Lékařská ordinace a nemocniční pokoj by měly být chrámem humanity


 

Prof. MUDr. Ota Gregor, DrSc.,

profesor vnitřního lékařství, specializace gastroenterologie, psychosomatika, anglický bakalář biochemie; člen České internistické společnosti, Psychiatrické společnosti a Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii ČLS JEP, Fellow of the Institute of Linguists (Britského jazykovědného ústavu), bývalý přednosta I. interní kliniky Fakulty dětského lékařství (FDL) UK, bývalý proděkan pro výuku FDL UK, první předseda redakční rady nakladatelství Galén. Nositel řady vyznamenání, např. Čs. válečného kříže za odboj proti nacismu se zbraní v ruce, Pamětní medaile MNO v Londýně, Pamětní medaile za účast v boji za národní osvobození v letech 1939-1945, Ceny Gastroenterologické společnosti ČLS JEP za vědeckou práci v gastroenterologii, Purkyňovy ceny za rok 1995, Zlaté pamětní medaile UK, Zlaté pamětní medaile 2. LF UK aj.

Ota Gregor podepisoval 26. října 2000 ve Faustově domě v Praze svou zatím poslední knihu Moje návraty aneb kudy jsem chodil (spoluautor Jaroslav Hořejší, Galén 2000)

Narodil se 4. prosince 1916 v Praze. Po maturitě na Akademickém gymnáziu a osmi semes-trech medicíny studia kvůli nacistické okupaci přerušil a s budoucí první manželkou emigroval do Velké Británie. Na univerzitě v Birminghamu vystudoval a promoval v oboru biochemie, v roce 1942 vstoupil do čs. armády na Západě, s níž došel na jaře 1945 až na Šumavu. Po válce dokončil lékařská studia na FVL UK, v dalších letech pracoval jako sekundář na interním od- dělení SANOPZ, později na IV. interní klinice FVL UK. V roce 1952 se stal odborným asistentem na I. interní klinice FVL UK. V letech 1967 až 1969 byl proděkanem pro výuku, od roku 1969 přednostou I. interní kliniky FDL v Ne-mocnici pod Petřínem. Funkce byl z politických důvodů zbaven v roce 1977, roku 1981 byl penzionován. Je autorem 120 odborných publikací, čtyř lékařských monografií (Uropepsin, Avice-num 1961; Včasná diagnóza rakoviny žaludku, Avicenum 1965; Epidemiology of gastric cancer, British Research Council, Londýn 1966; Recent advances in gastroenterology, Londýn Chur-chill-Nohl 1973) a několika populárně-vědeckých knih (Stárnout, to je kumšt, 1983, 1990 a 1999; Zdravě žít, to je kumšt, 1988; Žít se stresem, to je kumšt, 1993 aj.). Přednáší česky a anglicky posluchačům 1. LF UK a lékařům, má pravidelné přednášky pro studenty univerzity třetího věku a pro seniory v rozhlasové Akade-mii třetího věku.

Profesor Gregor je podruhé ženatý, jeho manželka PhDr. Jana R. Friesová se věnuje filozofii a psychologii. O. Gregor má dva syny z prvního manželství: Michaela (1942, strojní inženýr) a Zdeňka (1948, oční chirurg); oba žijí od roku 1969 v Anglii.

Kde jsou kořeny vašeho zájmu o medicínu? Ovlivnil jej fakt, že jste potomkem Davida Ganse, učence rudolfínské Pra-hy, který působil mimo jiné jako lékař?

Medicínu chtěl studovat již můj otec, ale protože byl z „chudého pytle“ a musel si vydělávat kondicemi, vystudoval chemii nevy- žadující tolik času jako studium lékařství. Byl svobodný zednář, který hodně pomáhal lidem, a v jeho výchově byla další motivace. Já jsem na něj vůbec hodně dal, byl mým velikým vzorem. S Davidem Gansem moje rozhodnutí stát se lékařem jistě nesouvisí, on byl hlavně historik, astronom a lékař.

Před válkou jste absolvoval čtyři ročníky medicíny, na univerzitě v anglickém Birminghamu jste potom vystudoval biochemii. Proč jste se nepokusil dostudovat medicínu?

Z jednoduchého důvodu – na medicínu jsem se prostě nedostal. Musel bych mít stipendium, tato možnost ale pro české emigranty na lékařských fakultách nebyla. Stipendium bylo možno získat na biochemii, a tak jsem ji v Birminghamu studoval a v roce 1942 promoval.

Lze srovnat studium v Anglii a u nás? Jaké jsou hlavní rozdíly?

Jsou především ve studentech. Ještě loni jsem přednášel psychosomatiku našim i zahraničním posluchačům a rozdíl je velký. Čeští studenti jsou většinou „prodloužení středoško- láci“, kteří si přednášku prostě odsedí, zatímco zahraniční studenti jsou aktivní, diskutují, popřípadě nesouhlasí. Na začátku 60. let jsem byl na přednáškovém turné v USA. Hned po úvodní přednášce v New Yorku se jako první přihlásil student, který řekl, že jednomu bodu mého sdělení nevěří, a vyzval mne, abych mu své tvrzení dokázal! To jsem udělal. Bylo to ale – a dosud je – něco, na co jsme u nás nebyli zvyklí. Přístup k vědění je na Západě – konkrétně v Anglii a USA, kde jsem to zažil – zcela jiný. Když jdete v deset večer kolem knihovny, vidíte, že se tam svítí, protože je i v tuto dobu mnoho studujících mediků. Jejich cílem je co nejvíce znát, aby byli dobrými lékaři a měli popřípadě dobrou soukromou praxi. U nás minulý režim nepodněcoval studenty k diskusím, ba naopak, celá řada kantorů se v takových situacích necítila dobře a brala jejich dotazy spíše jako kritiku, místo aby vítala zvídavého mladého člověka.

Léta v Anglii pro vás nebyla jen dobou studií, práce a vstupu do naší vojenské jednotky, s níž jste se nakonec vrátil domů. Během války došlo k několika dalším, pro vás osudovým událostem.

Já jsem emigroval kvůli svému židovskému původu, protože jsem věděl, co se děje v Ně-mecku, a tušil jsem, že ani Židy u nás nečeká nic jiného. Mí rodiče ani sestra ovšem odjet nechtěli. Nějaký čas jsem od nich – dokud USA nevstoupily do války – oklikou přes Ameriku do- stával zprávy a věděl jsem tedy, že byli deportováni do terezínského ghetta. Až po válce jsem ale zjistil to ostatní – že rodiče šli 9. března 1944 v Osvětimi-Birkenau spolu s celým takzvaným českým rodinným táborem do plynu a že sestra prošla několika koncentráky a naštěstí se jí podařilo přežít a vrátit se.

Osudovou záležitostí té doby bylo i to, že se v Anglii narodil můj první syn – a to přesně v den smrti mých rodičů v plynových komorách Osvětimi, tedy 9. března 1944. Tato skutečnost je pro mě emočně velmi důležitá a racionálně nevysvětlitelná.

Chtěl jste se zabývat chirurgií, stal jste se ovšem internistou se specializací na gastroenterologii. Kdo nebo co bylo impulsem k cestě tímto směrem?

Medici velmi často touží být chirurgy. Já jsem se jím nestal, protože tehdy nebylo na chirurgii místo. Ředitel SANOPZu (v té době to ještě nebylo vládní sanatorium, nýbrž normální nemocnice) mi nabídl práci na interně. Směřování ke gastroenterologii ovlivnili, jak to mnohdy bývá, mí učitelé, konkrétně primář doktor Karel Klein a později docent Josef Mašek.

Vaše první výzkumná práce, později i práce kandidátská a také jedna z monografií se týkaly uropepsinu. Jaký byl jejich význam v době, kdy vznikly, tedy koncem 50. a na počátku 60. let?

Já jsem tehdy zjišťoval hladinu uropepsinu v moči nemocných se žaludečním vředem či rakovinou žaludku. Později jsem se jako odborný poradce evropské centrály Světové zdravotnické organizace v Kodani zúčastnil několika jednání, která řešila otázku, jak včas diagnostikovat karcinom žaludku. To je dodnes otevřený problém. Jednou z možností, kterou jsem tehdy navrhl a na níž později pracovali i jiní, byl scree- ning hladiny uropepsinu pro včasné odhalení rakoviny žaludku. Hodně se o tom mluvilo, ale návrh jsem neprosadil, protože jsme již tehdy narazili na známý problém nedostatku peněz.

Na internistickém kongresu roku 1981 jste hovořil o vztazích „mezi skrytou nerovnováhou v oblasti psychické a zjevnými obtížemi v oblasti somatické či or- ganické“, konkrétně o psychosomatické etiopatogenezi vředové choroby. Jaký vliv na vaše – tehdy značně neobvyklé – psychosomatické, celostní nazírání na pacienta měl pozdější objev Helicobac-tera pylori jako jednoho z faktorů vzniku choroby?

Na to je třeba odpovědět odděleně. V průběhu mnoha let své internistické praxe jsem se dostával stále blíže k lidské duši. Jako medik jsem byl samozřejmě vychován somaticky, ale často jsem ve své gastroenterologické praxi viděl, že lidé mají obtíže například v žaludeční krajině, aniž bychom při důkladném vyšetření našli cokoli patologického. Poznal jsem, co „bolavá duše“ všechno vyvolává. A tak jsem se postupně dobral k psychosomatice. Tehdy se ovšem psýché-duše „nenosi- la“, ta patřila možná teologům, eventuálně psychiatrům. Na internistickém sjez- du to bylo snad poprvé, kdy někdo s podobným tématem vystoupil. Kolegové psychiatři to dokonce hodnotili jako odvážný čin, ale tak jsem to rozhodně nezamýšlel, připadalo mi to totiž samozřejmé.

Helicobacter pylori byl objeven později, ale oba parametry spolu souvisejí.

Tvrdíte, že lékařská ordinace a nemocniční pokoj by měly být chrámem humanity. Co všechno si pod tím představujete?

To je míněno symbolicky, aby ze vztahu lékař – pacient nevymizel lidský, empatický přístup. Jistě nejen já se zamýšlím nad otázkou, zda vědecko-technický rozvoj v medicíně nevede k její dehumanizaci. U některých praktických lékařů, kteří mají spoustu pacientů, přemíru administrativy a nedostatek času, je nebezpečí, aby nedošlo k jakémusi „odlidštění“ v ordinaci. Samo-zřejmě si velmi vážím vědec-ko-technologického pokroku v medicíně, který tolik pomáhá v diagnostice a terapii chorob.

Už dávno nechci – tak jako v dobách svého naivního mládí – zachraňovat lidstvo, nýbrž se snažím pomáhat jednotlivcům. Myslím si, že ve vztahu lékaře a pacienta je důležité ono „z očí do očí“, neboli takový interpersonální kontakt, který umožní i bez computeru „vykutat“, co se v pacientově „bolavé duši“ vlastně děje.

Už několik let vedete psychosomatickou poradnu. Kdo jsou vaši pacienti a jak jim můžete pomoci?

Chodí ke mně většinou ženy, které jsou emočně zranitelnější a mají větší potřebu než muži dopídit se příčiny svých nevysvětlitelných potíží. Přestože u nichž praktičtí ani odborní lékaři nic patologického nenašli, naříkají si i nadále na bolesti v krajině srdeční nebo páteře či jinde, zejména když se ocitnou ve stresové situaci. Dá se říci, že jejich organismus tou krajinou „pláče“. Tam, kde je locus minoris resis-tentiae čili předchozími chorobnými změna- mi poznamenaná oblast, mohou se při větším stresu objevit znovu potíže. Tito nemocní pak bývají posláni do naší psychosomatické poradny.

Na počátku není diagnóza snadná, protože často bývá nelehké třeba jen navázat s pacientem potřebný kontakt, neboli dosáhnout toho, aby se „otevřel“. Stane-li se to, bývá tato počáteční fáze leckdy provázena slzami. Zjistil jsem – někdy téměř detektivními metodami – že příčinami zjevných somatických potíží jsou mnohdy manželské či partnerské problémy, a mezi nimi velmi často sexuální neshody. To si ale lidé většinou buď neuvědomují, nebo to neumějí či nechtějí vyjádřit. Ve chvíli, kdy se věci vyjasní, přecházíme k psychoterapeutickým sezením. V této souvislosti stojí za zmínku, že jsem si před třemi lety udělal atestaci z psychoterapie.

Jste autorem několika populárně-vědeckých knih, laiky oslovujete i na univerzitě třetího věku a jinde. Proč se vám to zdá důležité?

Protože je třeba, aby vědci či výzkumníci nezůstávali jen ve své „věži ze slonoviny“, nýbrž popularizovali výsledky své práce i mezi neodborníky. K tomu je ale nutné naučit se psát a přednášet o výsledcích vědecko-technického pokroku a o objevech pro laiky srozumitelným jazykem. Podklad by ale měl zůstat vědecký. Musím přiznat, že když jsem psal první populárně-vědeckou knihu, byl přechod od jazyka odborných prací velmi těžký.

Já vůbec rád předávám své zkušenosti. Loni jsem například přednášel maturitnímu ročníku jedné střední školy o západní zahraniční armádě, přednáším i lidem třetího věku. Reakce starších posluchačů jsou pro mne ohromně oboha- cující. To jsou lidé, pro něž přednáším nejra- ději, neboť ti poslouchají z jediného důvodu – chtějí se něco dozvědět, aniž by jim to ve výsledku přineslo jakékoli materiální výhody.

V nedávno vydaném knižním interviewu jste řekl, že jste nikdy nebyl pacient. Znamená to, že jste nikdy nebyl natolik nemocný, abyste vyhledal lékařskou péči, ať už vlastní, nebo cizí? A vůbec – kde berete na prahu 84 let pro všechny své aktivity energii?

Zaprvé jsem si asi „vybral“ dobré rodiče, neboť lidské chování je přibližně z 50 procent dáno geneticky. Druhých 50 procent lze ovlivnit, pozitivně či negativně, vlastním životním stylem. Trénuji své „mozkové závity“ tím, že jsem zůstal „věčným studentem“, že přednáším, pí- šu články či populárně-vědecké knihy. Obden praktikuji jógu, obden běhám, samozřejmě úměrně věku, takže můj vnuk při tom vedle mne pouze trochu rychleji kráčí. Tělesné i psychické aktivity mi dělají radost, a proto jsem je zabudoval do svého životního stylu. „Chutná“ mi i studená voda, v níž se každé ráno po očistné koupeli koupu, jím velmi málo masa, zato víc zeleniny, ovoce a mléčných produktů. Díky tomu všemu jsem, s výjimkou jedné menší operace, skutečně nebyl vážně nemocný.

Eva Wićazová, foto ZDN Vladimír Brada

Lékařská ordinace a nemocniční pokoj by měly být chrámem humanity
Ohodnoťte tento článek!