Dějiny za oknem ordinace


 

MUDr. Maria Vojtová, lékařka v oboru všeobecné medicíny a psychiatrie, překladatelka a spisovatelka, vypráví o smyslu pro humor, pohádkách Karla Čapka, posledních chvílích Jana Palacha a rozličných zvucích v ordinaci.

Narodila se v roce 1935 v přímořském Burgasu a jako jedna z mála místních lidí se naučila plavat. Otec, technik a selfmademan, vlastnil jako jeden z mála v komunistickém Bulharsku soukromou řemeslnickou firmu. Dědeček, známý lidový léčitel, si jako jeden z mála pro své schopnosti vysloužil od vládnoucích Turků čestné pojmenování – Chekim Bejaz neboli Bílý lékař (chekim – lékař je slovo arabského původu, které zní v bulharštině vznešeně). Dědečkovo jméno je zvláštní ještě z jednoho důvodu: i když bývala v Bulharsku turecká a turecko-arabská příjmení běžná, „Bílý“ (Bejaz) se mezi nimi prakticky nevyskytuje.

Humor tady a tam

Už v dětství si všímala, že se její otec liší od ostatních – nejen úspěšným soukromým podnikáním, ale i mentalitou. V černé kronice burgaských novin vycházely články o jeho „životu nebezpečných experimentech“ – například o jeho svérázné plavecké výuce šestiměsíční dcery, o improvizované sauně atd. Maria se od něj naučila některé vzorce chování, jako on cítila, po něm zdědila lásku k literatuře, ale i smysl pro humor. Po sňatku s českým divadelním teoretikem a kritikem Miloslavem Vojtou a přestěhování do Československa se jí to ohromně hodilo. „Český humor mi vyhovoval a já jsem se v tom, co jsem si přivezla z domova, ještě zdokonalila,“ směje se M. Vojtová. „Souhlasím s názorem mého manžela, že český humor je humanis- tičtější a dokáže dokonce pohladit, povzbudit, zatímco bulharský humor je ostřejší a vylučuje sebeironii, často útočí a může být i zlý, má sklon ke krutosti a nesnáší se s poetičností. Jde o dvě estetické hodnoty, které jsou historicky, filozoficky a nábožensky podmíněné. Jsou uloženy i mimo jazyk, ale dokonce i mimo vztah k samotnému humoru,“ uvádí Maria Vojtová.

Když v roce 1967 přeložila do bulharštiny absurdní hru Václava Havla Zahradní slavnost („s pomocí samotného autora, který tehdy pracoval jako jevištní technik v Divadle Na Zábradlí“), z obavy před nepochopením jeho specifického humoru přeložila souběžně i Havlův esej Anatomie gagu. Měl pomoci těm, kdo by chtěli hru inscenovat. Zahradní slavnost ani další Havlova hra Vyrozumění, kterou M. Vojtová přeložila, se tehdy nemohly hrát, kupodivu však byly obě již od roku 1967 volně k dispozici ve studovně knihovny Výboru pro kulturu a umění ministerstva kultury. Ve stejném roce vyšel v sofijském časopise Teatar také překlad Havlova eseje. Odtud se dostal do Švédska, kde vzbudil velký zájem o dramatickou tvorbu tohoto českého autora.

Život s pohádkami

První prací, kterou Maria Vojtová přeložila do bulharštiny, bylo ovšem Devatero pohádek Karla Čapka. Původní překlad pak zdokonalovala pět let. Nepustila se do něj proto, aby vyšel tiskem, nýbrž kvůli sobě samé. „Byl to pro mne způsob života. Tak, jako má babička zapomínala na starosti v ochotnickém divadle, já si léčila nostalgii po moři a vzdálené rodině Čapkovými pohádkami,“ svěřuje se M. Vojtová.

Bulharští čtenáři znali tehdy Karla Čapka především jako antifašistu, jehož tvorbu až na malé výjimky vždy překládali muži. „Čapkovy kouzelné pohádky však vyžadují spíše ruku velkého dítěte,“ směje se M. Vojtová. V duchu často děkovala svému někdejšímu uči-teli „Papá“ Rosenbergovi z hudební střední školy, kterou vedle gymnázia studovala: „Od mých šesti do osmnácti let mne učil nejen hrát na housle, ale i hledat melodie v řeči. A to mi při překládání běžně pomáhalo,“ uvádí Maria Vojtová.

Pohádky nakonec v Bulharsku vyšly – poprvé v roce 1972. Tři z nich tehdy inscenoval známý bulharský režisér Leon Daniel v Čs. kulturním středisku v Sofii (manžel M. Vojtové tam byl tehdy ředitelem). Představení pro tři herce, připomínající pořady v pražské Viole a nazvané Na šálek kávy s Karlem Čapkem a později Na pohádky, stálo na počátku zrodu divadla malých forem v Bulharsku. Později se přestěhovalo do mnoha dalších míst a hrálo se téměř deset let v Bulharsku i v zahraničí. V prosinci 1998, při příležitosti 60. výročí úmrtí Karla Čapka, vyšlo v sofijském nakladatelství Damjan Jakov druhé vydání Devatera pohádek v překladu M. Vojtové, tentokrát s ilustracemi Josefa Čapka. Součástí jejich prezentace v únoru následujícího roku bylo i obnovené představení. „Dnes se kulturní středisko jmenuje České centrum a z herců jsou už babičky a dědeček,“ dodává s úsměvem Maria Vojtová.

Do bulharštiny přeložila řadu dalších próz, divadelních her, esejů, povídek a básní – například Havlovu Audienci a Vernisáž, Čapkova Loupežníka, Ze života hmyzu bratří Čapků, Smočkův Piknik, Blbce z Xeenemünde Josefa Nesvadby, Vančurova Kubulu a Kubu Kubikulu, Pana Tau Oty Hofmana, ze slovenštiny pak drama Ivana Bukovčana Kým kohút nezaspieva aj. Publikovala také mnoho vlastních literárních recenzí, ve spolupráci s dr. Miroslavem Holubem napsala novelu Šla jsem do nebe a zpět – literární záznam spontánní psychoanalýzy. Je připravena k vydání stejně jako zápisky o životě vnuček Kolotoč pro dva – Kronika dvojčat. V roce 1999 vyšla Marii Vojtové pozoruhodná kniha Proč jsem nemluvila. Ve svědectví o životě svém i jiných se autorka představuje ve své druhé životní roli – jako lékařka.

U lůžka Jana Palacha

Medicínu absolvovala Maria Bejazova v Sofii. Při studiu si přivydělávala jako demonstrátorka v Mikrobiologickém ústavu a jako překladatelka francouzských zdravotnických textů. Po promoci pracovala dva roky jako venkovská lékařka a na pediatrii Krajské nemocnice v Burgasu. Po prvním neúspěšném manželství, z nějž má syna, se v roce 1965 vdala do Československa. V Praze strávila rok na neplacené stáži na II. interně Nemocnice Pod Petřínem, poté se specializovala (později atestovala v oborech všeobecné lékařství a psychiatrie). Po krátkém pobytu v Lázních Jáchymov nastoupila v roce 1968 do Psychiatrické léčebny v Kosmonosích. Na počátku následujícího roku využila nabídky na několikaměsíční zástup v psychosomatické laboratoři Psychiatrické kliniky prof. Vladimíra Vondráčka. Jedním z úkolů, jimiž ji pověřili, bylo pozorování psychických reakcí pacientů s popáleninami na oddělení popálenin Kliniky plastické chirurgie v Legerově ulici v Praze. A právě tam byl 16. ledna 1969 přivezen Jan Palach.

MUDr. Vojtová strávila u studentova lůžka na šedesát hodin, během nichž podle svých slov zažila bezpočet zázraků. Podle všech zákonitostí provázejících tak těžké fyzické postižení měl být pacient postižen i psychicky – dez-orientován, zmatený, mohl mít halucinace. „Jan Palach ale dezorientovaný nebyl,“ vzpomíná dr. Vojtová, která se u pacientova lůžka střídala s kolegyní MUDr. Zdenou Kmuníčkovou. „Neměl poruchy vědomí, verbálního či nonverbálního kontaktu, ani poruchy ve sféře vůle, afektu či společenského chování. Naopak se bleskově a naprosto přesně orientoval v čase i prostoru.“ Také sluch pacienta v podobné situaci bývá oslaben, Jan Palach ale podle dr. Vojtové slyšel velice dobře, a to i později, kdy se jeho somatický stav ještě více zhoršoval. „Jeho chování a reakce vytvářely představu, že je na tom lépe, než byl a než měl teoreticky být. Zde byl propastný, nevysvětlitelný rozpor,“ uvádí lékařka a dodává: „Možná to pochopí příští generace, až věda o lidské duši vyspěje – spolu s ní, s lidskou duší.“

Jan Palach svůj závěrečný boj o život 19. ledna prohrál a Maria Vojtová dodnes zpochybňuje některé legendy (například svědectví jeho údajné přítelkyně Evy Bednárikové), které se kolem jeho posledních dnů vynořily. Dlouhá desetiletí také protestuje proti tvrzení, že Palach spáchal sebevraždu.

Tep náměstí ve stetoskopu

Od roku 1973, po dvouletém pobytu v Bulharsku, působila MUDr. Vojtová až do odchodu do důchodu jako závodní lékařka České státní spořitelny na Václavském náměstí v Praze. Protože pracovala nejen pro zaměstnance jejího generálního ředitelství a osmi poboček Prahy 1, ale i detašovaných pracovišť podniku Kancelářské stroje z Prahy 1, Domu módy a Domu obuvi, mívala někdy za den i stovku pacientů. Aby ušetřila čas a mohla kvalitně ordinovat, dala natisknout jakési zdravotní dotazníky, které pacienti v čekárně před příchodem do ordinace vyplňovali. „Lidé si je dokonce brali domů a vyplňovali je, když onemocněli,“ vzpomíná MUDr. Vojtová. „Někdy i přidávali listy a měnili strukturu otázek. Dotazník tak během několika let prodělal takový vývoj, že ke konci už to nebylo moje, nýbrž kolektivní dílo.“ Jiným „zlepšovákem“, kterým získávala čas, byly epikrízy, které začala po vzoru nemocniční praxe dělat i ve své ordinaci. Souhrn všech změn, k nimž došlo během čtvrt či půl roku ve zdravotním stavu pacientů, připevněný k obalu dokumentace, jí umožnil, aby se rychle orientovala a snáze tak zvládala přeplněnou čekárnu.

„Na Václavském náměstí bylo obtížné ordinovat i za normálních okolností,“ uvádí k tomu MUDr. Vojtová. „Málokdo si uvědomuje, že revoluce tam začala dávno před listopadem roku 1989. Neklid na náměstí se projevoval běžně v reakcích pacientů a zkresloval víceméně klinické obrazy jejich onemocnění, například krevní tlak, tep a jiné. Čím bouřlivěji se rozvíjely politické události, tím složitější bylo denně vyšetřovat průměrně pětačtyřicet i více, někdy i sto lidí, a neudělat přitom chybu. Běžně jsem tehdy slýchala dýchání a tep náměstí.“

I v té době se doktorka Vojtová ve volném čase věnovala svému koníčku – překladům české literatury a také vlastnímu psaní. Po narození vnuček (zvědavec je může vidět v televizním pořadu Miláčci) půl roku zaskakovala za jejich těžce nemocnou, dnes již naštěstí zcela zdravou matku. Posledních několik let pak Maria Vojtová strávila především péčí o invalidního manžela. Aby alespoň trochu zapomněla na smutek, vrátila se po jeho loňském úmrtí k medicíně. Kousek od nového bytu v Praze 6 – Řepích se ve volném čase věnuje starším a nemocným lidem v Domově sv. Karla Boromejského.

Eva Wićazová, foto Vladimír Brada

M. Vojtová s vnučkami Violou (vpravo) a Sandrou

MUDr. Maria Vojtová se svou pacientkou Vlastou Kořínkovou, která v březnu slaví 89. narozeniny

Ohodnoťte tento článek!