podobně i proti invazivním infekcím (zánětu mozkových blan a zánětu příklopky hrtanové), které jsou způsobeny mikrobem Haemophilus influenzae typu b. Ročně u nás dochází asi ke 300 až 600 případům klíšťové encefalitidy. Vakcína, jak známo, existuje, této možnosti se ale u nás nevyužívá tak jako v sousedním Rakousku, kde proto došlo k značnému poklesu výskytu tohoto onemocnění. Významná – zvláště pro rizikové skupiny obyvatel – jsou i očkování proti chřipce a pneumokokovým nákazám.

Čeho se týkaly vaše první publikace?

V letech 1955 a 1956 vyšly mé první odborné práce ještě z pobytu na infekčním oddělení v Českých Budějovicích. Mou úplně první prací byl popis případu generalizovaného záškrtu. Šlo o dívku, které se vytvořily pablány nejen v krku, ale i v nose a na pohlavním ústrojí. Snímky, které jsem do práce zařadil, jsou asi poslední fotografie takové formy záškrtu u nás. Pak to byla sdělení o prvních případech klíšťové encefalitidy v Jihočeském kraji (s Vladislavem Potužníkem) a o brucelóze na Českobudějovicku (s Jiřím Marsou).

V letech, kdy jste začínal, se mnohá místa republiky potýkala s nedostatkem lékařů. Projevil se i v jižních Čechách?

Byl jsem v té době jediným stálým sekundářem na oddělení se 130 lůžky a sloužilo se pohromadě s internou, kde bylo lékařů sedm. Interna byla na druhém konci nemocnice, a proto jsem si koupil kolo, abych mohl na příjmy přejíždět z jednoho oddělení na druhé. Medicínské praxi však seznámení se s denní praxí internisty tenhle „zápřah“ jenom prospěl.

Člověk se musel rychle naučit všechny akutní výkony, jako jsou například diagnostické lumbální punkce, eventuálně punkce při výpotku v dutině břišní u pacientů s cirhózou. Transfúze krve se tehdy podávaly injekčními stříkačkami. U malých dětí se nedávaly jen do žíly, ale často do kostní dřeně, a to do patiček. V té době bylo u malých dětí také hodně těžkých průjmů, takže když primář dětského oddělení MUDr. Ladislav Šabata zavedl v jižních Čechách kapací infúze do žíly, vypadalo to na oddělení kojenců s průjmy jako v ma- lém lese – kapacích infúzí. I tohle jsem se přiučil, protože jsem na dětské oddělení docházel za manželkou, která tam pracovala.

Po dlouhé období jste se věnoval problematice břišního tyfu. S jakými výsledky?

Diagnostiku a léčení břišního tyfu jsem si zvolil jako téma kandidátské práce. Mnoho takových nemocných jsem poznal už v jižních Čechách; v poválečné době u nás bylo každý rok několik tisíc případů břišního tyfu a ještě v 50. letech jich bylo ročně hlášeno více než tisíc. Na Bulovce pak bylo každoročně hospitalizováno kolem sta takových pacientů.

Na problematice břišního tyfu, paratyfu a gastroenteritických salmonelóz, se zvláštním zaměřením na jejich šíření, jsem pak pracoval i další léta. U břišního tyfu a paratyfu jsou rozhodujícím zdrojem nákazy bacilonosiči původců této infekce. Koncem padesátých let se objevily v německých lékařských ča- sopisech publikace, které u těchto nosičů – u nichž se zjišťuje současně zánět žlučníku, eventuálně žlučníkové kameny – doporučovaly provedení chirurgického výkonu, případně souběžné podávání antibiotik. Jejich metodu jsme modifikovali s tehdejším ředitelem nemocnice, zkušeným chirurgem docentem Václavem Pánkem. Vytvořili jsme tým klinika a operatéra a do roku 1975 jsme s více než devadesátiprocentním úspěchem odoperovali přes 300 bacilonosičů. Myslím, že naše práce, samozřejmě spolu se zlepšením socioekonomické situace ve státě, vedla k rychlému poklesu nových případů tyfu. Výsledky jsme publikovali v českém i německém odborném tisku celkem v 15 pracích, sám jsem pak v roce 1966 napsal monografii Bacilonosičství salmonel a jeho léčba, zvláště chirurgická.

Dnes v České republice problém břišního tyfu přestal existovat, protože těchto onemocnění je u nás maximálně pět za rok. Převážnou většinou jde o turisty importovaná onemocnění; i počet bacilonosičů se výrazně snížil – jednak uvedenou léčbou, jednak proto, že starší osoby takto postižené již zemřely. Trvalými nosiči gastroenteritických salmonel se mohou ovšem stát i nemocní se salmonelózou, kteří současně trpí vleklým onemocněním žlučníku – pak se jejich léčení provádí obdobným způsobem.

V čem přesně vaše modifikace metody kombinované terapie spočívala?

U indikovaných pacientů se odstranil žlučník a na základě nálezu – například ztluštělé stěny nebo rozšířeného společného žlučovodu – se do žlučových cest zavedl drén a do něj a do žíly se podávala antibiotika ve vysoké dávce. Antibiotikum se dostávalo žlučovody do jater a podávalo se tak dlouho, dokud původci břišního tyfu či paratyfu byli přítomni ve žluči. Pokud byly žlučové cesty normální a byly známky zánětu jen na žlučníku, nebo byl s kameny, byl odstraněn, do podjaterní krajiny se nasypal chloramphenicolový prášek a podávala se antibiotika ve velkých dávkách do žíly.

Navštívil jste mnoho států čtyř kontinentů. Které z těchto studijních a pracovních pobytů pro vás byly nejzajíma- vější?

Jednoznačně v zemích, kde se vyskytovala onemocnění u nás vzácná. V Sarajevu na kožní klinice jsem v roce 1957 poprvé viděl několik nemocných s různými formami lepry, s mutilacemi prstů a obrnami, v Albánii bylo v roce 1959 ještě mnoho případů záškrtu, ale i maltánské horečky s vysokými horečkami a kloubním postižením, v Bulharsku jsem se opakovaně setkával s antraxem – jeho kožní formou ve formě černé neštovice a život ohrožujícím průběhem při postižení obličeje, zažil jsem tam i epidemii paratyfu B. Všude jsem pořizoval i fotografie, které se pak dostaly do učebnic.

V Albánii v té době byla také lepra. Pacienti byli soustředěni do leprosária, místo bylo ale tajné, takže mě tam nepustili. Případy malomocenství jsem ovšem viděl i u nás na klini- ce – vždy ale šlo buď o cizince, anebo o naše občany, kteří se vrátili z dlouhodobého pobytu v zahraničí.

V albánském Beratu jsem s profesorem Kredbou v roce 1959 zažil i zemětřesení a také velkou epidemii žloutenky. Nevím, zda to byl typ A nebo E, tehdy se typy nerozeznávaly. Byli jsme na návštěvě na infekčním oddělení, kde leželo mnoho nemocných, zejména těhotné ženy, které mnohdy nemoci podlehly, což je typické právě pro hepatitidu E. Ať už to byl typ A nebo E, jisté je, že jsem si žloutenku odtud odvezl. Přestože mi za ta léta pacienti mnohokrát kašlali do obličeje, tohle byl jediný případ, kdy jsem profesionálně získal infekční onemocnění.

Eva Wićazová, foto ZDN Vladimír Brada

Úkolem medicíny je především prevence
Ohodnoťte tento článek!