Výchovu populace k prevenci považuji za to nejvýznamnější


 

Prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc.,

profesor nukleární medicíny (třetí v Evropě), dr. h. c. Humboldtovy univerzity, dlouhodobý předseda Československé společnosti nukleární medicíny a radiační hygieny, člen České společnosti pro nukleární medicínu, České radiobiologické společnosti, České internistické a onkologické společnosti ČSL JEP, bývalý prezident Evropské radiobiologické společnosti (ESRB), někdejší první viceprezident Evropské společnosti nukleární medicíny (ESNM), bývalý proděkan FVL UKL a prorektor UK pro výzkum, v letech 1957 až 1990 přednosta Ústavu biofyziky a nukleární medicíny 1. LF UK, předseda Ligy proti rakovině Praha, držitel více než 30 univerzitních a fakultních medailí a čestných členství odborných společností u nás i v zahraničí.

Narodil se 30. května 1926 v Chrudimi v rodině úředníka, po několika letech pobytu v Plzni se rodina přestěhovala do Prahy. V roce 1944 byl jako septimán nasazen do smíchovské továrny Škoda, v květnu 1945 se zúčastnil pražského povstání. V letech 1945 až 1950 studoval na LF UK v Praze. Od 4. ročníku byl fiškusem na 1. interní klinice, kam po promoci v r. 1950 nastoupil jako sekundář a od r. 1951 jako vědecký aspirant pro rentgenologii. Od r. 1954 po obhajobě kandidátské práce byl odborným asistentem. V roce 1957 se stal přednostou Fyzikálního ústavu. V r. 1960 habilitoval z biofyziky. Byl vedoucím katedry a přednostou Ústavu biofyziky a nukleární medicíny FVL (I. LF UK; do r. 1990). V roce 1964 obhájil hodnost doktora věd z patologické fyziologie a o rok později byl jmenován profesorem nukleární medicíny. V r. 1965 ho vídeňská mezinárodní atomová agentura vyslala na studijní cestu na pracoviště nukleární medicíny v NSR, Anglii, USA, Francii a Itálii, aby o nich zpracoval přehlednou zprávu.

Atestoval z interny a nukleární medicíny, výzkumně se zabýval radiobiologií, nukleární medicínou a onkologií. Založil tým, který se věnoval diagnostice a léčbě Hodgkinovy choroby. V r. 1990 inicioval občanské sdružení Liga proti rakovině, v jejímž čele stojí dodnes. Je autorem více než 500 odborných sdělení v českých či zahraničních časopisech, sám či se spolupracovníky napsal 18 monografií a učebnic (vyšly v češtině, angličtině, němčině a ruštině), věnovaných poznatkům z nukleární medicíny, radiobiologii, nemoci z ozáření, Hodgkinově chorobě, nádorové diagnostice a prevenci.

Byl školitelem několika desítek lékařů v oboru nukleární medicíny z Československa, Egypta, Ghany, Kuby a Vietnamu. Byl prezidentem III. evropského kongresu ESNM v Karlových Varech (1979) a několika mezinárodních nukleárně medicínských a radiobiologických sympozií.

Profesor Dienstbier je ženatý, má dvě děti (syn /43/ je systémový inženýr a dcera /40/ je lékařka) a čtyři vnoučata.

Vaše cesta k radiologii, radiobiologii a nakonec k nukleární medicíně měla dost kuriózní počátky.

Většina z nás, kteří jsme tehdy po promoci byli povoláváni „do zbraně“, dostala automaticky paragraf 39, tedy prodloužení vojny o další tři roky. Armádě totiž chyběli lékaři vzhledem k pětiletému zavření vysokých škol nacisty. Mne před pěti lety v armádě zachránila práce na I. interně. Tehdy vzniklo takzvané Ústředí pro výchovu vědeckých pracovníků, určené ovšem jen pro teoretické obory. Kolegové z kliniky za mne šli orodovat k tehdejšímu děkanovi a současně vedoucímu ústředí profesoru Josefu Lukášovi, aby pomohl, abych byl přijat jako vědecký aspirant. Nakonec pro mne vymysleli rentgenologii, neboť „filozoficky“ došli k závěru, že to není obor ani klinický, ani teoretický. Teorii jsem totiž dělat nechtěl. Rentgen mne sice také nelákal, ale co bych býval neudělal pro pět let života! Aspiranti nemuseli narukovat a do uniforem se oblékali jednou týdně, kdy měli převážně přednášky a praktický výcvik o školních prázdninách. Takže jsem dělal dál sekundářskou práci a byl jsem současně vědecký aspirant z rentgenologie. Rentgen jsem prvé dva roky téměř neviděl.

Pak přišlo období, kdy jsem měl podat písemnou práci pro zkoušku z odborného minima. Využil jsem své znalosti o krevním srážení a jako prioritní nález jsem publikoval zjištěnou poruchu funkce krevních destiček u pionýrů naší rentgenologie. Malé dávky záření, kterým byli vystaveni, způsobily tuto poruchu první fáze srážení.

Pro kandidátskou práci jste se pak věnoval studiu radioprotektiv…

Vědělo se, že preparáty obsahující aktivní SH skupinu mají ochranný vliv před smrtelným ozářením. Na klinice byl zbytek British Antiluisitu (BAL), bojové chemické látky z druhé světové války, která tuto aktivní skupinu obsahovala. Napíchal jsem ji krysám, ozářil je rentgenem – a látka skutečně zachránila asi 50 procent zvířat ozářených smrtelnou dávkou. K tomu jsem sledoval některé hematologické ukazatele. Moje práce velice zaujala vojáky, takže mi ji utajili – byl to ale začátek mého radiobiologického zaměření. Parafrázoval jsem to tak, že důvodem je, „aby nepřítel neznal, v jakém jsme srabu“.

Padesátá léta byla dobou velkého zájmu o studium mechanismů biologických účinků záření. Co to znamenalo konkrétně pro vás?

Získávali jsme dotace na experimentální studie. Měl jsem možnost spolu s tehdejším asistentem Heřmanským vybudovat na půdě nad I. internou i zvěřinec. V roce 1954 jsem pak obhajoval kandidátskou práci s názvem Nemoc ze záření. Šlo o rozsáhlou experimentální studii na krysách a králících. Po obhajobě jsem se stal odborným asistentem a měl jsem na I. interně na starosti lůžkový pokoj s 20 pacienty (bez sekundáře), výuku mediků a k tomu vlastní experimentální laboratoř. To vše až do roku 1957, kdy mi vedení fakulty v čele s děkanem Trávníčkem nabídlo místo přednosty Ústavu lékařské fyziky. Po poradě s předními členy profesorského sboru jsem nabídku přijal. Mým úkolem bylo z oboru vlastně středoškolského vybudovat obor medicínsky zaměřený.

Řada tehdejších mediků a lékařů vzpomíná, že se vám to podařilo.

S pomocí spolupracovníků – bylo tam tenkrát všehovšudy devět lidí, z toho tři právě odpromovavší lékaři a jedna fyzička – jsme vytvořili koncepci oboru, kterému jsme začali říkat biofyzika. Vyšli jsme z představy, že půjde o studium fyzikálních projevů organismu, působení fyzikálních faktorů na organismus a o techniku, která je k tomu potřebná. Začátkem 60. let se nám podařilo místo dvousemestrové fyziky, která zůstala pouze v prvním semestru, nově zahájit v sedmém semestru přednášky z nukleární medicíny. Začali jsme ji přednášet jako první v republice a jedni z prvních v Evropě.

Nukleární medicína celosvětově vznikala až v padesátých letech spolu s postupným odtajňováním fyzikálních poznatků získaných při výrobě nukleárních zbraní. U nás se od začátku vyvíjela ve spolupráci lékařů, fyziků a farmaceutů. V první polovině 60. let měl náš Ústav biofyziky a nukleární medicíny již kolem 80 lidí a byl vedoucím výzkumným pracovištěm ochrany proti zbraním hromadného ničení neboli před velkými dávkami ionizujícího záření. To byla výhoda, protože jsme byli financováni i z vojenských rozpočtů. Je jedno, je-li člověk ozářen v civilu, nebo v uniformě. V principu šlo o studium mechanismů účinků záření a radioprotektiv. Tehdy se mimochodem věřilo, že se vědcům podaří vymyslet pilulku, kterou si voják vezme předtím, než začnou padat nukleární bomby, a bude zachráněn. Věnovaly se tomu desítky výzkumných center ve světě.

Po roce 1968 jsem se politicky znelíbil a se mnou ztratil kredit i ústav, kde tehdy bylo už kolem stovky lidí. Přišli jsme o řídící výzkumnou funkci – do té doby jsme jako hlavní řešitelské pracoviště například ovlivňovali rozdělení prostředků na tento výzkum i vojenským výzkumným ústavům v celé republice. Státní plánovací komise každoročně určovala finance, které se resortní cestou předávaly až na pracoviště. To s Pražským jarem skončilo.

Ústavu ovšem pomohl fakt, že jste i nadále zůstal ve vědecké radě ministerstva zdravotnictví.

Dokonce jsem byl krátce i jejím předsedou -ministr Prokopec byl profesorem nukleární medicíny. S profesorem Prokopem Málkem jsme v předsednictvu vědecké rady navrhli a prosadili vznik koordinovaného zdravotnického výzkumu pro hlavní druhy civilizačních onemocnění. Celkem vzniklo asi osm centrálně koordinovaných výzkumů, pro něž byla určena řešitelská pracoviště. Onkologii přijal bratislavský Ústav experimentální onkologie vedený profesorem Viliamem Thurzem, který mne udělal svým českým zástupcem. Našemu ústavu byla přidělena koordinace nádorové diagnostiky, čímž se vlastně nenásilnou formou podařilo udržet všechny zaměstnance i s původním zaměřením, rozdíl byl jen v tom, že místo velkých dávek a celotělového ozáření jsme studovali ozáření lokální a dávky nádorové. Do nádorové diagnostiky se samozřejmě dala zahrnout i problematika nukleární medicíny a jejího vybavení, takže nakonec obor i pracoviště z toho, že jsme se stali řídícím orgánem diagnostiky, profitovaly.

Přibližně ve stejné době jste stál u zrodu koordinační skupiny, která se začala věnovat léčbě Hodgkinova lymfomu. Jak byly práce řešeny organizačně a jaké byly vaše výsledky?

Klinicky sledovaná studie potřebovala týmovou spolupráci. Ústav v ní hrál úlohu koordinátora a také roli diagnostického útvaru, protože k zobrazení aktivních uzlin u tohoto a některých dalších lymfomů má zásadní význam scintigrafie značeným radioizotopem galia. Od konce 60. let jsme měli také k dispozici lůžka na plicní klinice ve Veleslavíně, takže jsme mohli své pacienty hospitalizovat. Každý týden se tam scházel tým specialistů, složený z hematologa, radiologa, rentgenologa, pneumologa a dalších. Probíral se zdravotní stav ambulantně kontrolovaných, kteří chodili na ambulanci do ústavu a následná velká vizita u ležících nemocných rozhodla o zařazení do studie, klinické klasifikaci a taktice léčby. Klinicky kontrolovaná studie se řídila společným celostátním protokolem se stejnými diagnostickými a léčebnými postupy. Sběr dat se ukládal na formuláře a později do počítače. Měli jsme předem domluvenou síť pracovišť po celé republice, a třebaže některá pracoviště nemocné léčila sama, průběh a výsledky šly do naší centrální evidence.

Od 70. let jsme nasbírali asi 360 nových případů léčených společně přijatým postupem. Byli jsme schopni vyhodnocovat průřezové počty přežití nemocných v pětiletém a desetiletém období. Dokázali jsme, že naše výsledky jsou na světové úrovni. Zatímco do šedesátých let umírali nemocní s Hodgkinovou chorobou do tří let, prokázali jsme, že 10 a více let nám přežívá 92 procent lidí, kteří onemocněli do 40. roku života, a 75 procent těch, kdo onemocněli bez ohledu na věk a stadium choroby. A 10 let je možno považovat za vyléčení.

Byli jsme také jedni z prvních, kteří začali povolovat ženám s hodgkinským lymfomem tři a více let po léčbě těhotenství a porod. Dnes už máme v albu dokumentováno 35 dětí. I když již pět let nepřijímáme nově nemocné, monitorujeme ty, které jsme léčili. Výsledky výzkumu jsou shrnuty ve sborníku Morbus Hodgkin, který jsme publikovali v r. 1996.

V roce 1979 vyšla vaše knížka Hirošima – svědomí lidstva. Co jí předcházelo?

V roce 1977 jsem byl pozván do mezinárodního vědeckého týmu, který zkoumal důsledky výbuchů jaderných bomb v Hirošimě a Nagasaki u těch, kteří přežili. Měli jsme k dispozici japonské a americké podklady, možnost procházet veškerou dostupnou dokumentaci. Tým byl doplněn o japonské vědce. Naším úkolem bylo i odpovědět na otázku, kolik bylo skutečně mrtvých, neboť kromě domorodého obyvatelstva byli v Japonsku i násilím zavlečení Korejci. Sledovali jsme, jak vzrostlo například procento nádorů, jaké jiné druhy onemocnění zaznamenaly nárůst. Čekali jsme kupříkladu genetické změny u dětí narozených matkám ozářeným in utero, ale ukázalo se, že existují pouze dvě varianty: buď dítě nepřežilo, nebo bylo zdravé. Organismus totiž obsahuje reparační enzymy, které jsou schopny jako chirurgický nůž vyříznout porušený řetězec DNA, pokud rozsah poškození je reparabilní. Dnešní genetika je již v objasňování těchto mechanismů mnohem podrobnější.

Nemocnost na leukemii stoupla sice o 300 procent, ale vzhledem k tomu, že v Japonsku byl výskyt dvou případů leukemie na 100 tisíc obyvatel, šlo o relativně nevelké absolutní počty, navíc regionálně omezené.

V roce 1990 jste založil dobrovolné občanské sdružení Liga proti rakovině Praha. Jaké byly jeho začátky a jak si vede dnes?

Z Heidelbergu, kde jsem byl jako hostující profesor, jsem přivezl model humanitární organizace a nádorové telefonní linky. Odkoukal jsem tam i organizaci dobrovolných aktivit. „Maličký“ rozdíl mezi námi a jimi byl v tom, že když jsme v roce 1990 začínali s profesorem Františkem Macholdou, mým hodgkinským pacientem ing. Stanislavem Zoubkem a ing. Josefem Jirkovským z Ústavu biofyziky, každý jsme složili sto korun. Tím jsme založili běžný účet Ligy. V Heidelbergu tou dobou hospodařili se 60 milióny marek.

Veškerá naše činnost sleduje i dnes, kdy Liga má přes tisíc individuálních a 40 kolektivních členů, tři cíle, které charakterizuje logo s trojlístkem: nádorovou prevenci, snahu o zlepšení kvality života nádorově nemocných a podporu onkologického výzkumu.

Od Irů a Belgičanů jsme odkoukali i tradici Květinových dnů. Jejich zavedení nám ohromně pomohlo, protože je to pro organizaci našich aktivit hlavní zdroj příjmů. Zpočátku jsme ovšem byli „živi“ jedině z projektů, které jsme obhajovali na ministerstvu zdravotnictví a dostávali na ně finance. Původně jsme měli dotace na nádorovou telefonní linku, která funguje od roku 1992, na rekondice onkologických pacientů, zpočátku i na tisk některých brožur. Loni jsme ale již hospodařili asi se 14 milióny, přičemž z ministerstva byl pouhý milión. Vše ostatní jsme získali z jiných zdrojů. Letošní rok bude ještě výraznější, protože jen Květinový den vynesl 14 miliónů. Při tom 600 tisíc spoluobčanů s květinou dostalo tucet rad o zdravé výživě. Kromě několika větších sponzorů provoz Ligy financují především drobní dárci. Kontaktů s nimi využíváme k propagaci prevence, to znamená, že jim nabízíme brožury a letáky o různých rizikových faktorech nebo metodách o samovyšetření prsů či varlat, o správné výživě, důvodech, proč nekouřit a podobně. Příští rok bude Květinový den věnován kouření žen, u nichž významně přibývá plicní karcinom. Výchovu populace k prevenci považuji za to nejvýznamnější. Proto se také snažíme dostat naše materiály včetně rad pro nádorově nemocné i do ordinací praktických lékařů. Ostatně – Liga je otevřenou organizací jak pro jednotlivce, tak pro onkologické sdružení, a uvítá i dobrovolníky z řad lékařů a dalších zdravotníků z celé republiky.

Eva Wićazová, foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!