Česká urologie má vysokou úroveň, neumíme se ale prodat


 

V současné době existuje v urologii stejně jako ve veškeré medicíně jasný trend upřednostňovat neinvazivní postupy. „Hledají se nové metody ve farmakoterapii, ale i nové operační metody, které by minimálně traumatizovaly a poškozovaly pacienta. Máme k dispozici mnoho léků, je ale třeba zdůraznit, že působí jen na určitou vybranou část pacientů, třeba postižené benigní hyperplazií prostaty. Léky se u nás bohužel často předepisují naprosto zbytečně, což nás stojí hodně peněz. A ty nám pak chybí tam, kde bychom je potřebovali mnohem více,“ zdůraznil.

Nejzávažnějšími problémy v urologii jsou karcinom prostaty a nádory varlete. „Nádory varlete se nejčastěji vyskytují ve věku od 20 do 35 let, čili u mladých lidí. Nevýhodou je, že nádor varlete obvykle nebolí. Nicméně muž, pokud se pravidelně myje, by jej měl včas postřehnout,“ konstatoval. Zdůraznil, že pokud pacient přijde včas, přesahuje díky chemoterapii pravděpodobnost vyléčení 90 procent. Přitom ještě koncem 60. let činila úmrtnost na toto onemocnění kolem 60 až 70 procent. Současná úroveň chemoterapie umožňuje také být méně radikální co do rozsahu operačních zá-kroků.

Karcinom prostaty je podle prof. J. Dvořáčka v současné době velkým zdravotním, ekonomickým i sociálním problémem. „Disponujeme však zkouškou, kterou lze zjistit zvýšení prostatického specifické-ho antigenu (PSA) a která velmi citlivě odhaluje toto onemocnění. Tím pádem máme určitou zbraň, která by se měla využívat,“ řekl. Podle jeho názoru by si měl každý muž od 50 let věku nechat minimálně jednou za rok tuto zkoušku udělat, přičemž o to může požádat i praktického lékaře. Zkouška je však dost drahá, takže by se s ní nemělo plýtvat. Na dotaz, zda by neměla být aplikována plošně u mužské populace od zmíněného věku, odpověděl, že vzhledem k její nákladnosti není plošně prováděna ani v USA. Zároveň podtrhl, že samotné zvýšení PSA nemusí znamenat rakovinu. „Musíme histologicky prokázat, že se skutečně jedná o nádor, protože za určitých okolností může ke zvýšené hladině PSA vést i veliká prostata,“ upřesnil. Suverénní metodou léčby rakoviny prostaty je radikální prostatektomie. Podle prof. J. Dvořáčka jde o technicky velice náročnou operaci, která je ale spojena s poměrně nízkou mortalitou. „Pacientů umírajích při operaci je málo. Rizika spočívají spíše v morbiditě, neboli pooperačních komplikacích,“ uvedl. Mezi hlavní komplikace patří erekční dysfunkce, dále zúženina anastomózy (postihuje asi 10 až 15 procent mužů po radikální prostatektomii), a zejména inkontinence. „I když se technika zdokonalila, tak i nejlepší operatér se po provedení radikální prostatektomie s touto komplikací setkává,“ řekl. Pokud je rakovina prostaty ohraničená, je vyléčitelná, pokud nikoli, je jen léčitelná. V tom případě se aplikuje antiandrogenní léčba. Pacient umírá v průměru po dvou až třech letech.

Chorobami urologického rázu trpí především muži. „Ženy vládnou v močových infekcích, jejichž výskyt je u nich v produktivním věku asi dvacetinásobně vyšší. Pokud jde o močové konkrementy, nádory ledvin a močového měchýře, je postižení mužů ve všech těchto případech dvakrát až třikrát větší než u žen,“ vysvětlil prof. J. Dvořáček. Přestože zmíněné choroby mohou postihovat všechny věkové kategorie, označil 50. rok věku za předěl, který by měl pro každého jedince znamenat výzvu k návštěvě urologa. Ženy často už po 40. roce trpí infekcemi a začíná se u nich projevovat inkontinence. U mužů může dojít kolem 50 let ke zvětšení prosta- ty a větší je také pravděpodobnost výskytu rakoviny prostaty a močových konkrementů.

V souvislosti se vztahem lékař – pa-cient prof. J. Dvořáček ujistil, že trendem současnosti na rozdíl od minulos- ti, „kdy se pacientovi často lhalo“, je pravdivě ho o onemocnění informovat. Kritizoval ale postoj některých pacientů, kteří si odmítají připlatit na lék, „zatímco neváhají utratit stejnou sumu v restauraci, zaplatit ji v autoservisu a nebo ji vydat, a často mnohem vyšší, třeba za homeopatika“. Podle něj byla česká společnost vychovávána ve třech „bludech“. za prvé, že je zdraví zadarmo, „a sami víme, že pokud máme něco zadarmo, tak si toho vážíme málo nebo vůbec“. Za druhé, že stát odpovídá za zdraví občana, „což také není pravda, neboť stát nám může pouze pomoci“. Posledním bludem je, že zdravotníci musí dělat za každých okolností a za jakéhokoli ohodnocení.

Ilona Kovaříková, foto Vladimír Brada

Společnost je vychována v „bludech“ – například že zdraví je zadarmo.

Ohodnoťte tento článek!