Novodobý rytíř

Prof. MUDr. Zdeněk Mařatka, DrSc., profesor vnitřního lékařství, bývalý přednosta II. interního oddělení FN Bulovka v Praze, čestný člen České lékařské společnosti J. E. Purkyně a mnoha zahraničních společností. Věnoval se vědecko-publikační a přednáškové činnosti v oboru chorob trávicího ústrojí. Působil jako vedoucí redaktor časopisu Československá gastroenterologie a výživa, předseda České společnosti pro gastroenterologii a výživu, předseda komise pro endoskopickou terminologii a komputerizaci Světové společnosti trávicí endoskopie. V letech 1976 až 1980 byl prezidentem Evropské společnosti trávicí endoskopie, 1978 až 1982 viceprezidentem Světové společnosti trávicí endoskopie, 1980 až 1982 prezidentem Evropské společnosti kolo-proktologické. V roce 1994 mu byla udělena cena J. E. Purkyně ČLS JEP a zlatá medaile Univerzity Karlovy. Profesor Mařatka (narozen 27. června 1914 v Praze) je podruhé ženatý, s manželkou Janou, která pracovala jako porodní asistentka a nyní je kosmetička, s níž má dvě děti, z prvního manželství má děti tři.

Váš otec Josef Mařatka byl proslulý sochař. Jak jste se z uměleckého prostředí dostal k medicíně?

Nejstarší bratr mé matky, MUDr. Ladislav Procházka, byl velice známým lékařem. Začínal jako pediatr, později se stal vrchním fyzikem města Prahy. Za první republiky byl několikrát ministrem zdravotnictví, byl také význačným hygienikem, který zavedl řadu reforem. Mimo jiné se významně zasloužil o zbudování nemocnice Na Bulovce. Vedle toho však miloval a aktivně provozoval hudbu, složil několik oper, z nichž dvě se hrály dokonce v Národním divadle. Napsal hudbu pro několik světových scén, byl významným sokolským pracovníkem, prostě byl to muž kulturních rozhledů a zásluh, jenž se mi stal vzorem.

Další můj strýc, významný sokolský pracovník, napsal pod pseudonymem bratr Ruch řadu knih, a ten mne zase vzdělával v této oblasti, svým způsobem dokonce řídil mou intelektuální výchovu. Takže v naší rodině se proplétaly zájmy lékařské i umělecké. Já jsem se v mládí také věnoval hudbě, dokonce jsem uvažoval o profesionální hudební kariéře, ale pak se ukázalo, že můj talent na to nestačí. O to intenzivněji jsem přilnul k medicíně.

U nás v rodině bylo lékařů více. Hodně mne ovlivnil také můj bratranec, který na lékařské fakultě studoval v době, kdy jsem byl na gymnáziu. Často mi o svém studiu vyprávěl a já jsem si přál ho následovat. Byl jsem tehdy tak v tercii, v kvartě, a s velkou oblibou jsem četl lékařské spisy a životopisy významných lékařů. V sextě a oktávě jsem už prakticky ležel jen v medicíně, jinému studiu jsem se už ani moc nevěnoval. Takže když jsem pak přišel na lékařskou fakultu, měl jsem už něco nastudováno.

Věděl jste od počátku, jaké specializaci se chcete věnovat?

Nejpozději po prvních dvou letech jsem už byl rozhodnut, že mou doménou bude interna, protože toto zaměření naprosto vyhovovalo mé povaze. Interna je obor, který dává široké výzkumné i úvahové možnosti, a to mne velice přitahovalo. Do značné míry jsem se ale také rozhodoval pod vlivem svého vlastního zdravotního stavu. Od dětství jsem byl totiž slabé a stonavé dítě. Měl jsem plno nejrůznějších potíží, a navíc jsem měl smůlu na doktory, takže jsem hodně trpěl jejich falešnými diagnózami a nevhodným jednáním. Nakonec jsem se rozhodl konkrétně pro trávicí ústrojí. To byla oblast, jež mne trápila nejvíce. Dále je to obor, který poskytuje veliký prostor pro studium funkčních poruch, úzce spojených s psychogenními vlivy. Zajímal jsem se i o psychiatrii a neurologii, ale nakonec se mým celoživotním tématem stala gastroenterologie. Musel jsem ovšem samozřejmě znát celou internu. Když jsem se posléze stal přednostou interní kliniky na Bulovce, nechtěl jsem a nemohl připustit, že bych nebyl alespoň po stránce kurativní schopen zajistit ostatní interní obory.

Po promoci jste téměř osmnáct let pracoval na II. interní klinice, ale pak jste musel z politických důvodů z univerzity odejít. Co se tehdy stalo?

Po skončení války jsem byl téměř rok na stáži v USA, vrátil jsem se po únoru 1948, kdy došlo k „třídění duchů“. Řada mých kolegů vstoupila do KSČ a začala budovat politickou kariéru. Mně to nevyhovovalo, do strany jsem nevstoupil a omezoval jsem se na řádné vykonávání odborných povinností. Ačkoliv jsem byl řádně habilitován, děkanát mou funkci neformálně přestal uznávat a žádal mne, abych skládal dodatečné zkoušky. Navíc mne zbavili vedoucího místa na interně. Po rozhovoru s děkanem mi bylo jasné, že na klinice nemohu zůstat. Nakonec jsem tam však vydržel až do roku 1957, a byla to léta velmi nepříjemná, protože jsem tam zažil mnoho ústrků. Když se pak uvolnilo místo na Bulovce, požádal jsem sám o rozvázání pracovního poměru – k velké úlevě děkanátu, takže mne nemuseli přímo vyhodit. Na Bulovce byla situace podstatně lepší, tam mne přijali naopak s velkým zájmem. Věděli, že se zabývám vědeckou činností, od toho si mnohé slibovali. Po stránce výzkumné jsem navázal spolupráci s oddělením chirurgickým, bakteriologickým a patologickým.

Musím říci, že tehdejší ředitel nemocnice doktor Pánek, můj kolega ze studií, se ke mně choval ohleduplně a nikdy mi nevnucoval věci, které pro mne byly nepřijatelné. Klid na vědeckou práci jsem sice na Bulovce měl, nikoli ale možnost ji dělat. Neměl jsem vhodné spolupracovníky, protože skutečně špičkoví lékaři a zájemci o vědeckou medicínu se ke mě až na výjimky nedostali, a ani jim u mně nekynula žádná vědecká kariéra, protože Bulovka byl tehdy obyčejný městský špitál. Musel jsem celou svou vědeckou práci přehodnotit a navázat na spolupráci s tamějšími klinickými a paraklinickými odděleními. Do jisté míry to mělo i svou výhodu, protože jsem se mohl více věnovat publikační činnosti, psát odborné články a učebnice.

Vydal jste řadu odborných publikací. Kterých z nich si za ta léta nejvíce ceníte, případně co bylo nejpříznivěji přijato lékařskou veřejností?

Především jsem považoval za svou radostnou povinnost napsat základní oborová díla gastroenterologie. Začínal jsem na nich pracovat velmi brzy a první svazek s názvem Praktická gastroenterologie vyšel už roku 1964. To bylo právě v době, kdy jsem odešel z univerzity a ztrátu pedagogické činnosti a styku se studenty jsem si vynahradil literárním sdělováním poznatků. Tato kniha byla velmi oblíbená, protože byla stručná a snadno se z ní učilo. Vybavil jsem ji i schématy, která se dala dobře zapamatovat. Pak jsem napsal Klinickou gastroenterologii, ta má už ráz postgraduálního díla, je obšírnější. Vydalo ji Avicenum a trpěla nešvary poplatnými tehdejší době, byla vydána na špatném papíru a bez obrázků. Můj sen o skutečně reprezentativní publikaci se splnil až v roce 1999, kdy byla vydána Gastroenterologie, která je po všech stránkách formálních na výši. Napsali ji čeští a slovenští autoři, ale díky svým zahraničním kontaktům jsem měl možnost ji doplnit obrazovými materiály od nejlepších světových autorů. Jsem moc rád, že se mi podařilo spojit českou odbornou tradici se světovou úrovní dokumentační.

Vedle učebnic jsem vydával také knihy vědecké, které jdou v některých otázkách více do hloubky a přinášejí nové pohledy na určité problémy. Byly to například Pokroky v gastroenterologii či Aktuální gastroenterologie. Mám rovněž publikace, kterými jsem se uplatnil v zahraničí. Zabýval jsem se v nich hlavně endoskopií, a to endoskopickou terminologií. Jako prezident Evropské endoskopické společnosti jsem přišel na myšlenku zorganizovat endoskopickou nomenklaturu a terminologii, která byla velice konfúzní. Snažil jsem se tedy vytvořit jakýsi systém, což se mi podařilo také díky tomu, že jsem dal dohromady mezinárodní tým spolupracovníků. První kniha v angličtině vyšla v roce 1984 a dodnes existuje už asi v patnácti jazycích, včetně japonštiny a čínštiny. Nedávno jsem zrovna redigoval řecké vydání. Moje endoskopická terminologie vydávaná pod patronací Světové společnosti trávicí endoskopie vyšla v několika knižních vydáních i ve formě diskety a CD ROM.

Vaše přední postavení v terminologické komisi Světové společnosti trávicí endoskopie vám znovu otevřelo cestu do zahraničí.

V těch těžkých dobách po roce 1968 mi pomohlo více lidí. Cením si například toho, že mne tehdejší ředitel Bulovky, pokud to ještě šlo, nechal cestovat, a tak jsem mohl až do roku 1971 navštěvovat různé odborné kongresy. V roce 1971 mi STB vzala pas. Zdálo se jim, že jsem měl příliš mnoho styků se Západem, a navíc se jim vůbec nelíbilo, že se na mne obracely západní zdravotnické firmy se žádostí o posudky. Ještě předtím se mi na jaře 1968 podařilo v Praze zorganizovat Evropský gastroenterologický a endoskopický kongres a v roce 1971 Mezinárodní sympozium urgentní endoskopie. Tehdy se o této novince – endoskopii u akutních krváceních – hovořilo v Praze poprvé na mezinárodní úrovni a ve světovém měřítku. Zákaz cestování mne však postihl jen na čtyři roky. Byl jsem totiž posléze zvolen prezidentem Evropské endoskopické společnosti, a to mi pomohlo, že pas vrátili.

Jak jste se vůbec po válce dostal na stáž do Ameriky a proč jste se po únoru 1948 vlastně vracel?

Za okupace jsme tady byli všichni zavření bez kontaktů se zahraničím. Po válce jsme si nechali vyprávět o americkém zázraku a každý se tam chtěl vypravit a vidět to na vlastní oči. I já po tom toužil. Má rodinná situace však nebyla příliš příznivá. Měl jsem malého syna a k němu se nám ještě v roce 1947 narodila dvojčata. Moje maminka byla těžce nemocná, neměli jsme peníze a já jsem nevěděl, mohu-li si vůbec dovolit odjet. Touha však byla velmi silná. Zkoušel jsem ledacos. Marně jsem se ucházel o Rockefellerovo stipendium – nedostal jsem ho, nezdála se jim moje angličtina. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si vlastně roční pobyt zaplatil sám. Ministerstvo školství mi umožnilo použít vázané vklady, které by jinak propadly státu. Velkou výhodou také bylo, že jsem měl v Chicagu strýce a mohl jsem u něj bydlet.

Protože jsem byl zaměřen na výzkum, poradil mi zástupce Rockefellerovy nadace, abych se obrátil na Oddělení klinické vědy, které patřilo Illinoiské univerzitě, bylo součástí Fyziologického ústavu, a tudíž se věnovalo klinické fyziologii. Pracovalo se zde většinou se zvířaty. Já jsem tam přišel s určitým konceptem. Věnoval jsem se tehdy výzkumu příčin vředovitého zánětu tlustého střeva a měl jsem svou představu, jak jsem na to chtěl jít. Tu jsem však v poválečném Československu nemohl uskutečnit. V USA jsem měl pro svou práci ty nejlepší podmínky. V ústavu mi vycházeli všemožně vstříc, měl jsem tam v podstatě neomezené možnosti. Bohužel do toho přišel únor 1948. K dokončení práce mi chyběly jen tři měsíce, a já musel vše sbalit a odjet zpátky do Evropy. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, aby za mnou rodina přijela. Vzápětí jsem si však uvědomil, jak by to bylo ode mne nezodpovědné. Děti byly příliš malé, neměl jsem zajištěnou existenci, matka byla nemocná. A pak jsem měl také povinnosti k odkazu svého otce. Vždyť dílo tatínka bylo vlastně národním kulturním dědictvím a já se bál, co s ním komunisté udělají. Tak jsem nechal Ameriku Amerikou a rychle jsem jel domů.

V cizině po letech našly nový domov dvě z vašich dětí. „Potatili“ se vaši potomci?

Mám celkem pět dětí. Můj nejstarší syn Tomáš je primářem interny v Kolíně a věnuje se kardiologii, sám má tři děti. Jeho nejstarší syn je lékařem-kardiologem v Pardubicích. Jeho další syn je doktorem práv a dcera studuje historii.

V roce 1947 se narodily naše dcery-dvojčata. Apoléna vystudovala biologii, ale dnes je podnikatelkou, s manželem se zabývá výrobou sportovních oděvů. Mají čtyři děti – dcery studují dějiny umění, jeden syn je právě na studiích v Americe a druhý studuje fyzioterapii. Dora, druhé dvojče, zakotvila v Americe. Je lékařka se zaměřením na gastroenterologii. Provdala se za amerického kardiologa a mají syna Marka, který studuje na střední škole.

To byly mé děti z prvního manželství. Z druhého sňatku mám dceru Irenu – lékařku, specialistku na gastroenterologii, která se věnuje intenzivní medicíně a momentálně je na mateřské dovolené, protože se jí právě narodila dcera Anička. Mým nejmladším dítětem je Kryštof, který je hudebním skladatelem. Žije v Paříži, oženil se s francouzskou houslistkou a violistkou, s níž také často vystupuje. Jsem šťastný, když se všichni sejdeme, ale bohužel to nebývá často. Vzácnou příležitostí bylo například obnovení významného pomníku mého otce „Praha svým vítězným synům“, k němuž došlo v roce 1998 při příležitosti 80. výročí republiky. Tehdy se mi splnil velký životní sen, protože můj otec byl po letech zapomnění a přehlížení rehabilitován a znovu plně uznáván.

Dagmar Navrátilová, foto autorka

Novodobý rytíř
Ohodnoťte tento článek!