Na myslivosti bývá přece jenom nejkrásnější ničím nerušené pozorování přírody


 

Profesor MUDr. František Kölbel, DrSc. z Interní kliniky 2. LF a FN Motol se svou lékařskou praxí spojil i nevšedního koníčka. Celá léta se zabýval především kardiologií, a to nejprve 32 let na 3. interní klinice ve VFN a poté až do července 1999, kdy odešel do důchodu, jako přednosta interní kliniky v Motole. Také myslivosti se však věnuje již více než 30 let.

František Kölbel

Umí se radovat z krásných okamžiků uprostřed ztichlé přírody, která připraví trpěli- vému pozorovateli ty nejúžasnější zážitky. Lékař a myslivec nabírá nové síly v partě vesničanů, jejichž styl života je tak odlišný od velkoměstského shonu. O tom všem dokáže profesor Kölbel nádherně vyprávět.

Na počátku byla medicína

„Všechno začalo smutnou událostí, když můj otec zemřel na náhlou srdeční příhodu při akutně vzniklém srdečním infarktu. Bylo mi tehdy 16 let a hluboce mne to zasáhlo, tato tragédie mne nicméně nasměrovala na mou životní cestu. Rozhodl jsem se, že bych se měl ve svém dalším životě zajímat o medicínu tak, aby k těmto událostem tak, jak se to stalo u nás, pokud možno nedocházelo,“ vzpomíná František Kölbel na chvíle tak důležité pro jeho budoucí povolání.

Na lékařské fakultě se rozhodoval mezi internou a chirurgií, která mu ale nebyla souzena. Když v roce 1957 promoval, kolegové ho přesvědčovali, že v jeho případě by to byla ztráta času – byl totiž levák, a všechny operační postupy byly vypracovány pro praváky. Do lékařské praxe vstoupil v nemocnici v Čáslavi, kde také určitou dobu pracoval na chirurgii jako sekundář a prakticky si vyzkoušel oprávněnost varování kolegů. Rozhodl se tedy, že se bude věnovat oboru, který nebude vázán jen na manuální činnost, zcela se jí ale nevyhnul nikdy. V roce 1958 nastoupil na 3. interní kliniku VFN v Praze, kde se zapojil do kardiologické skupiny. Nejprve asistoval, a později i sám prováděl pravostranné srdeční katetrizace, což byla tehdy jediná vyšetřovací metoda u pacientů se srdečními choro- bami a při zvažování kardiochirurgických výkonů. Těšilo ho, že se tak dostal do úzkého kontaktu i s experimentální kardiologií. Pracoval na zvířatech, především na laboratorních potkanech, kterým různým způsobem navozoval zbytnění srdce a poté studo- val biochemické změny v jejich srdečním svalu. Také tato činnost byla vázána i na manuální práci. „Je třeba si uvědomit, že břišní aorta potkana, na niž jsem nakládal svorky ze stříbrného drátu, které jsem si před tím musel sám vyrobit, má v průměru dva až tři milimetry. Je tedy zřejmé, že šlo o práci v pod- statě hodinářskou,“ říká k tomu prof. Kölbel a vzpomíná, jaké cítil uspokojení, že to jeho levá ruka zvládla.

Lékařská kariéra

V kardiologii začínal na 3. interní klinice u profesora Charváta jako mladý sekundář, od roku 1964 zde pracoval jako odborný asistent. Nebýt toho, že přišel rok 1968, a všeho, co pak následovalo, pravděpodobně by mohl habilitovat dříve. Titulu docent tedy dosáhl až v roce 1986 a doktorát věd obhájil o tři roky později. V roce 1990 vyhrál konkurs na místo přednosty Interní kliniky 2. LF UK a tady pak pracoval od až do svého odchodu do důchodu v loňském roce.

MUDr. František Kölbel za svou dlouho- letou praxi uveřejnil přes 200 časopiseckých článků a je autorem či spoluautorem řady monografií. V poslední době vyšla publikace Trendy soudobé kardiologie, kde redigoval řadu příspěvků spoluautorů a kam sám přispěl třemi kapitolami. Je rovněž spoluautorem několika kapitol připravované velké monografie Kardiologie, jejímiž hlavními autory jsou profesoři Petr Widimský a Michael Aschermann.

Důchodem práce nekončí

Profesor Kölbel se s motolskou nemocnicí ani jako důchodce nerozloučil. Dále zde přednáší studentům, vede semináře, zkou- ší. Jeho oborem je kardiologie, systematická kardiologie, zabývá se i kardiologií molekulární. Přednáší také v kursu geriatrie otázky stárnutí a změny kardiovaskulárního ústrojí. I nadále si uchoval hluboký zájem o biochemii myokardu, tedy mimo jiné o účinky různých léků na srdce a srdeční sval.

V posledních dvou letech se stal z pověření ministerstva zdravotnictví delegátem České republiky ve výboru WHO pro Evropu, a tak se dostal i k otázkám veřejného zdravotnictví a globálním otázkám zdravotní problematiky v evropském regionu. Z tohoto po- věření připravuje spolu s vedoucí úřadovny WHO v ČR docentkou Petrákovou a s pracovníky ministerstva konferenci jednoho z výborů organizace, jež se uskuteční na přelomu listopadu a prosince v Praze.

Třebaže se tedy profesor Kölbel ani v důchodu nenudí, najde si čas i na řadu ko- níčků, z nichž největším je mnohaletá láska – myslivost.

Koníčky

„Jsem Pražák Vltavou křtěný. Narodil jsem se v Libni a vystudoval jsem gymnázium v Truhlářské ulici. Jako kluk jsem hrál tenis a fotbal. To byla poválečná léta. Tenis jsme hráli se starými raketami a ještě staršími míčky, které přečkaly druhou světovou válku. Naučili jsme se hrát jako samouci, takže s chybami. Když jsem po letech viděl svého syna, který trénoval pod odborným vedením ve Spartě a hrál docela dobrý, jako dorostenec i závodní tenis, teprve pak jsem se poučil, jak se má vlastně hrát. Odjakživa jsem taky rád jezdil na kole, plaval a lyžoval, a to mi zůstalo dodnes,“ vyznává se ze svých zálib profesor Kölbel.

Když se v roce 1967 vrátil z USA, kde byl jako stipendista Mezinárodní kardiologické nadace 1,5 roku na University of California v Los Angeles v laboratoři profesora W.F.H.M. Mom-maertse, těšil se, že mu svět zůstane otevřený a on bude moci cestovat za poznáním i odpočinkem. Po vstupu „spřátelených vojsk“ s manželkou brzy zjistili, že tomu bude naopak, a proto se, tak jako mnoho jiných, vrhli na chalupaření. Koupili si malý domek na Sedlčansku a s ním získali i nové sousedy, z velké části členy mysliveckého sdružení. Profesor Kölbel navázal navíc upřímné přátelství s místním hajným. Všem místním ale bylo nutno ukázat, že „doktoři“ (manželka dr. Kölbela je rovněž lékařka) jsou upřímní a rovní lidé, kteří vedle medicíny umějí vzít do ruky i krumpáč a lopatu a jít se členy mysliveckého sdružení třeba sázet stromky. Tady, mezi lidmi, kteří mají úplně jiný způsob myšlení, než mají Pražáci, a úplně jiné starosti, než mají lékaři, se František Kölbel „chytil drápkem“. Zatoužil po lese a nakonec se stal skutečným myslivcem.

Co je to myslivost?

„Má-li to být skutečně dobrá a poctivá myslivost, nejde primárně o to chodit s puškou a střílet. Je především třeba myslet na přírodu, na zvěř, starat se o ni, a teprve, když je vše v pořádku, můžeme si položit otázku, kolik, kdy a čeho chceme ulovit. Z této filozofie pak pro mne vyplývá, že myslivec jako člověk, který se snaží přírodě především pomáhat, má taky jakousi ,legitimaci‘ k to-mu, aby občas vzal do ru- ky zbraň a po něčem vystřelil,“ svěřuje se profesor Kölbel.

Nejvíce si váží toho, že může přírodu nerušeně pozorovat. Je šťastný, když si ještě před rozedněním anebo večer sedne na posed a dívá se, jak se příroda probouzí nebo ukládá ke spánku. Poslouchá ptáky, pozoruje srny hrající si se srnčaty či divoké králíky vylézající ráno z díry a dovádějící malá králíčata. „To je nádhera pouze na podívání, na niž by samozřejmě žádný normální člověk nemohl vystřelit,“ říká pan profesor, a ani on sám není výjimkou.

Dalekohled nebo puška

„Chodím hlavně s dalekohledem, i když musím přiznat, že rozhodnu-li se, že budu lovit, pak mne zaujetí lovce, které vždycky člověku zvedá katecholaminy, neopouští. Dokážu to nádherně prožívat. Třeba lov černé zvěře, to je mimořádně napínavá záležitost, protože divočáci jsou ve skutečnosti nesmírně ostražití a hbití, mají smysl pro bezpečí celé tlupy a také uznávají určitou vzájemnou hierarchii. Lovit černou zvěř, to je největší umění. Kolik práce dá jen se k ní dostat, a pak střílet tak, abychom ji skutečně zasáhli! Divo-čáci totiž, i když berou paši, jak říkáme my myslivci, jsou v permanentním pohybu, takže celý lov je velmi dynamický,“ vyznává se doktor Kölbel ze svých loveckých zážitků.

Kdysi absolvoval půlroční kurs, kde se musel učit teorii i praktickému zacházení se zbraní a pak složit zkoušky. Rok působil jako praktikant v místním mysliveckém sdružení a společných honů se účastnil jako host, teprve poté, co na nich uspěl, byl přijat za řádného člena mysliveckého spolku.

Profesor Kölbel má rád zbraně, které nejsou úplně nové, ovšem za předpokladu, že jsou ve velmi dobrém technickém stavu. Ten totiž zajišťuje, že budou funkční a bude se s nimi dobře lovit. Často přemýšlí, co už má zbraň za sebou a jaká ruka s ní zacházela. Váží si toho, že má mezi svými zbraněmi pušku, kterou vyrobila pražská firma Nowotný, jež měla ve 20. letech sídlo na Národní třídě. Jinak však zbraně nesbírá. Pušky si sám ne-opravuje, protože, jak říká, „každá věc má mít svého odborníka, a u zbraní to platí zvláště“.

Myslivecké příběhy

„Příběhů je hodně, naštěstí se mi nikdy nestalo, že bych si spletl zvíře s člověkem. To je porušení jedné ze základních mysliveckých zásad. Při lovu střílím jenom na to, co bezpečně vidím a co jsem, jak se myslivecky říká, přečetl. Pak se mi nemůže stát, že bych vystřelil na člověka,“ brání myslivost před pomluvami laiků profesor Kölbel. Negativní zá- žitky se svým koníčkem spojené nemá, spíše má vzpomínky na veselé chvilky při společných honech. Mezi myslivecké příběhy řadí i vyprávění o tom, jak se učil troubit.

Asi před dvaceti pěti lety dostal od své ženy mysliveckou trubku borlici. Jenže Franti-šek Kölbel nikdy na nic netroubil, jako kluk hrál „jenom“ na housle. Teď tedy chodil po svatojánských lesích a troubil, trubka však vydávala „vskutku úděsné zvuky a já pochopil, že se asi bez cizí pomoci neobejdu“. Obrátil se na místního pana řídícího a u láhve koňaku jsme tehdy probrali celou teorii i praxi hry na mysliveckou trubku. Od té doby „funguje“ profesor Kölbel v místním mysliveckém sdružení i jako trubač, jehož povinností je mimo zahájení a ukončení lovu i troubení loveckých signálů při honu.

Myslivost a rodina

„Když byl syn malý, chodil se mnou na čekanou. Měl dokonce ,myslivecký čuch‘ – dokázal odhadnout, jestli zvěř přijde. Pak přišlo období kolem dvacítky, kdy se u něho projevil pacifismus a byl zásadně proti všem zbraním. Letos, dnes je mu osmadvacet a je televizním režisérem, se rozhodl pro získání zbrojního pasu, nastudoval řadu předpisů, složil písemný test, a tím získal oprávnění chodit na střelnici. Teď s velikou vášní střílí na asfaltové holuby. Není tedy myslivcem, ale střílí rád.

Má dcera je psychiatrička, má tři děti a z nich nejstarší, čtrnáctiletý Honzíček, rád střílí ze vzduchovky na terč. Že by se ale se mnou chtěl vypravit na hon, o tom zatím ještě neuvažoval. Na posedu však už se svými sourozenci byl, i když jenom s dalekohledem. Když je období srnčí říje, vezmu si vábničku a připískám srnce, aby vnoučata viděla, jak se to dělá. Myslím si, že pozorování přírody je těší.“

Profesor Kölbel, tentokrát v roli myslivce

K myslivosti patří i péče o zvěř

Ohodnoťte tento článek!